Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nobody´s home - 17. kapitola

03.01.2010 (09:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5186×

17. kapitola

Edward

„Ehm… Takže… Čau děcka! Ráda bych vám představila moji kapelu… Patříte mě, ne?“ otočila se na kluky, kteří nadšeně přikyvovali.

„Jo, to jsou moji kluci…,“ zazubila se na ně a pak se zase otočila na nás.

„Já jsem Bella, díky mě vlastně tahle kapela vznikla,“ představila se.

Založila si kapelu. Nikdy se nezmínila, že by tohle chtěla…

„Ale kdyby nebylo nás, nebyla by žádná deska,“ řekl jeden kluk, který, jak jsem před chvílí poznal, se jmenoval John, který si na chvíli půjčil mikrofon.

„Jo, jsou moje záchrana,“ zasmála se Bella. Mezi nimi vládlo přátelství, tak silné, že jsem si říkal, jestli je to možné. Nepotřeboval jsem Jasperův dar, abych se o tom přesvědčil.

„No, ale dál… Já převážně zpívám, pak hraji na kytaru, když mě Oliver pustí,“ zároveň ukázala na kluka, který měl dlouhé černé vlasy stažené do culíku a když na něj Bella ukázala, zazubil se.

„…tak na bubny, ale to se moc často nestává a když je to nejnutnější, tak usednu i za klavír,“ dořekla.

Tolik jsem toho o ní nevěděl. Hrála na klavír, proč se mi o tom nikdy nezmínila?

„No a to je o mě asi tak všechno… Takže… Tohle je Jahn, kytarista a když je potřeba, tak zpěvák,“ ukázala na Johna.

John byl o hlavu vyšší než Bella, vlastně všichni byli vyšší než Bella, ona byla trochu menší, než ostatní lidé. Měl světle hnědé vlasy, nakrátko ostříhané, ale i tak mu do tváře padaly prameny vlasů.

„Tohle je Oliver, bubeník,“ pokračovala Bella.

„Tenhle otrava je baskytarista Rob.“

Rob byl z nich nejvyšší, byl téměř o hlavu a půl vyšší než Bella. Blonďaté vlasy mu sahaly po ramena, měl je rozpuštěné a jako jediný kluk z kapely byl zarostlý strništěm.

„A pak je tu poslední člen, Patrick, krátce Pat a má na starosti druhou kytaru,“ ukázala Bella na kluka, který měl krátké vlasy rozcuchané do několika směrů.

Když na něj Bella ukázala, usmál se a zamával. Tím všem ukázal své tetování pod loktem, které se táhlo až k zápěstí. Musel z nich být nejstarší, Bella naopak nejmladší.

„Děkování si nechám na konec… Doufám, že si dnešek užijete jako my,“ vydechla Bella a podívala se na svou kapelu. „Chcete něco doplnit?“

„Jo! Autogramiáda bude po natáčení… A když budete chtít, odpovíme na nějaké vaše otázky,“ zazubil se Rob a pak se rozesmál. Ostatní se k němu přidali.

Bella vrátila mikrofon chlápkovi, který seděl na jedné z těch černých látkových židlí. Bavil se s tou ženou, které jsem se líbit a uvažovala nad tím, že bych se jim hodil. Bavili se o mě, slyšel jsem to jak v myšlenkách, tak na vlastní uši. Jak jsem poznal podle myšlenek, byl to režisér. Všiml jsem si, jak se na mě chvíli díval.

Ignoroval jsem to a díval se na Bellu, která usedla na jednu z těch židlí, z obou stran byla obklopena kluky, seděla uprostřed, a než se Bella stačila nadát, byla u ní žena a upravovala ji.

Bella se chvíli dívala, jako by se ta žena zbláznila, ale nakonec nic neřekla, i když se nadechovala, aby něco řekla a pochybuji, že by to něco bylo slušně řečeno. Když žena odešla, Bella se podívala mým směrem a naše pohledy se spojily.

Její srdce zrychlilo, zhluboka se nadechla a vydechla, kousla se do dolního rtu, v jejích očích byla nejistota, smutek, ale zároveň i radost.

Pak byla nucena odtrhnout pohled, protože k ní a k její kapele mluvil režisér.

„Myslím, že můžeme začít.“

„Ok,“ přikývla Bella, seskočila, ale zakopla o vlastní nohy. Než se kdokoliv nadál, ležela na zemi a  smála se. Kluci se taky rozesmáli, ostatní se strachovali, jestli je v pořádku, ona však zavrtěla hlavou a s pomocí od kluků se dostala zase na nohy.

Každý se postavil k tomu, co mu vyhovovalo – Bella k mikrofonu, John s Patrickem si na krk pověsili kytaru, Oliver usedl za soustavu bubnů a Rob si vzal na starosti baskytaristu.

„Začínáme začátkem písničky… Klidně Bello zpívej, jo? A vy kluci, klidně hrajte, hudba bude hrát, pak se to když tak upraví ve střižně,“ dával pokyny režisér a oni všichni přikývli.

„Takže, jen to zkusíme, ok?“

Opět všichni přikývli.

„Tři… dva… jedna… jedem!“ odpočítal režisér a kluci začali hrát. Bella začala poskakovat a házet hlavou. Užívala si to.

Věděla přesně, kdy má začít, protože po chvíli přestala skákat, přistoupila k mikrofonu a začala zpívat.

Vnímal jsem text, vnímal jsem její hlas, vnímal jsem ji celou.

Po chvíli je režisér zastavil. Dával jim chvíli pokyny, pak se otočil k nám, ke studentům. A pak se začalo pracovat…

...

Scény v jídelně byly dotočené, teď měli natáčet scéna na školních chodbách. S rodinou jsem měl zamířeno ven, když mě zastavila ta žena.

„Ehm… pane, můžeme s vámi mluvit?“ zeptala se mě slušně a mírně se pousmála. Jemně jsem se zamračil, ale pak jsem přikývl. Mí sourozenci zamířili ven, Emmett se mi v duchu smál…

Klid, brácha… Chce tě jen pozvat na rande… to přežiješ… Pochechtával se a já se to snažil ignorovat. Dovedla mě k těm židlím a já si sedl na tu, na které seděla Bella. Ta se zatím odešla převléknout.

„Jsem Kim Remedyová, řekněme osobní asistentka kapely… Společně s režisérem bychom o vás měli zájem, pane…“

„Edward Cullen,“ představil jsem se. „Jaký zájem?“

„Hodil by jste se nám do videoklipu… Řekněme, že budete mít takovou menší roli… Samozřejmě vám zaplatíme.“

„Peníze nechci…,“ zavrtěl jsem hlavou. „A jakou roli by šlo?“

„Byl by jste ten velký kluk, o kterém Bella v písničce zpívá… Nebo něco takového,“ odpověděla Kim.

„Do kdy se mám rozhodnout?“

„Do deseti minut, možná i dřív.“

Zamyslel jsem se. Budu mít šanci být více s Bellou, mluvit s ní, vidět ji z větší blízkosti, zřetelněji slyšet její srdce, víc cítit její květinovou vůni…

„Dobře, beru to,“ přikývl jsem.

„Ok… kolik tak budete chtít? Myslím, že asi tak…“

„Nechci žádné peníze, to už jsem jednou řekl,“ připomněl jsem ji a ona se ještě víc usmála.

Milý hoch a nezdá se, že by měl nějaké problémy… Kéž by takový byl i můj syn… Povzdechla si v myšlenkách a já jsem se musel v duchu zasmát.

Zavrtěla hlavou, doufala, že si toho nevšimnu a zvedla se.

„Pojďte, Edwarde, představím vám více kapelu,“ řekla a já se trochu napnul. Všimla si toho. „Nebojte se… Všichni jsou milý… Kluci jsou samá sranda a Bella je k tomu spíše ještě vede… Ji se vůbec nemusíte bát… Někdy mi připomíná pětileté dítě v těle osmnáctileté dívky… I když jako pětiletá by neměla tolik problémů,“ uklidňovala mě, zasmála se, když se o Belle zmiňovala jako o pětileté, já se smál s ní…

Ale měla nějaké problémy?

Vyšli jsme ven a zamířili k jednomu karavanu. Kim zaklepala a čekala. Otevřela nám jedna žena, byla menší postavy a mohlo ji být sotva pětadvacet.

„Kim! Co vy tady?“ udivila se upřímně.

„Je tady Bella?“

„Jasně, že jsem! Právě ze mě stírají ten sajrajt!“ ozvalo se ze vnitř.

„Můžeme dál?“

„Jasně, Kim, ty se ani nemusíš ptát…“ Vešla a já hned za ní. Bella byla právě v rukou maskérky, seděla na židli, před stolkem a zrcadlem. Karavan nebyl nijak veliký, ale bylo tu vše, co potřebovali.

Bella se na nás otočila a hned ztuhla.

„Bello, tohle je Edward… Edwarde…“

„My se známe,“ skočila ji do řeči. Kim překvapeně zamrkala.

„A odkud?“

„Ze Seattleu… Jednou… mě tam zachránil… Před průšvihem,“ vykoktala Bella, která si zřejmě uvědomila, co řekla.

Naše pohledy se opět spojily.

„No, dobře… Víš, poprosili jsme Edwarda, jestli by nám nepomohl a neukázal se ve videoklipu… Kupodivu souhlasil,“ vysvětlovala Kim a Bella pomalu přikývla.

„To… je… super… Díky Edwarde… Ehm… Necháte nás na chvíli o samotě?“ zeptala se Bella.

„Teď? Bello…“

„Kim! Jen… pět deset minut, ok?“

„Ale za deset minut…“

„Kim! Máme na to celý den! Edwarde?“

Jemně jsem sebou trhl a koukl se na ni.

„Když tady začne pršet, kdy přestane?“ Zamračil jsem se.

„Většinou pak prší celý týden.“

„No vidíš Kim! Máme celý týden, abychom když tak scény v dešti dotočili! Tak klid! A teď jdi! A vy dámy, prosím, taky…“

Kim otevřela pusu, ale hned ji zase zavřela. Všechny tři ženy odešly. Bella si povzdechla a pak se zase podívala na mě.

„Ahoj Edwarde,“ pozdravila mě tiše. Teď už nebyla nalíčená, na krku už neměla kravatu a ruce už taky měla holé.

„Ahoj Bello,“ hlesl jsem.

„Sedni si…“ kývla hlavou k jedné židli, která tu byla.

„Jak se máš?“ zeptal jsem se, když jsem si sedl.

„No… nemůžu si stěžovat… Aspoň co se týká práce… Naše cd se prodává docela dobře, teď do toho ten klip… Po osobní to zas tak dobré není,“ zamumlala a já jsem sklonil hlavu.

„Je mi to líto… Ale museli jsme to udělat…“

„Jo, já vím… To už mi vysvětloval Emmett,“ přikývla. „A co ty?“

Pokrčil jsem rameny. „Nic moc.“

„Víš… někdy si říkám, že by bylo lepší, kdybych ten večer nevlezla do tvého auta… Nebo lépe řečeno, kdybys mě ráno nepřesvědčil, ať jdu k tobě domů.“

„Lituješ toho?“

„To ani ne… Ale kvůli tomu se toho tolik změnilo,“ zavrtěla hlavou. „A ty? Lituješ, že jsi zachránil tu podivnou holku?“

„Nejsi podivná.“

„Edwarde, na to jsem se neptala.“

„Nelituji toho… Lituji toho, jak to skončilo.“

„To nejsi sám… Ale chápu, že to tak muselo být… Víš, že na upíra vůbec nevypadáš? Kde máš zuby?“

Musel jsem se rozesmát a ona se ke mně přidala.

„Upíří zuby fakt nemáme.“

„A jak to, že jsi ve dne venku?“

„Výmysl.“

„Je toho hodně, co je výmysl, že?“ Přikývl jsem. Na chvíli bylo ticho.

„Takže to ty budeš ten velký kluk?“

„Už to tak vypadá… Ta písnička je super…“

„Díky… Napsala jsem ji sama.“ Na tváři měla nádherný úsměv, kterým jasně dávala najevo, jak je na sebe pyšná.

„Budu si muset sehnat tvé CD.“

„Nějaké ti pošlu… i s autogramem,“ zavrtěla hlavou. „Co kdybychom si popovídali po natáčení? Kim musí zuřit,“ navrhla.

„Co takhle k nám?“

„Nevím, jestli to bude možné…“ zaváhala.

„Proč?“

„Mě sem vezli, já jsem sem sama nepřijela… Mám tu řidiče.“

„Bello,“ byl to nádherný pocit, vyslovovat její jméno. „Oba víme, že v utíkáni jsi docela dobrá,“ připomněl jsem ji a ona se rozesmála.

„Máš pravdu,“ přikývla.

„Tak vidíš… A já půjdu… Kim opravdu vyvádí.“ „Ok… Tak na place,“ usmála se na mě, já se zvedl a vyšel jsem ven…