Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nobody´s home - 19. kapitola

15.01.2010 (17:45) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5091×

19. kapitola

Bella

Déšť zesílil a teplota tak klesla o pár stupňů. Mě to však nevadilo, zvykla jsem si z ulice. Když jsem vystupovala z auta, nějaký chlap mi otevřel dveře a podal mi otevřený deštník. Překvapeně jsem zamrkala, ale deštník si vzala a když jsem se vzpamatovala z toho šoku, tak i poděkovala.

Zamířila jsem do své takzvané šatny, abych se mohla připravit na svoje dnešní poslední natáčení. Dámy mě už očekávaly.

Maskérka mě i přes to, že pršelo, namalovala. Ujistila mě, že to všechno, co na mě patlá, je vodě odolné. Vlasy opět pročísla a opět nechala rozpuštěné. Pak jsme se opět vrhly na oblečení. Vybraly jsme černé triko s bílým potiskem kravaty a k tomu tmavé rifle. Tentokrát jsem si nechala ruce holé.

Vzala jsem si deštník a vyšla ven. Opět na mě čekala Kim. Mezitím co já jsem se připravovala, tak vyklidili parkoviště, aby se tu mohlo natáčet. Polovina aut byla pryč, zřejmě to byla ta, která patřila studentům, ale stříbrné Volvo tu zůstalo.

Pousmála jsem se a moje oči je začaly hledat. I když pršelo, většina děcek tu zůstalo, odhadovala jsem, že si necudou nechat ujít tento zážitek. Neměla jsem jim to za zlé, taky bych se tak zachovala.

Moje oči hledaly Edwarda a jeho sourozence. Po chvíli hledání jsem je našla. Byly daleko od ostatních, odhadovala jsem však, že i na tu dálku vše vidí skvěle. Byli schovaní pod stříškou a tak nemuseli mít otevřené deštníky, před deštěm byli už dost chráněni.

Mírně jsem se pousmála. Nevím, jestli to viděli a já zase neviděla na tu dálku tu jejich reakci.

Odtrhla jsem od nich svůj pohled a zamířila za kluky, u kterých stál i režisér. Ten nám začal dávat přesné instrukce, aby se scény natočily co nejrychleji, protože nikdo nechtěl v tomhle dešti být dlouho.

A tak jsme se co nejrychleji dali do práce, protože zatímco jsme mluvili, déšť ještě zesílil. Režisér proto zavelel a my se dali do natáčení poslední části ve Forks…

...

Natáčení venku jsme měli za půl hodiny hotové. Zřejmě jsem byla jediná, komu to vadilo, protože já déšť mám fakt ráda. Ani zima mi nebyla, kluci se celí klepali zimou, div, že jsem neslyšela, jak jim cinkají zuby.

Všichni se divili, že mi není zima, ale já byla vytrénovaná z pochůzek po městě a taky jsem několik týdnů sama žila na ulici a to si člověk hned zvykne. Byla jsem prostě vytrénovaná, otužilá, a to mi ostatní záviděli.

„Vážně nechápu, jak to nemůže být zima,“ vrtěl hlavou John, který si právě od jakési asistentky bral ručník a teplou mikinu.

„Žila jsem pár týdnů na ulici, téměř jsem na ní vyrůstala, člověk si zvykne,“ pokrčila jsem rameny.

„Tak to já se radši budu klepat zimou, než zažít to, co ty,“ uvažoval John a já se zasmála.

„Taky bych to brala, hele.“

I když jsem byla mokrá od hlavy až k patě, a to doslova, nechtělo se mi z toho mokrého oblečení, protože to pak znamená, že je konec.

Ale i tak jsem musela zapadnout do svého karavanu, kde jsem ze sebe shodila to mokré oblečení, které se mi lepilo na tělo, stejně jako mokré vlasy na tvář a holky mě daly trochu do kupy. Vysušily mi vlasy, odlíčili a pak jsem se mohla obléknout do svého oblečení.

Celou dobu jsem přemýšlela, jak zdrhnu, protože stále mě žádný rozumný a uskutečnitelný nápad nenapadl. Začínal jsem být pomalu zoufalá, a tak jsem vše začala dělat strašně pomalu a vymlouvala se na to, že jsem tak trochu unavená. Což jsem vážně trochu byla, ale ne tak, abych byla jako zpomalený film.

Kluci za mnou přišli do karavanu a chtěli, abych s nimi v Seattleu šla na jedno. S díky jsem odmítla. Loučení s kluky trvalo dlouho a já byla ráda, aspoň jsem dostala další čas pro sebe, což bylo dobré, velmi dobré.

Když jsem se loučila s Patem, rozhodla jsme se ho zeptat. Taky to byl takový odborník na útěky, ale on spíše na ty večerní na párty, než na ty dlouhodobé, ale i tak jsem se rozhodla se zeptat jeho.

„Potřebuji se vypařit,“ zašeptala jsem mu do ucha, když jsem ho na rozloučení objímala. Koukl se na mě.

„Kam?“

„Za známýma.“

„Za tím klukem, viď?“ mrkl na mě. Pat není hlupák, ale taky vím, že nikomu nic neřekne.

Nepatrně jsem přikývla. „Ale nevím jak…“

Pat mě přerušil zvednutím ukazováčku a pak se zadíval do blba. Po chvíli se mi na tváři rozlil široký úsměv.

„Ty dneska už do auta, ve kterým jsi přijela, nenasedneš,“ zašeptal přísně a já se nechápavě zamračila.

„Asi nechápu…,“ přiznala jsem se a Pat se ještě víc usmál.

„Místo tebe, tam nastoupí jiná holka… Třeba ta, co tě oblékala… Narazí si na hlavu kapuci, na oči brýle, podobně se obleče a pojede v tom autě místo tebe, určitě potřebuje odvoz,“ vysvětlil mi rychle Pat a jak vysvětloval, tak se můj obličej z nechápavého měnil na chápavý. „Jak se jmenuje?“ zeptal se Pat.

„Martina,“ odpověděla jsem a než jsem se nadála, tak Pat stál u ní a povídal si s ní. Ukazoval na mě a mluvil hodně potichu, takže jsem neměla šanci je slyšet. Martina se na mě párkrát koukla, v obličeji váhavý obličej, který se nakonec měnil v úsměv a tak jsem tušila, že máme vyhráno.

„Vše je zařízeno,“ zašeptal a pak mě naposledy objal. Hned po tom kluci zmizeli.

Otočila jsem se na Martinu, která se stála usmívala a tak jsem ji úsměv oplatila.

„Ok, tak jdeme na to,“ tleskla a já se ještě víc usmála.

...

Za deset minut jsme byly hotové. Martina si vlasy schovala pod čepici, na oči si dala brýle. Pak si vzala i mé oblečení, měly jsme téměř stejnou velikost, tak to nebylo problém. Já si zase vzala její. Bílé triko, obyčejné světlé rifle a červená mikina vypadala normálně. Pak mi dala svoji kšiltovku, ve které jsem přijela, pak bundu a nakonec mi do ruky vtiskla klíčky od auta.

Nechápavě jsem se zamračila.

„Moje auto je to malé fialové, na konci parkovišti… Nech je pak zaparkované u dětského domova, já se za tebou pro klíčky stavím,“ mrkl na mě a já jsem vydechla a zároveň jsem se usmála.

„Teda! Díky, Martino!“ vykřikla jsem a objala ji. Možná byla překvapená, ale i ona mě objala.

„Nemáš zač… to já děkuji, konečně se povezu v takovém fáru,“ zazubila se a já se zasmála. Já ji podala deštník. Naposled se na mě usmála a pak vyšla ven.

Já jsem měla jít za pár minut po ní, aby si nikdo nevšiml, že já jsem Martina a Martina je já. Vše bylo uklizené a tak, když uběhlo pět minut, rozhodla jsem se už taky jít.

Vyšla jsem ven a porozhlédla jsem se kolem sebe. Většina aut zmizela, odhadovala jsem, že hned, jak jsme dotočili, tak všichni zmizeli. Stále pršelo, takže další důvod, proč už to nebýt o minuty déle.

„Je vše hotovo a uklizeno, Martino?“ oslovil mě najednou muž, který se najednou objevil vedle mě. Překvapením a možná trochu strachem, jsem rozšířila oči. Nemohla jsem promluvit, poznali by, že to nejsem já a tak jsem jen přikývla a rychle se vydala k autu, které odpovídalo popisu od Martiny.

Opravdu to bylo ono. Rychle jsem nasedla, nastartovala a vyjela. Plán zatím vycházel, téměř nikdo si mě nevšímal.

Jenže jak jsem jela, tak jsem si uvědomila, že nevím cestu, jak se dostat k tomu nádhernému domu, který byl pro mě skoro palác… Netušila jsem, cestu jsem si vážně nepamatovala, jela jsem tudy přeci jen dvakrát… A podruhé pěkně naštvaná.

Už jsem uvažovala o tom, že pojedu do Seattleu, když se přede mnou, pár metrů, objevilo stříbrné Volvo.

Málem jsem začala skákat radostí. Ubrala jsem trochu plynu, ale tak, abych je stále měla na očích a aby jim nepřipadalo, že je pozoruji. Což jsem vlastně dělala, takže jsem to musela nějak zakrýt.

Volvo jelo poměrně rychle, takže jsem po chvíli zase musela trochu šlápnout na plyn. Po chvíli jsem vyjeli z města, ale auto stále nezpomalovalo. Silnici obklopoval les, odhadovala jsem, že je hluboký, ale moc jsem si ho nevšímala, sotva jsem stíhala Volvo.

Asi tak po deseti minutách auto přibrzdilo a než jsem se nadála, odbočilo doprava. Nevšimla bych si té cesty, kdyby tam neodbočilo, byla sotva viditelná, ale oni ji zřejmě viděli a znali hodně dobře. Na chvíli jsem zastavila, chtěla jsem počkat a ne se za nimi hned vyhrnout.

Když hodiny ukazovaly, že oběhlo dalších pět minut, řekla jsem si, že jejich rychlostí už budou u domu a tak jsem šlápla na plyn a opatrně vjela na tu lesní cestu. Byla trochu klikatá, ale dobře vyježděná.

Jela jsem opatrně, přeci jen to auto nebylo moje. Až budu bydlet ve vlastním, budu si muset koupit nějaké malé, vyhovující pro mě.

Po chvíli jsem se objevila na malém paloučku, jako tenkrát. Rozdíl byl v tom, že jsem teď neseděla ve stříbrném Volvě s Edwardem, ale že jsem seděla ve fialovém malém autíčku sama.

Musela jsem se usmát, když jsem spatřila tu nádheru. Přes déšť jsem ji sice blbě viděla, ale jedno jsem mohla říci jasně – ten dům se nezměnil.

Vypadal pořád stejně elegantně, luxusně, moderně a mile. Vypnula jsem motor, zhluboka se nadechla a vystoupila z auta.

Koukla jsem se k hlavním dveřím, odkud mě pozorovala jedna velmi známá osoba…