Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » NNN! 6. kapitola

Zprvu upozonění: tři tečky nám oddělují situace a dvě hvězdičky pohledy. Vystřidají se tu dva. Příjemné čtení.

„Maminko, honem!“ slyšela jsem křičet tenký dětský hlásek. Někdo do mě začal strkat, šťouchat do mě, odhrnovat mi peřinu a teprve potom mi došlo, že bych mohla rozlepit oči od sebe. Chtěla jsem – jako každé ráno – začít přemítat nad nepochopitelností vesmíru, aby se můj mozek mohl po prospané noci nastartovat, ale uvědomila jsem si, že v místnosti hraje jeden opravdu otravný zvuk. Budík.

Natáhla jsem ruku, nahmatala mobil a zamáčkla první tlačítko, co se mi dostalo pod ruku. Konečně ten hluk ustal. Nejdříve jsem musela zjistit, jak se hýbe nohama a rukama. Teprve potom jsem se posadila a nechala spadnout peřinu z mého obličeje.

„Chí, chí,“ začala se Melanie smát. Já jsem se jen usmála a podívala se, kolik je hodin. Máme akorát tři čtvrtě hodiny na to, abychom se připravily na cestu do školky a následně do města.

„Vypadáš jako bubák,“ oznámila mi pyšně má dcera. No, to jsem po ránu chtěla slyšet. Každý vypadá příšerně, když ráno vstává.

 „A ty jako malý, roztomilý strašáček,“ vrátila jsem jí  - údajně - vtipnou poznámku a svalila ji k sobě do peřin. Začala jsem ji lechtat a obě jsme si mohly roztrhnout pusu od smíchu. Byl to krásný start nového dne. Až na toho bubáka.

Když jsem ji přestala škádlit a obě jsme se uklidnily, tak jsme si daly závod, která bude první v kuchyni. Měly jsme opravdu super náladu a nic nám ji nemohlo zkazit. Seběhly jsme dolů a Melanie byla první, nechala jsem ji vyhrát. Vůbec se nechovala jako pětiletá. Člověk by dle jejího chování usoudil, že jí je tak osm.

„Co bude k snídani?“ zeptala se okamžitě, co se vydýchala, neboť lechtání a závod je pro ni docela náročné.

„No, teď se asi vrátíme nahoru a já ti připravím oblečení. Ty se mezitím, co já budu připravovat snídani, převlékneš, jo?“ oznámila jsem jí provinile. Nejdřív ji táhnu dolů a teď zase nahoru. Taky se na mě patřičně zamračila a hned na to mi oznámila, že to zvládne sama. Nebránila jsem jí v tom a hned jsem začala s přípravou snídaně.

Prohrábla jsem, co bylo v ledničce a vyndala nějaké máslo s příchutí a zeleninu. Od teď asi budeme žít jako králíci. Opravdu už musím jet na nákupy.

Když se Mel přihnala jako velká voda, celá v zelené barvě, neboť je to její oblíbená barva, snědla všechnu zeleninu a do chleba jen kousla. Divila jsem se. Nakonec to zapila sklenicí džusu a hned stepovala před domem.

„Mami, pospěš!“ křičela na mě. Rychle jsem vyběhla schody a něco na sebe hodila. Něco v kombinaci černé a bílé. Klasické protiklady. Když jsem sešla dolů a zkontrolovala čas, všimla jsem si, že na cestu mám něco přes půl hodiny. Takže nebudu muset pospíchat.

Vyběhla jsem – i se smějící se Melanie před sebou – ven a nastoupila do auta. Ještě jsem musela zkontrolovat, jestli se Mel připoutala. Jakmile bylo všechno dobré, vyjela jsem a nevěnovala se ničemu jinému, než řízení, blábolení Melanie a vlastním myšlenkám…

**

Jako by to byl sen. Sním, či bdím? Jsem v nebi? Nebo je dnes světový den žertování?

Ne, všechno, co teď vidím, vše, co teď cítím… je to tak pravdivé, jako že se Jacob jmenuju. Opravdu tam klečí u té malé holčičky, na kterou zatím nevidím, no dlouhé vlasy tmavé barvy mi potvrzují, že to není kluk. Opravdu je to ona. Renesmé. Tak dlouho, celých pět let jsem ji neviděl. A přitom je stále tak krásná. Světlé, skoro zrzavé vlasy se jí v lehkých vlnách stáčejí po zádech až k pasu. Bylo to jako omámení.

Když vstala, mohl jsem se přesvědčit, že je stále tak štíhlá a že se i po narození naší dcerky nic nezměnilo. Dlouhé nohy, štíhlý pas, a když jsem se setkal s jejíma očima… bylo to jako bych se ztrácel v oceánu plného roztavené čokolády. No, něco se mi na těch očích nezdálo. Byly uslzené. Ale i tak krásné.

Zklamání přišlo, když odvrátila pohled, něco si řekla s tou malou dívenkou a rychle zmizela. Ovšem, byl jsem rozhodnutý, že se s ní ještě uvidím. A to ještě dnes.

Chtěl jsem na ni počkat v šatně mateřské školky, ale nevracela se, a tak jsem si šel sednout ven na lavičku. Po chvilce opravdu vyšla. Ani styl její chůze se nezměnil stále tak půvabná a ladná, že i anděl by s ní prohrál. Dokonce ani Alice by s ní nemohla soupeřit. V mých očích je prostě dokonalá.

Jakmile si mě všimla, zastavila se uprostřed chůze. Strnula jako sloup a ani o píď se nehnula.  Jen mě sledovala a krčila jemně své čelo. Asi přemýšlela, jak odsud nepozorovaně odejít. Neměla moc na vybranou, a tak musela projít kolem mě. Prošla.

Jakmile byla několik kroků od lavičky, začaly mě svrbět prsty. Chtěl jsem s ní mluvit, ještě jednou se podívat do těch očí. Co když ji vidím naposledy? Musím to risknout.

Zvedl jsem se a následoval ji. Šla k autu, které měla zaparkované na parkovišti před školkou. Stříbrné Volvo.  Zřejmě jí ho vybíral Edward.

Už otevírala dveře a chtěla nasednout, aby mohla odjet, ale já jsem ji nenechal. Přibouchl jsem jí dveře přímo před nosem. Leknutím nadskočila.

Slyšel jsem, jak jí rychle bije srdce. Když se na mě podívala, vypadala jako vystrašené kotě. Chtěl jsem ji obejmout a ten strach odehnat pryč. No, nemohl jsem. Chtěl jsem něco říct, ale nevěděl jsem co. A tak jsem ji jen oslovil.

„Nessie.“

Ona jen stála se zavřenýma očima, nehýbala se. Nevěděl jsem co dělat.

Celou jsem si ji prohlížel. Ten krásný ostře řezaný obličejík, plné rty, husté řasy a vlasy kolem obličeje…

Neudržel jsem se a políbil ji. No, polibek netrval moc dlouho, neboť mě odstrčila a poznamenala mou tvář svou rukou.

…

Jak bolestné… řekl jsem si pro sebe. Opět vzpomínat na tuto chvíli. To, jak jsem ji po tolika letech zase uviděl, a to společně s naší dcerou.

Nebo to, jak jsem si s ní mohl promluvit v kavárně a u toho sledovat, jak si Melanie s Dominikem hrají. Ovšem, nevyrovná se to pocitům, které jsem cítil, když jsem si připadal pro Melanie důležitý. Připadal jsem si… tak nějak zvláštně. Celou cestu, co jsem ji jednou vezl do školky, jsme si povídali. Doopravdy jako otec s dcerou.

Chtěl bych jí být otcem. Stejně jako Dominikovi. Ale aby se tak stalo, tak si v první řadě musím získat zpět srdce Renesmé…

…

„Dominiku, snídaně!“ zavolal jsem do pokoje na svého syna. Za chvilku jsem slyšel cupitání nožek. Byl už oblečený, protože to, co si oblékne, vždy vybíráme už večer, abychom nemuseli vstávat tak brzo. Rovnou jsem mu dal snídani na stůl a posadil se na jednu židli. Dominik udělal totéž a společně jsme závodili, kdo to sní dřív. Já vím, není to zrovna nejlepší způsob zábavy, ale je to jeden z mnoha možností, jak zabavit dítě. A taky tatínka.

Nechal jsem Dominika vyhrát. Konec konců, je ještě malý a tu radost mu musím udělat.

„Je čas,“ zahlásil jsem, když jsem do sebe nacpal poslední kus snídaně a zapil to vodou.

„Tak pojď,“ řekl Domi a táhl mě za ruku ke dveřím.

„Proč tak pospícháš? Musíš si vzít mikinu a bundu,“ řekl jsem mu a začal mu pomáhat s oblékáním. Byl u toho celý netrpělivý a tak jsem měl co dělat mu tu bundu zapnout. Když třicetiletá válka skončila, mohli jsme vyrazit.

Nebyl by to můj život a moje štěstí, kdyby na mě už na parkovišti nečekalo překvapení. Byla tam i s naší dcerou. Renesmé a Melanie. Stále tak půvabná Renesmé a stále tak roztomilá Melanie.

Jen co mě Renesmé zahlédla, začala Melanie nenápadně strkat kupředu. No, Melanie si nás také všimla.

„Ahoj!“ spustila hned na Dominika. Ten jí taky odpověděl a hned se začali bavit. Je to zvláštní, ale Melanie je jediná, která ho dokáže rozpovídat. Dominik je docela tichá osůbka, kdežto Melanie je jako drak. Jsou jako léto a zima.

„Ahoj, princezno,“ oslovil jsem malou i já. Ona se na mě podívala. Očka jí jen zářila.

„Ahoj, strejdo,“ řekla a dál se věnovala Domimu. Já jsem hrál udiveného.

„Zdálo se mi to, nebo jsi nešišlala?“ zeptal jsem se udiveně.

„Nezdálo, už jsem to řekla běž chyby!“ vychloubala se, ale stejně trošku šišlala. Jen jsem se zasmál.

Ohlédl jsem se po Dominikovi, který měl stát vedle mě, ale nebyl tam. Nechápu to, ještě před půl minutou tu stál. Podíval jsem se na Renesmé a uviděl, jak si s ním povídá. Dominik se nestyděl! Vždy byl zamlklý a s nikým se nechtěl bavit, no, teď tomu bylo jinak.

Popostrčil jsem Mel a došel s ní až k Renesmé.

„Měli bychom je odvést dovnitř,“ řekl jsem Renesmé. Jenom přikývla, chytla Mel za ruku a odcházeli. Já se chytl s Dominikem a následovali jsme je.

**

„Mamí, přijdeš pro mě dneska dřív?“ zeptala se mě Melanie, když jsem ji vedla ke dveřím do třídy.

„Uvidíme, možná. Když stihnu vše, co potřebuji zařídit, půjdeš se mnou brzo domů,“ odpověděla jsem jí a otevřela dveře do třídy. Mel hned vběhla mezi ostatní děti. Jenom jsem jí zamávala a odcházela.

Když jsem vycházela z budovy, začala jsem se modlit, aby tam už Jacob nebyl.  Nechci se s ním ještě jednou potkat.

No, k mému nevelkému štěstí tam nebyl a já měla volnou cestu. Došla jsem na parkoviště, nasedla do auta a vyrazila směr město.

Potřebovala jsem do obchodů, a to jak do potravin, tak do oblečení. Chci Melanie koupit něco nového a navíc bude mít narozeniny, tudíž Alice by zuřila, kdybych jí nekoupila něco na sebe.

Jakmile jsem měla obchodní centrum na dohled, zastavila jsem, co nejblíže ke vchodu to šlo. Jako první jsem mířila do obchodu s oblečením, neboť tam to nebude trvat tak dlouho. 

Jen co jsem vešla do obchodu, zaplavila mě vlna přeslazení. Jedna část obchodu s oblečením pro děti byla celá růžová – očividně pro holčičky, ze kterých mají vyrůst bárbínky – a druhá část toho obchodu byla modro černá – zřejmě pro kluky.

Dalo mi hodně práce, než jsem se tím prodrala a vybrala něco, co by zaprvé: bylo v její velikosti a zadruhé: nebylo to přeslazené. Ona taková žlutá s bílou není špatná kombinace. Byly to totiž šatičky žluté citronové barvy, s bílou stužkou v pase, která se dala zavázat na zádech a kolem krku a rukávků byl bílý lem. Byly opravdu krásné a shodou náhod jsem měla opravdu hodně podobné.

Když jsem jí koupila i čepičku - a dostala nápad s nápisem dovolená u moře – vydala jsem se do potravin. Tam to bylo opravdu rychlé, nebylo tam nic, co by mě mohlo zdržovat.

Když jsem vykládala nákup do kufru auta, nedalo mi to a zajela jsem do jedné cestovní kanceláře. Prohlédla jsem si mnoho nabídek na dovolenou a to jak do Evropy, kam bych chtěla jet a to moc, tak i do jižních částí Ameriky. No, nechyběla ani Hawai, ale tam opravdu zavítat nechci.

Nabrala jsem si domů několik katalogů a byla rozhodnutá, že se na to doma podívám. Zrovna jsem uklízela do kabelky katalog, který vypráví o cestě do Řecka, když mi zazvonil mobil. Ještě než stačila zahrát melodie, cítila jsem vibrace a tak jsem ho začala hledat.

No, první myšlenka byla ta, kde asi je, protože už si nějak nepamatuji, kam jsem ho ráno házela, tudíž mi chvíli trvalo, než jsem ho našla. Když jsem ho konečně vyndala z kabelky, zjistila jsem, kdo mi volá.

„Učitelka ze školky? Co potřebuje?!“ řekla jsem si polohlasem pro sebe, když jsem přijímala hovor.

„Prosím, Cullenová,“ promluvila jsem jako první a čekala, co mi odpoví. Nevím proč, ale byla jsem tak nějak nesvá, po zádech mi přejížděl mráz a byla jsem nervózní. Klepala se mi ruka, ve které jsem držela telefon u ucha, a dychtivě čekala na odezvu z druhé strany.

„D-dobrý den, paní C-Cullenová,“ řekla rozklepaným hlasem a vyděsila mě. Nemohla jsem se dočkat, až to dopoví, a tak jsem jí neslušně skočila do řeči: „Stalo se něco? Je Melanie v pořádku?!“ vyhrkla jsem na ni a obratem jsem čekala odpověď.

 To, co řekla, mi vyrazilo dech a mobil mi vypadnul z ruky, ale stihla jsem ho zachytit.

„Melanie se ztratila.“

Byla jsem neschopna pohybu.