Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » NNN! 8. kapitola

08.07.2012 (17:45) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2351×

Otevřela jsem oči a setkala se s těma jeho.

Najednou se jeho obličej začal přibližovat. Políbil mě a…  

Políbil mě a já jen vyvalila oči. V tu chvíli jsem najednou ožila a teprve teď mi došlo, co se vlastně stalo. Ne, ne, ne, ne, ne! Nessie, ne!

Mozek na mě křičel ne, ale v srdci jsem cítila, že tohle je to, co potřebuji. To je to, co jsem chtěl. Můj lék na bolest ze ztráty. Ano!

Sklapni! okřikla jsem sama sebe a jen si užívala ten polibek. Ani jeden jsme nemohli dýchat, a tak jsme ho museli ukončit, no rty jsme moc nevzdálili. Otevřela jsem oči a podívala se do těch jeho. Byli jsme si tak blízko a zároveň tak daleko. Byla jsem jako v ohni a zároveň jako pokryta ledem. Chtěla jsem křičet, ale taky jsem chtěla být tiše někde v koutě. Chtěla jsem být sama a zároveň… s ním. Vlastně jsem nevěděla, co chci. Měla jsem v hlavě příšerný zmatek. Každá moje myšlenka s sebou nesla jen jedno jméno. Jacob, Jacob, Jacob! A pořád dokolečka. Bylo to k nezastavení, prostě prudký proud myšlenek, který chce jen jediné. Jeho.

Zřejmě se nikdy neubráním tomu jednomu pocitu. Tomu, který se dá považovat za posvátný. Láska.

„Nikdy se toho už nezbavíme, viď? I kdyby to bylo sto let, nikdy to nepřestane. Nemůžeme být spolu, protože to, co se stalo, nejde odpustit. Ale nemůžeme být bez sebe, protože tak pomalu jeden bez druhého umíráme. Je to jako začarovaný kruh, ze kterého není úniku. Lásku nebo zradu? Život nebo smrt?“ pověděla jsem mu. Plakala jsem. Jedna slza za druhou, která mi stékala dolů po tvářích a vpíjela se mi do vlasů.

Jen mě sledoval a nic mi na to neodpověděl. Mlčel a jen se mi díval do tváře. Buďto nevěděl, co říct, nebo nechtěl nic říct. No, jak jsem se mu dívala do očí, bylo vidět, že má skleněné oči. Zalily se mu slzami.

Po chvíli opravdu promluvil.

„Radši zvolím smrt s láskou než život se zradou. Život, kde je zrada, která přebíjí lásku, nemá smysl. Když zvolím lásku, půjde mít i život?“ Ne. Důvěra a láska mají jedno společné. Je to jako papír. Když se pomačká a zase narovná, nikdy už to nebude dokonalé. Vždy tam bude přehyb či stopa po něm. To, jak jsem byla dojatá, to, jaké jsem měla v hlavě myšlenky, to, jak celá situace vypadala hloupě… Všechno to bylo tak nějak zvláštní.

Zřejmě je na čase hodit minulost za hlavu.

„A co třeba zkusit… jinou cestu?“ zeptala jsem se ho a sklopila oči.

„A jakou? Ona existuje ještě nějaká?“ řekl a udiveně se mi díval do očí. Ani jednou neuhnul pohledem. Bylo to jako hypnóza. Ani jeden z nás nedokázal odvrátit pohled.

„Stačí jen dobře hledat, pamatuješ?“ usmála jsem se. „Nikdy jsem nezapomněla na to, cos mi říkal, když jsem byla malá. A jestli ty také ne… brzy na cestu, jak z toho ven, přijdeš,“ odpověděla jsem mu. „Milovat je lidské,“ začala jsem. Proč se dál trápit minulostí?

„Odpouštět božské, tak proč je to tak těžké?“ dodal a položil mi jednu z otázek, které doopravdy nenávidím. „Můžeš… mi to odpustit?“

„Já ano… Ale jestli se to jednou dozví Melanie, nevím, co ti na to řekne ona,“ dala jsem mu jako odpověď. Celou dobu jsem mluvila se zavřenýma očima. Bylo to tak snazší.

„Takže jsi mi odpustila?“ tázal se. Otevřela jsem oči a uviděla jiskřičky naděje v těch jeho.

„Ano,“ vyrazila jsem ze sebe jako ohňostroj. Vytrysklo to ze mě samo od sebe.

„A odpovíš mi teď na něco?“

Jen jsem pokývala hlavu a vyčkávala, co mi položí za otázku.

„Já tě stále miluju. Nikdy jsem nepřestal. Nikdy jsem na tebe nepřestal myslet. Nikdy jsem nepřestal litovat svého rozhodnutí. Nikdy jsem nepřestal dumat nad tím, jestli se mi narodil syn, nebo dcera. Nad tím, jak vypadá či jaké má jméno, jsem také přemýšlel už několikrát,“ začal a já ho jen sledovala. „Kdykoliv jsem si představil, že možná žiješ s jiným, že se tě možná dotýká někdo jiný než já… měl jsem chuť rozmlátit první věc, co mi přišla pod ruku. Tak moc jsem tě miloval a stále miluju. Ale… miluješ i ty přes to všechno i mě?“ Byla jsem zaskočena. Nikdy, opravdu nikdy mi nic takového neřekl. Nikdy jsem nic takového neslyšela od nikoho jiného.

„Budě ti jako odpověď stačit tohle?“ zeptala jsem se a opět ho políbila.

…

„Hm,“ zabručela jsem, když mě probudil zvuk telefonu. Říkala jsem si, že to třeba někdo zvedne nebo típne a ono to přestane hrát. Nic takového. Najednou mi to došlo. To je můj telefon!

Vystřelila jsem z postele, jak nejrychleji to šlo. Co když je to kvůli Melanie? Co když už vědí něco nového? Mobil zůstal dole v mé kabelce, přesně tam, kam jsem ho naposledy uložila a od té doby ho nevytáhla. Přiskočila jsem k ní a začala hledat telefon. Ihned jsem ho měla v ruce, ani se nepodívala, kdo volá, a už jsem přijímala hovor.

„Prosím?“ vyhrkla jsem. Trochu mě znepokojovalo, že nevím, kdo to je, ale bylo mi to jedno. Doufala jsem, že to bude někdo se zprávami ohledně mé dcery.

„Halo, ehm, s kým mám tu čest mluvit? Asi jsem si spletl číslo,“ ozvalo se z druhého konce. Byla jsem zaskočena, ale ten hlas… ten hlas mi byl povědomý. Už jsem ho slyšela. Já ho znala. A velmi dobře. Kdo je ta osoba s tímto hlasem?

„Ehm, to nevadí, splést se může každý. Na shledanou a hezký den,“ odpověděla jsem mu a čekala, jestli ještě něco řekne.

„Dobře, taky hezký den a nashle,“odpověděl a zavěsil. Za chvíli se z telefonu ozývalo jen tůtání.

Měla jsem v hlavě černo. Nemohla jsem si vzpomenout na obličej, na jméno, na nic. Opravdu ten hlas znám, a to velmi dobře. Jen si ho nedokážu přiřadit k žádné osobě. Jisté je, že jsem ho dlouho neslyšela, jinak bych ho poznala. Dle hlasu je ten člověk hodně mladý a také působil smutně a zdrceně.

Najednou zazvonil Jacobův mobil. Jake ještě spal, a tak jsem šla hledat jeho telefon. Sranda by byla, kdyby to byla ta samá osoba, která před chvílí volala mně. Nedivila bych se, protože máme s Jacobem stejné číslo, tedy kromě dvou číslic.

Slova na displeji hlásala, že číslo je neznámé. Nechtěla jsem Jacoba budit a snad se nebude zlobit, když mu zvednu hovor. V minulosti se nikdy nezlobil.

„Telefon Jacoba Blacka, kdo volá?“

„Ehm, neslyšeli jsme se před chvílí?“ ozvalo se z telefonu se smíchem a já jsem byla překvapená.

„Ano, slyšeli, nechtěl byste mi říct, kdo jste?“ řekla jsem mu jemně naštvaně.

„Takže jsi mě ještě nepoznala? Divím se, mívala jsi dobré reflexy, Renesmé,“ promluvil hlas na druhém konci sítě a já zkoprněla. Před očima jsem měla vlka. Potom jeho úsměv. Jeho černé vlasy jako noc a oči tmavé tolik, že se v nich člověk topí. Šedá pokrývka jeho těla. Jeho teplá ruka. Ten malý chlapec v mých vzpomínkách. Seth.

„Sethe?“ vymáčkla jsem, ze sebe přes zaťaté zuby.

„Ano, jsem to já. Buď tak hodná a vyřiď Jacobovi, že jsem volal. Něco s ním chci probrat. Takže zatím čau, Ness… Jo a mimochodem, dej za mě pusu mému synovi. Nazdárek!“ Típl to. Stála jsem s telefonem u ucha a vzpamatovávala se ze šoku. Setha jsem neviděla už šest let. Pomalu jsem oddalovala ruku s křečovitě svírajícím telefonem od ucha a snažila se vyrovnaně dýchat. To není možný! Prostě si jen tak zavolá a doufá, že je všechno v pohodě?

Byla jsem tak zaneprázdněna vlastními myšlenkami, že jsem ani neslyšela, že za mnou někdo stojí.

„Tatínek ještě spí?“ ozvalo se za mnou, a tak jsem se otočila a spatřila malého Dominika, jak stojí na schodech jenom v dlouhém tričku. Mém tričku. Nechápala jsem, kde ho vzal, ale bylo mi to jedno. Možná mu ho večer oblékl Jacob, když ho ukládal do postele.

Nezmohla jsem se na slovo, a tak jsem jenom přikývla. Nejdřív jsem musela najít, kam se mi ztratil hlas.

„Ehm, máš hlad?“ vysoukala jsem ze sebe. Dominik zopakoval moje gesto a šel rovnou do kuchyně. Tady, spíš ji hledal, je tu poprvé, takže to tu nezná. Dovedla jsem ho ke stolu a pokynula mu na židli. Vytáhla jsem Melaniny oblíbené lupínky a doufala, že mu budou chutnat.

Postavila jsem misku s lupínky na stůl a pak se opřela o kuchyňskou linku. Koukala jsem do země a poslouchala, jak lžička cinká o skleněnou misku.

„Kde je Melanie?“ zeptal se, když dojedl. Zrovna jsem se natahovala pro špinavou misku, když se zeptal.

Strnula jsem v pohybu. Co mu mám říct? Pravdu mu říct nemůžu. Budu mu muset zalhat.

„Ona… odjela na nějakou dobu pryč. K babičce,“ řekla jsem mu a koukala, jak mi věří. Kdyby jen byla u své babičky. Kdyby byla u Belly, byla bych v klidu. Jenže Bůh ví, kde právě je.

Usmála jsem se na Dominika, abych své lži dodala víc jistoty.

„Teto, ty máš tatínka ráda?“ zeptal se mě najednou. Další šok. Co se to dneska jenom děje?!

„Ehm, no, jo, proč?“

„On tě má taky rád, víš? A hodně,“ dostalo se mi jako odpověď. Musela jsem se usmát. Ta dětská nevinnost. Kdyby jen věděl, o čem mluví.

Chvilku bylo ticho, rušené jen Jacobovým chrápáním, které sem bylo slyšet ze shora. Otočila jsem se k myčce, abych tam vložila špinavou misku a lžičku. Když jsem se opět narovnala do stoje, Dominik opět promluvil.

„Můžu ti říkat mami?“ zeptal se a já se na něj otočila. Popošla jsem ke stolu a sedla si na židli, která byla vedle té, kde seděl Dominik. Podívala jsem se na něj a přemýšlela, co mu říct.

Přece jenom, na tohle se neodpovídá každý den. A já po pravdě nevěděla, co mu říct.

„Dominiku, víš… To není tak jednoduché. Já, totiž, já vlastně nejsem tvoje maminka. Věc se má takhle… My s tatínkem se máme hodně rádi, to víš. A máme hodně rádi i tebe, jsi takové naše sluníčko. Ale to, že mám tak ráda tvého tatínka, neznamená, že jsem hned tvou maminkou, víš?“ řekla jsem mu a uviděla v jeho očích smutek. A tak jsem rychle dodala: „Ale třeba jednou budu, chci být. To je jen na tatínkovi, hm? Musíš říct jemu.“

„Takže když tatínkovi řeknu, že chci, abys byla moje maminka, tak budeš?“ zeptal se celý rozradostněný, plný štěstí a naděje.

„Třeba jo,“ řekla jsem a usmála se. Dominik vstal ze židle, přešel ke mně, vzal mě za ruku a odtáhl mě na pohovku v obýváku. Donutil mě sednout si na ni a potom mi vylezl na klín. Najednou mě objal rukama kolem krku a hlavu mi položil na hruď. Byla jsem překvapená, ale rukama jsem ho objala také.

Kdyby se na nás teď někdo díval, okamžitě by ho napadlo, že jsme matka a syn. Kéž by to tak bylo.

Dívala jsem se před sebe a pozorovala podlahu. Rukou jsem hladila Dominikova záda a užívala si tu chvíli, když tu zničehonic mi někdo rukama přikryl oči. Ovšem ten někdo měl smůlu, protože tyhle ruce poznám i mezi miliony.

„Jakeu,“ oslovila jsem ho a tou rukou, co jsem hladila Dominika, jsem Jacoba odstrčila.

„Dobré ráno,“ řekl a odpochodoval do kuchyně. Dominik zvedl hlavu, podíval se mi za záda a potom promluvil.

„Zase jdeš luxovat ledničku?“ Já jsem se neudržela a vyprskla smíchy. Dominik taky. Otočila jsem se na Jacoba a podívala se mu do obličeje.

„Asi se přestaneš stýkat s klukama ze smečky,“ promluvil. Moment, Dominik zná tajemství?

„Né,“ vyhrkl Dominik zděšením. Já jsem ho však uklidnila.

„Neboj, táta si dělá legraci. Odkud to vlastně máš? Kdo to říkal?“ zeptala jsem se ho na jeho povedenou hlášku.

„Strejda Jared to říkal,“ promluvil svým nevinným sladkým hláskem, takovým tím, co se používá, když něco provedete. Já jsem se musela smát. Jared se nezdá, ale na lumpárny ho užije. Ale… to ono každého vlka.

Pří té poslední myšlence jsem se podívala na Jacoba.

„Co je?“ prohodil, když si všiml, jak se na něj dívám. Rozesmála jsem se. Zrovna do sebe cpal chleba. Vypadal komicky. Zakroutila jsem hlavou. Potom jsem si vzpomněla na ranní telefonáty a trochu zesmutněla. Musím mu to říct.

„Dominiku, nechceš se jít převléct a vrátit mi tričko?“ navrhla jsem mu a doufala, že půjde, abych mohla být s Jacobem o samotě.

„Fajn,“ řekl jen a odcházel nahoru do patra. Počkala jsem, dokud necvakly dveře na znamení, že se zavřely. Pak jsem se prudce zvedla a napochodovala k Jacobovi.

„Ráno jsi měl hovor, doufám, že nevadí, že jsem to zvedla,“ začala jsem a cítila, jak se mi potí ruce.

„Nevadí, kdo volal?“ zeptal se na přirozenou otázku. Teprve teď se mi začaly opravdu hodně potit ruce.

„No, to je to, o co jde,“ vyhýbala jsem se odpovědi. Počkala jsem, až polkne sousto, aby se neudusil.

„Tak kdo?“ Stejně si zase kousl.

„Seth.“ Zakuckal se a já čekala, až to rozdýchá. Chvilku to trvalo, no ale vzkřísit jsem ho nemusela.

„Cože?! Co chtěl?“ vyptával se mě docela v klidu. Na to, že se kvůli němu málem udusil.

„Nic mi neřekl, jen jsem ti měla vzkázat, že volal a…“ Zasekla jsem se. To, že chtěl, abych za něj dala Dominikovi pusu, mu říkat nebudu. Nebudu riskovat další dušení se.

„A?“ ptal se na mou nedokončenou větu.

„A nic,“ zalhala jsem mu. Nikdy jsem nebyla dobrá lhářka, lhát jsem uměla jen malým dětem, protože ty lež nepoznají, no Jacobovi jsem nikdy lhát neuměla.

„A co, Renesmé?“ naléhal.

„Mm, jen takovou blbost, to neřeš. Spíš jen, co že tak najednou zavolal, to je to, co mě znepokojuje. Prostě si po šesti letech zavolá a doufá, že je všechno v pořádku?“ začala jsem se rozčilovat.

„Nevím, jak tobě, ale něco mi to připomíná,“ řekl z legrace. Podívala jsem se na něj probodávajícím pohledem. Copak jeho to neštve?

„Copak tebe to neznepokojuje?“ zeptala jsem se ho už klidně, ale udiveně.

„Ne. Já mám Dominika v péči. Tak nějak se nám tenkrát povedlo sociálku ukecat. A Seth není uveden nikde jako otec, musely by se udělat DNA testy – nařízené soudem. A Seth to k soudu nepožene. Takže Seth na něj nemá absolutní právo. Jako otec jsem uveden já a matka je po smrti. Takže neměj strach. Dominik mi zůstane,“ sdělil mi. Oddechla jsem si.

Ale vůbec se mi to nelíbí. Seth nikde není uveden jako otec. Pouze testy DNA. A co když to Seth opravdu bude chtít hnát k soudu? Ne, i kdyby chtěl, nepožene to tak daleko, jelikož nemá peníze, aby mohl platit právníky a tak dále. Pro Setha to bude zklamání. Až zjistí, že nikde není potvrzeno jeho otcovství.

„A co teď? Necháme to plavat?“ zeptala jsem se Jacoba.

„Ano, teď je důležitá Melanie."

Ahojky. Zaprvé se vám chci omluvit za dobu trvání, ale to víte, prázdniny a já se snažím užívat si zaslouženého volna. Zadruhé tu je ta věc s osmou kapitolou. Ano, nešálí vás zrak a ani jsem si nespletla číslice. Je to opravdu osmá kapitola. Tu předchozí jsem smazala, možná jste samy poznaly, že to byl úlet. Byla psaná ve spěchu a napsala jsem tam každou blbost a každou myšlenku, co mě napadla. Za ten zmatek v ději se vám tedy hluboce omlouvám. Snad se to už nestane.

A konečně zatřetí: Co říkáte na tuto kapitolu? Je o něco delší než normálně, tak snad vás to potěší a budete to brát jako takovou malou nápravu za ten zmatek v ději. :)

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek NNN! 8. kapitola: