Už nikdy nebude nic jako dřív a Carlisle i Bella stojí před největší životní výzvou.
27.03.2020 (10:00) • ZdeLla • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1769×
EDIT: Článek neprošel korekcí
Nechápala jsem, co se děje a Carlisle jako by byl duchem nepřítomen. Rychle ze mě vyklouzl a vyskočil z postele. V mžiku byl oblečený a podával mi mé věci, které se válely všude možně po zemi a posteli. Na sekundu zmizel a v ruce držel nějakou šedou věc.
„Oblékni se, prosím. Máme návštěvu," řekl rychle a zmizel.
Na nic jsem nečekala a ještě celá zpocená a nadržená jsem se začala oblékat. Ta šedá věc, kterou mi Carlisle podal bylo pánské tričko s dlouhým rukávem. To moje se válelo roztrhané na posteli, včetně mojí podprsenky.
Než jsem se oblékla byl Carlisle zpět.
„Nevím, co se děje, ale v žádném případě nic neříkej a nech mluvit jenom mě," řekl a přistoupil ke mně.
Prsty vpletl do mých zpocených vlasů a přitáhl si mě k sobě. Něžně, ale zároveň naléhavě mě políbil a odtrhl se ode mě.
Neměla jsem tušení, co přijde, ale byla jsem si jistá, že je to vážné a začínala jsem se trochu bát.
„Miluju tě, Bello," vydechl Carlisle a plný očekávání se díval do mých očí.
Oněměla jsem úžasem. Věděla jsem, že k němu cítím to samé, ale nebyla jsem schopna v této situaci ze sebe vyloudit ani slovíčko. Němě jsem se dívala do jeho zlatých očí, které křičely láskou a nebyla schopna slova. Jak tento antický bůh může milovat obyčejnou holku ze zapadákova, jako jsem já?
„Už jdu," řekl najednou a odstoupil ode mě.
„Já tebe taky, Carlisle," hlesla jsem jen když zmizel a zůstala v jeho pracovně úplně sama. Doufala jsem, že jeho dokonalý upíří sluch to zachytil.
Míchalo se ve mě tolik pocitů jako nikdy. Strach, láska, touha, strach o Carlisla ,.. Bylo toho tolik, co jsem musela v tak krátké chvíli zpracovat, ale jediné na co jsem dokázala myslet, byly ta dvě kouzelná slovíčka, která před okamžikem vyšla z úst toho antického blonďatého boha směrem ke mně. Ke mně!
Nikdy jsem si nepřipadala nijak vyjímečná, spíše obyčejná tuctová holka, ale vedle něj jsem si připadala jako někdo.
Nejistě jsem se vydala ven z pracovny a pokračovala přes kuchyň do obýváku, kde jsem ale nikoho neviděla. Slyšela jsem venku ale nějaké hlasy, a tak jsem přistoupila blíž k proskleným dveřím na terasu a oněměla, opět.
Několik postav v černých pláštích bylo postavených do V přímo naproti Carlislovi, který vedle nich vypadal jako méďa na hraní.
Všichni to byli od prvního pohledu upíři a nepřátelsky si Carlisla měřily. Jeden z nich, vysoký a černovlasý muž držel Carlisla za ruku a měl zavřené oči. Měl alabastrovou pokožku a dlouhé černé vlasy, které mu splývaly po ramenou. Než jsem stačila mrknout, pozorovaly mě jeho dvě velké krvavě rudé oči.
Pustil Carlislovu ruku a obě paže roztáhl do přátelského gesta směrem ke mně. Něco říkal, ale jelikož jsem stála stále v obýváku, tak jsem nic neslyšela. Přátelsky se usmíval a pokynul mi rukou, abych přistoupila blíže.
Carlisle se objevil přede mnou a významně se mi podíval do očí. Otevřel dveře a já ho instinktivně chytla pevně za ruku. Pohlédla jsem zpět na osm černých postav, které nás zvědavě pozorovaly a černovlasý muž se začal smát.
„Ach ta láska. Nikdy bych nečekal, že se zamiluješ do člověka Carlisle, i přesto, že jsi k nim měl vždy tak blízko," smál se černovlasý muž a Carlisle mě ochranitelsky stáhl za sebe.
„To ani já ne, Aro, ale nikdy jsem nebyl šťastnější," řekl Carlisle a černovlasý muž se začal smát ještě více.
„A já si bláhově myslel, že jsem tě nejšťastnějšího zažil na naší výpravě po Evropě," řekl Aro a zvědavě se na mě podíval.
Carlisle mu na to neodpověděl a pomalu se vydal k němu. Absolutně jsem nevěděla, co se děje, kdo to je a proč z něj má Carlisle takový respekt.
Už od pohledu jsem poznala, že Aro bude asi dost starý upír už podle řeči těla a výběru slov, ale kdyby to byl Carlislovo přítel, nepřišel by s celou partou. Navíc pokud vím, tak upíři se málokdy sdružují a ještě v takovém počtu. Dlouhou dobu mi Aro na přemýšlení ale nedal.
„Odpusť mi mou nezdvořilost, Isabello, ale jsem z celé situace tak vzrušený, že jsem zapomněl na slušné vychování," pokynul rukou Aro a my přistoupili ještě blíže.
„Jmenuji se Aro a toto je moje garda," naznačil rukou ke stojícím upírům.
„Isabella," řekla jsem a nemohla se odtrhnout od jeho rudých očí. Nikdy jsem neviděla upíra s rudýma očima a ani se nepotkala s upírem živícím se lidskou krví. Milovala jsem ty medově zlaté, ale rudé mi naháněly husí kůži.
Automaticky jsem k němu natáhla ruku a chtěla si s ním ze slušnosti potřást a on se po ní lačně vrhl a uchopil jí obě rukama. Zvědavě se mi podíval do očí a snažil se v nich něco vyčíst. Pohledem začal těkat ze strany na stranu jako kdyby byl zčista jasna slepý. Na několik dlouhých vteřin držel moji ruku a já druhou drtila tu Carlislovu.
Carlisle byl celý napnutý a bedlivě Ara pozoroval, jakoby se bál, co každou chvíli udělá nebo vymyslí.
Arův dotek mi byl nepříjemný, a tak jsem se snažila vyprostit svou ruku z jeho spárů, ale bylo mi ihned jasné, že dokud mě sám nebude chtít pustit, tak nemám šanci.
Jeho stisk povolil a byla jsem volná.
„Fascinující," zašeptal jako by tam byl sám a otočil se k nám zády. Nikdo nic neříkal a až teď jsem si všimla, že ani nedýchal, kromě mě.
„Co tu chceš, Aro?" zeptal se ho Carlisle a Aro se podezřívavě otočil a překvapeně pozvedl obočí.
„Nemusíš se bát, Carlisle. Přišel jsem tě jen navštívit jako starý známý přítel, který se doslechl, že máš novou a velice zajímavou družku," odvětil Aro a koutky se mu pomalu zvedali. Pravděpodobně se mu tahle hra na kočku a myš dost líbila, ale mně ani trochu. Byla jsem dost nejistá a Aro i celá jeho povedená partička mi naháněla husí kůži.
„Já neříkám, že se bojím Aro, ale přijde mi zvláštní, že se po několika desetiletích objevíš neohlášeně u mých dveří a ještě s gardou," odvětil sebejistě Carlisle a Ara to trochu vyvedlo z míry. Nebyl asi zvyklý, že by s ním často někdo mluvil s takovou rozhodností. Malá blondýnka, která se stála těsně za Arem se potichu zasmála. Nechápala jsem to, ale Aro mi nedal příležitost nad tím dlouze přemýšlet.
„Jane, buď zdvořilá. Co kdybych vyzkoušeli, zda na Isabellu platí i tvůj dar?" řekl zlomyslně Aro a Jane se usmála. Upřela na mě svůj pohled a já se zmateně podívala na Carlisla. Rychle se na mě otočil a pohladil mě po tváři.
„Nemusíš se bát, její dar na tebe nemůže působit," řekl Carlisle, ale já se přece nebála. Nevěděla jsem, co je ta Jane zač a jaký má dar. Stočila jsem k ní svůj pohled, ale už se nesmála. Urputně se mračila a vypadala dost naštvaně. Nechápala jsem proč, ale nijak zvlášť mě to ani nezajímalo. Přála jsem si, abych už byla zase uvnitř v bezpečí v náruči Carlisla a na tenhle hrůzný okamžik jsme zapomněli. V tu dobu jsem ještě netušila, jak naivní ta představa je.
Aro se rozesmál na celé kolo a nadšeně zatleskal na celé kolo.
„Výborně, perfektní,“ zaskřehotal a Carlisle se najednou skácel k zemi. Končetiny se mu kroutily, stejně tak jako rty. Ve tváři měl výraz, jako kdyby viděl smrt a bolestivě skučel. Rychle jsem si k němu klekla a začala s ním třást, ale nic se nestalo, jako by byl mimo tento svět. Upřela jsem pohled na Ara, který jej s vážným výrazem sledoval a na Jane, která z Carlisla nespouštěla zrak a jen se usmívala. Okamžitě mi došlo, kdo za to může a co se tu děje.
„Přestaň! Okamžitě přestaň. Vždyť ti nic neudělal. Prosím,“ zaskučela jsem a na konci věty se mi zlomil hlas a z očí se spustily dva potoky slz. Musel trpět obrovskými bolestmi a takhle ho vidět pro mě bylo horší, než kdybych to sama musela prožívat. Arovi se po tváří rozlil vítězný úsměv.
„Nic neudělal? Porušil náš nejdůležitější zákon o upíří anonymitě a druží se s lidskou ženou. Mohla bys vážně ohrozit existenci našeho druhu a mým posláním je tuto hrozbu zvrátit. Několik století byl Carlisle mým dobrý přítelem, ale pouze proto, že byl naprosto loajální a ctil veškeré naše zákony. Bohužel tím, že si začal s tebou je porušil a tento skutek nemůže zůstat bez potrestání,“ řekl smrtelně vážným tónem Aro a čekal na mojí reakci. Jeho krátký proslov přerušovalo jen Carlislovo bolestivé sténání.
„Tak potrestej mě a ne jeho. On za nic nemůže, to všechno já,“ hlesla jsem jen a Aro se nepatrně usmál.
„Bohužel pro tebe nemám jiné využití než jako spravení si chuti po tomto zbytečném dramatu,“ odfrkl si uštěpačně a jeho garda se zasmála. Snažila jsem se rychle vymyslet nějaké řešení, kterým bych Carlisla zachránila od trestu, který ho kvůli mně čekal.
„Určitě se můžeme nějak domluvit, Aro,“ řekla jsem rozhodně a poprvé se mu zpříma podívala do očí. Do té doby jsem starostlivě pozorovala svíjejícího Carlisla.
„Tak se přidej do mojí gardy,“ řekl jako by se nechumelilo a já jen vytřeštila oči.
Nevěděla jsem, co na to říct, ale bylo mi všechno jedno. Hlavně aby byl Carlisle v pořádku a už netrpěl.
„Dobře, ale za podmínky, že se Carlislovi nikdy nic nestane a bude v pořádku,“ řekla jsem rychle a Aro okamžitě zvedl pravou ruku a Carlisle se přestal svíjet. Bolestně se na mě podíval a chytl mě za ruku. Zvedl se ze země a postavil se vedle mě.
„Proč?“ zeptal se Carlisle Ara vyčítavě.
„Víš, že mám slabost pro nadané jedince a tady Isabella, … To je mistrovský kousek. Pokud dokáže už jako člověk blokovat dar Jane, nedokážu si představit, jak velká bude její moc po přeměně,“ řekl natěšeně Aro a mně se zastavil dech.
Po přeměně? Samozřejmě mi to mělo dojít hned. Z téhle situace bych v žádném případě nevyváznula živá a být v Arově gardě jistě znamenalo být upírem, ale slyšet to takhle napřímo a nahlas mi jednoduše vyrazilo dech.
„Jak dlouho budu muset být v té tvé gardě, abys na tento incident zapomněl?“ zeptala jsem se rychle, protože věčnost vedle takového magora jako je Aro se mi ani trochu nezamlouvala.
„Čtvrt století mi přijde adekvátní,“ odpověděl Aro a mně se zamotala hlava.
„To jí nemůžeš udělat! Má celý život před sebou, nemůžeš jí ho takhle sebrat!“ vykřikl Carlisle a výhružně na Ara zavrčel.
Všichni za Arem se postavili do obranné pozice a Aro se rozesmál na celé kolo.
„Ty mi chceš vyhrožovat, milý Carlisle?“ zeptal se pobaveně Aro a spojil ruce za zády. Pomalým krokem se před námi začal procházet sem a tam.
„Isabella se mnou odjede do Volterry, kde dojde přeměny a dostane ten nejlepší možný bojový výcvik, který bude trvat rok. Nadále začne jezdit s gardou na drobné výlety po světě, kde se bude učit boji v terénu a procvičovat své nově nabité schopnosti. Po odsloužení pětadvaceti let v mé gardě, kdy bude absolutně loajální a nezpochybní žádné mé rozhodnutí, bude propuštěna na svobodu a já velkoryse zapomenu na všechno, co se tu stalo,“ prohlásil Aro vítězoslavně a v zápětí dodal: „Pokud se tak nestane a Isabella z jakýchkoliv důvodů moji nabídku odmítne, budou Carlislovi utrženy všechny končetiny, zatímco Isabella bude jen přihlížet. Následně budou spáleny a tvé tělo a hlava, Carlisle, bude spálená až jako poslední, aby sis mohl vychutnat ten pohled na své spálené končetiny a trpící Isabellu.“
Zhoupl se mi žaludek při té představě a stiskla jsem Carlislovu ruku ještě více. Ten Aro byl ale zvrácenej parchant! Doufala jsem, že Aro už skončil, ale šeredně jsem se mýlila.
„Následně bude Isabella, přeměněna a odvlečena do Volterry, kde bude mít dost času přemýšlet o tom, jestli se přidá do gardy, anebo seschne v nějaké z útulných kobek hradního sklepení,“ přednášel Aro a stále pochodoval ze strany na stranu.
„Odjedu s tebou do Volterry já a budu ti sloužit jak dlouho budeš chtít, ale jí necháš na pokoji,“ řekl Carlisle, ale už nezněl tak rozhodně jako před chvílí. Bylo mi jasné, jak tohle celé dopadne a ztrácela jsem veškerou naději na záchranu. Představa, že se ze mě stane upír, čtvrt století neuvidím Charlieho a René a že všechno, co jsem doposud znala se rozplyne jako mávnutím proutku, mě naprosto děsila, ale zároveň mě hřál na srdci pocit, že Carlisle bude v pořádku a v bezpečí.
Přitiskla jsem se více ke Carlislovi a omluvně se mu podívala do očí.
„Vybírám si první možnost,“ řekla jsem potichu a slova směřovala Arovi. Nebyla jsem ale schopna se od Carlisla odtrhnout a kolena se mi podlomila. Naštěstí mě ale zachytil a objal.
„Miluju tě a všechno to spolu zvládneme, lásko,“ zašeptal mi do ucha Carlisla a mě se spustil další potok slz.
„Nebylo předmětem vyjednávání, že ty u všeho budeš přítomen, příteli,“ zasmál se Aro na celé kolo a já na krku ucítila neznámé píchnutí. Zatmělo se mi před očima a celé tělo vypovědělo službu. Najednou byla všude tma a vše utichlo.