Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nobody´s home - 18. kapitola

09.01.2010 (13:45) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4734×

18. kapitola

Bella

Byla jsem překvapená a ohromená…

Edward…

Edward v mém karavanu…

Edward bude hrát v mém videoklipu.

Edward mě žádal, abych se nějak vypařila.

Edward, který si chce koupit moje cd…

Edward v krásném a moderním oblečení, byl tak sexy.

Zavrtěla jsem hlavou. Bože, na co to myslím?

Než jsem se nadála, byly zpátky ty dvě, které se o mě staraly. Maskérka mě opět namalovala. Tentokrát lehce, jen černou tužku a řasenku, vlasy mi znovu jen pročísla, nechala rozpuštěné a opět je postříkala leskem.

Pak jsem se zase vrhla na oblečení.

„Co třeba sukni?“ navrhla Martina, to byla ta, co mě oblékala, a vytáhla džínovou sukni, která mi mohla bát tak do půli stehen.

„No, já sukně moc nenosím… Musí to být?“

„To sice ne, ale jenom kalhoty by vypadaly blbě… No, mohli bychom to vyřešit tak… že třeba si dáš ještě legíny,“ pokračovala a vytáhla něco černého. To rozdělala a ukázala mi černé legíny, které byly místy potrhané.

„Hej! Ty se mi líbí!“ Martina se usmála, podala mi oba kusy oblečení a já se je ráda oblékla. Fakt to vypadalo dobře.

K tomu jsme vybrali žluté, barevně potisknuté tílko a na to bílou košili s krátkými rukávy. Na krk jsme vybrali několik dlouhých řetízků, na ruku dala opět několik náramků, na prsty několik prstýnků a opět jsem byla připravená.

Kim už na mě čekala, když jsem vyšla, podala mi zadělaný kelímek a čouhalo z něj červené brčko.

„Jé díky!“ usmála jsem se na Kim, jak jsem nejvíce mohla, protože i přes to, že mi přinesla pití, se tvářila stále trochu naštvaně. Neměla ráda, když jsme se neřídili přesně podle plánu, který jsme dali.

Popadla jsem kelímek, dala brčko do pusy a napila se. Sprite jsem měla nejraději, vždyť žízeň nemá šanci, ne, nebo jak to bylo v té reklamě.

„Hele Kim… Vím, že jsi naštvaná kvůli tomu, že jsem chtěla deset minut… Ale já se s Edwardem…“ Uvědomovala jsem si, že zas tak moc není těžké vyslovit jeho jméno, bolest nebyla tak velká…

„…dlouho neviděla, víš, a tak jsem si s ním chtěla v klidu popovídat.“ Kim se na mě podívala, ve tváři stále naštvaný pohled. Protočila jsem oči.

„Vážně se omlouvám, jasné?“ dodala jsem. Kim se pousmála.

„Ok… ale nezvykej si,“ přikývla Kim a já se zářivě usmála.

„Jasně šéfe,“ zasalutovala jsem.

Koutkem oka jsem viděla, jak se Kim tiše a nenápadně zasmála, měla jsem vyhráno. Všichni měli vyhráno, když se Kim usmívala.

Zamířily jsme k jedné budově, opět se po mě dívali ostatní lidi, hlavně kluci, někteří skoro slintali. Nechutné… No, ale aspoň mi to zvýšilo sebevědomí, že…

Bože, Bello, na co ty myslíš…

Zavrtěla jsem hlavou. Koukla jsem se na oblohu, která pomalu začínala být šedá… Vlastně byla šedá pořád, ale teď se blížily velké tmavě šedé, skoro až černé, mraky.

Nevadil mi déšť, byla jsem na něj zvyklá z ulic, po kterých jsem se toulala. Nikdy jsem totiž nepoužívala deštník, maximálně kapuci, ale často jsem si nechala zmoknout vlasy.

Vlastně jsem déšť milovala. On mi dával volnost, dával mi pocit volnosti a bezstarosti. Takže jsem se těšila na natáčení scén v dešti.

Kim vešla do budovy jako první a já hned za ní. Moje oči hned našly kluky a Edwarda, který tam stál s nimi a společně si povídali. Rob na mě zamával a já se musela usmát. Zamířila jsem k nim.

„Hej Bello! Tohle je Edward,“ představil mi Edwarda a já se ještě víc usmála.

„My dva se ale známe,“ oznámila jsem jim a stoupla si z jedné strany vedle Edwarda.

„Takže jdeme zase s křížkem po funuse, co?“ zasmál se Pat.

„To určitě ráda uslyší i Emily, co?“ zakřenila jsem se a Pat mi můj obličej oplatil.

„A odkud se znáte?“

„Ze Seattleu, Edward mě tam zachránil před průšvihem,“ odpověděla jsem, stejně jako Kim. Ona to přeci byla pravda, ne?

Potkali jsme se v Seattleu? Potkali.

Zachránil mě? Zachránil.

A před průšvihem? Jo, před průšvihem.

Takže vlastně ani nelžu… Koukla jsem se na Edwarda, který se zase díval na mě.

„Jo, zachránil jsem ji… Jinak by tu asi nestála,“ přikývl. Měl pravdu. Kdoví, jak by to se mnou dopadlo, kdyby mi tenkrát nenabídl, aby jela s ním k němu domů.

„Takže až takhle jsi ji zachránil, jo?“ hvízdl Pat.

„Tím pádem jsme ti zavázáni, Edwarde… Kdyby nebylo Belly, tak tu nestojíme a nepovídáme si o tom, že by jste mu nemuseli bez Belly být,“ dodal John.

„To jste… Takže buďte na Edwarda hodní,“ přikývla jsem a pak se zasmála. Ještě chvíli jsme si povídali, Edward si s kluky rozuměl, i když byl trochu jiný, než oni.

Teď nemyslím to, že je upír, ale to, že je přeci jen trochu jinak vychovaný.

„Tak jdeme na to!“ ozval se režisérům hlas, který tleskl a tak dal najevo, že se jde zase pracovat. Chvíli nám dával pokyny, pak dal pokyn ke zkoušce.

Měla jsem Edwarda přirazit ke zdi a přitom zpívat refrén. Upřímně řečeno, myslím, že i kdybych do něj drkla celou svou vahou, on by se neposunul ani o centimetr. Tuhle scénu jsme měli hned natočenou, tedy skoro hned.

Někdy jsem se musela prostě rozesmát, někdy jsem o něco zakopla tak, že to bylo jasně vidět, někdy se zase nepovedl záběr… To se prostě stává. Mě tedy hlavně ty první dvě věci.

„Takže… Půjdete vepředu, za vámi půjdou kluci… Edward obejme Bellu kolem ramen a nahodí frajerský úsměv, ok?“ dal pokyny režisér, když jsme se chystali na další scénu.

„Nejsem si jistá, jestli ho umí,“ namítla jsem s úsměvem, popadla Edwardovu ruku a dala si ji kolem ramen a pak naše prsty propletla. Na sekundu se naše pohledy spojily.

„Ale on to zvládne,“ pokrčil rameny režisér a odešel ke kameramanovi, aby se ujistil, že bude vše v pořádku.

„Takže si myslíš, že neumím frajerský úsměv?“ zeptal se, když jsme mířili na značku, odkud jsme měli vyjít.

„Ty se umíš hezky usmívat, ale ne jako frajer… Ty totiž nejsi frajer… Ale hodně lidí tě za něj považuje, co?“ Podívala jsem se na děcka, kteří tu byly jako kompars a kteří se na nás mračily.

Holky na mě, kluci na Edwarda. Bylo vidět, že kluci by dali všechno, aby byli vedle mě místo Edwarda a mohli se tak objevit ve videoklipu a taky bylo vidět, že by zase holky daly všechno, aby byly vedle Edwarda a já bych byla někde v háji.

Podle mě by tak ani nechtěly moji slávu, jako spíše samotného Edwarda.

„Ze začátku hodně… Teď už ani ne,“ pokrčil rameny.

„Ale zdá se, že některé po tobě prahnou pořád,“ poznamenala jsem, odtrhla pohled od jedné holky, která by mě mohla klidně i zabít pohledem, a koukla se na Edwarda.

„Myslíš?“

„Mám oči Edwarde… Se koukni, jak zabijácky se na mě dívají…“ Nenápadně jsem hodila hlavou k holkám, kolem kterých jsme právě procházeli.

„Dobře, některé to ještě nepustilo…“

„A divíš se?“ zeptala jsem se.

„Ano,“ přikývl. Pozvedla jsem tázavě obočí.

„Vážně?“ Zadívala jsem se do jeho očí, byla jsem nižší, takže jsem se dívala přes řasy. Věděla jsem, že tenhle pohled zabere, vždy na kluky zabral.

Přímo jsem cítila, jak pod mým pohledem roztával. No, aspoň nejsem sama…

„No dobře, moc se nedivím,“ vzdal se a já se usmála.

„Tak vidíš… Ale já se divím…“

„Nebuď směšná,“ zavrtěl hlavou.

„Měla bych?“ Nechápala jsem to. Proč jsem směšná?

„Koukala ses někdy do zrcadla?“ odpověděl mi na otázku otázkou.

„No… ano… Kupodivu i dnes,“ přikývla jsem a Edward se pousmál.

„Tak potom musíš vědět, že jsi nádherná,“ zašeptal, jeho tvář byla blízko, takže jeho studený dech ovál moji tváři a tak trochu mě omámil.

Dech se mi zrychlil, stejně jako tep… Vážně teď řekl, že jsem nádherná? Zamrkala jsem, pak jsem zavrtěla mírně hlavou.

Musel vědět, jak budu reagovat, potulně se usmíval, takže jsem měla i tušení, že moji reakci slyšel.

„Nevím, o čem mluvíš,“ namítla jsem chabě, musela jsem se prve sebrat, což nejde jen tak.

„Stále tvrdohlavá… Ale to ti na kráse neubírá, ale naopak,“ zašeptal další kompliment a tentokrát jsem se mírně začervenala.

„Nech toho, Edwarde… Vážně… Jsem obyčejná holka.“

Edward tiše zavrčel.

Leknutím jsem nadskočila, tohle jsem nečekala. Polekaně jsem se koukla do jeho tváře, ve kterém bylo pobavení.

„Bello,“ vyslovil moje jméno pečlivě a jemně.

„Mám lepší zrak než kdokoliv v téhle budově… kromě mých sourozenců… Já vím, co vidím,“ řekl klidně, nepoznala bych, že ještě před chvílí vrčel.

„A pak kdo je tady tvrdohlavý,“ zamumlala jsem si pro sebe, myslíc si, že mě neuslyší, ale slyšel. Krátce se zasmál. Chvíli bylo ticho, nezmohla jsem se na odpor, nešlo to.

„Vrčíš takhle často?“ zeptala jsem se, abych to ticho zrušila. Snažila jsem se nahodit ledabylý tón, jako bychom se bavili o počasí. Opět se krátce zasmál.

„Jen na Emmetta, někdy i Jaspera a Alici… na lidi moc nemůžu, víš, asi by to nebrali s takovým klidem jako ty,“ odpověděl, stále pobavený mou otázkou.

Konečně jsme byli na značce a tak jsme se otočili a čekali, až bude náš čas vyjít. Režisér po chvíli dal pokyn a tak jsme vyšli. Opět se stalo několik trapasů, hlavně mě.

I když mě Edward držel kolem krku a prsty propletené, tak jsem zakopla. Po druhé mě už Edward držel pevněji a tak jsem pak už nepadala. Ale byla jsem schopná zakopnout o Edwardovy nohy, když ne o svoje.

Nebo zakopli kluci za námi. Takže opět sranda.

Ale nakonec se nám to povedlo natočit. Po dlouhých a nezvladatelných záchvatech smíchu a potoky slz, které jsme u toho smíchu dostali z očních kanálků ven, jsme to zvládli.

...

Po necelé hodině jsme měli všechny záběry vevnitř a tak nás čekaly ty venku. Zatímco my jsme byli uvnitř, venku začalo pršet.

Začínala jsem mít hlad a nejen já, ale i kluci a tak jsme se rozhodli zajet do zdejší restaurace na oběd. Ono není divu, bylo po půl jedné. Studenti už měli jídelnu v pořádku a tak se taky mohli najíst.

I my jsme se tam mohli najíst, ale kluci to odmítli a já jsem tam nechtěla být sama. Sice mi něco říkalo, že zas tak moc sama bych nebyla, že bych možná byla s Cullenovými, ale radši jsem jela společně s kluky do restaurace.

Do té jel skoro celý štáb, takže restaurace tak trochu nestíhala. Ale moc nám to nevadilo, aspoň jsme si mohli popovídat.

Já se moc nezapojovala, protože jsem přemýšlela. Blížil se konec natáčení a já jsem stále nevěděla, jestli chci utéct, nebo se vrátit do Seattleu.

Chtěla jsem zase vidět všechny, celou rodinu, ale bála jsem se. Bála jsem se, jak zareagují, jak zareaguji já, když je uvidím.

Chtěla jsem být v tom skvělém a luxusním domě, být zase ve svém pokoji.

A kupodivu jsem zase chtěla vidět ten bláznivý obraz v pracovně hlavy rodiny, tedy Carlislea.

A taky jsem se o nich chtěla dozvědět víc. Nestačilo mi, že jsem věděla, že to jsou upíři, živící se zvířecí krví, že nemusí spát, nestačilo mi to.

Moje zvědavost a touha byla až moc velká, abych ji dokázala přehlížet.

Takže jsem věděla, co po natáčení udělám.

Co udělám, až já budu zase ve svém oblečení, až bude po natáčení venku, až bude po celém dnešním natáčení.

Pokusím se dostat se k nim.

Pokusím se utéct.

Pokusím se udělat vše, abych je zase všechny mohla vidět.

Vlastně to bude moje věc, kam po natáčení půjdu.

A já se rozhodla jít k nim, k rodině, která se o mě nějakou dobu starala a za to jsem jim velkým dlužníkem.

Takže…

Uteču…

Ne poprvé a určitě ne naposled…