Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nobody´s home - 13. kapitola

09.12.2009 (11:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5531×

13. kapitola

Edward

Náš „život“ se vrátil do „normálu“. Tedy, jestli se našemu životu dá říkat život a normál. Ale jedna věc přeci byla jinak – nikdo se tak často nesmál. I Emmett přestal se svými vtípky…

K jejímu pokoji se nikdo nepřibližoval, ani nikdo nešel dovnitř, takže tam stále byl nepořádek, který tam tenkrát udělala.

Já jsem si přímo zakázal jen na tu chodbu vkročit. Měl jsem štěstí, že jsem měl pokoj na druhé straně, jinak bych musel do pokoje oknem. No, nebyl by to zas tak hrozný problém…

...

Škola… Jak nudná… Už ji chápu… Už chápu, proč chodila za školu… Taky jsem měl chuť, ale já jsem přeci vzorný žák…

Popadl jsem svůj tác a zamířil k našemu stolu. Všichni okolo pochopili, že patří nám… Sedl jsem si na poslední místo u stolu, vedle Alice a Emmetta a zadíval se do dálky. Vypnul jsem mozek a tak jsem přestal vnímat myšlenky okolo mě. Stále jsem je slyšel, ale nedávaly mi smysl.

„Pane Cullene.“

Trhl jsem sebou, ale sekretářka neoslovila mě, ale Emmetta. Vypadal stejně překvapeně, jako ostatní.

„Přišel vám dopis,“ dodala a předala mu bílou obálku.

„Jo… díky,“ pousmál se Emmett a převzal si dopis. Párkrát ho prohmatal a pak se zamračil. Otevřel jej, a pak jeho obsah vysypal na stůl.

Objevil se přeložený papír a klíčky od jeho auta. Teď se mračili všichni.

„Ona mi ho vrátila,“ zašeptal nevěřícně Emmett, popadl papír, rozložil ho a začal číst…

Emmette,

Sice jsem tvé auto vyhrála, ale toto já přijmout nemohu. Tenkrát to byla legrace, nikdy jsem to nemyslela vážně. Proto tě prosím, aby sis to auto nechal. Já jsem na to skoro zapomněla, ty jsi mi to připomněl, tak taky prosím zapomeň. Je tam, kde jsi ho nechal ty.

Nepotřebovala bych ho. Tam, kam potřebuji mě odveze Lucy nebo Max, takže by mi vážně bylo k ničemu. A taky bych to tu ještě měla horší, než teď. Kromě Lucy (Megery), Maxe a paní Littleové se tu se mnou nikdo nebaví a to auto by nevzali jako vy. Pro nás není normální se vsázet nebo někomu dávat auta.

Proto si je nech. Je tvoje a navždy bude. Je to tvoje milované auto a já bych ti nedokázala vzít něco, co miluješ nebo máš rád. Zajeď si s ním na lov a ulov si nějakého medvěda. Udělá mi to radost…

Doufám, že se máš fajn a že tenhle dopis doopravdy dostaneš. Nevím vlastně ani vaši adresu a tak jsem to poslala na školu. Neuraz se prosím, ale vážně to auto nemůžu přijmout.

Měj se Emmette.

Isabella Swanová

Všichni jsme na Emmetta zůstali zírat.

„Ty jsi ji poslal svůj Jeep?“ zasyčela Rosalie, která se vzpamatovala jako první.

„Jo! Vyhrála ho, pamatuješ?“

„To je jedno! Psala, že zapomněla, tak proč ji to připomínáš?“

Emmett se začal s Rosalii hádat a tak jsem vzal dopis do ruky. Byl napsaný na počítači a pod svým jménem se ještě podepsala.

Přečetl jsem si ho znovu… se tu se mnou nikdo nebaví… Na chvíli jsem zavřel oči. Je sama. Musí se mít hrozně… zajeď si na lov a ulov si nějakého medvěda. Udělá mi to radost… Musel jsem se pousmát. Jakoby to brala jako samozřejmost, že po světě chodí i upíři, kteří si v pohodě chodí na medvědy.

„To auto je moje, Rose! A je na mě, co s ním udělám!“ Koukl jsem se na Emmetta. Bella mu přirostla k srdci a moc mu chyběla. Jako všem ostatním…

I když to nedával moc najevo, dával mi to za zlé, dával to za zlé všem, celé rodině, že jsme ji vyhodili z domu. Vím, byl tenkrát proti, stejně jako já, ale on nepochopil, že to vážně bude lepší.

Doufal jsem, že to pochopí, ale on stále nic. Několikrát mi to za ty tři týdny vyčetl, několikrát mi v myšlenkách nadával…

V něčem měl částečně pravdu a proto jsem mu nebránil…

O DVA TÝDNY POZDĚJI

Bella

Bude ze mě hvězda…

Jo…

George mi ve studiu zařídil jakýsi konkurz, kde si mě jeho šéf poslechl. Všichni ve studiu ze mě byli nadšení a tak jsem byla i já. Pomalu jsem společně se Tomem skládali písničky. Tom kvůli tomu ve studiu byl. Skládal fakt super písničky, moc se mi líbily a jemu se zase líbily ty moje.

Rozhodla jsem se, že na svém první CD chci písničky Nobody´s home od Avril, která pro mě byla symbolem mě samotné a I hate this part od Pussycat dolls, na kterou mě poprvé slyšela máma zpívat.

Začali mi hledat nějakou tu skupinu. Chtěla jsem to v děcáku udržet v tajnosti, jenže někdo slyšel, jak si Lucy o tom povídá s Maxem a hned se to rozneslo. Najednou se se mnou všichni bavili a chtěli se mnou kamarádit.

Já je ignorovala, tak jako předtím oni ignorovali mě…

...

Zrovna jsem přišla ze studia, kam jsem teď chodila každý den po škole a pak jsem se někdy stavila i za mámou, takže jsem domů chodila k večeru. Jo, domů. Dětský domov se stal mým domovem. A ještě k tomu všemu jsem měla zkouška s kluky z kapely, stal se z nás hned parta, a na zkoušky zpěvu. A samozřejmě i školu, kterou jsem se snažila dohonit.

Opět jsem přišla stahaná a tak jsem chtěla hned zamířit k sobě do pokoje. Na dopis, který jsem poslala Emmettovi mi nepřišla žádná odpověď, takže jsem usoudila, že si to auto nechal.

„Bello?“ oslovila mě Lucy. Otočila jsem se, už jsem měla skoro všechny schody vyjité. „Ve společenské místnosti na tebe někdo čeká.“

Zamračila jsem se. Teď jsem vážně neměla chuť na návštěvy.

„Kdo to je?“ zeptala jsem se.

„Nebuď tak otrávená, jo? Buď hodná,“ mrkla na mě a zmizela.

Protočila jsem oči a vyšla těch pár poslední schodů. Místo tedy, abych zamířila do svého pokoje, jsem zamířila do společenské místnosti.

Otevřela jsem dveře…

A zůstala jsem překvapeně stát.

V mém oblíbeném křesle seděla bytost, která se na mě culila…