Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » No Eclipse, no Breaking Dawn, no happy end... - EPILOG

08.05.2010 (16:15) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2652×

NO ECLIPSE, NO BREAKING DAWN, NO HAPPY END... - EPILOG

Tak to je náš příběh. Taková hezká pohádka, že? Ráda bych dodala ta hezounká slovíčka, která se říkávají, moment, jak jen to bylo… ano, už vím! A žili spolu šťastně až navěky, ale to bohužel není náš případ. Po tom, co jsme se vrátili v čase se toho ještě hodně událo a lhala bych, kdybych tvrdila, že jsme byli po celou tu dobu šťastní. Vážně vás zajímá, co bylo dál? Ale vždyť už to znáte. Opravdu si nedáte říct? Nu, dobrá…

Všechno se vrátilo do starých kolejí, i když mně osobně to tedy chvíli trvalo. Musela jsem si opět zvykat na to, že jsem vlastně ještě malá holka, která se na všechno musí ptát Charlieho a taky na to, že se o něj zase musím starat. Také pro mě bylo obtížné vrátit se do školy. Spoustu učiva jsem pozapomněla a moje píle už byla taky ta tam. Ale co bylo nejtěžší? Opět se přátelit s Jessikou a Mikem. S Angelou a Erikem jsem nikdy neměla problém, ale Jessika měla vážně složitou povahu a Mikeovi se moc nezamlouvalo to, že chodím s Edwardem. Dost šílené bylo i zvykání si na to, že jsme zase mladí. Mladí a bezstarostní. Všechny jsem znala o dvacet let starší, věděla jak budou v budoucnu vypadat a co budou dělat. Bylo to složité a občas mi z toho šla hlava kolem.

Naštěstí mi se vším pomáhali Edward s Alicí. Nejen, že mě oba doučovali, ale podporovali mě psychicky, což mi opravdu hodně usnadňovalo život. Edward nakonec nevydržel Alicino dotírání a o všem jí pověděl. Ani mě moc nepřekvapilo, že se tomu moc nepodivovala a všechno brala s naprostým klidem.

A čas ubíhal. Zase jsme chodili do školy a potom se v noci tajně s Edwardem scházeli v mém pokoji, abychom moc nedráždili Charlieho. Od té doby, co jsem utekla do Phoenixu, abych unikla Jamesovi, neměl Charlie Edwarda moc v lásce a bohužel se to moc nezlepšilo. Spíš ho jen začal kvůli mně tolerovat.

Když jsem měla volnější odpoledne nebo byl slunečný den, tak jsem se většinou vydala za Jacobem do rezervace. Trávila jsem s ním spoustu času v jeho garáži a čekala, kdy přijde ten čas proměny. A ten na sebe nenechal dlouho čekat. Po tom, co se to událo, se mnou Jacob nechtěl vůbec mluvit, kvůli Edwardovi, samozřejmě. Svou proměnu ve vlkodlaka totiž dával za vinu jemu a celé jeho rodině. Nebylo mi to příjemné, ale snažila jsem se mu vysvětlit, že to není jen kvůli Edwardovi, ale i kvůli těm dalším upírům, kteří venku pobíhají. Dlouho mu trvalo, než se s tím smířil.

Nejvíc mu asi pomohlo to, když se střetl s Laurentem. Čekala jsem to, a tak jsem si setkání s ním raději nechala ujít. Jacob mi potom, co se o něj postarali, sám od sebe volal a chtěl, abych za ním přijela. Vyprávěla jsem mu celou historku o Jamesovi, Laurentovi a Victorii a on teprve pak pochopil před čím vlastně mají svět chránit. To ale neznamenalo, že by Edwarda vzal na milost. Nenáviděl ho z celé duše a když jsem mu řekla, že se chci co nejdříve stát jednou z nich, tak na pár týdnů zmizel. Prý se jen toulal po lesích ve své vlčí podobě a přemýšlel.

Ale vrátil se zpátky. A to hned ze dvou důvodů. Za prvé proto, že se v Seattlu začaly dít opravdu zvláštní věci a za druhé proto, že mi chtěl zabránit v přeměně a snažil se mě dostat na svou stranu. Bylo těžké mu neustále dokola dávat najevo, že já svou lásku už mám. No, alespoň jsem měla velice dobrého přítele, který by pro mě udělal cokoliv.

Začalo přituhovat a tím nemyslím zrovna to, že si mě chtěl Edward vzít a dával mi to jako podmínku pro mou přeměnu. Victorie se společně se svou armádou blížila k Forks. Bylo to šílené a já umírala hrůzou, že mě najde a zabije, ale mělo to i svou světlou stránku. Upíři a vlkodlaci začali spolupracovat. Začali spolu trávit čas, poznávali se a hlavně plánovali tu velikou bitvu, kterou Alice předpověděla. Snažili se mě z toho vynechat, a tak se dohodli, že mě v době boje budou muset ukrýt co nejdál. A tak jsme s Edwardem nakonec odjeli do hor. Jacob šel s námi s tím, že se pak na bitvu vrátí a připojí se k ostatním.

Myslím, že šel s námi hlavně proto, aby mi byl na blízku. Lichotilo mi to, ale tak trochu jsem se i bála. Každou chvíli to vypadalo, že se do sebe ti dva pustí. Nakonec si ale zachovali chladnou hlavu. V den bitvy se Jacob podle plánu vydal za ostatními a my s Edwardem a Sethem čekali, až ta hrůza skončí. Jenže to nejhorší si nakonec našlo nás. Victorie nás objevila a pro jistotu si přivedla i pomocníka, Rileyho. Opravdu jsem si myslela, že tam toho dne všichni tři umřeme, ale přálo nám štěstí. Edwardovi se podařilo Victorii zničit a když bylo po všem, tak jsme se vydali za ostatními. Modlila jsem se, aby byli všichni živý. Bohužel to odnesl Jacob, ale jako vlkodlak se hojil dost rychle.

Horším zážitkem pro mě bylo první setkání s Volturiovými. Dozvěděli se o nepořádku, který napáchala armáda novorozených, a tak to přijeli vyřešit. Naneštěstí přijeli pozdě, už bylo dávno po bitvě, když se objevili. Bohužel se ale setkali se mnou. Byla jsem pro ně opravdu velikým překvapením. Dostali jsme ultimátum: Buď se ze mě stane upírka nebo musím zemřít. Cullenovi jim všechno odkývali, ale hned jak zmizeli z dohledu, tak Edward začal vymýšlet plány, jak je přechytračit. To se mi vůbec nelíbilo. Neměla jsem nic proti tomu, stát se jednou z nich.

Nakonec jsme se dohodli, že k proměně dojde. Podmínkou ale byla svatba. Smiřovala jsem se s tím jen těžko, ale souhlasila jsem. Byla to jediná možnost, jak k tomu Edwarda donutit. Jacobovi to zlomilo srdce a zmizel. Opět se jen toulal po lesích ve vlčí kůži.

To mi moc nepomohlo. Měla jsem spoustu starostí se svatbou a k tomu mě ještě takhle týral on. Chvílemi mi bylo opravdu mizerně. Ale objevila se Renée a neustále mě zaplavovala plány na svatbu, takže jsem moc času na přemýšlení o Jacobově trucování neměla. Je pravda, že mě moje maminka velice překvapila. Opravdu jsem se jí bála o svatbě říct, už jen kvůli tomu, jaký na ni měla názor, ale ona mě naprosto převálcovala svým nadšením. Dokonce se mi svěřila s tím, že čekala kdy jí o svatbě s Edwardem řeknu. No jo, prostě moje nevyzpytatelná a ztřeštěná matka.

Čas ubíhal rychle. Zakončila jsem střední školu a najednou tu byl onen den. Byla jsem opravdu nervózní, ale ve výsledku to ze mě spadlo a dokonce jsem si svou roli nevěsty užila. A nakonec jsem dostala ten nejlepší svatební dar, jaký jsem vůbec mohla dostat. Objevil se Jacob. Měla jsem obrovskou radost, že nakonec přišel, ale rázem jsem toho zase litovala. Svěřila jsem se mu se svými plány ohledně mé přeměny a to ho velice vyvedlo z míry. Nakonec zase zmizel. Ale ještě mnohem rozhněvanější než předtím. Mrzelo mě to, ale snažila jsem se na to nemyslet, nechtěla jsem kazit radost sobě ani ostatním.

Potom jsme s Edwardem odjeli na svatební cestu. Byla jsem u vytržení, když jsme se ocitli na Esméině ostrově. Ale na druhou stranu jsem byla nadšená. Měli jsme s Edwardem konečně trochu soukromí. Dokonce jsem ho donutila, abychom se spolu poprvé pomilovali, i když se velice zdráhal. Bylo to pro mě úžasné, nové. Ani nevím, jak to pořádně popsat. Bylo to prostě jedním slovem… Nedokážu ani najít to správné slovo, které by vystihovalo, jak moc se mi to líbilo. Perfektní, skvělé, nádherné… prostě nepopsatelné.

Něco se ale stalo. Realita na sebe nenechala dlouho čekat a já do ní spadla tak rychle, jako se člověk dokáže probudit z překrásného snu. Otěhotněla jsem.

Bylo to k nevíře. Nikdo z Cullenových o tom zatím neslyšel a pro všechny to byl veliký šok. I pro mě, to přiznávám. Ale věděla jsem, že to malé budu bránit i za cenu vlastního života. Edward i Carlisle si stáli za svým. Bylo to moc nebezpečné a proto se toho tvorečka chtěli zbavit. Já ne. A nakonec mi pomohla Rosalie. Ta, od které bych to nejméně čekala, se za mě nakonec postavila a společně jsme bojovaly proti zbytku rodiny.

Všem našim známým Carlisle namluvil, že jsem chytila nějakou tropickou nemoc, která je vysoce nakažlivá a proto by mě raději neměli navštěvovat. Můj stav té jeho báchorce napomáhal. Musela jsem vypadat opravdu hrozně, už jen to jak jsem se cítila tomu napovídalo. To miminko mě zabíjelo, věděla jsem to, ale nehodlala jsem se ho vzdát.

A pak se stalo něco, co bych v životě nečekala. Objevil se Jacob. Věřil, že mě Edward proměnil a proto jsem byla v karanténě, ale když mě viděl, tak pochopil, že jsem zatím pořád ještě člověk. Měl z toho radost. Bohužel ne na dlouho. Když se dozvěděl, že nejsem nemocná, ale těhotná, tak málem zešílel. Dokonce spřádal plány, jak to dítě sprovodit ze světa, ale nakonec bylo všechno jinak.

Moje děťátko se začalo drát na svět ve chvíli, kdy byl Jacob zrovna u mě. Prý Edwardovi asistoval u porodu, tedy pokud se tomu tak dá říkat. Jediné co mi mohlo zachránit život byla proměna, ale Edward si nebyl jistý, jestli to vyjde. Ztratila jsem hodně krve. Jacob se mezitím chystal mou malou Renesmé připravit o život, ale naštěstí nebo neštěstí, to stále ještě nevím, se do ní otiskl.

Bylo to opravdu neuvěřitelné. Vlkodlak se otiskl do poloupírky. Moje přeměna naštěstí vyšla a tak jsem zůstala naživu. Nessie si vedla opravdu dobře a rostla, a to doslova, jako z vody. Mysleli jsme, že už máme všechno trápení za sebou, ale opět jsme se spletli. Pro mojí dcerušku si přišli Volturiovi.

Chýlilo se k veliké bitvě, do které jsme zatáhli i vlkodlaky a všechny naše upíří přátele, ale naštěstí se to nakonec obešlo bez ztrát v našich řadách. Až na jednu, ale o té nerada mluvím. Všechno dopadlo dobře. Dá se říct. Volturiovi odešli a vypadalo to, že nám na nějaký čas dají pokoj a nechají nás normálně žít.

A v to vlastně doufáme pořád. Co bude dál nikdo neví. Zatím nám žádné nebezpečí nehrozí.

Je to dost šílený příběh, nemyslíte? Vytrpěli jsme si tolik bolesti, ale jak bych na ni mohla myslet, když ji vykompenzovala ta spousta radosti?

Takže, asi takhle bych popsala náš příběh až do teď. Kdo ví, možná, že přestaneme existovat zítra nebo pozítří, ale dnes žijeme. A jsme šťastní. A já doufám, že to tak zůstane navěky.

A TO JE …

… KONEC

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek No Eclipse, no Breaking Dawn, no happy end... - EPILOG: