Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noctuabundus est - 2. část

01.01.2010 (07:45) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1111×

Kontrola není snadná věc, jak by si kdo snad mohl myslet. Musela jsem si totiž sundat prstýnky, náušnice a náramky s ostny, ale stejně to pořád pípalo. To aby holt jednou něco nešlo hladce. A ještě k tomu jsem to, když mě konečně pustili, završila tím, že jsem zakopla o koberec. Mně se nic nestalo, ovšem moje sukně tolik štěstí neměla. Lehce se natrhla, ale vypadalo to spíš jako rozparek, tak co.

S hlasitým „Uff“ a mou vlastní úlevou jsem se zabořila do sedačky v turistické třídě. Seděla jsem přímo u okýnka a tak jsem při vzletu mohla pozorovat stále se zmenšující domy a auta pod námi.

Let samotný byl, no šlo to. Možná by to bylo ale ještě lepší, kdyby přímo vedle mě neseděl postarší manželský pár. Paní byla celkem milá a zábavná, ale její manžel asi trpí fobií z létání, neboť celou cestu se dušoval, že se křídlo kýve, letadlo rezaví, že slyší kvílení větru a rachot připomínající rozsáhlá poškození trupu letadla. No prostě, fakt zmatkař a paranoik. Ale budiž, ani to by mě tak nevadilo, pravděpodobně bych se tomu jen zasmála, jenže s přibývajícími stížnostmi a dotazy stran jeho k letuškám, byl stále nervóznější a stále opilejší, neb personál ve snaze ho uklidnit a „odstavit“ neustále dolíval do jeho tedy nevysychající sklenky. Ke konci letu byl všude ve vzduchu cítit pach whisky a potu, jímž byl onen pasažér orosen tak, že jeho krůpěje byly všude v dosahu pěti metrů – tedy i na mě samotné. Z vůně alkoholu smíchané s pichlavým pachem potu se mi dělalo lehce nevolno a tak jsem i já začala modlit, aby už let byl za námi.

Než však letadlo dosedlo na ranvej, stačila obsluha ještě dvakrát dolít whisky do jeho sklenky a dokonce se ukázal i pilot, který jej ujistil o zdárném průběhu letu a nanejvýš uspokojivém technickém stavu letadla. Po jeho chlácholivých slovech k podnapilému muži jsem si ještě stačila všimnout očí oné dámy doprovázející svého úzkostlivého manžela, držela jej za ruku a po celý let vykládala vtipné historky. On jí její snahu oplácel děsivými scénáři z hororových filmů, kde hlavním dějem je havárie letadla. Když se však pilot otáčel nazpět a zamířil do kabiny, nastaly mírné turbulence. Z rádia se ozvalo varování: „Připoutejte se prosím!“ a pak zazněl uklidňující pilotův hlas, který nás ujistil, že je vše v pořádku.

Můj již podrážděný žaludek byl však již nenávratně otřesen a já se chopila sáčku, předem připraveném pro tyto situace, abych do něj obrátila jeho obsah. Nebýt ukončení otřesů letadla, byla by jistě část skončila i na modrém koberci pode mnou. Naštěstí se tak nestalo. Jen můj soused, onen vystrašený pán, a jeho paní se na mě soucitně dívali. V jeho očích bylo také udivení, asi se sám divil, jak silný má žaludek. Jeho paní měla v oku jiskru mateřského instinktu a tak se pohotově optala: „Nemám zavolat letušku, drahá?“

Letuška nás stejně poctila, jako už po tolikáté, i když já sama jsem byla spíše proti. Zpětně však musím uznat, že jsem se vcelku ráda zbavila onoho „balíčku“ v mé ruce. Pohled na vlastní zvratky by jistě otřásl i tím mužem vedle mě.

Samotné přistání pak proběhlo hladce, k mému osobnímu úžasu už se pán vedle mě uklidnil a tak mírně vratkým krokem, ale přesto sebejistě vyrazil k východu. Chvíli jsem počkala a pak následovala příkladu.

Až, když jsem úspěšně posbírala všechna má zavazadla a otočila se čelem k letištní hale, došlo mi, že vlastně nemám odvoz. Jak jsem jen mohla zapomenout dát Charliemu vědět? Zase jsem si povzdechla a dělala, že nevidím, jak si na mě tady někteří lidé ukazují. „Už se projevuje to, že se blížím do malého města,“ pomyslela jsem si, ale pak mě napadlo, že jsem možná už paranoidní a každý se tady taky stará jen sám o sebe, jako v Phoenixu. Rychle jsem vyšla před halu a zjistila, že slunce už zapadlo. Chvíli jsem jen omámeně hleděla na „spící“ město pod peřinou tmy, které ozařovala jen pouliční světla a sem-tam nějaké blikající názvy klubů či hospod. Pak jsem si sedla na lavičku a zavolala Charliemu.

„Haló?,“ ozvalo se ze sluchátka.

„A-ahoj, tati,“ začala jsem.

„Bello!“ vykřikl radostně, „jak pak se máš?“

„No, momentálně se cítím trochu ztracená a v koncích, nemám totiž odvoz z letiště,“ nadhodila jsem a doufala, že mu to dojde.

„Z letiště? Máma tě tam nechala?“ nechápal.

„No, to ani ne, ono to ale budeš mít blíž, tati, víš,“ řekla jsem a pak bylo chvíli ticho, „Jsem v Port Angeles. Máma ráno odletěla někam do tramtárie a mě sehnala přímý spoj až sem. Víš přece, že jsem uvažovala nad stěhováním…“

„To je senzační!“ vykřikl. „Jen-jen jsem nedoufal,…“

„Jo, já vím. Přijedeš pro mě tedy,“ zeptala jsem se a dodala, „tati.“

„Samozřejmě,“ řekl, „už startuju auto,“ dodal a já se musela usmát, protože jsem v pořadí hovoru pořád slyšela fotbalový zápas, nejspíš z televize, stejně jako předtím.

„Zatím,“ zamumlala jsem, ještě než sluchátko oněmělo. Chvíli jsem tam pak jen tak seděla na lavičce, ale pak mi začala být zima a tak jsem zase zamířila dovnitř. Posbírala jsem si svoje tašky a šla. U vchodu ale bylo tou dobou trochu narváno a já se s někým srazila. Upadla jsem a všechny mé knížky vypadaly z batohu.

„Sakra!“ zaklela jsem a pak si všimla, jak na mě ten kdosi, s kým jsem se srazila, divně zírá. Podívala jsem se taky a spatřila malou drobnou dívku s krátkými černými vlasy. Zarazilo mě, jak mě náraz s někým tak drobným mohl odhodit, ale ještě víc mě zaujalo to, jak vypadala a jak se na mě dívala. Tak nějak vědoucně, přesto lehce frustrovaně a možná i vyplašeně. Pak se probrala z prvotního „šoku“ a klekla si vedle mě, aby mi pomohla posbírat mé rozkutálené poklady.

„Ahoj,“ představila se po chvíli, „Jmenuji se Alice. Nechceš si raději stoupnout stranou, abychom nepřekážely,“ navrhla a já přikývla zcela omámená jejím vzezřením. Jestli jsem si myslela, že na mě lidi zírají pro to, jak vypadám a jak se oblékám, u ní to muselo platit stonásob. Alice totiž vypadala křehce a nevině, přesto lehce tajemně, jako by něco skrývala. Její černé rozčepýřené vlasy naprosto kontrastovali s její pokožkou, která se zdáli býti bělejší něž cokoli, co jsem kdy viděla. Trochu jako by byla z mramoru. Nechápala jsem, jak mohla toho efektu docílit, ale nezdálo se, že by za to mohl make-up. Tak světlý totiž ani být nemůže. To musím vědět, sama mám problémy se sháněním hodně světlých líčidel a takováhle prostě nejsou.

Další, co mě na ní upoutalo, byly ty její oči, měly zvláštně hnědý odstín, až jako by zlatavý. A její oblečení bylo neméně výrazné. Měla na sobě černou saténovou halenku, černou krátkou suknu střihu „roura“ a vše to dokonale doplňovali černé lehce průsvitné punčocháče, lodičky a náhrdelník ve tvaru růže. Najednou mi přešel mráz po zádech a divila jsem se, že ještě nemá husí kůži. Je sice už jaro, ale v tomhle podnebném pásu je zima skoro pořád. Jak jsme se tak přesunuly z centra dění, došlo mi, že jsem se ještě nepředstavila.

„Jsem Bella,“ řekla jsem prostě, když jsme se zastavily u sedaček.

„Těší mě Bello,“ odvětila Alice mile a já jí podala ruku, kterou ona ale jako by váhala přijmout. Nakonec jsem si přece potřásla s její studenou rukou. Tak jí asi přece jen bude zima.

„Co tu děláš jen tak na lehko?“ nadhodila jsem.

„Vlastně čekám na bratra,“ řekla pomalu, „přiletí z Aliašky, od našich příbuzných.“

„Vážně? Tak to jsi asi na zimu zvyklá, že?“ napadlo mě vysvětlení jejího skromného ošacení, ve kterém já bych určitě zmrzla.

„Dá se říct, že mi zima nevadí. Ano,“ řekla tajemně a usmála se na mě. „Na co čekáš ty?“

„Na otce, má mě tu vyzvednout. Právě jsem se „přistěhovala“ z Phoenixu.“

„Aha, tak to doufám, že máš alespoň ráda zněny. Počítám totiž, že taky si užiješ hodně proměnlivého počasí, na které nejsi zvyklá,“ svěřila mi a pak se zatvářila tak, jako by se vůbec divila sama sobě, že se se mnou baví. Zarazila se na okamžik a pak se na mě znova podívala. Usmála se a já odpověděla, že na mě toho slunce v Phoenixu vlastně bylo až trochu přes příliš. Pak už jsme jen tak stáli a čekali. Po chvíli jsem mezi dveřmi zahlédla povědomou tvář. Konečně, Charlie přijel. Nechala jsem ho, aby si mě našel sám. To znamená, že se pět minut rozhlížel a pak se za mnou vydal.

„Ahoj, Bells,“ pozdravil mě. „Slečna Cullenová?“ oslovil také mou společnici.

„Dobrý den, pane Swane,“ odvětila ona automaticky.

„Vy se znáte?“ zajímala jsem se a Alice spustila: „Bydlíme taky ve Forks,“ jako by to vysvětlovalo vše. Asi se Forks od mé poslední návštěvy ještě víc zmenšilo. Nechala jsem to raději být a zamířila i s otcem pryč. Sedli jsme do auta, pardon, do policejního auta s opravdovými houkačkami. Magnet na pozornost. Budu muset Charliemu nějak jemně naznačit, že do školy mě teda určitě vozit nebude. Mají ve Forks taky teď jarní prázdniny? Doufám, že jo.

Sjeli jsme na větší silnici, která zjevně vedla do Forks, dle provozu. Ještě kousek před městem nás předjelo stříbrné Volvo rychlostí, která se dala přirovnat vystřelené kulce, no, popravdě, to auto jelo asi ještě rychleji.

„To je jediné, co mi na Cullenových vadí,“ ozval se otec, „jezdí možná až moc rychle.“ S tím jsem musela souhlasit. Takže to Volvo patří Alice? A to ona řídí jako maniak? Nebo její bratr?

„Ty tati,“ nenechala to má zvědavost, „Co o nich víš? Alice říkala jen, že mají příbuzné na Aljašce.“

„Vlastně asi o nic víc. Jsou dost uzavření, ale přijdou mi jako správní lidi. Hlavně pan Cullen, je doktor v místní nemocnici.“

„Aha,“ odtušila jsem a víc se na to neptala.

noctuabundus-est-3-cast/

povidky-od-aleach/

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noctuabundus est - 2. část: