Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nobody´s home - 14. kapitola

19.12.2009 (22:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5220×

14. kapitola

Bella

„Emmette! Jsi to ty?“ vykřikla jsem, rozeběhla jsem se k němu a skočila mu kolem krku.

„A kdo jiný? Teď ses mě dotkla!“ zamračil se naoko a objetí mi oplatil. Ztratila jsem pevninu pod nohama, v tu chvíli mě vlastně ani nenapadlo, že se objímám s upírem… Otočil se dokolečka a pak mě položil. Na tváři měl stále úsměv, který se zvětšoval.

„Ať si neroztrhneš pusu,“ zasmála jsem se.

„To jen tak nepůjde.“

„Vážně?“

„Hodně toho nevíš… Sotva víš, co jsem zač…“

„A taky to, že máš rád medvědy,“ dodala jsem a on se zasmál.

„Jo, ty přímo a doslova žeru.“ Začal se smát a já se k němu přidala.

„Chyběl si mi, Emmette! I přes… tamto,“ zašeptala jsem a v jeho pohledu se objevil smutek, který tam vůbec nepasoval a ani neměl co dělat. Bylo vidět, že Emmett je od přírody usměvavý kluk a že se jen tak nemračí.

„Promiň Bello, ale pochop nás… Musela si jít… báli jsme se, že by sis začala všímat toho, že se chováme divně a taky že jo… Přišla jsi na to… I když ne zrovna správným způsobem,“ pousmál se Emmett.

„Nediv se… Jsem už od přírody zvědavá… Ale vzkaž Carlisleovi, že ta kniha je zajímavá…,“ pokrčila jsem omluvně rameny.

Emmett se nervózně podrbal na hlavě.

„Emmette?“

„No víš… Bello, oni si myslí, že jsem si šel jen vyzvednou auto… Kdyby věděli, že jdu za tebou, tak by mě sem ani nepustili… A já se stejně rozhodl až tady, takže s tím Alice nic neudělá.“

Odtrhla jsem pohled od jeho výmluvné tváře a neurčitě přikývla.

„Ok… Možná to je lepší,“ zašeptala jsem.

„A taky tu jsem vlastně proto, abych tě donutil si to auto nechat,“ dodal Emmett a já se zasmála.

„Jak už jsem napsala, nemohu to přijmout… A taky, jestli budu mít štěstí, budu mít jednou i na své.“

„Budu ti držet palce,“ zazubil se Emmett.

„Díky… Ale teď to půjde trochu jednodušeji, než si myslíš.“

„Proč?“ zeptal se, v obličeji nechápavý výraz.

„Bude lepší si na to sednout,“ kývla jsem ke křeslům. Sedli jsme si, já si ještě sundala bundu a mikinu, tašku jsem hodila na zem a začala mu vyprávět, jak se tu objevila máma, jak ji chodím navštěvovat, že její přítel dělá v nahrávacím studiu, že si mě poslechli a že právě teď natáčím svou první desku. Byl nadšený, tvrdil, že hned, jak vyjde moje CD, že si je koupí.

Pak jsme se bavili o všem možném, co nás napadlo. Neustále jsem se smála a já byla konečně plně šťastná. I když jsem věděla, že to není na dlouho.

...

„Počkat… Říkal jsi, že tu jsi sám?“ zeptala jsem se a on přikývl. Seděli jsme tak už dobrou hodinu, ale mě se už nechtělo spát a jak jsem už věděla.

„Jo,“ přikývl.

Nechápavě jsem se zamračila.

„Jak ses sem potom tedy dostal?“

Začal se smát… „Běžel jsem,“ pokrčil rameny, jako by bylo normální běžet přes téměř celý stát si vyzvednout auto. Moje brada klesla úžasem. Ještě víc se rozesmál.

„Celou cestu?“

„Jasně že jo! Za co mě máš?“ Překvapeně jsem na něj zírala. Přehrávala jsem si náš rozhovor na začátku.

A se stejně rozhodl až tady, takže s tím Alice nic nenadělá…

Nechápala jsem tu větu, abych pravdu řekla.

„Předtím si řekl, že Alice s tím, že jsi tady, nic nenadělá… Ale nikomu jsi neřekl, že za mnou jdeš… Jak by se to tedy Alice dozvěděla?“

Nervózně se usmál.

„Proč jsi tak všímavá, Bello? A proč já vždy něco jen naznačím nebo úplně prozradím?“ zeptal se s nevinným úsměvem.

Musel být roztomilý klučina, když mu bylo tak pět let. Viděla jsem to docela jasně – rozbité okno a malý Emmett se nevinně usmívá a roztomilým a dětským hlasem vysvětluje, že to on neudělal. Musela jsem se nad svou myšlenkou zasmát.

„Co je?“

„Nic… jen jsem si něco představila… Jen povídej, povídej, když jsi to už nakousl,“ pobídla jsem ho, on si povzdechl, ale dal se do vysvětlování:

„Víš… někteří našeho druhu mají zvláštní dary, nebo spíše schopnosti.“ Přesedla jsem si do tureckého sedu a pozorně jsem ho poslouchala.

„Alice má dar… Ona vidí budoucnost… Vidí ji však tehdy, až se ten dotyčný rozhodne.“ Chvíli jsem seděla strnule, pak jsem zavrtěla hlavou a zamyslela se.

„Myslím, že mě viděla… Jak mě Ed… on přivedl k vám,“ zašeptala jsem.

„Je to možné… tenkrát měla vizi, takže je to možné… Ale je nevýhoda, že jediný, kdo je může vidět společně s ní, je Edward.“

„Proč on?“

„Taky má dar… Čte myšlenky a někdy tím jde na nervy.“ Vykulila jsem oči.

„On… on čte myšlenky?“ Neříkala jsem jeho jméno úmyslně… Vždy mě bodlo u srdce, když jsem na něj pomyslela, nechtěla jsem zkoušet je vyslovit nahlas.

„Jo… fakt otrava… Ale klid, tobě je číst nemůže… zřejmě máš nějakej vadnej mozek,“ uklidnil mě a já nakrčila nos.

„Díky Emmette… Celý život toužím slyšet, že nejsme v pořádku…“

Zářivě se usmál.

„A to je všechno?“

„Ano i ne… Jasper umí měnit pocity a taky jimi manipulovat. Z téhle stránky by to bylo vlastně všechno… Ale není… Carlisle odolává lidské krvi… Esme umí vášnivě milovat kohokoliv, Rose je nadpřirozeně krásná a já mám velkou sílu… Jsem nejsilnější z rodiny…“

Poslední větu řekl s pýchou hlase, až jsem se musela usmát jako on. Jeho úsměv byl nakažlivý, jak jsem po chvíli zjistila, ale kupodivu se mi to líbilo.

„Rodinka plná překvapení,“ zamumlala jsem, myslela jsem si, že mě neuslyší, ale opak byl pravdou.

„To si piš! Nikdy nevíš, co očekávat… hlavně ode mě!“ hrdě se narovnal a já se opět zasmála…

...

O půl hodiny později jsem se s ní loučila. I když jsem ještě nechtěla, aby odcházel, Lucy měla rozum a poslala mě do postele. Emmett se mi smál, že musím spát, ale to jsem ignorovala. Doprovodila jsem ho ke dveřím, kde jsem ho na rozloučenou objala.

„Měj se Emmette,“ zamumlala jsem mu do ramene. „Budeš mi chybět.“

„Ty mě taky, Bello… Dostanu sprďana… ale mě to za to stálo…“

Omluvně jsem se usmála. Před svým autem se otočil a zamával mi. Oplatila jsem mu to a pak jsem za ním zavřela dveře…

Opět zmizel z mého života…