Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nobody´s home - 6. kapitola

12.10.2009 (17:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5112×

6. kapitola

Bella

S mírným úsměvem jsem vyšla z jídelny a zamířila do své ložnice.

Vyhrávat v kartách, hlavně v pokeru, mi vždy šlo. Víc než nad svým životem. To on spíš vyhrával nade mnou a dělal si se mnou, co chtěl. Ale už jsem si zvykla.

Otevřela jsem dveře a objevila jsem se ve svém pokoji. Začínal tu vládnout mírný nepořádek, ale já ho někdy poklidím. I když to si říkám vždycky a nikdy jsem pokoj neuklidila. Tak ono na co, když jsem ho měla v děcáku sama.

Popadla jsem kytaru a začala jen tak drkat akordy, které mě napadly. Často, když jsem hrála, zapomínala jsem na čas kolem sebe a tak se tomu stalo i teď.  Vyrušilo mě až zaklepání na dveře.

„Jo?“ pozvala jsem neznámého do pokoje a dál hrála na kytaru. Dveře se otevřely a já spatřila Edwarda.

„Smím?“

„Jistě,“ přikývla jsem a dál drnkala do strun.

„Gratuluji k výhře,“ popřál mi a já se pousmála.

„Díky… Chudák Emmett.“

„On to překousne,“ usmál se Edward.

„Tak snad… Nebyla bych ráda, kdyby trpěl.“

„Bude trpět, dokud si nevezmeš to auto. Nechce ti být dlužníkem.“

„A co mám dělat s autem, prosim tě. Jen ať se je nechá…,“ protočila jsem oči a odložila jsem kytaru.

„Hraješ hodně dobře,“ poznamenal.

„Kolikrát ti ještě řeknu díky?“ zeptala jsem se s úsměvem a udělala mu vedle sebe místo na sednutí.

„Nemám tušení,“ usmál se tím svým pokřiveným úsměvem. Opět bych šla do kolen, kdybych neseděla.

„Jo já taky ne,“ oplatila jsem mu úsměv.

„Od kolika hraješ?“ kývnul ke kytaře.

„Tak od šesti, sedmi na kytaru… v devíti se k tomu přidal ještě klavír… od třinácti zkouším bubny… A od kolika jsi se ty učil na klavír?“

„Už od malička… myslím, že od pěti,“ zamyslel se na chvíli a pak se koukl do mých očí. Něco mě na nich udivilo. Už je neměl jako tuhle zlatavé, ale začínaly mít čokoládový odstín. Asi nosí kontaktní čočky, protože jiný vysvětlení nemám.

„Můžu se na něco zeptat?“

„Jistě, ptej se,“ povzbudil mě.

„Proč jsi byl v děcáku?“ Na chvíli v pokoji zavládlo ticho a Edward se zadíval někam do neznáma.

„Když jsem byl malý, mí rodiče umřeli,“ odpověděl nakonec a znovu se mi koukl do očí.

„To je mi líto…,“ šeptla jsem.

„To je v pořádku… ,“ uklidnil mě.

„Po kom jsi víc? Po matce nebo po otci?“

„Prý více po otci… a co ty?“ pokrčil rameny.

„Vzhledově bohužel po matce, ale oči mám po fotrovi. Psychicky jsem prý po otci, jak tvrdí matka. Oba prý máme průsery všude, kam se podíváme,“ zamyslím se a lehnu si na záda. A jeho stáhnu sebou.

Jeho kůže je ledová, na první dotyk až moc, jakoby byla z mramoru. I když je asi o hodně silnější, stáhnout se nechá.

„Vždy, když jsem byla menší a já měla domácí vězení, tak jsem si lehla na postel a představovala jsem si nad sebou několik miliónů hvězd… Nebo jsem prstě zdrhla ven,“ zavzpomínám a oba se naráz rozesmějeme.

„Jsi rebelka tělem i duší viď?“ zeptá se a já zvednu ruku, kde mám tetování. Rukáv se sesunul dolů, takže jde vidět.

„Megera to taky říká, takže asi jo. Ale většinu věcí dělám proto, abych naštvala Megeru,“ pokrčím rameny.

„Takže rebelka a provokatérka?“ nazvedne jedno obočí.

„Copak? Jsem tvůj typ?“ zasměji se, ale on se jen pousměje.

„A co kdyby jo?“ Přestanu se smát a nazvednu se na jednom lokti, abych mu viděla do tváře. Chvíli jsem se mu dívala do očí a pak jsem si dodala odvahy.

Nadzvednu se i na druhou ruku tak, že pod svým obličejem je ten jeho andělský. Pomalu jsem se začala sklánět. Pár milimetrů od jeho tváře jsem se zastavila. Naposled jsem se nadechla a pak spojila naše rty.

Moje rty ochutnávaly ty jeho, studené, mramorové, a zkoušely, co vše si můžou dovolit. Nebylo to poprvé, co jsem se s někým líbala, ale tohle bylo úplně něco jiného, nepoznaného. Jeho ruce se mi obmotaly kolem mého pasu a ještě víc si mě k sobě přitiskl. Neprotestovala, ba naopak. Naše rty spolu hrály pomalou rytmickou hru.

Po chvíli mi začínal docházet kyslík a tak jsem nechtě polibek ukončila. Zadívala jsem se do jeho očí. Byly v nich jiskry štěstí… Ale opět ztmavly… Jak to?

Na tváři měl mírný úsměv, který jsem mu oplatila.

„Ještě stále jsem tvůj typ?“

„To si piš,“ uchechtl se. Opět jsem si lehla vedle něj. Povídali jsme si o všem, co nás napadlo.

Hodně ho zajímali moje problémy, které jsem kdy měla. U těch jsme se zdrželi hodně dlouho a taky jsme se u nich hodně nasmáli…

...

Já na rozdíl od Edwarda nemusela v pondělí do školy a tak jsem zůstala s Esme doma. Pomohla jsem ji s domácností, dala jsem si prát další oblečení, poklidila jsem pokoj. Pomohla jsem Esme s obědem a pak i uklidit.

Pak jsem zalezla do svého pokoje s notebookem, který mi půjčila Esme a já si tak mohla najít nové texty a noty na kytaru. Vybrala jsem si jednu, která se mi hned na poprvé zalíbila. Opět jsem přestala vnímat čas.

Zkoušela jsem hrát písničku a zároveň ji zpívat a musím uznat, že se mi to dařilo. Do notebooku jsem zapojila sluchátka, takže jsem písničku lépe slyšela. Byla španělská, takže mi text dělala menší problémy. Sice jsem se učila španělsky, ale i tak.

Sama netuším, po kolikáté jsem ji zpívala, když mě někdo vyrušil. Neznámý mi poklepal na rameno, až jsem naskočila úlekem. Otočila jsem se na něj. Stál tam Edward a usmíval se.

„Ahoj,“ pozdravil mě.

„Čau… Jak bylo ve škole?“ zeptala jsem se, sundala jsem si sluchátka a písničku jsem zastavila.

„Šlo to… A jak se dařilo tobě?“

„Super… Udělala jsem to, co jsem chtěla a konečně jsem se začala učit další písničku… Ale ta španělština není to pravý ořechový,“ povzdechla jsem si.

„Tak kousek zazpívej, prosím,“ poprosil mě a sedl si vedle mě.

„Ok… když chceš,“ pokrčila jsem nervózně rameny, opět si nasadila sluchátka a text s notami si pustila od začátku.

Začala jsem hrát. A pak zpívat. Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale dařilo se mi ho ignorovat. Zjistila jsem, že mi to jde hned líp, když sedí vedle mě. Celou písničku jsem zazpívala bez jediné chybičky. Když jsem dozpívala, Edward mi zatleskal. Mírně jsem se začervenala a sundala jsem si sluchátka.

„Díky,“ špitla jsem.

„Jsi vážně dobrá… A pak že ti to nejde,“ pochválil mě.

„To je tím, že jsi ty tady. Před tím mi to vážně nešlo,“ bránila jsem se a koukla jsem se do jeho očí, které zase byly zlatavé. Jednou z těch jeho očí zblbnu.

„Opravdu?“ nadzvednul tázavě jedno obočí.

„Jo… budeš tu muset být častěji, když hraji a zpívám,“ pousmála jsem se.

„Bude mi jen potěšením.“

„To spíš mě, ne?“

„Tak nám oběma,“ ukončil naši debatu a lehce mě políbil na rty. Byl to skvělý pocit a já si přála, aby to nikdy neskončilo. Vůbec by mi nevadilo ho líbat celý den, bez přestávky. On měl na rozdíl ode mě rozum a tak po chvíli polibek ukončil.

„Nechceš pomoct s úkoly?“ zeptala jsem se.

„Moc jich není, ale budu rád,“ přikývl s úsměvem.

„Tak jdeme na to,“ oplatila jsem mu úsměv, vypnula jsem notebook a uklidila kytaru.

...

Učil se v mém pokoji, ale nevadilo mi to. Nakonec to dopadlo tak, že on učil mě. Procvičovali jsme španělskou konverzaci, gramatiku, slovíčka, u matematiky jsme zkoušeli, kdo dřív jaký příklad vypočítá. V tomhle vyhrával jen Edward, protože matika nebyla zrovna moje oblíbená. Vše mi pomalu vysvětloval a já to pochopila ještě víc, než u našeho učitele matematiky.

U fyziky jsem ho však troufla já. Fyzika mi vždy šla, hlavně elektrický obvod. Stejně jako dějepis, který mi nikdy moc nevadil, ani přes hroznou učitelku.

„Na to, že často chodím za školu toho umím docela hodně, nemyslíš?“

„Proč vlastně chodíš za školu?“

„Já ti ani nevím… Někdy se radši toulám městem, než abych seděla na židli a poslouchala nudné výklady učitelů… Třeba když svítí sluníčko… To hned jdu radši za školu,“ pokrčila jsem rameny.

„Máš ráda sluníčko?“

„Jo i jo… Nejraději mám podzim, protože svět hraje hned několika barvami,“ přikývnu a zavřu učebnici španělštiny. Otočila jsem se na Edwarda a lehce ho políbila na rty.

Vše bylo jako ve snu… A jestli tohle je sen, tak se nikdy nechci probudit. Opravdu ne. Ale podle Edwarda tohle sen nemůže být… Tak moc by mě zajímalo proč to ví s takovou jistotou.

A taky by mě zajímalo, proč jeho oči mění neustále barvu, proč je jeho kůže tak ledová a proč toho jeho rodina, i on sám, tolik málo sní.

Oni jsem prostě takové velké tajemství, ale já je zjistím.