Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noc patří nám - 28. kapitola - Spojení

02.10.2012 (16:15) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2946×

Z minulého dílu:

„Jak… jak to myslíš?“ zaváhal. Než jsem měla možnost cokoli říct, ozvalo se netrpělivé vrčení.

„Nemám rád mrhání časem,“ odsekl novorozený. Pocítila jsem tu nesmírnou tíhu zoufalství. Edward se chvěl po celém těle a náš vzájemný neklid se spolu mísil a prostupoval až do našeho nejhlubšího nitra.

„Pusť, prosím, lásko,“ rozplakala jsem se a muka, které jsem prožívala, zastínily i samotnou smrt. Edward přerývavě dýchal a stíral mi horké slzy svou dlaní.

„Ne,“ vydechl mi zlomeně do vlasů. Všechno se odehrálo příliš rychle. Vzduch ztěžkl a svist těl prořízl hrobové ticho. Novorozenci nás obklíčili a seskupili se do jednotné přední linie. 

Jako by se svět v jediném okamžiku řítil k neúprosnému zániku. V kostech mi nepříjemně brnělo a tělem mi prostupoval neutichající chlad. Ramena jsem měl napjatá a dlaně pevně sevřené, až jsem zaslechl chrastivé praskání kloubů. Rty ohrnuté v pohrdavém úšklebku, oči zaplněné sálajícím hněvem.

„Jen to zkus, kříženče!“ zasyčel jsem. Ve spáncích mi zběsile tepalo. Jediné, na co jsem skutečně dokázal myslet, byla ochrana Belly. Za každou cenu! Jenže ona se z nějakého naprosto nepochopitelného důvodu snažila mé náruči bránit.

Co to ksakru dělá? pomyslel jsem si, když se opětovně vší silou zapřela do mých paží.

„Chtěl jsem ti dát možnosti volby. Tak laskavý přístup jsem vůči tobě a tvým bratrům hodlal zaujmout. Ale vidím, že tvá pověst nelhala,“ promluvil zahalený upír. „Arogantní,“ zachraptěl posměšně, „pošpiněný lidskou slabostí.“

Při vyslovení druhého slova si upír s neskrývaným odporem odplivl. Zřejmě si byl vědom svého vlastního spojení s lidskými jedinci, které mu připadalo tak odporné a neuctivé.

„Ty parazite!“ vyštěkl Gabriel. Bělostné špičáky se mu odkryly zpod zlobou zvrásněných úst. „Jak se opovažuješ!“

Upír k němu zamířil svým žhnoucím, pohrdavým pohledem a pak se obrátil zpátky ke mně. Potemnělá tvář novorozence zuřila. Sytě karmínové oči se mu stahovaly do malých úzkých štěrbin, z hrudi se ozývalo temné vrčení prosycené zlobou.

„Vydejte nám tu dívku,“ přikázal. Bella se znovu pokusila vymanit z mého sevření. Se zoufalým vzlykem to vzdala, když pochopila, že nemá sebemenší šanci.

„Patří k nám a tak to taky zůstane,“ odpověděl jsem. Najednou se kolem nás ve zlomku vteřiny rozvířil neproniknutelný prach a vzduch prořízl zvuk zuřícího boje. 

Temnota. Jediné, co jsem dokázal vnímat, byla Bellina dlaň ukrytá pevně v té mé. Ale i to křehké pouto, které jsem svíral ze všech sil, dokázal někdo přetrhnout – jako by mi vyrval tlukoucí srdce z hrudi. Novorozenec zaútočil přímo proti mně a v okamžiku, když jsem po něm dravě sekl titanovou čepelí, se v temném šeru objevil další. V tom zmatku jsem nestačil zareagovat, když mi Bellu násilně vytrhl z náruče a vysokým skokem se s ní vytratil v mlze. Její hlasitý výkřik prořízl ledový noční chlad.

„Bello!“ V poslední vteřině jsem stihl uhnout pekelným drápům, které se vynořily z prašného oblaku a prohnul se skoro až k zemi. Prudkým úderem, naplněn rostoucí krvelačností a syrovým hněvem, jsem zasadil novorozenci smrtelnou ránu přímo do krční tepny. Mocně jsem trhl s dýkou, monstrum zasípalo a těžce dopadlo k zemi.

„Bello! Bello!“ křičel jsem jako smyslů zbavený. Nebylo vidět na krok, ale přesto jsem se snažil se zoufalou naléhavostí prohledávat prašnou temnotu, která zahalovala celou ulici. Pár metrů přede mnou se ozvalo zlověstně zasyčení. Z koženého pásu na bedrech jsem vytasil malou lahvičku s olejnatou tekutinou a ostře s ní mrštil o zem právě ve chvíli, kdy se proti mně vynořil a zaútočil další z nich. Sklo se tříštivě rozprsklo a po asfaltu se rozlila průzračná tekutina. Následoval výbuch nažloutlého kouře, který se vznesl do výšky dvou metrů. Novorozenec se ocitl přímo ve středu kouřové clony a vzduch prořízl zoufalý řev. Neuběhlo ani pár vteřin, když se s chraplavým dusotem svalil a na hrudi mu zůstala jen vypálená stopa.

„Bello!“ Srdce se ocitlo v ocelovém sevření, které ho neúprosně drtilo, vysávalo z něj veškerý život a svazovalo ho bolestným strachem.

Najednou se ozvala třaskavá rána a jen pár metrů ode mě prolétlo vzduchem zohavené tělo dalšího novorozence a s hlasitým zapraskáním dopadlo do nedaleké skládky, která se rozsypala i se všemi odpadky. Střelil jsem pohledem k místu, kde se ve stínech mihla postava.

„Zpátky!“ Zaslechl jsem jednoho z nich. „Tak zpátky, slyšíte?!“

Jako by se čas zastavil – zpomalený film, který postupně získává normální rychlost. Hřmot boje zjevně ustával a prachový oblak začal stoupat k výšinám, rozplýval se jako obláčky kouře, dokud se nevytratil úplně. Nevěřícně jsem sledoval scénu před sebou, hledal původce nevysvětlitelného zlomu v našem útoku. Štiplavý vzduch zčeřil noční chlad, pouliční lampy jiskřivě zamžikaly a uličku zalilo jasné pouliční světlo. Na jeho prahu stanula žena.

„Evelyn,“ vydechl jsem. Jediný pohled na ni mě zavedl zpátky do minulosti…

New York, 2. února 1813

Chladný zimní vítr prostupoval kamennými zdmi podzemí a jeho kvílení znělo jako srdcervoucí ženský nářek - usazoval se hluboko pod kůži. Pozoroval jsem praskající jiskřičky ohně tančící mezi bukovými poleny v krbu. Vážně se to dělo? Sen? Existuje snad naděje, že se probudím a všechno bude zcela jinak? Musel jsem tu myšlenku vzít v potaz. Zlé sny dokážou být až děsivě skutečné…

„Edwarde.“ Promluvil ženský hlas. Zvedl jsem hlavu a otočil se ke dveřím.

„Je to skutečné. Žádný sen,“ zašeptala a s povzdechem přistoupila o pár kroků blíž. Posadila se na opěradlo robustního křesla potaženého vínovým sametem, opatrně ke mně natáhla konečky prstů, ale vzápětí stáhla dlaň zpátky. V očích se jí zatřpytily slzy.

„Kde jsem udělal chybu?“ zasténal jsem. Cítil jsem, jak se ve mně bortí veškerá síla a pohlcuje ji neústupný žal, zoufalství. Drtí ji ve svých mocných dlaních na prach, ze kterého nakonec zbudou pouhá zrnka vzpomínek a i ty časem vyblednou. „Proč jsem tomu nedokázal zabránit?“

„Edwarde,“ oslovila mě. „Spletitá rozhodnutí osudu bývají neodvratitelná, nedokážeme se jim postavit, neboť naše bytostná podstata tomu zabraňuje. V tomto je naše podobnost s lidským pokolením velmi úzká – spojuje nás jedinečnost našeho předurčení. U lidí je smrt nedílnou součástí životního koloběhu –“

„Ale my nejsme lidé, Evelyn!“ Rostoucí tlak v hlavě mi prostupoval každou buňkou v těle, každičkým nervem. Krev se mi hrnula do tváře a její hlasitý hukot mi zněl až bolestivě v uších. Poklekla přímo přede mnou a obrátila mou dlaň přímo ke svému pohledu.

„Jeho smrt nezměníš,“ odpověděla klidně. „Nikdo z nás, to není ani v mé moci, Edwarde.“ Prudce jsem vystřelil z křesla a ocitl se před planoucím krbem.

„Tak něco udělej! Rituál, vzývání nebo něco podobného! Vždyť jsi čarodějka, proboha!“

„Magie je mocná, ale ne všemocná. Pochop to, prosím. Dokážu mnoho věcí, ale neumím vdechnout mrtvému život…“

„Chci najít jeho tělo,“ oznámil jsem příkře. Evelyn se na mě podívala a z jejích jantarových očí čišel soucit. Lítost…

„Zaslouží si uctít i po smrti. Nesmíme zapomínat na naše odvěké rituály,“ odpověděla. Prstem jsem přejel po hraně broušené lahve a obkresloval její zdobený tvar. Váhavě, ale přesto zaujatě.

„Žal nezapiješ, Edwarde. Jen prohloubíš prázdnotu ve své duši.“ Měla pravdu. Tady sakra nešlo o mě!

„Najdi ostatní,“ přikázal jsem. „Za patnáct minut se sejdeme v hlavní knihovně. Nehodlám Cyrusovo tělo přenechat těm krvelačným bestiím!“

Beze slov se poklonila a zmizela v útrobách chodby.

Pocítil jsem praskající štěrk pod nohama. Stále jsem nemohl uvěřit, že tu přede mnou vážně stojí! Opatrně se ohlédla kolem sebe a přistoupila blíž. Ulička vypadala úplně stejně jako předtím, zela prázdnotou, všude panoval hrobový klid – jako by tu k žádnému boji nikdy ani nedošlo. Magie, pomyslel jsem si. Jen Gabriel a Alex zjevně stejně otřesení jako já, sledovali ženu stojící jen pár kroků od nich.

„Koukám, že jsem přišla právě včas,“ usmála se a shodila černou kápi. Odhalila záplavu zářivých blond vlasů, které jí ve vlnách spočinuly u pasu, a v radostném úsměvu neskryla odlesky bělostných špičáků.

„Vážně… vážně jsi to ty?“ optal jsem se nedůvěřivě. Evelyn byla jednou z nás. Patřila však k jedincům obdařeným magickou mocí, díky které se z ní stala velmi nebezpečná upírka. Naposledy jsem ji viděl po smrti svého bratra, pak se stáhla do ústraní a neslyšel jsem o ní ani zmínku snad dvě staletí…

„Stačilo říct díky,“ zasmála se a nadšeně se obrátila čelem k mým bratrům. „Co takhle aspoň malé přivítání, hm? Alexi, ty ses ani trochu nezměnil.“

Její pomoc přišla přesně v pravou chvíli, ale teď nebyl rozhodně čas na hlouposti. Bella byla v obrovském nebezpečí a panický strach mi nedovoloval myslet na nic jiného.

„Evelyn, máme problém,“ vyřknul jsem temně. „Velký problém.“ Otočila se zpátky ke mně a ve vteřině se přemístila do mé těsné blízkosti.

„Všimla jsem si,“ odvětila klidně. „Zřejmě mluvíš o té lidské dívce, nemám pravdu?“

„Ano,“ připustil jsem. „Bella je…“

„Tvoje družka,“ oznámila s takovou jistotou, že jsem jí byl vděčný, že mě ušetřila jakýchkoli dalších vysvětlení. Chladnými prsty mi přejela po spáncích, zavřela oči a vzápětí se stáhla.

„Vyvolená,“ promluvila s překvapením v hlase. „Musíme ji najít dřív, než se dostane do spárů Pána… to by byl…“ Odmlčela se.

„Pomoz nám, Eve. Vím, že ji dokážeš najít.“ Hrdě zvedla bradu a rozevřela mou levou dlaň. Než jsem stačil pochopit, co dělá, vytasila ocelovou dýku a přejela ostrým hrotem po její délce, až jsem hlasitě sykl. Prořízla kůži a z rány začala vytékat čerstvá krev.

„Zbláznila ses?“ vyjel na ni Gabriel.

„Krev je nejsilnějším poutem, Gabrieli,“ zašeptala. „On z ní pil, v jeho žilách proudí její syrová esence. To je ten klíč.“

Tak co říkáte na novou posilu v podobě upíří čarodějky Evelyn? Je to velmi energická a mocná upírka, ale časem možná poznáte jeden její velký problém... Bellu unesli a Edward je znovu na dně. Mrzí mě, že ho tak strašně trápím (fakt je to jinak můj oblíbenec!), ale on si svou lásku musí těžce vybojovat. V příštím díle poznáme upíra, který stojí za Belliným únosem a tak se trochu podíváme na Mika. Ale čeká nás toho ještě hodně a zvraty jsou v téhle povídce celkem na denním pořádku... Těšíte se?:)

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noc patří nám - 28. kapitola - Spojení: