Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » NNN! 4. kapitola

12.05.2012 (14:30) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3183×

„Snad se ti nestýská,“ ozvalo se z druhé strany sluchátka. Moje malá dušička si oddechla.

„Ne, jen bych něco potřebovala. A věřím, že když jde o naši mal… o Melanie, tak to uděláš,“ odpověděla jsem mu. Chtěla jsem říct, že jde o naši malou holčičku. Ale rozmyslela jsem si to.  Nemohla jsem to říct.

„Co se děje? Stalo se jí něco? Mimochodem, udělal bych cokoliv, i kdyby šlo o tebe,“ začal trošku vyšilovat. Jednou je to jeho dcera, a tak je přirozené, že se o ni bojí.

„Jakeu, potřebuju, abys pro Melanie zajel ke mně domů a odvezl ji do školky. Nestíhám to, mají mi přivézt nábytek o něco dřív,“ vysvětlila jsem mu svou prosbu.

„No jasně, žádný problém, za chvilku jsem tam. Tak do deseti minut, řekl bych,“ souhlasil a mně spadl kámen ze srdce.

„Tak ahoj,“ řekl a chtěl zavěsit. Já ho však zastavila.

„Ty, Jakeu… Děkuju moc,“ dořekla jsem a zavěsila. Položila jsem telefon na stůl a šla zkontrolovat Mel. Seděla na botníku a čekala. Takto hodné dítě jsem snad nikdy neviděla. Ne že bych si stěžovala. Protože tohle dítě je zlatý.

„Zlatíčko, dneska tě do školky poveze strejda,“ oznámila jsem jí.

„Stlejda Jasper?“ zeptala se a podívala se na mě s otazníky v očích. Já se jen usmála a vyvedla ji z omylu.

„Ne, strejda Jasper je pryč, ale odveze tě strejda Jacob. Co ty na to?“

„Jacob? A přijede i Dominik?“ zeptala se mě tím svým nevinným hláskem.

„To já nevím. Pojď, půjdeme na něj čekat ven,“ navrhla jsem, chytila Mel za ruku a vyšla na terasu. Sedly jsme si na dřevěné schody a čekaly. Netrvalo to dlouho. Právě, že to uteklo velmi rychle. Povídaly jsme si s Mel o tom, jaké to je ve školce a také mi vyprávěla o svých nových kamarádkách. Bylo to roztomilé.

Pak přijel Jake.

„Ahoj, princezno. Tak co, pojedeme?“ řekl jako první věc, když vystoupil z auta. Přišel k ní a vyhoupl si ji do náruče. Usmíval se na ni. Potom se otočil na mě.

„My už jsme se zdravili, no ne?“ Já jen přikývla. „Nějaké instrukce, než vyrazíme? Hlavně mi neděkuj, udělám pro vás cokoliv, Nessie,“ dodal a hodil po mně úsměvem, o kterém věděl, že se mi vždy podlomí kolena. Milovala jsem ten úsměv. Milovala jsem jeho.

„Hlavně jeďte opatrně,“ řekla jsem mu, když dal malou do sedačky. Potom si sedl na své místo řidiče a než stihl zavřít dveře, ještě jsem mu řekla: „Děkuju.“ On se jen ušklíbl a odjel. Stála jsem na té cestě a dívala se směrem, kterým odjeli. Nezůstala jsem tam moc dlouho. Přemístila jsem se opět na schody přede dveřmi a čekala. Ti s nábytkem ještě nepřijeli, a tak jsem měla dost času na přemýšlení.

A o čem? O Jacobovi. Sakra, Ness, měla by sis ujasnit jednu věc. Miluješ ho, nenávidíš? Tak už se rozhodni!

Můj mozek na mě křičel. Nedalo se to zastavit, měla jsem toho všeho plnou hlavu. A navíc… Je to pravda, musím se rozhodnout. Vždyť se nemůžu až do konce života užírat myšlenkami na něj. A co Melanie?! A co ten Dominik, klučina s krásnými jiskřičkami v očích? Je jasné, že je to budoucí vlkodlak. Ale, je opravdu Jacoba? Je to jeho syn? Jestli ano… znamenalo by to, že mě… že mě podváděl! A to je přece… hrůza!

Nevěděla jsem, co dělat. Mám poslechnout srdce, které říká, že ho miluju, nebo ho prostě nechat být a nedat mu šanci za to, co mi udělal? Už hodně dlouho jsem neřešila nic tak obtížného.

Seděla jsem na dřevěných schodech jen v kraťáskách na spaní a v tílku. Venku zima jak na Aljašce – i když ne, to přeháním – a já tu jen tak sedím a přemýšlím nad nešťastnou láskou. Najednou jsem uslyšela těžká kola auta na cestě, a tak čemsi svou přirozenou rychlostí skočila ven alespoň pro delší mikinu. Kdyby mě tu viděli oblečenou jen tak, nejspíš by si mysleli, že jsem blázen či sebevrah, který chce umrznout.

Během chvilky ke mně přijeli, vystoupili a šli ke mně. Byli to dva muži a jeden mladý hoch. Možná tak stejně starý jako já. Když to bereme s rezervou, že mně je asi jednadvacet a ne sto padesát osm.

„Dobrý den. Paní Cullenová?“ zeptal se a já jen němě přikývla, jelikož pokračoval v řeči. „Jsem Johny a ráno jsem vám volal, že přijedeme dřív. Tady mi to podepište a řekněte, kam to chcete,“ dodal otráveným hlasem s totálním nezaujetím. Konečně chlap, co neslintá nad mým obličejem. Jinak řečeno – nad mým tělem. To se ovšem nedalo říct o jeho parťácích.

„Dobrý den. Hm, nechte mi to v obýváku, já už si to zařídím. Děkuji vám, pánové,“ řekla jsem jim a podepsala jsem jim nějaké ty doklady. Měla bych si to sice všechno pročíst, ale u této firmy nakupovala i Alice, takže jí věřím. Trvalo to asi půl hodiny, než to všechno vynosili ven, já jim zaplatila a než se uráčili odjet pryč.

Vešla jsem dovnitř a začala strhávat igelity z jednotlivých kusů nábytku. Zrovna jsem rozbalovala postel, když mi zavibroval telefon.

Dnes v 15:00, Walk street, restaurace Midnight, prosím přijď, Jake.

Koukala jsem na to jako blázen. Kdo to může být? Jacob? To mu je podobné. Kašlu na něj, nikam nejdu. Nevyžehlí si to jednou večeří.

Pustila jsem se do rozestavování nábytku do jednotlivých místností. Ani jsem se nenadála a už jsem to měla hotové. Děkuju Bohu za svou nadlidskou sílu.

Podívala jsem se na hodiny a byl nevyšší čas jet pro Mel. Ano, už. Dopoledne uteklo jako voda a já si s tím nábytkem taky dala na čas. Nebylo kam pospíchat. Věděla jsem, že to všechno stihnu včas.

Zvedla jsem se z pohovky, na které jsem seděla, a vyšla do své šatny. Jelikož venku není zrovna nejteplejší počasí, tak jsem si oblékla úzké, tmavě modré džíny se světlými místy a tričko modré barvy. Byla to taková ta modrá, která je vždy na obloze, když nikde není ani mráček. To se tu ale ukazovalo jen málokdy.

Když jsem se trochu nalíčila a byla spokojená se svým vzhledem, šla jsem se obout a obléct si kabátek. Ještě jsem si vzala kabelku, do které jsem hodila klíče, mobil a peněženku, a vyrazila do města pro Mel. Nejela jsem dlouho, jelikož jsem na to šlápla. Nikde nebylo skoro žádné auto. Ani na parkovišti před školkou.

Povedlo se mi zaparkovat hned vedle brány na pozemek školky, takže to bylo kousek. Vystoupila jsem a vydala se do třídy. Ovšem tam jsem ani  nestihla dojít. Jen co jsem vlezla do dveří k šatně, viděla jsem, jak tam Melanie stojí vedle Jacoba, který klečel u Dominika a zavazoval mu botičky.

„Mamí!“ vykřikla Mel, když mě viděla. Rozeběhla se ke mně a chtěla obejmout. Já jsem si ji vyhoupla do náruče a dala jí pusu na tvář.

„Ahoj, zlato,“ oslovila jsem ji. „Jak ses dnes měla?“ zeptala jsem se okamžitě. Docela by mě zajímalo, co dělala ona, mezitím co já jsem tahala po schodech postele…

„Pžedstav si, celý den jsem si hlála s Dominikem, dokonce i s autíčkama, a měli jsme strašně doblý oběd a…,“ začala se svým vypravováním. Možná jsem se jí neměla ptát, teď bude k nezastavení.

Podívala jsem se na kluky. Oba dva – Jacob i Dominik – stáli vedle sebe a pozorovali nás.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a dívala se mu do očí. Nedokážu se mu dívat nikam jinam jen do očí, je to, jako kdyby mě přitahovaly. Nešlo to jinak. Vždy jsem se v nich topila a vypadá to, že to nepřešlo. On je tak sladký!

„Ahoj, dneska už potřetí,“ řekl a usmál se u toho. Já mu však dál nevěnovala pozornost, ta přešla na to malé stvoření stojící vedle něho držící se ho za ruku.

„Ahoj, Dominiku. A co ty? Bavilo tě to dneska ve školce?“ zeptala jsem se ho, ale on se jen usmál a něco zamumlal. Bylo na něm vidět, že se pořád stydí, a to i přes to, že mě viděl asi… dvakrát. Dobře, to není hodně, ale stejně…

„Fajn,“ řekla jsem potichu. „No, tak asi pojedeme, Melanie,“ dodala jsem už nahlas. Než jsem se stihla otočit, zastavil mě Jacob svou rukou. Jen do mě tak ťukl, ne jako minule, když jsem od něj měla málem modřiny.

„Ness, vlastně jsme měli v plánu, že bychom mohli jet společně někam na jídlo. Třeba do restaurace Midnight, mají tam i dětský koutek,“ upozornil mě a „nenápadně“ narazil na tu SMS, kterou mi poslal. Tápala jsem. Jít tam by znamenalo dokázat mu to, co si myslí. Určitě se nemýlím, když řeknu, že si myslí, že ho stále miluju. A ono to tak doopravdy je, jenže… Za tu bolest, co mi tenkrát způsobil, a za to, že mě stihl ještě i podvádět… Vždyť jak jinak by Dominik mohl být stejně starý jako Melanie? Před pěti lety, když Mel „vznikla“, mě opustil a teď se tu objeví s pětiletým synem. Tak jak jinak si to vysvětlit než podvodem?!

Takže ve vzduchu visí jediná otázka. Mám tam s nimi jít?

„Mel?“ otočila jsem se na své zlato s otázkou. Pochopila, na co se jí ptám, a tak hned začala vřískat.

„Ano! Ano! Ano!“ Musela jsem si zacpat uši, jinak bych hned mohla jít navštívit Carlislea na ušní. Ano, i toto má vystudované. Je to doktor. Zmínila jsem se už? A navíc, vsadím se, že už se vrátili z lovu, takže bych ho tam stoprocentně našla.

„Fajn, přemluvili jste mě,“ vzdala jsem se s rukama nahoře. Mel ihned začala jásat a už tahala Dominika za ruku ven, div mě neporazila. Já jsem se jen podívala na Jakea s šokujícím výrazem. On se pousmál a chtěl jít za nimi ven. Já ho však zarazila a pověděla mu:

„Nedělej si velké naděje. Jdu jen kvůli Melanie.“ Muselo to pro něj být ostré a tvrdé, ale já si nemůžu pomoct. Chci, aby alespoň na chvíli poznal bolest rozervaného srdce. Tu stejnou bolest, jakou jsem zažila já, když odešel, když nechtěl naše dítě, když mě nechal samotnou. Ani láska mé rodiny nedokázala slepit všechny ty kusy mého srdce dohromady. To až potom Melanie ho dokázala spojit zpět… Ovšem je to jako když rozbijete a následně slepíte vázu. Jizvy tam zůstanou a už nikdy nezmizí. Budou vám to stále připomínat. Zůstanou tam jako vzpomínka. Navěky…  

Nic mi na to neřekl. Jen odešel ven za dětmi. Já vyšla za nimi.

Na parkovišti jsme se domluvili, že každý pojedeme svým autem. On jel první, já hned za ním. Melanie se sice chvilku vztekala, že nemůže jet s Dominikem v jednom autě, ale nechtěla jsem to. Musela jsem ji mít u sebe.

K restauraci jsme dorazili téměř okamžitě. Byl to opravdu kousíček, jen pár ulic. Zastavili jsme naproti, vystoupili a přešli dovnitř. Usadili jsme se hned vedle dětského koutku. Já si objednala kafe, Jake čaj. Dětem jsme vzali limonádu. Stejně ji budeme dopíjet my dva.

Nebyla to ani tak restaurace, byla to taková menší kavárna, ale každý tomu říkal restaurace. Nevím proč, možná proto, aby si připadali něco víc. Netuším. Ale nedivila bych se, kdyby to tak bylo.

Děti si běžely hrát do koutku a my zůstali sami u stolu. Panovalo tam takové to trapné ticho. On čekal, jestli začnu já, a já čekala, jestli začne mluvit on. Koneckonců, on by měl začít. Ne já.

Nikdo nemluvil. A já nenávidím ticho. Takže… nakonec budu muset stejně začít já.

„Takže… zpátky ve Forks?“ zeptala jsem se pro navázání kontaktu. Mezitím nám slečna přinesla pití. Lokla jsem si svého kafe a čekala, co odpoví.

„Jo. Chtěl jsem, aby tu Dominik vyrůstal. A navíc, jestli bude vlkodlak, a jako že určitě bude, tak bude potřebovat prostor. Jistě chápeš,“ odpověděl mi se značnou radostí. Zřejmě je rád, že jsem začala volný rozhovor. Mně se to taky líbilo. Anebo je hrdý na to, že má syna na čtyřech.

„Aha. No, to chápu. My jsme se sem nastěhovali, hm, asi před měsícem? Nevím. Já jen chtěla zpátky. Zpátky tam, kde jsem se narodila a kde jsem vyrůstala. A vlastně to máme stejný, chtěla jsem, aby Mel prožila své dětství tady. Pryč od všech těch rozvinutých měst a škol plných barbie holek,“ pokračovala jsem a cítila, jak napětí utichá a postupně se ztrácí.

„Aha. A co jinak? Pracuješ? Co ostatní? Já jsem zůstal u toho, co mi jde nejlíp. Automechanik,“ řekl a zasmál se, když řekl název své práce. Já se také uchechtla. Mohlo mě to napadnout.

„Ne, nepracuju. Jsem doma s Mel. Mohl by s ní být kdokoliv jiný, třeba Rose, ale Melanie strašně rychle roste. Prošvihla bych její dětství a o to já nechci přijít,“ řekla jsem a u toho se podívala na své zlato. Na svůj jediný poklad. Na Mel.

„Jo. Já už o něj přišel,“ řekl Jacob tiše, avšak věděl, že to uslyším. Otočila jsem svůj obličej k němu, ale očima se dívala do stolu. Hypnotizovala jsem svůj hrnek s kávou. Prohrábla jsem si své rozpuštěné vlasy rukou a u toho zvedla oči. Setkala jsem se s jeho pohledem. Vpíjel se do mě. Byla jsem jako v transu. Ale pak jsem promluvila.

„Máš Dominika. Užíváš si jeho dětství, nebo ne?“ Když jsem to řekla, klepal se mi hlas. Na povrch se drala trocha slz. Zatím ale neprorazila hráze.

„Eh, ale Dominik není můj,“ řekl mi a já byla překvapením bez sebe.

Tak a další, tentokrát trošičku delší kapitola, je za námi. Co si myslíte? V následující kapitole konečně zjistíme, jak je to s tím Dominikem. Čí je, když ne Jacobův? A co ta podoba? Schválně, přijdete na to? :) Jestli ano, věnuji vám další kapitolu. :) A klidně udělám obrázek do shrnutí. ;)

Zajisté jste si všimli Renesméiných pocitů. Je to s ní jako na kolotoči. Jednou ho miluje a podruhé by ho nejradši zadupala do země. No, uvidíme, co se z toho vyklube. :)

Dále také k přidávání kapitol. Budu se snažit přidávat po pěti dnech, ne po sedmi. Jste pro? Určit ano, že se vůbec ptám. :D

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek NNN! 4. kapitola: