Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noc patří nám - 27. kapitola - Peklo duše

27.09.2012 (21:45) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2944×

Z minulého dílu:

„Přestaň!“ zahřměl blonďák a jeho smích se stáhl do rozzuřené grimasy, „už jsme si hráli dost, kotě. Trochu mě to přestává bavit.“ Zhluboka jsem se nadechla a nalepila se na zeď tak těsně, že mě odpadající kamínky drásaly do zad. Než jsem se stačila vzpamatovat, svíraly mě silné paže a hladové rty mi žádostivě putovaly po šíji.

„Dost!“ křičela jsem a snažila se blonďatého mladíka vší silou odstrčit. Zmítala jsem se v jeho sevření a v dáli vnímala výskající pokřiky a smích.

„Nech - mě – na pokoji, ty hajzle!“

„Okamžitě dej od ní ty hnusný pracky, ty parchante!“ zuřil mužský hlas. Ztrácela jsem se ve vlastním vědomí a myslela, že blouzním. Ten hlas, ten hlas… A pak se mladík odtrhl od mého těla a já ho spatřila.

Myslela jsem, že moje vlastní mysl se mnou hraje krutou a bezcitnou hru. Vážně jsem se ocitla na pokraji bláznovství? Uprostřed drtivé prázdnoty, kdy srdce i mysl po něčem touží natolik silně, šíleně a nesnesitelně, že si vytváří své vlastní obrazy? Dokonale reálné, aby uspokojily duši rozervanou na cáry a vdechli jí poslední příchuť života. Blouznila jsem snad? Pokud ano, bylo to krásné. Nemyslela jsem na nic jiného, než na omračující pocit způsobený jeho přítomností v mém jinak zhrouceném světě. Zářící světlo pohlcující naplňující temnotu… to mi stačilo k dokonalému štěstí. Zavřela jsem oči.

„Ještě jednou na ni sáhni a přísahám, že to bude to poslední, co v životě uděláš!“ Ostře jsem sebou trhla a znovu otevřela oči. Upřeně se na mě díval neproniknutelným pohledem, tvář napjatou a lehce pootevřené rty, ze kterých uniklo hluboké hrdelní zavrčení.

Kristepane… došlo mi.  Byl to on. Stál jen pár metrů ode mě.  Jeho svalnatá, mohutná postava se hrozivě tyčila do výše téměř dvou metrů a v jeho pohledu žhnul pekelný, ba přímo vražedný žár. Temný kabát mu vlál ve větru a tvář měl zjizvenou potlačovanou bolestí. Srdeční tep mi vynechal několik úderů. Otřesená zjevným šokem jsem do plic lapala vzduch jako němá ryba, ve snaze najít kyslík potřebný k tomu, abych neomdlela.

Skupinka se zarazila a zneklidněla. Blonďák ustoupil o další krok zpátky. Očima těkal mezi mnou a Edwardem a zřejmě hledal vhodný způsob, jakým situaci vyřešit. Pak se zkoumavě zahleděl na Edwarda.

„Hele brácho, my jsme si ji ale vyhlídli první,“ protestoval a v jeho hlasu se promítnul osten výsměchu. Zem se mi nejistě propadala pod nohama a zvláštní malátnost mi mámila smysly – zbavovala mě nadvlády nad vlastním tělem. Edward se hrozivě napřímil a přísahala bych, že se mu v očích promítl vražedný záblesk, který vyděsil i mě samotnou. Věděla jsem, že pokus o „zdvořilé“ vyjednávání jde už v tuhle chvíli definitivně stranou. Semlelo se to příliš rychle.

Edward prudce vyskočil do vzduchu, několik metrů nad zem a ve zlomku vteřiny se odrazil od kamenné zdi v uličce. V pokleku dopadl těsně před mladíka a vzhlédl pohledem tak mrazivým, že jsem pocítila chlad, který mi při tom přeběhl po zádech. Blonďák zakopl o vlastní nohu a vylekaně zapadl mezi hlouček ostatních. Uličkou zaznělo hromadné hrdelní zavrčení, linulo se nočním šerem – tak děsivě, až tuhla krev v žilách. Očima jsem střelila do potemnělého průchodu, ze kterého vystoupili z poza stínů světel pouliční lampy další dva upíři Rodu. Gabriel a Alex.

Tlupa mladíků, teď už zjevně nadmíru vyděšená a otřesená tím, co se jim odehrálo přímo před očima, couvla do strany. Všichni vypadali, že pod vlivem šoku ztuhli na místě. Roztřeseně jsem sledovala výjev před sebou a těkala očima ze strany na stranu. Zmatená a překvapená. Gabriel s Alexem se postavili do útočné linie s Edwardem. Ten neváhal a přemístil se ostrým výskokem přímo k blonďákovi, který nestačil vůbec zareagovat. Surově ho chytil pod krkem a já jen sledovala, jak se jeho bezmocné tělo ocitá ve vzduchu, několik stop nad zemí. Edward si změřil jeho děsem zvrásněnou tvář.

„Ty... parchante,“ zasyčel temně a nepřestával sledovat, jak pod jeho drtivým stiskem mladík těžce lapá po vzduchu – stačilo tak málo, jen zesílit tlak mezi prsty. Edward zuřivě zavrčel a jediným pohybem s ním mrštil o rohovou zeď. Ozvala se tupá rána, když mladík dopadl bezvládně tváří přímo na mokrou zem.

„Edwarde, dost!“ zajíkla jsem se otřeseně. Zadíval se na mě s tak pronikavou bolestí, že jsem ji ucítila ve svých útrobách. Instinktivně jsem zkřížila ruce na prsou ve snaze ochránit se před tou tíhou viny a vlastní omračující bolesti. Banda se s vyděšeným křikem bez váhání rozutekla pryč a blonďák se zmučeně sbíral ze země. Na krku měl modrofialové podlitiny a po obličeji mu stékaly potůčky krve. Nejistě se postavil na nohy a lehce zavrávoral.

„Tak už konečně vypadni!“ vykřikla jsem. Ustrašeně si setřel rukávem džínové bundy krev a belhavým úprkem následoval své kamarády.

Snažila jsem se vzpamatovat. Podívala jsem se přímo na Edwarda, dělilo nás jen pár metrů. Do očí se mi nahrnuly horké slzy, které mi stékaly po tváři ošlehané větrem. Jeho jantarový pohled, hluboký a soucitný, prozrazoval nesmírnou něhu a úlevu. Nedokázala jsem se pohnout, jít nebo dýchat. Celý svět kolem nás se vytratil v temnotě noci a zůstal jen Edward a já. Bolestná prázdnota okupující mé srdce, se váhavě otřásla. V tu chvíli mě životodárně sytilo kouzlo, které mezi mnou a Edwardem jiskřilo jako půlnoční třpyt nebeských hvězd. Vznášela jsem se ve svých představách a trpkou příchuť žalu utápěla v tajuplné barvě zářivého jantaru. Jako bychom zamrzli v prostoru i času.

„Bello,“ uniklo mu ze rtů mé jméno. Připadalo mi to jako líbezný chór tisíce andělských hlasů – čarovný a sladký. Nechala jsem se unášet na vlnách rozmanitých pocitů – lásky, něhy, vášně, touhy… A pak, jako by se zničehonic roztříštilo zrcadlo na tisíce drobných střípků, jsem se ocitla zase uprostřed reality. Hlasitě jsem vydechla.

V temnotě kolem nás se začaly ozývat děsivé zvířecí zvuky – šepot samotného ďábla. Vystoupili jako přízraky ze stínů a jejich chraplavý dech mi duněl v hlavě. Příliv světla zalil jejich lidské tváře zkřivené krvelačným úsměvem. Pocítila jsem závrať, když se kolem mého pasu obmotaly ochranitelské paže. Silné paže. Edward.

Neochvějně mě svíral ve své náruči a z jeho tváře šlehaly blesky. Zapíral se do mého těla jako divoká šelma bránící svou kořist a nehodlal ustoupit ani o krok. Alex s Gabrielem se nadlidskou rychlostí vznesli vzduchem a v mžiku před námi vytvořili ochranitelský půlkruh. Připraveni k boji stejně jako Edward. Nechápala jsem jak, ale při pohledu na hodinky jsem pochopila. Byla přesně půlnoc a oni si pro mě přišli. Našli mě sami… Věděla jsem, že to, co chci udělat je šílené, ale neměla jsem na výběr. Můj osud byl předurčen. Prsty jsem jemně zapletla do Edwardových hedvábných vlasů a vysloužila si jeho zbystřenou pozornost. Zhluboka jsem nasávala vzduch do plic a hledala správná slova. Jeho tvář zněžněla a opatrně přivřel oči.

„Nech mě jít, lásko,“ zašeptala jsem se slzami v očích a pokoušela se o čiré bláznovství. Prudce vzhlédl – jako by ho uštknul had - a bylo jasné, že nehodlá smlouvat.

„K čertu, ne!“ odsekl hrozivě a jeho stisk paží výrazně zesílil. Marně tápal po nějakém vysvětlení mého šíleného rozhodnutí.

„Prosím,“ zasténala jsem. „Není jiná možnost, Edwarde.“

„Vždycky je tu jiná možnost! Sotva jsem tě našel a mám tě dobrovolně vydat svým úhlavním nepřátelům? Jen tak? Co se to tu proboha děje, Bello? Mám pocit, že mi něco uniká,“ naléhal a novorozenci se začali shlukovat ve středu uličky. Byli ve výrazné  přesile. Naléhavě jsem si přitáhla Edwardovu tvář a zmučeným pohledem ho prosila o pochopení. Ze zadní řady vystoupil vysoký cizinec v kápi.

„Chci tu dívku,“ vybídl upíry Rodu temným hlasem. Bylo to prosté oznámení, nikoli žádost. Vymanila jsem se z Edwardova sevření a předstoupila o krok vpřed.

„Půjdu s vámi, ale nechte je být,“ smlouvala jsem. Alex s Gabrielem se po sobě zmateně podívali a v zádech jsem ucítila spalující pohled Edwarda. Vzápětí si mě přitáhl k sobě tak rychle, že jsem to v první moment nestihla ani postřehnout.

„Zbláznila ses, Bello?!“ protestoval rozzlobeně. Už jsem dál nemohla mlčet.

„Prosím, Edwarde. Tohle není jen o nás,“ vydechla jsem provinile a strach mi pomalu zatemňoval rozumné uvažování. Mé přesvědčení a vůle se vytrácely s každou další minutou, kterou jsem strávila v Edwardově objetí. Nervózně si mě prohlédl.

„Jak… jak to myslíš?“ zaváhal. Než jsem měla možnost cokoli říct, ozvalo se netrpělivé vrčení.

„Nemám rád mrhání časem,“ odsekl novorozený. Pocítila jsem tu nesmírnou tíhu zoufalství. Edward se chvěl po celém těle a náš vzájemný neklid se spolu mísil a prostupoval až do našeho nejhlubšího nitra.

„Pusť... prosím, lásko,“ rozplakala jsem se a muka, které jsem prožívala, zastínily i samotnou smrt. Edward přerývavě dýchal a stíral mi horké slzy svou dlaní.

„Ne,“ vydechl mi zlomeně do vlasů. Všechno se odehrálo příliš rychle. Vzduch ztěžkl a svist těl prořízl hrobové ticho. Novorozenci nás obklíčili a seskupili se do jednotné přední linie.

No... co k tomu říct? Život není peříčko a Bella s Edwardem to poznávají na vlastní kůži. Malý okamžik, snad jen zanedbatelná vteřina jejich vzájemného štěstí, je najednou pryč. Zlo má pořád navrch a to je teprve začátek konce... Příště dojde... no ale, nebudu to říkat. Jen si hezky počkejte na příští kapitolu!:)

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noc patří nám - 27. kapitola - Peklo duše: