Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noc patří nám - 22. kapitola - Pokání

06.08.2012 (21:30) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2139×

Z minulého dílu:

„Edwarde!“ vykřikla jsem a rozběhla se k němu. Nevnímala jsem vlastní bolest, která mi ostrě pulzovala ve spáncích a sklonila se k němu. Na těle měl ošklivé rány vypálené až do masa postupující od ramenou přes linii břišních svalů. Přerývavě dýchal a víčka mu těžkla.

„Garne! Postarejte se o ten nepořádek!“ Uslyšela jsem Armandův hlas. Vzápětí klečel u Edwarda.

„To bude dobré, Edwarde!“ řekl rozechvěle a zvedl ho ve svých mohutných pažích. Edward bolestně zavrčel a tělo se mu stáhlo pod přívalem nesnesitelné bolesti.

„Bello,“ zašeptal a vztáhl ke mně popálenou paži. Rozechvěle jsem mu přejela po prstech.

„Jsem v pořádku, lásko,“ vydechla jsem se slzami v očích.

„Musíme ho okamžitě dostat do laboratoře,“ oznámil přísně Armando a ve vteřině stál ve výtahu. Přidala jsem se k němu a dveře se zabouchly. S hlasitým duněním se výtah rozjel do podzemí…

Neklidně jsem posedávala na lůžku v ordinaci. Nedokázala jsem se smířit s tím, že mě Armando násilím donutil, abych se nechala ošetřit. Bylo mi jedno, co mi je a jak moc jsem zraněná! Chtěla jsem vidět Edwarda! V útrobách se mi usadila sužující potřeba ujistit se, že je v pořádku. Přesto, že mi Armando s ledovým klidem moje obavy neustále vyvracel. Bolestně jsem zasténala, když mi chladnými prsty přejel po oteklém obličeji.

„Zatracení parchanti,“ zasyčel vztekle a nevěřícně zkoumal mou tvář, kterou hyzdila modrofialová podlitina linoucí se podél spánků až k lícní kosti. Pečujícím pohledem sjel z šíje k paži a já si všimla dalších vybarvujících se modřin. Rameno jsem měla nateklé a bolavé – výsledek tvrdého nárazu. Na předloktí se postupně zhmotňovaly zaryté otisky prstů a na rtu jsem postřehla drobnou nerovnost způsobenou hlubokým šrámem. Cítila jsem se slabá a zubožená.

„Asi bych nevyhrála soutěž krásy,“ zavtipkovala jsem a při pokusu o letmý úsměv sebou bolestně škubla. Armando si mě změřil vážným, káravým pohledem.

„Bello, jsi pořádně zřízená. Měla by sis jít odpočinout,“ řekl nekompromisně a odvrátil se. Evidentně nehodlal za žádných okolností smlouvat. O ničem.

„Armando,“ vydechla jsem. Následovala odmlka, ve které jsem se snažila najít ta správná slova. Otočil se. V jeho očích se zračil nesouhlas prosycený varováním. „Dovol mi vidět Edwarda. Potřebuju ho vidět.“

Šlehl po mně vyčítavým pohledem. Přes své mlčení mi dal jasně najevo, co si o mé žádosti myslí. „Proboha, Armando! Snaž se mě pochopit!“ Jeho tvář nabrala lidštější rysy.

„Uvědomuješ si, co po mně žádáš? Jak je nerozumné ho momentálně rozrušovat?“

„Potřebuje mě. Stejně jako já jeho. Myslím, že teď je ta pravá chvíle, kdy bych měla stát po jeho boku. Prosím,“ zašeptala jsem a nedokázala potlačit zrychlený tep. Vypadal jako živoucí socha.

„Je ve svém pokoji. Ale upozorňuju tě, že pokud se mu přitíží, budeš se mi osobně zodpovídat, rozumíš?“ pohrozil mi. Radostně jsem přikývla a vzápětí se hbitě zvedla z lehátka.

„Díky,“ špitla jsem vděčně směrem k němu a vytratila se dřív, než by si své rozhodnutí mohl rozmyslet. Nechtěla jsem ho zbytečně dráždit. Už tak byla situace dost vyhrocená. Rozběhla jsem se po schodišti o patro níž a celá rozrušená se zastavila u dveří Edwardova pokoje. Opatrně jsem zaklepala a nečekala na výzvu. Vzala jsem za kliku a vstoupila.

Ležel na posteli do půli těla nahý a tělo měl poseto stále živými spáleninami. Při tom pohledu jsem se zachvěla. Měl zavřené oči. Klidně a pravidelně oddechoval. Co nejtišeji jsem přistoupila blíž a zadívala se na něj. Musela jsem se opřít o rám postele, abych dokázala udržet stabilitu. Hluboké útržkovité popáleniny si linuly od ramenou přes hrudník až k rýsujícím se břišním svalům. Svrchní vrstva kůže byla zcela pryč. Zbylo jen krvavé, mokvající maso. Otřásla jsem se a bolestně vydechla. Najednou zamžikal víčky a opatrně otevřel oči. Bolest. Nesmírná bolest a hrůza.

„Bello,“ zašeptal a s hlubokým zavrčením se opřel o měkký polštář. Chtěla jsem mu pomoct, ale jediný jeho pohled stačil k tomu, abych zůstala na místě. Posadila jsem se na okraj postele a snažila se vzpamatovat. Prokleté slunce. Upřeně se na mě zadíval a v jeho očích zahořela syrová zlost.

„Ježíšikriste,“ vydechl otřeseně. Natáhl paži a prsty mi opatrně přejel po líci.

„Já vím, nejsem zrovna nejkrásnější –“

„To není vtipné, Bello,“ odvětil přísně a pohledem mi nevěřícně putoval po tváři. Cítila jsem se nesvá, když nepřestával ani po minutě.  

„Bože, nedívej se na mě tak. Teď si vážně připadám hrozně,“ pokárala jsem ho a on se na mě omluvně zadíval.

„Omlouvám se,“ zašeptal a s obdivem něžně obkreslil linii mých rtů. Pod jeho sametovým dotekem jsem pocítila vzrušující mrazení prostupující každým nervem v mém těle.

„Stále jsi krásná, Bello,“ opatrně se usmál. Sklopila jsem zrak a znovu k němu vzhlédla. Rány na těle se mu hojily pomalu a v bledé tváři se sytě temnými kruhy pod očima se projevovalo hluboké vyčerpání. Rty měl sevřené do úzké linky.

„Jak se cítíš?“ zeptala jsem se starostlivým tónem.

„Už mi bylo i líp,“ zachraptěl s úsměvem a odhalil bělostné špičáky. Pak že jsem jediná, kdo tu v nevhodnou chvíli žertuje…

„Edwarde,“ zasténala jsem a on zvážněl. Zamyslel se a ve tváři se mu zračily obavy. Měla jsem silný dojem, že uvažuje o celém dnešním útoku. Vlastně jako bychom byli naladěni na stejné myšlenkové vlně. Věděli jsme, že jsem cílem novorozených upírů, ale že jsou do toho zapleteni i lidé?

„Nechápu to,“ promluvila jsem. Vypadal neklidně. Zřejmě pochopil, o čem jsem mluvila.

„Byl jsem hlupák,“ odpověděl přísně a nepokojně si skousl rty. „Mělo mě napadnout, že do toho boje zapojí veškeré možné zbraně. A lidé jsou snadnou kořistí, to mi věř. Vůči našim schopnostem jsou naprosto bezbranní. Jako loutky… doslova.“

„Ale jak –“

„Náš druh oplývá zvláštní schopností sugestivní hypnózy, Bello. Dokážeme do lidské mysli vložit jakoukoli myšlenku, vymazat jakoukoli vzpomínku nebo ji upravit, zmanipulovat. Následky však mohou být přímo devastující.“ Zřejmě jsem nedokázala skrýt svůj údiv, ale Edward okamžitě pochopil, co mi vrtá hlavou.

„Nikdy jsem ji na tebe nepoužil,“ dodal. „Tehdy, když jsem zabil toho novorozence přímo před tvýma očima, jsem o tom na malý okamžik uvažoval. Ale nedokázal jsem to.“ Zaplavil mě úlevný pocit. Trochu mě děsila ta představa, že se mi někdo hrabe v myšlenkách a hraje si s nimi, jako by lidská mysl vlastně ani nic neznamenala. Pohledem jsem zamířila k jeho živým ránám na těle a napadla mě zvláštní myšlenka.

„Nehojí se,“ zašeptala jsem a Edward zhluboka vydechl.

„Chvíli to potrvá,“ odvětil. V jeho hlase jsem vycítila pachuť hlodavé nejistoty. Snažila jsem se sebrat odvahu k tomu, abych se zeptala na to, co mi neustále vrtalo hlavou.

„Neléčí vaše zranění krev?“ optala jsem se a on se s bolestným trhnutím usmál. Zdálo se, že ho moje otázka docela pobavila.

„Připadám ti schopný lovu?“ tajemně se zasmál. Do tváře se mi nahrnula horká krev a srdeční tep se mi prudce zrychlil. V žilách mi začal pumpovat adrenalin. Věděla jsem, co potřebuje a já mu to mohla nabídnout. Nemohl mě kousnout, pravda, ale byla tu jiná možnost. Prudce jsem se zvedla z postele. Zachvátilo mě vzrušení s příměsí strachu.

„Děje se něco?“ zeptal se a překvapeně sledoval můj náhlý úprk.

„Jen potřebuju něco vyřešit,“ hlesla jsem a věnovala mu láskyplný úsměv. Bez dalších slov jsem rychlým krokem vyplula z pokoje a zastavila se za zavřenými dveřmi. Opřela jsem se o ně a hlavu zaklonila dozadu. Ten nápad byl přímo šílený, ale přitom tak logický. Proč mě to nenapadlo dřív? Pomyslela jsem si. Byla tu možnost, jak vyléčit Edwardova zranění – přímo na dosah ruky. Pro něj bych udělala cokoli. Cokoli.

Rozhodně jsem vyrazila podlouhlou chodbou za jasným cílem. Do laboratoře. Měla jsem štěstí, protože všichni se zdržovali v tréninkové hale. Jedinečná příležitost šmejdit v laboratoři bez zbytečných otázek a vysvětlování. Těžko bych před Armandem a ostatními upíry obhájila svůj záměr. Zamířila jsem přímo ke skříňce s lékařskými nástroji a vytáhla posuvný regál. Uviděla jsem řady pravidelně vyskládaných nožů, háků a pilek, až jsem narazila na to, co jsem hledala. Opatrně jsem sáhla po úzkém skalpelu, jehož ostří se v odlesku světla jasně zatřpytilo. Vzala jsem ho, v tichosti zasunula regál zpátky a zavřela skříň. Vytratila jsem se z laboratoře. Utíkala jsem chodbou zpátky, a modlila se, abych na nikoho nenarazila. Zastavila jsem se u dveří Edwardova pokoje. Hluboký nádech. Jeden. Dva. Tři. Vstoupila jsem dovnitř. Když mě spatřil, okouzlujícím způsobem se usmál.

„Bello? Co tu děláš?“ šeptl a koutky úst se mu zvedly. Stála jsem na místě. Neschopna pohybu. V dlaních ukrytých za zády jsem neklidně svírala skalpel. Pokoušela se o mě panika, ale pak jsem se podívala na Edwarda. Nechápavě mě sledoval. Zavřela jsem oči a natáhla paži před sebe. Špičaté ostří skalpelu prořízlo kůži a zanořilo se hlouběji do masa. Nevnímala jsem bolest, jen zlostné zavrčení. Ozvala se rána, když se mi uvolnily prsty a skalpel potřísněný krví dopadl na zem. Otevřela jsem oči. Edward stál nejistě na nohou a v očích mu plála neproniknutelná temnota.

„Kristepane, Bello!“ zachraptěl. Tvář měl násilně sevřenou a nozdry stažené k sobě.  Snažil se nedýchat. Udělala jsem krok vpřed a nabízela mu ruku, po které stékala v  potůčcích jasně rudá krev.

„Jdi ode mě!“ zavrčel a ústa měl semknutá tak silně, až mu modraly. Nepochybně prožíval nesnesitelná muka při pokusu o zachování poslední kapky sebeovládání.

„Chci ti pomoct,“ vydechla jsem a opět se k němu trochu přiblížila. Jako uštknutý sebou prudce trhl a bolestně zasyčel. Odvrátil tvář.

„Edwarde, prosím!“ zasténala jsem. „Nemůžeš mě kousnout, ale moji krev si vzít můžeš. Pomůže ti!“ Znovu se na mě podíval. Tentokrát jsem v něm spatřila zvířecí rysy. Jeho skutečnou postatu. Upíra. Omámeně nakrčil nos.

„Ne!“ zahřměl a mohutná ramena se mu svírala pod tíhou zuřivosti a čirého zoufalství. Zastavila jsem se přímo u něj a odevzdaně mu nabízela svou krev. Z rány prýštila čerstvá rudá tekutina a v pramíncích stékala až k zápěstí. Jeho svalnaté tělo se otřásalo v základech. Z úst se mu draly tiché kletby.

„Vem si ji!“ poručila jsem zvýšeným hlasem. Edward zdrcen nezměrnou bezmocí vzhlédl. Černé oči se mu zúžily do malých štěrbin a nepřestávaly propalovat krvácející ránu.

„Bello,“ zaúpěl poraženě. Stěží se držel na posledních nitkách podlomeného sebeovládání. Ve spáncích mi bouřlivě pulzovalo vzrušení protkané strachem.

„Prosím, napij se,“ zasténala jsem šeptem a v jeho tváři se promítl syrový, divoký chtíč. Už se nedokázal ovládat. Pokušení bylo příliš silné a zvíře v něm příliš vybuzené. Ve zlomku vteřiny se ocitl přímo přede mnou. Bez váhání přitiskl své chladné rty k ráně a hladově sál. Projela mnou intenzivní vlna naprostého oblouznění. Slastná závrať. Když smočil rty v mé krvi, panenky se mu divoce rozšířily a jeho žádoucí stisk zesílil. Vzrušující mlaskavé zvuky znějící všude kolem mě mi způsobovaly přímo erotickou rozkoš. Edward padl na kolena a toužebně hltal karmínovou tekutinu vytékající z rány. Hlasitě jsem vydechla a někde v dáli naslouchala zvířecímu vrčení. Zavřela jsem oči a poddala se tomu zvláštně příjemnému pocitu, který mě zaplavil…

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noc patří nám - 22. kapitola - Pokání: