Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nobody´s home - 7. kapitola

18.10.2009 (16:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4861×

7. kapitola

Edward

Když Bella šla ve středu spát, Carlisle nás svolal do kuchyně. Jeho myšlenky byly trochu zmatené a tak jsem moc netušil, co se děje. Rodina si posedala ke stolu a čekali, až Carlisle promluví.

„Tuhle rodinnou poradu jsem svolal kvůli Belle,“ začal a já se napnul. Co se děje? Bella mi k mrtvému srdci přirostla ještě více, než když jsem ji našel.

„Myslím, že by bylo lepší, kdyby se vrátila do dětského domova,“ pokračoval Carlisle a já jsem zavrčel.

„Edwarde,“ napomenula mě Esme. Carlisle položil ruku na tu její a pak se koukl na mě.

„Chápu tě Edwarde, ale ona se stejně jednou bude muset vrátit do dětského domova.“

„Nenávidí to tam,“ zavrčel jsem. Vyprávěla mi o svém dětství, o tom dětském domově, ve kterém žila, o školách, ze kterých ji vyhodily, o tom, jak tamten svět nenávidí.

„Už i vím, odkud utekla.“

„Ty jsi tam volal?“ zopakoval jsem jeho myšlenku.

„Ano… O víkendu by si pro ni přijeli. Ona si neuvědomuje, co svými činy udělala.“

„Myslím, že to ví,“ bránil jsem ji, ale tušil jsem, že má Carlisle pravdu. Bella tu nemohla zůstat napořád.

„A taky čím dřív od nás odejde, tím lépe Edwarde… Musíme chránit sami sebe a své tajemství,“ připomněl mi Carlisle.

„Nemůžu ji to říct,“ zavrtěl jsem hlavu.

„Nic ji zatím říkat nebudeme. Budeme se chovat, jako bychom o ničem nevěděli… Myslím, že kdybychom ji to řekli už zítra, utekla by i odtud,“ rozhodl Carlisle a já jsem odešel do svého pokoje.

Tohle bylo špatné. Hodně špatné, co jsme zamýšleli udělat… Ale správné. Carlisle měl pravdu. Nemohla tu s námi zůstat navždy, což by vlastně ani nešlo, že. Sama sice říkala, že tu bude pár dní a pak zase půjde, ale neřekla kam.

Věděl jsem však, že se nechce vrátit do dětského domova, ale do Seattleu. Bude naštvaná, ale tohle je nejlepší, co pro ni můžeme udělat.

Vadila mi představa, že už ji nebudu vídat každý den, ale myslím, že bychom se mohli nějak dohodnout. Pro mě nebude problém za ní jezdit každý den až do Seattleu. Pro mě by to problém nebyl. Nechodil bych klidně i do školy, ale to by asi nešlo. Přeci jen si hrajeme na normální lidi, že.

A proto taky musela z našeho domu co nejdříve odejít. Kdyby získala jen nějaké podezření, že my nejsme lidé, kdo ví, jak by to dopadlo.

Možná by bylo dobré, kdybych z jejího života úplně zmizel, ale pochybuji, že to po pondělku vůbec půjde. Ale budu to muset nějak vydržet.

Tušil jsem, že bude naštvaná, ale netušil jsem, že to co se stane, bude o hodně horší, než v nějakém zlém snu.

Bella

I přes to, že jsem se do Edwarda zamilovala, začínala jsem uvažovat o tom, že bych od nich odešla. Přeci jen tu nemůžu zůstávat napořád. Už jsem jim musela lézt na nervy. Vždy, když jsem v domě zůstala jen s Esme, někdy s Carlislem, což byla výjimka, snažila jsem se přijít na to, co Edward je. A nejen Edward, ale i jeho rodina.

Udělala jsem pár věcí, které jsem neměla. Jako třeba to, že jsem zašlo do Edwardova pokoje. Přiznávám, že se to nedělá, ale já to musela udělat.

Udivilo mě to, že tu neměl žádnou postel. Kde tedy spí? Má snad ještě jedem pokoj? Měl tu hromadu CD a knih, hudební věž, velká a pohodlná sedačka, nízký stolek plný poznámek, stejně tak i kousek stěny, která byla skleněná.

Byla polepená mnoha papírky, na které si psal poznámky. Nečetla jsem je. Přeci to jen byly jeho osobní věci. Ale stále mi tu chyběla postel.

Ještě ten den jsem prošla skoro všechny pokoje, ale žádný druhý pokoj Edwarda jsem nenašla. Takže on nemá postel. Ale každý musí mít postel, aby měl na čem spát.

Jedině že by spal na té sedačce, ale ta nevypadala na to, že by se dala rozložit. A taky že ne.

Když Esme ve středu šla pracovat na zahradu, opět jsem navštívila Edwardův pokoj a snažila se tu zatracenou sedačku. Málem jsem si zlámala všechny nehty a klouby na prstech jsem měla omlácené.

Vzdala jsem to, ale aspoň jednu věc jsem se dozvěděla – Edward nemá postel, takže to vypadá, že nespí.

Nebo je náměsíčný a ví, že postel pro něj je zbytečná věc… Nebo spí na zemi… Ale pochybuji o obou.

Cullenovi jsou dosti bohatí, aby náměsíčnému Edwardovi koupili, i kdyby celou noc protrajdal v lese či po domě. Ne, v tom to nebude.

Edward prostě nespí. Rychle jsem vylezla z pokoje a dala se na průzkum ostatních ložnic. Ti postel měli, ale byla tak dokonale ustlaná, že jsem pochybovala, jestli v ní dneska vůbec někdo spal.

Jako v úterý můj průzkum domu skončil u dveří do pracovny, která patřila Carlisleovi. Včera jsem nenašla odvahu tam vstoupit, ale dnes jo. Není snad Carlisle hlava rodiny? Je a tak by mohl tušit, co jeho milovaná – a možná i on sám… určitě i on sám – rodina vlastně je.

Porozhlédla jsem se kolem sebe. Esme byla zřejmě ještě někde venku, takže mi nebrání nic, abych se do toho pokoje koukla. Doufala jsem, že Carlisle si pracovnu nezamyká, protože to bych jinak byla pěkně v háji.

Opatrně jsem chytla kliku a pomalu otevírala dveře. Ty byly díkybohu otevřené a tak jsem rychle vklouzla do pokoje. Kancelář byla nádherná a velká. Jedna stěna pokrývala police s knihami, od stropu, až k podlaze. Na dvou stěnách byly obrazy, jako ve většině části domu.

Ale tyhle byly jiné… Vypadaly, že jsou starší… Přišla jsem k němu blíž. Obraz byl velký, ale i tak. Muži na něm byly směšně oblečeni a byli strašně bledí. Až když jsem stála blíže, jsem v muži s blonďatými vlasy poznala Carlislea. Musela jsem se uchechnout.

Kolik asi stála tahle maškara? Všimla jsem si, že na rámu bylo něco vyryto. Přišla jsem ještě blíže.

Roku 1666.

Cože? 1666? Matika mi nikdy moc nešla, ale tenhle obraz je starý něco málo kolem tří set let? Co je to za blbost?

Bello, uvažuj. Carlisle s těmi ostatními na obraze chtěli mít nějakou společnou stupidní vzpomínku a tak se nechali namalovat jako chlápci v 17. století.

On když někdo má peníze, tak může dělat co chce, že. Pomalu jsem se přesunula ke knihám. Byly tu i takové tituly, které jsem nikdy neslyšela. Většina knih bylo první vydání, což mě u některých knih zarazilo. Tak třeba o Rome a Julie to bylo hodně překvapivé.

Muselo stát pěknou hromadu zlaťáků, než mu ji někdo prodal. Bylo tu hodně odborné literatury, převážně medicína, filozofie,… Nemohla jsem si prohlédnou ty nahoře, což mě docela naštvalo.

Po půl hodině strávené v pracovně Carlislea jsem narazila na zajímavou knihu, která toho musela hodně zažít. Desky byly staré hnědé, nic na nich nebylo napsáno. Pomalu a opatrně jsem ji chtěla vytáhnout, ale uslyšela jsem bouchnutí vchodových dveří.

„Bello?“ uslyšela jsem hlas Esme a já se lekla. Knihu jsem zastrčila zpátky a rychle se vydala ke dveřím.

Nesmí poznat, že jsem tu byla. Potichu jsem otevřela dveře, rychle vyšla ven a opět je potichu a opatrně za sebou zavřela. Vydala jsem se zpátky ke schodišti a doufala, že si Esme nevšimne, že jdu z opačné strany, než mám pokoj.

„Ano?“ křikla jsem dolů odpověď a pomalu seběhla schody.

„Co si dáš na oběd?“ usmála se Esme a já jsem pokrčila rameny.

„To je jedno… klidně něco lehkého,“ pokrčila jsem rameny. „Třeba špagety… ty jsem už neměla hodně dlouho,“ navrhla jsem a Esme se usmála.

„Jdu se do nich pustit.“

„Pomůžu ti,“ nabídla jsem se a společně jsme se vydaly do kuchyně. Tentokrát mi to nevyšlo.

Takže se musím do pracovny vrátit, abych zjistila více o těch, se kterými tu momentálně mám stejnou střechu nad hlavou…