Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noční život: 18. kapitola - Navěky

23.03.2011 (08:30) • Winna • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 7739×

Z minulé kapitoly:

Edward a Bella se vrátili z louky v poněkud mrzutější náladě. To však nebylo nic proti tomu, co je čekalo doma. Po prvotních nesnázích, které zahrnovaly Edwardovo zlomení vazu a Bellinu zmrzačenou ruku, se Vicky spolu s Frankiem nakonec ukázali jako slabí soupeři. Vicky zemřela jako první a zajisté si musela vyčítat, že odmítla pomoc Jamese a Laurenta, kteří na ni dosud marně čekají. Frankie zemřel nechtěně vlastní rukou, když se od Edwarda odrazila kulka, kterou po něm vystřelil. Bohužel další zasáhly i Bellu. Edward jí chtěl pomoci, ale její krev se ukázala jako příliš velké lákadlo. Alice s rodinu jim na pomoc přispěchat nemůžou, stále ještě sedí v letadle. Zemře Bells rukou Edwarda ještě dřív, než by jí byla zabila kulka nebo se Edward ovládne? To se dovíte v dnešní kapitole.

Ach, tolik důležitých rozhodnutí, a tak málo času. Po čem toužím nejvíc?

Po její krvi nebo její společnosti?

Po životě vraha nebo druha?

Po krvavé rozkoši či nekonečné vášni?

Po něžném polibku, který ovšem bude jejím posledním nebo po krutém „polaskání“, kterým ji uvedu do života nového?

Rozhodl jsem se…

Pohled nikoho

Les se začal probouzet do nového dne a zničeným domem pronikly první paprsky slunce. Jak zvláštně a nepatřičně působily na stěně hned vedle zaschlých cákanců krve…

A co teprve, když spočinuly v rohu pokoje na chladném a sinalém obličeji dozajista mrtvého muže nebo na vyděšených tvářích jeho kompliců. Ani po smrti se jim na tvářích nerozlil mír a posmrtná maska naprostého šílenství jen dokazovala, k jaké řeži tu v noci došlo…

Nyní se dům zdál prázdný, ale nebylo tomu tak. V podkroví ležela dívka. Byla nezdravě bílá, omytá a pečlivě převlečená do čistého. Na posteli spočívala  bez jediného zvuku a bez pohnutí.

Ale nebyla mrtvá. Pod dokonale klidným zevnějškem jí zběsile tlouklo srdce a každá částečka jejího bělostného těla byla spalována hladovými plameny. Vedla předem prohranou bitvu o svůj lidský život. Přála si žít, ale zároveň se nemohla dočkat smrti, která by v tuto chvíli byla jejím vysvobozením. Trpěla jako nikdy předtím.

Vedle ní seděl mladý muž. Podobal se spíše soše než živé bytosti. Jeho samotného oheň netrápil, ale i tak byl spalován vinou, strachem a lítostí nad utrpením dívky. To on ho totiž způsobil. Hladil ji na čele, ale věděl, že ani jeho chladné dlaně, jí nedokážou ulevit od spalující bolesti. Dívka poprvé vykřikla. Zřejmě již všechny utlumující léky spálil upíří jed a neviditelný oheň nabral na intenzitě.

Už nebylo cesty zpět…

Edward

Pozoroval jsem děsivě bledou tvář svojí Belly. Rty měla pevně semknuté, ale hruď se jí otřásala potlačovanými vzlyky a nelidským řevem. Věděl jsem to, protože jsem si tím sám kdysi prošel.

Kromě několika výkřiků nevydala ani hlásku, jen po mě občas mrskla zlostným pohledem. Byla v něm zloba, neskutečná bolest a nekonečná nenávist. Hádal jsem, že v duchu by mě nejraději roztrhala na tisíc kousků a vzhledem k tomu, že se momentálně mění v nejděsivějšího predátora na světě, nejspíš se jí to časem i podaří…

Snad jediné, v co mohu doufat, jsou zbytky její lidskosti, které jí zabrání zlikvidovat mou maličkost. Tedy pokud si nějaké zbytky lidskosti zachová. Carlisle byl přesvědčen o tom, že duše s upírstvím nezmizí, ale  já si tak jistý nebyl.

Jedno jsem však věděl určitě. Pokud se Bella zcela poddá svým instinktům, moje budoucnost nebude zrovna růžová. (A budoucnost obyvatel Forks zrovna tak.)

Ještě pár minut jsem byl zabrán do vnitřního monologu, ale mé znepokojivé myšlenky zmizely v okamžiku, kdy Bella znovu zasténala. V jejím hlase bylo tolik bolesti, že mi to trhalo uši i srdce na kousky.

„Bells, vydrž to prosím. Vím, jak to bolí, ale nebude to napořád.“

Bella odvrátila hlavu a pevně zavřela oči. Nezajímaly ji mé řeči a ani jsem se nedivil. Také jsem v době mé proměny nebyl ochoten Carlisleovi naslouchat. Nevěřil jsem mu a nechápal, co to blábolí za nesmysly o síle, rychlosti, krvi a nesmrtelnosti. Bells jsem nic takového ani vykládat nehodlal. Věděl jsem, že když se člověk cítí jako uhelná briketa, nezávazná konverzace tak nějak postrádá smysl. Přesto mě mrzelo, že jsem jí nestál ani za pohled. Jasně, stále se zlobila. V noci na mě křičela, že jsem sobec a chci z ní udělat krvelačné monstrum, jako jsem já sám. Vyčítala mi, že jsem  pohřbil její sny o normálním životě. Štvalo ji, že jsem ji nevzal do nemocnice a místo toho si sám hrál na doktora. Obviňovala mě a nenáviděla, třebaže neznala skutečné důvody mého nočního počínání. Neuvědomovala si, že do nemocnice bychom to nestihli a navíc by to vedlo k šťouravému vyšetřování, kde k té kulce vlastně přišla. Nechápala, že když se jí z těla vyřinula krev, to poslední na co jsem myslel, byla její záchrana. Neměla tušení kolik práce mi dalo odtrhnout rty od té lahodné tekutiny, která ji kolovala v žilách, jak těžké bylo ovládnout se... Nemohla pochopit, že jsem ji miloval až příliš moc na to, abych ji nechal zemřít. Ano, možná jsem sobec, to nezapírám. Její smrt by pro mě byla nepřekonatelnou ztrátou. Ale copak je sobecké snažit se zachránit život milované osoby?

„Bells, zlatíčko, podívej se na mě, prosím.“ Chtěl jsem se jí omluvit, vysvětlit jí mé důvody, proč to skončilo, tak jak to skončilo, ale její hlava se mým směrem nepohnula. Dobře, budu mluvit i tak. Určitě mě slyší.

„Fajn, vím, že mě teď nejspíš nenávidíš a chápu to. Jen chci, abys věděla, že kdyby existovala jiná možnost…

Tvá zranění byla zkrátka příliš vážná. Neměl jsem na výběr a ani ty jsi neměla. Zemřela bys, a přišla o všechny zážitky, které jsi si tak vroucně přála  prožít a -“

„Copak je v tom takhle rozdíl?“ přerušila mě náhle Bella zmučeným, nicméně prázdným hlasem.

„Samozřejmě, že je, Bells! Naučíš se ovládat své chování i žízeň. Budeš se živit zvířecí krví tak jako já a neublížíš jedinému člověku, stejně jako nikdo nebude moct ublížit tobě. Časem se dokážeš ovládat natolik, že ti lidská krev nebude činit sebemenší problém. Vezmi si takového Carlislea. Pracuje v nemocnici a s krví se setkává dennodenně. Mám dojem, že už ji vůbec nevnímá jako zdroj potravy. A i ty si vypracuješ takové sebeovládání, budeš moci navštěvovat školu, najít si lidské přátele i práci a -“ Zmlknul jsem. Bells se pohroužila do své  bolesti a už dávno mě neposlouchala. Povzdechl jsem si a rozhlédl se kolem.

Zakrvácené ubrousky i lékařské nástroje se válely všude po podlaze, jednu zeď jsem v záchvatu krvelačného šílenství prorazil, ve skříni byly naházené krabičky s léky jedna přes druhou a já si uvědomil, že dát Carlisleovu soukromou domácí ordinaci do původního stavu bude zatraceně těžké. To, abych začal…

James

Prudce jsem zastavil u dálnice a vyskočil z auta tam, kde jsem poprvé zaznamenal Viktoriinu dráždivou vůni. Laurent mě chvíli zasypával nadávkami, proč nepokračujeme autem, ale přesto mě v mžiku následoval. Nedivil jsem se jeho nespokojenosti. Auto, které jsme ukradli, bylo vážně luxusní. Ale jako nomád se raději pohybuju po svých, což je pro stopování stejně mnohem výhodnější.  Byl jsem zlostí bez sebe, že nám Viktorie nedala přesnější souřadnice, co se týče Edwardova domu, ale nebyl to zase takový problém.

„Tak co, Jamesi. Cítíš je? Kde jsou?“

„Musíme víc na západ,“ pronesl jsem stroze a vystřelil z místa…

Měl jsem špatný pocit. Blížili jsme se, cítil jsem jeho pach, ale Viktoriin slábl. Utekla, vrátila se? Proč nedala vědět a nechala nás trápit se nevědomostí? Stačil by jeden telefonát a zůstal bych poslušně, kde mi poručila, ale když se ani s šestou hodinou ranní nerozdrnčel telefon, věděl jsem, že je zle. A byl připraven jí přijít na pomoc.

Laurent nesdílel mou starost. Báječně se bavil při sledování nějaké reality show, a když jsem ho vytáhl z gauče, celou cestu mi byl schopen vyčítat, že jsem jej připravil o tu nejzajímavější část celého pořadu. Jemu na Viktorii tolik nezáleželo. Byla pro něj lehce hysterickou a panovačnou nánou, ale pro mě znamenala něco víc… Stejně jako já znamenal pro ni. Věděl jsem to, protože mi to dokázala nejednou vášnivou nocí… Les se začal rozestupovat, pach jejího hloupého ex přítele se zdál být všudypřítomný, zato její dočista vymizel. Naopak se vzduchem nesl podivně sladký pach, kouř a teplá vůně doutnajících uhlíků. Všechno mi docvaklo. Bylo pozdě.

Bezpochyby je mrtvá.

Upírka jedna paličatá! Tvrdila, že ho zvládne sama. Mýlila se a zaplatila za to tím nejcennějším, co měla. Ach Viktorie! Moje ďábelsky svůdná Viktorie! Tolik vytrpěla… Několik neskutečně dlouhých vteřin jsem zůstal bez pohnutí a náznaku jakékoliv emoce. Ale pák se má bolest a zoufalství změnily v nefalšovanou nenávist. Šílenství začalo ovládat a řídit moje skutky. To, co udělal, nemůže zůstat bez odezvy! Bylo to spontánní rozhodnutí, nejspíš bláznivý nápad, ale nemůžu jen tak odejít a nepomstít její smrt. Bude trpět dvakrát tolik co ona, bude řvát bolestí, bude prosit a škemrat, bude se plazit, abych ho zabil…

„Pojďme pryč, Jamesi. Už tu není a na tom nic nezměníš.“

Laurent se měl k odchodu, ale já ho jednoduchým pohybem své paže zastavil.

„Nikam nejdeme, Laure. Ještě to neskončilo. Chci ho dostat. Musí zaplatit za to, co udělal.“

„Jsi blázen! Skončíš stejně jako ona. V plamenech.“

„Ne, pokud mi pomůžeš,“ odvětil jsem chladně a už v mysli sestavoval plán.

„Na to zapomeň. Nemíním se zúčastnit vaší žabomyší války a riskovat svůj život pro tak mizerný důvod.“

„Ale no tak, jsme dva, on jen jeden. Co se může stát? Vtrhneme tam a trochu se pobavíme. Znám v Seattlu jeden opuštěný sklad. Má úchvatné sklepní prostory. Tam nás nikdo nenajde a nikdo neuslyší jeho řev, až mu budu stále dokola trhat končetiny a upalovat jeho tělo po centimetrech.“

„Na to mě tam nepotřebuješ.“

„Tam ne, ale tady ano. Pomoz mi ho dostat, kam potřebuju, a nebudeš litovat. Budu ti zavázán do konce věčnosti. A až se ho zbavíme, odjedeme, kam si jen budeš přát a dělat, co si budeš přát. Seženu ti děvky i peníze a uspořádáme krvavou párty století. To stojí za jednu kamarádskou výpomoc, ne?“

„A co ta holka? Viky chtěla přece původně zabít nějakou holku.“

„Nevím, nezajímá mě. Můžeme být pro jednou přece shovívaví… Tedy pokud se nám nebude plést do cesty.“

„Tak fajn, jestli to dobře chápu, chceš s mou pomocí Cullena zneškodnit a ze skladu si udělat soukromou mučírnu?“

„Ano.“

„A já se pak stanu šéfem naší malé dvojky?“

„Přesně tak,“ řekl jsem, aniž bych spustil z očí dům, rýsující se mezi stromy.

„Dobře, beru to.“

„O tom jsem vůbec nepochyboval,“ zasmál jsem se, načež nedočkavě vyrazil mezi stromy. Budeš litovat, žes kdy Viktorii zkřivil vlásek na hlavě, Cullene, pomyslel jsem si a z hrdla se mi vydralo divoké zavrčení.

Edward

Podkroví bylo vycíděné k totální dokonalosti. Sebral jsem pytle s odpadky a v mžiku stál u popelnic. Teď byl čas se zbavit mrtvol. Jako první na řadu přijde chlapík nedbale zahrabaný pod vyvrácenou borovicí. Kdyby jel kolem nějaký polda, měl bych co vysvětlovat. Popadl jsem rýč, ale ještě dřív, než jsem ho vůbec stačil zarazit do země, v hlavě se mi rozezvučeli cizí a zjevně nepřátelské myšlenky. Někdo mě pozoroval… A nebyl sám.

Je to spíš kluk, než muž…

To nebude problém…

Otázka pár minut…

Vítr fouká od nás…

O moment překvapení asi tak jako tak přijdeme, vždyť čte myšlenky…

Vypadá bezbranně…

Bude to rychlé…

Příliš mladý na můj vkus. Nedivím se, že Viky toužila po milování se mnou…

Snažil jsem se najít směr, z kterého myšlenky přicházely, ale zdálo se, že si mě neznámí útočníci naběhli ze dvou stran.

Takže Viky nakonec myslela na všechno… Měla někoho v záloze. A ten někdo se mě právě chystal s nejvyšší pravděpodobností zlikvidovat. Natočil jsem se zády směrem k domu, abych měl částečné krytí alespoň z jedné strany. Upřímně, neměl jsem moc šancí proti dvěma naštvaným upírům a víc než dobře jsem si to uvědomoval, ale naděje umírá poslední.

Už jsme blízko, určitě nás nevidí, ale musí  nás cítit a zřejmě tuší, že nejsme zrovna milá návštěva…

To bude hračka…

Skoro je mi ho líto, James je horká hlava…

James? Vrtalo mi to hlavou. Žádného Jamese neznám. Nejspíš se s ním seznámila až po svém odchodu. To není dobrý. Její milenec asi bude sakra naštvaný, že nemá do čeho píchnout… Doslova.

Tak mladý…  Viktorie, kam jsi dala oči? Cos na něm, ksakru, viděla?

Doufám, že nemá moc upířích přátel, netoužím trávit věčnost na útěku a skrývat se před rozezleným davem upírů…

Proč musí být Laurent tak pomalý? I člověk by ho předběhl…

Proč James trochu nezvolní tempo? Chová se jako nějaký novorozený. S takovou ho Cullen smete jako drobky ze stolu…

Zasmál jsem se tomu přirovnání, ale moc veselo mi ve skutečnosti nebylo. James a Laurent, Laurent a James… Zdálo se, že Jamesův společník je poněkud klidnější, rozvážnější a nerad vyhledává konflikty. Možná se do bitky nezapojí a já tak budu mít alespoň nějakou šanci…

Moje naděje se však ukázaly jako liché, sotva oba dva vystoupili na mýtinu. V jejich očích se odrážela čistá nenávist a o nějakém fair play jsem si mohl nechat leda tak zdát. Na povrchu jsem sice nedal nic znát, ale v srdci se mě začalo zmocňovat zoufalství. Můžu se snažit, můžu bojovat, jak nejlépe dovedu, ale ten nepoměr sil bude stejně patrný. Jediné, co mě tedy mohlo uklidnit, byl fakt, že jejich cílem nebyla Bella, nýbrž já. Pokud prohraju, což je více než pravděpodobné, nikdo jiný to neodnese, a to je hlavní. Nahrbil jsem se do útočné pozice a z hrdla se mi vydral zlověstné zavrčení…

Bella

Šílela jsem bolestí. Chtěla jsem brečet, chtěla jsem řvát. Jestli má tohle přeměnit obyčejného člověka v upíra, nedivím se, že je každý upír tak nakrknutý. Udělala bych cokoli, zabila kohokoli, jen aby ta bolest zmizela. A přitom na začátku to vůbec nevypadalo špatně. Nemohla jsem se moc soustředit a veškeré vzpomínky mi zahaloval černý závěs, ale ten prvotní pocit se nedá jen tak zapomenout... Cítila jsem, jak se mi kulka zařezává do masa a znesnadňuje dýchání, jak rychle mi v hrudi začala pulzovat bolest. Neviděla jsem, kam mě Ed nese, ani co dělá. Až později jsem zaznamenala zvláštní kmitání jeho jazyku po mé kůži. Zřejmě ochutnával mou krev, ale copak jsem mu to mohla mít za zlé? Koneckonců to byl upír. Jenže on s těmi divnými polibky nepřestával.

Ovládla mě neidentifikovatelná úzkost, třásla se mnou zimnice a malátnost se začala zmocňovat celého mého těla. Věděla jsem, že umírám a bylo mi jasné, co musí Edward udělat/neudělat, aby mě udržel při životě. Zkoušela jsem se hádat, zkoušela jsem mu vyhrožovat a stokrát raději bych brala smrt, ale Ed mé liché protesty stejně nebral v potaz. Ostatně jako vždycky…

Jeho zuby se děsivě zaleskly i v matném světle lampy. Na malou chvíli jsem ucítila ostrou bolest, ale vzápětí mě začalo polévat příjemné teplo. Pokud tohle měla být přeměna, byla jsem příjemně překvapena a relativně spokojená. Jenže ono „příjemné“ teplo se brzy změnilo ve velmi nepříjemnou vroucí lávu, do které jsem byla zaživa vhozena.  Celé moje tělo bylo jako v jedné ohnivé křeči. Netušila jsem, jestli mě ten žár, spalující každičkou buňku mého těla, má udržet při životě anebo spíš zabít. Tak krutá to byla bolest. Co jsem si však uvědomovala jasně, byl fakt, že za tu bolest mohl Edward. Sobec jeden sobecký, copak mě nemohl nechat v klidu umřít?

Chtěla jsem se vztekat, chtěla jsem mít zlost, ale žár časem smazal vše a vzpomínky každou hodinou víc a víc matněly. I přes to, že bych raději uvítala smrt, než ten krutý oheň, nedokázala jsem to mít Edwardovi dlouho za zlé. Tu kulku jsem schytala kvůli jeho neopatrnosti při jednání s Frankiem, takže se defacto snažil jen napravit, co zpackal. Ostatně, pokud se rozhodl ze mě udělat upíra, znamená to, že je ochotný se mnou strávit zbytek věčnosti, a to se cení. Samozřejmě, že kdybych si mohla vybrat, pár let lidství bych ještě brala. Zvláště, když už vím, čím vším bych si  během proměny prošla - ten oheň byl vážně k nesnesení…

Na druhou stranu, odměnou za toto utrpení mi bude nesmrtelnost a úchvatná krása. A navíc jsem mohla dopadnout hůř. No schválně, co kdyby byl Ed vlkodlakem a chtěl ze mě to samý? Měla bych po proměně špičatý předkus, osm bradavek a abnormálně chlupatý nohy? Zřejmě! Takže ještě že mám za partnera sexy upíra. A vůbec… Jak dlouho se dokážete zlobit na toho, koho milujete? Edward byl pod tou slupkou arogantního a sobeckého grázla, úžasně pozorný, citlivý a něžný přítel. Málokdy dával tuto stránku na odiv, ale já věděla, že ji má, a to mi stačilo.  A třebaže jsem se na něj navenek stále mračila, v duchu už jsem mu dávno odpustila. (Což neznamená, že se ho nepokusím po proměně škodolibě přehodit přes řeku…)

Čas plynul, Edward už dávno opustil místnost a já upřeně pozorovala nějakého brouka na stěně. Vypadala jsem při tom dozajista jako oběť lobotomie, ale v pokoji už zkrátka nebylo nic jiného, co by mě dokázalo alespoň částečně zaujmout  a ulevit mi tak od spalující bolesti.

Nevím kolik času z mého ohnivého deliria uběhlo, ale brouk už dávno zalezl někam do škvíry a slunce svítilo o poznání jasněji. I oheň v mých žilách stále, ač se to zdálo neskutečné, přidával na intenzitě. Moje sebeovládání se pomalu hroutilo a já se už nedokázala ubránit srdceryvným výkřikům. Překvapivě jsem nebyla sama. Slabý výkřik se ozval i odněkud zvenčí. Okamžitě jsem pusu zase zavřela a nastražila uši. Všude panovalo ticho a klid. Edward se sice ještě nevrátil, ale byl to přeci neporazitelný upír, neměl by důvod křičet…

Pravděpodobně se mi to zdálo! Jen jsem blouznila z té neuvěřitelné bolesti, která stravovala mé tělo, usoudila jsem a chtěla to hodit za hlavu, když v tu se ten podivný výkřik ozval znovu,  následován řadou dalších. Tentokrát už nebylo pochyb – byly to Edwardovi výkřiky.  I přes vnitřní žár mi po páteři přejel mráz. Co se mohlo tam venku dít, že i upír řval bolestí? Něco bylo špatně. Sakra špatně!

„E-Edwarde?“ zasýpala jsem a snažila se přijít na směr, odkud ten bolestivý sten přicházel. Věděla jsem, že mě slyší a napjatě vyčkávala, kdy se kolem mihne bledá šmouha, ale nic se nestalo. Zkusila jsem to znovu, hlasitěji, ale ani tentokrát se Edward neobjevil. Naopak křik, divoké vrčení a ohlušující rány nabraly na intenzitě.

Rozhlédla jsem se dezorientovaně kolem. Okno bylo od mého lůžka vzdálené dobrých pět metrů. Neměla jsem šanci a ani jistotu, že uvidím, co se venku děje. Zoufalství mě spalovalo stejně intenzivně jako jed, který koloval v mých žilách. Nedokázala jsem se v té ohnivé agonii ani pohnout, ale zároveň jsem věděla, že tady přece nemůžu jen tak ležet! Edward byl venku, v nebezpečí a zcela jistě potřeboval něčí pomoc. Strach o něj mnou zmítal snad ještě víc, než ten šílený oheň a já poprvé zatoužila po tom, být už konečně upírem. Alespoň bych tu byla nějak platná, pomyslela jsem si trudně a snažila se vyhoupnout do sedu. Leč marně. Kdykoliv jsem se jen pokusila změnit polohu, oheň ve mně, jako by to vycítil a vzápětí zaplál s ještě větší silou. Ale copak jsem to mohla vzdát? Ani Edward se nevzdával, třebaže jeho výkřiky každou minutou slábly.

Vzpomněla jsem si na jedno z jeho nesčetných vyprávění, kdy se Carlisle dokázal odplazit z ulice do sklepa nějakého domu, zatímco byl vnitřně spalován zaživa. Co je proti tomu pět metrů?

„Seber se, Bello!“ nakázala jsem sama sobě a vyšvihnutím se znovu hodlala dostat do sedu. Vlna bolesti mě však natolik překvapila, že jsem neudržela rovnováhu a se zoufalým pláčem se jako pytel brambor svalila na podlahu.

Nemělo však smysl otálet. Lepší už to stejně nebude, tak proč se poddat bolesti, propadnout sebelítosti a zůstat tam, kde jsem? Odhodlaně jsem se otočila na břicho a jednoduchým posunováním jsem se nakonec dostala až k oknu. Ale vlna zklamání mnou projela jako blesk. Slyšela jsem sice výkřiky i rány, ovšem to bylo asi tak všechno. Jejich pohyby byly tradičně nadpřirozeně nepřirozené. Jsem fakt hloupá. Co jsem si myslela? Že se budou obtěžovat s lidskou rychlostí, aby mi nic z toho „přímého přenosu“ neuteklo? Vlastně jsem vůbec nemusela vylézat z postele, protože to jediné, co mi zbývalo, byl stejně vlastní sluch, zatímco oči dokázaly vnímat jen tu a tam rozmazanou šmouhu.

Přesto jsem však po chvíli dokázala celkem přesně odhadnout probíhající situaci. Zjevně byli dva na jednoho, což podle mě nebylo dvakrát fér. Mohla jsem jen doufat, že Edwardova schopnost číst myšlenky, mu je nějak platná. Viděla jsem, jak jedna ze šmouh uchopila druhou a vzápětí s ní prorazila střechu Frankieho auta. Měla jsem neblahé tušení, že ten nebožák přeražený o konstrukci vozidla, je Edward, což se mi také potvrdilo, když na kratinký okamžik zůstal bez hnutí ležet.

Bylo mi neskutečně líto jeho utrpení, soucítila jsem s každou ránou, kterou mu jeden z oněch neznámých upírů uštědřil, a slzy mi samovolně kanuly po tvářích pokaždé, když Edward vykřikl. Pohrávali si s ním jako psy s kostí. Neměl šanci. Nevěděla jsem, jak dlouho je ještě bude bavit trápit toho, pro kterého mi nyní srdce krvácelo, ale cítila jsem, že představení brzy skončí. Boj se totiž postupně zpomaloval, zatímco rány jakoby gradovaly. Edward se na kratičký moment podíval mým směrem. Jeho oči byly nějak jiné. Bez  emocí, bez života. Naplnila je pustá rezignace. Věděl, že nevyhraje a s největší pravděpodobností také tušil, jakou to bude mít dohru.  Navíc od okamžiku, kdy mě spatřil v okně, už ze sebe nevydal ani hlásku, třebaže způsob, jakým ho ti dva mučili, byl vskutku úděsný. Ještě několikrát se pokusil vystartovat proti jednomu či druhému, ale byl okamžitě sražen zemi, jako nějaké divoké zvíře.

Najednou se oba zastavili. Jeden přinutil Edwarda si kleknout, zatímco druhý se k němu pomalu vydal. Šel způsobem, jakým přichází smrt.

Bylo jiné znát upíra, jakým byl Edward a jiné pozorovat jeho krvelačnějšího kolegu, který se ho nyní snažil zabít. Světlé vlasy mu divoce vlály kolem hlavy. Vítězně vrčel a jeho výraz v obličeji byl jednoduše děsivý. Pokud jsem věřila, že upíři mají duši, tenhle ji neměl. Odvrátila jsem hlavu a z očí se mi vyřinuly proudy slz. Na tohle jsem se zkrátka nemohla dívat.  Edwardovy pečlivě tlumené výkřiky se ozvaly zároveň s podivným kovovým zvukem. Sesula jsem se na podlahu a dlaně si plnou silou tiskla k uším.

Když jsem znovu našla odvahu dát je zase dolů, všude již vládlo hluboké ticho. Opatrně jsem  vyhlédla z okna. Kolem bylo pusto a prázdno, jako by se všechno odehrálo jenom v mé hlavě.  Znovu jsem vzlykla a téměř neslyšně zašeptala:

„Edwarde?“

Bylo to hloupé počínání. Zbytečné. Copak jsem neslyšela Edwardovy výkřiky bolesti či ty podivné kovové zvuky? Bezpochyby ho roztrhali na kousky. A někde v lese nyní hoří to, co mi bývalo nejdražší. Asi mi nebylo souzeno prožít šťastný život. Možná mi ani nebylo souzeno žít s Edwardem. Já naivka. A žili šťastně až navěky… To se asi vážně může stát jen v pohádkách. Realita je bohužel jiná. Můj princ na bílém koni prohrál boj proti zlému draku a já zůstala zakletá trčet ve věži. Sama se svým žalem a  bolestí.

Sama už navěky.

Alice

Netrpělivě jsem sledovala ručičku tachometru. Kolona aut táhnoucí se pořádný kus za Seattle a vracející se z víkendových výletů, mě neskutečně iritovala. Jasper mě sice zahrnoval vlnami klidu, ale copak jsem mohla být skutečně klidná? V hlavě se mi celou noc míhala jedna vize za druhou. Viktorie nakonec zemřela, to ano, ale něco stále nebylo v pořádku. Něco mi unikalo, cítila jsem to.

Carlisle s Esmé a Rose měli náskok několika kilometrů, což nám Emmet, vyhoštěný na zadním sedadle, neustále zdůrazňoval. V jednom kuse se navážel do Jaspera, že je ten nejhorší řidič v historii a Jazz mu naopak vyhrožoval, že pokud okamžitě nesklapne, zastaví mu u krajnice a pomaže domů pěšky. Což by mimochodem byl stále mírnější způsob vyhoštění, než jaký použila Rosalie. Carlisle jí ty proražené dveře Mercedesu hned tak neodpustí…

Jazz i Emmett mě štvali, hašteřili se jako dvě staré báby. Potřebovala jsem se soustředit, potřebovala jsem ticho a klid a už už jsem se je chystala oba okřiknout, když v tu mi nová vize přece jen rozostřila vidění…

Ach, Edwarde!

Hrůza, kterou jsem viděla se mi nejspíš víc, než výrazně odrážela ve tváři. V autě se téměř na minutu rozhostilo hrobové ticho. Snažila jsem se honem zformulovat věty a utřídit myšlenky, ovšem zdaleka to nebylo tak jednoduché, jak jsem si myslela…

„Alice, co jsi viděla? Alice? Alice! Slyšíš mě?“ Jasperův klidný hlas jen s mírným podtónem nejistoty se mě snažil vrátit zpátky do reality. Jenže v ní jsem byla už dávno, a právě proto na mě dopadla takovou silou. Neměla jsem čas nic vysvětlovat. Edward potřeboval naši pomoc a nečekal na ni ve Forks, ale přesně v místě, z kterého jsme před časem vyjeli. V Seattlu. Esme zavolám, až budou doma. I tam potřebuje někdo péči. My tři to snad zvládneme sami…

„Otoč auto, Jazzi!“

Bella

Truchlivé okolní ticho rozřízl motor přijíždějícího auta. Sotva zastavilo, už jsem slyšela hlasy v přízemí. Edwardova rodina. Ach, co jim jen řeknu, až mě opustí ta ohnivá agonie? Že jejich syn zemřel, aby zachránil mě? Děvku z ulice? To bude jen slabá útěcha. Krásný zvonečkový hlas se rozlehl domem:

„No neříkala jsem, že nechávat Eda samotného v domě je učiněný nesmysl? Je to nezodpovědný a sobecký floutek.  Mrtvoly, krev na zdech, zdecimované okolí i půlka domu, a to takhle nedopadlo poprvé.  Co kdyby sem měl někdo cestu? Třeba pošťák? Mělo by to nedozírné následky… Jak je možné, že když Edward všechno vždycky zničí, pro vás je stále tím nejlepším?“

Jiný, laskavý, i když nekompromisní hlas se ozval někde z poschodí:

„To by stačilo, Rose! Nemyslím si, že by to takhle nechal schválně. A nezapomeň, že jsme se vrátili na popud Alice. Její vize byly jednoznačné - jemu i jeho přítelkyni hrozilo nebezpečí. Zřejmě se ji snažil chránit, takže asi není tak sobecký, jak si myslíš. Navíc ti ubozí zmrzačení lidé - to není Edwardův styl. Nemučil by je. Říkej si, co chceš, ale tohle má na svědomí Viktorie.“

No a?“ namítl znovu ten zvonečkový hlas. „To nemění nic na faktu, že kdyby měl Edward lepší vkus, nepřitáhl by si domů sadistickou a šílenou hysterku. Mám plné právo se obávat, které individuum se stalo další vyvolenou jeho srdce… Nebo spíš rozkroku, protože on jaktěživ ničím jiným než svým pták-“

„Rosalie!“ ozval se šokovaný dvojhlas z odpočívadla u mého pokoje.

Na odpočívadle se strhla krátká výměna názorů a nehořet právě zaživa, zajisté si z ní něco poslechnu. Takhle jsem ovšem jen zaznamenala, že hlasy nadlouho utichly, když jednomu z nich zazvonil mobil. Ticho se zdálo najednou neskutečně tíživé. Přemýšlela jsem, jestli je to tím, že už ví, co se stalo s Edwardem a znovu mě oblehlo zoufalství. Ach, jak jim to jenom vysvětlím, vždyť je vůbec neznám a oni neznají mě. Uvěří mi vůbec? Byla jsem plná obav a s hrůzou si uvědomila, že stále ještě trčím zkroucená v klubíčku pod oknem. Možná by bylo vhodné se převalit do důstojnější polohy. Ale než jsem vůbec byla schopna nápad zrealizovat, dveře se začaly váhavě otvírat…

Alice

„Jsi si jistá, že je to tady, skřítku?“

„Naprosto,“ odvětila jsem stručně Emmettovi a dál porovnávala okolí. Všechno sedělo. Stará oprýskaná tovární budova v komplexu dalších, téměř stejných, továrních budov u přístavu, úzký plát oken pod střechou a dvoje hangárová vrata... Oprýskaný nápis Johns & Spenser na štítu budovy se zcela shodoval tvarem i obsahem s nápisem v mé vizi. Proto jsem věděla, že jsme tam, kde máme být. Necítila jsem sice žádný pach ani neslyšela Edwardův křik, který byl naopak v mé vizi velmi výrazný, ale to ještě nic neznamenalo.

„Jak se dostaneme dovnitř?“ zeptal se znovu Emmett a výmluvně zkoušel stabilitu stěn.

„Hlavně -“ Rachot hroutící se stěny můj hlas přehlušil a já si jen rezignovaně povzdychla:

„… tiše.“

„Tak na co čekáme? Jdeme dovnitř,“ zavelel Jazz a jako první prošel improvizovaným otvorem, který Emmett tak nečekaně vytvořil. Uvnitř bylo šero, vlhko, prach, vyřazené stroje… A jinak pusto a prázdno.“

„Tohle nevypadá jako sídlo pomstychtivých Drákulových pomocníků. Nesekla ses, sestřičko?“

„Jistě, že ne, Emmette!“

„Ne, vážně, není se za co stydět. I mistr tesař se někdy utne… Zvlášť s přibývajícím věkem.“

„Teď není nejvhodnější čas na žerty. Jde tu o život Edwarda.“ Usměrňoval Emmettův zvrácený smysl pro humor můj Jasper a dál bedlivě zkoumal okolí. Věřil mi a věděl stejně dobře jako já, že jsme na správném místě. Emmett na chvíli uraženě zmlkl a na malou chvíli to vypadalo, že dá pokoj.

Ovšem byla to skutečně jen malá chvíle…

„Nic ve zlém, ale nemůžou být tvé vize trochu víc konkrétnější Alice?“

„Náhled do budoucnosti není fotbalový přenos, ty dutá hlavo!“ zavrčela jsem na něj podrážděně a marně se snažila přijít na důvod, proč ho Jazz  vlastně u té krajnice za Seattlem doopravdy nevyhodil. Po chvíli se mi však všechno rozleželo v hlavě a já litovala, že jsem kdy Emmetta nazvala dutou hlavou. Ovšem nezdálo se, že by si on sám mé nerudné oslovení vzal k srdci. Místo toho procházel budovu systematicky metr po metru s hlavou pečlivě upřenou na podlahu, načež po chvíli vítězně vykřikl:

„Ta dutá hlava asi právě našla vchod do tajné Frankensteinovy laboratoře, takže hněte zadkem, než nám s Edíka udělají barbecue.“

Než to stačil doříct, Jasper už se spouštěl dovnitř. Po několika metrech volného pádu jsme přistáli téměř ve stejně široké místnosti, jakou byla ta nahoře, a opět objevili zrezavělý poklop na podlaze, který tentokrát vyústil v úzkou chodbu. Nejspíš tato budova výborně sloužila pašerákům a jiné verbeži. Teď už v prostorách takové ticho nebylo. Slyšeli jsme zvláštní skřípění a i něco, co se až moc podobalo Edwardově hlasu. Zdálo se, že mezi bolestnými výkřiky chrlí na neznámé útočníky jednu nadávku za druhou. Co nejrychleji jsme vyrazili vpřed…

Bella

Dům byl zase tichý a já znovu ležela v pohodlné posteli. Na židli u postele seděla Esmé, Edwardovu matka. Bála jsem se, že mi bude vyčítat Edwardovo zmizení a smrt, ale její pohled byl plný laskavosti a mateřské lásky. Už dlouho se na mě nikdo tak nedíval. Nejspíš to byl její dar. Každý na koho se podívala, se musel cítit milován, znovu dokázal mít radost ze života a s každým jejím slovem mizel strach i obavy. Vytvářela to teplo domova, které jsem už několik let tak hrozně postrádala a vroucně si ho přála znovu nalézt. Esmé byla zkrátka úchvatná. Na nic se neptala, nevyzvídala, nevyčítala. Jen seděla a s každým mým bolestným výkřikem přinášela balzám v podobě slov útěchy. Tak moc jsem chtěla vědět, jestli je Edward naživu, ale ohnivá agónie mi vždy sebrala slova z úst ještě dřív, než jsem je dokázala vypustit. Za to bolestní křik se mi vždy z hrdla vydral okamžitě. Ta nespravedlnost! Proč bylo tak těžké v tomto stavu zformulovat alespoň jednu krátkou větu?

Nakonec však na tom nesešlo. Hlas mi časem stejně ochraptěl  a mé tělo leželo téměř jako paralyzované. Už jsem neměla sílu se proti ohni bránit, už jsem nechtěla vzdorovat. Stejně neexistovalo nic, co by mne dokázalo vysvobodit ze spárů toho krutého žáru. Byl nekonečný a mým osudem bylo se jím nechat strávit, spálit na uhel. To stejně bylo to jediné, co mi patřilo… Zničila jsem jejich dům, Edward kvůli mně někde nevýslovně trpí, anebo už je mrtvý. Zbytek rodiny ho nejspíš hledá a jen Esmé tu zůstala pro jistotu, abych nevyvedla něco dalšího. Ale to se nemusí bát. Jsem totiž plně zaneprázdněná a procházím ohnivým očistcem zato, že jsem si naivně myslela, že mám právo na štěstí.

Alice

Bylo to kruté. Malá místnost a obrysy Edwardova těla, vyražené do okolních stěn i podlahy. Už jsme věděli, kdo jsou ti dva neznámí upíři, protože neuběhla ani minuta, aby jeden či druhý neuštědřil Edwardovi nějakou ránu s komentářem, že to je za Viktorii. Vypadalo to, že se oba báječně baví. Rány pěstí či kopance pravidelně střídali s podivným druhem mučení, které vždy končilo stejně. Natřikrát mu zlomili ruce, poté těsně nad nimi přejížděli zapalovačem, načež mu je u samého ramene prudce odtrhli. Otevřené rány pak objížděli pro zábavu lehce plamenem, dokud Edward neřval bolestí, přičemž končetiny pak znovu srovnali a nechali přirůst zpátky k jeho tělu. Chvíli, kdy se jeho ruce regenerovaly, prokládali údery do hrudi či břicha nebo vymýšlením nejnápaditější zlomeniny dolních končetin. Vize, které mi během tohoto představení zběsile lítaly hlavou a kanystry s benzínem v rohu, mi však dávaly jasně najevo, že tohle je ještě velmi „něžný“ začátek.  Ale já už z toho hrůzného představení viděla dost. Byl čas jednat.

Oba dva byli tak zabráni do své činnosti, že si tří upírů jen o pár desítek metrů dál, vůbec nevšimli. Jasper si s nimi tedy začal pohrávat. Nejdříve v nich probudil bujaré veselí a bezstarostnost, které se však vzápětí změnilo v  šílený a nevysvětlitelný strach. Přišla naše chvíle. S děsivým zavrčením jsme vystřelily vpřed. Neměla jsem strach o Jaspera či Emmetta. Zlost nad tím, co Viktoriiny komplicové provedli jejich „bráškovi“, jim byla hnacím motorem.

To já se vrhla přímo k němu a opatrně mu pomohla vstát. Jako upír sice nepotřeboval příliš času na regeneraci a již několik vteřin po našem nečekaném vpádu by měl být v pořádku, ale přesto mě překvapilo, jak vděčně přijal mou pomoc.

„Proboha, proč jste za tím rohem trčeli tak dlouho, Alice? Vaše myšlenky byli sice víc než soustrastné, ale  klidně jste se dál koukali, jak mě tady rozsekávají na maděru.“ Než jsem stačila něco říct na naši obranu, Emmett mě předběhl:

„Jsi pořád stejný, Ede! Místo trochy vděku zas jen prskáš,“ pronesl se smíchem mezitím, co třískal hlavou jednoho z upírů o zeď.

„Ale já -“ Edward se snažil něco uraženě namítnout, ale Emmett ho nepustil ke slovu.

„Jo, a když už nám nemíníš píchnout s těmi ničemy, tak alespoň založ táborák. Odmítám tady v téhle kobce trávit celý den. Už se mi stýská po mé náruživé Rosince.“

„Ty mizernej, nadrženej…“

„Jen si nehraj na světce, Ede. Dobře vím, co sis nastěhoval k nám domů za broskvičku.“

„Takhle to vůbec -“

Víc už jsem neposlouchala a raději nenápadně odplula za Jasperem, který právě pečlivě cupoval tělo toho sadistického blonďáka na cucky. Šlo to najednou všechno nějak podezřele snadno. Už bylo na čase, nešťastných událostí bylo v poslední době až až...

Bella

Pokoj v podkroví byl pořád stejný, ve dne i v noci. Na žár jsem si pomalu začínala zvykat a občas i byla schopná vnímat něco jiného. Propadala jsem zvláštním představám, že upíři dole žijí svým životem, zatímco na mě v podkroví dočista zapomněli. Kdo ví, jak dlouho už tu ležím. Možná už mě pavouci opletli pavučinami. A co když ten strašlivý oheň nikdy nepřestane? Co když je to součást upířího života? Dokážu tak žít? A kde vlastně budu žít? Nemůžu přece zůstat tady, ne bez Edwarda…

Ano, Edward. I ten figuruje v mém podivném blouznění. Často se mi zdá, že sedí u mé postele, mluví na mě a chladí mi svými ledovými dlaněmi horké čelo. Jenže s každým dalším dnem jeho ruce chladí méně. Má krásná představa se dozajista vytrácí. Bojím se otevřít oči, protože bych si musela přiznat, že tady není. Že už se nikdy nevrátí…  Ach, tolik mi chybí! A tak jen ležím a naslouchám jeho melodickému hlasu, který je naopak den ode dne úchvatnější. Je příjemné ten hlas poslouchat. Hřeje, laská a hladí…

Čas plynul a já konečně pocítila nějakou změnu v mém soukromém pekle. Začalo totiž vyhasínat. Nijak závratně, jen nesměle a opatrně od konečků prstů. Kýžená úleva však nepřicházela, protože i když z končetin žár odcházel, v mé hrudi se stupňoval. Dosavadní bolest byla jen nepatrná ve srovnání s tou, která přišla. Nemohla jsem se utrpením ani nadechnout a místo toho jsem se jen křečovitě prohnula, jako v předsmrtné křeči. Srdce mi zběsile bušilo. Dozajista se snažilo vyskočit z mé hrudi. Vedlo předem prohraný boj, jenom to ještě nevědělo. Já ano.

Každý další úder mého srdce byl jen signálem blížícího se konce mého lidství. Nemrzelo mě to. Už ne. Můj lidský život stejně nestál za nic, takže těšilo mě, ale je čas dát definitivní sbohem. Srdce se ještě chvíli snažilo vzdorovat, ještě několikrát naléhavě udeřilo do mé hrudi, ale pak překvapeně škobrtlo a utichlo docela.

Byl konec.

S posledním úderem srdce odešel i můj předchozí život. Isabella – děvka, tímto dnem zemřela, zatímco Bella právě dneškem začne žít, ať už to všechno dopadne jakkoli. Odhodlaně jsem otevřela oči a vydechla úžasem.

Edwardova  tvář, úchvatnější než kdy dřív, se zkoumavě a vážně skláněla nad tou mojí.

Ale v okamžiku, kdy se naše oči setkaly, se šťastně zazubil.

„Vítej v mém světě, lásko.“

„Ty jsi… Naživu,“ konstatovala jsem hloupě a zároveň zůstala v úžasu nad mým hlasem, který se rozezvučel jako tisíc zvonečků.

„Zklamaná? A já si myslel, že se ti po mně bude alespoň trošku stýskat.“

„Stýskalo,“ pronesla jsem celá naměkko a okamžitě si ho přitáhla k sobě.

„Dokaž to,“ zašeptal mi Edward uličnicky do ucha a vtiskl něžný polibek na rty.

„Pořád stejný,“ zašeptala jsem spiklenecky já a polibek mu oplatila vrchovatou měrou.

Pohled nikoho:

Všichni seděli v hale jako na trní, čekaje na jakýkoli náznak toho, že proměna proběhla v pořádku a z Belly se nestalo vraždící monstrum, když v tu se Alice na celé kolo rozesmála.

„Tak to bude to nejkurióznější uvedení do nového života v celé upíří historii. Radím vám, lidi, ihned opusťte dům, tohle totiž bude hodně divoký…“

EPILOG

O 10 let později

Bella

Ozval se potlesk a všichni vyhodili své, nyní již absolventské, čapky do vzduchu. Usmála jsem se na Edwarda a nadšeně mu před obličejem zamávala mým prvním vysokoškolským diplomem. Zdál se mi nějak duchem nepřítomný a svou čapku měl stále ještě na hlavě.

„Na co myslíš?“ zeptala jsem se zvědavě a nemohla se odtrhnout od jeho tváře, která mi stále přišla stejně úchvatná jako na začátku.

„Přemýšlím, jestli jsi šťastná,“ odpověděl Edward hloubavě a zahleděl se mi do očí.

„Nejšťastnější, Edwarde. Nej-šťast-něj-ší! Copak to nevidíš? Přála jsem si najít lásku a domov, procestovat svět, chodit znovu do školy... To všechno se mi díky tobě splnilo!“

„A co by sis přála teď?“

Usmála jsem se.

„Už jen tebe.“

„To se dá jednoduše zařídit,“ odvětil můj drahý opět trochu nepřítomně, obdařil mě zvláštně radostným pohledem a pokradmu mrkl na Alici.

„Jak to myslíš?“

„Nech se překvapit, zlato. Uvidíš večer.“

Věnovala jsem mu zaražený pohled. Můj slovní obrat byl přeci pouze obrazný. Netoužila jsem po tom, aby za mnou chodil jak pejsek, přinesl mi nějaký svůj obří portrét nebo zařídil extrémně drahý zájezd pro dva kdoví kam. Jediné, po čem jsem toužila, byla jeho prostá přítomnost v mém životě. Samozřejmě, že ne vždy bylo všechno růžové, občas jsme se i trochu poškorpili, ale bez něj, jako by mi část duše chyběla. Bez něj jsem to prostě nebyla tak úplně já…

„Nesnáším překvapení,“ zabrblala jsem nespokojeně a zahleděla jsem se stejným směrem jako před chvílí i on. Na Alici, která měla momentálně zrak upřený tam, kam nikdo jiný vidět nemohl. Její vize ale zřejmě netrvala dlouho, protože v další vteřině už se nadšeně začala prodírat k nám.

„Budeš ta nejkrásnější nevěsta na světě, Bells. Zařídím všechno, nemusíš hnout ani prstem.“

„Ale no tak, Alice! Co to sakra děláš? Nemohla jsi chvíli držet pusu? Vždyť jsem ji ještě ani nestačil požádat o ruku! Copak u nás nemůže proběhnout alespoň něco tradičně?“ rozčertil se Edward a pustil se s Alice do škádlivé slovní potyčky.

Zůstala jsem na ty dva jen němě zírat, ale uvnitř jsem se tetelila štěstím a radostí.

Já se budu se vdávat? Bella Cullenová... Znělo to hezky. Nemohla jsem tomu všemu uvěřit. Zatímco můj lidský život byl jedna pohroma za druhou, prvních deset let upířího života jsem prožila jako v pohádce.

Tak, že by přeci jen… A žili šťastně až navěky?

Tak, definitivní konec je tady. Doufám, že se vám povídka líbila, několikrát jsem měla tendence jednoho z nich zabít, a jen vaše záliba ve šťastných koncích, mě donutila to neudělat. James se ukázal jako vážně zvrácený upír, že? Ani nevěděl, jaký měl náskok, když se tak spontáně rozhodnul Edwarda oddělat. (To Alice neměla šanci hned vidět.) Emmett byl občas na zabití. a Rose  nebyla nejmilejší, věčně mrzutá a totálně zasedlá proti Edwardovi...

I Bells si to v poslední kapitolce musela doslova "vyžrat, že? Sotva se uklidnila a smířila s tím, že bude žít jako upír vedle Edwarda, tak jí ho někdo odkrágluje. Nakonec to stejně všechno musela vyžehlit Alice. :D Jestli si vzpomínáte, na začátku NŽ to dělala taky. Když se např. snažila  Edwardovi sundat košili s rtěnkou a oblečení celkově, aby Viktorie neucítila Bellin pach a Edward si to vyložil trochu špatně. :D Achjo, staré dobré časy...

Jinak děkuju za všechny komentáře v průběhu celé povídky, byli jste úžasní.

Autor: Winna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noční život: 18. kapitola - Navěky: