Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 7. kapitola - Odporný sen a... záchrana?

23.01.2011 (13:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 6973×

 7. kapitola

Odporný sen a... záchrana?

Bella

Tak tohle bylo opravdu zvláštní. Byla jsem opět v té odporně úzké a zapáchající uličce, u bývalého baru, který kdysi patřil Elli a mně. V rukou dva obrovské černé pytle plné odpadků, které jsem měla za úkol vyhodit. Jenže to všechno nedávalo absolutně žádný smysl. A navíc mi tahle scéna něco připomínala, ale ani za boha jsem si nedokázala vzpomenout, co se tady kdy stalo. Jako by mi něco blokovalo paměť.

Nedalo mi to a já se pokusila zabojovat proti tomu náhlému výpadku. Potřebovala jsem zjistit, co se děje. Zmateně jsem se rozhlédla okolo, a vtom mi to v hlavě všechno scvaklo dohromady. To ne! pokoušela se křičet moje zavřená ústa, ale nevyšla z nich ani hláska. Odpadky těžce dopadly na zem vedle mých nohou. Pohled, teď už zamlžený, mi nešťastně uklouzl k mému bříšku. Bože, jen to ne! zakřičela jsem jak na lesy, ale zase ze mě vyšel jen neurčitý šepot. Panika mnou prostupovala v návalech a já se v mžiku přihnala zpátky ke dveřím a pokoušela je otevřít. Vší silou jsem točila doleva, ale ten zatracený zámek se odmítal třeba jen pohnout. Nervozitou mi zvlhly dlaně tak moc, že i ta kulatá klika začala jak na potvoru prokluzovat, prsty se mi po ní neustále smýkaly. Roztěkaně jsem si je otřela do džínsů a znovu zabojovala proti tomu zatraceně umíněnému zámku. Musím vyhrát… musím se dostat do bezpečí… třeba se mi to tentokrát opravdu povede? fantazírovalo moje vědomí.

Jenže to nešlo, nechtělo mě to pustit zpátky do relativního bezpečí klubu. Po spánku mi bezradně stekla kapka potu, ale já stále ještě zarytě bojovala jako lev, lomcovala jsem vší silou, třískla do nich pěstmi a pokoušela se ječet z plna hrdla. Jenomže můj hlas byl naprosto paralyzovaný. Nic ze mě nevyšlo, ani hláska… A dveře? Ty se prostě odmítaly otevřít.

Nešťastně jsem si povzdechla, otočila a zády se o ně opřela. Tváře byly od neustálého pláče úplně mokré, tak jsem je otřela do rukávu. Byla jsem v koncích a naprosto zpanikařená. Dech se mi trhal, hrudník zběsile poskakoval a já už se skoro nedokázala pořádně nadechnout z pocitu hrůzy, který mě celkově ochromil. Moje tělo se připravovalo na bolest…

V posledním momentě mě spásně napadlo, že bych se třeba mohla schovat za některou z těch velkých popelnic. Zběsile jsem se začala rozhlížet okolo, když mi do uší dorazilo podivné zašustění. Úplně stejné jako tenkrát… Nešťastně jsem sjela po těch hladkých dveřích až dolů do sedu, křečovitě si přitlačila kolena k bradě a nešťastně se mi opět spustily slzy.

Plakala jsem na celé kolo, protože mi už nic jiného nezbývalo. Bylo naprosto jasné, co se teď stane. Jako pokaždé… přišel. Nikdy mě nenechal čekat. Z krku mi utekl ještě jeden bolestivý vzlyk, než se jeho obličej pomalu otočil a vyhledal ten můj, teď už znovu bezradně uslzený. Moje mysl věděla, co přijde, ale tělo chtělo bojovat. Chtělo bránit to, co bylo uvnitř. To nejcennější, co jsem kdy měla. Jenže jako obvykle se nechutně usmál a strach mě úplně vyřadil z provozu. Moje tělo už mě absolutně neposlouchalo, jediné, co bylo ještě schopné dělat… třást se.

„Tady jsi,“ potěšeně si mě prohlédl a nenechal si uklouznout jeden úlisný úsměv, když si všiml, jak se před ním klepu… jak ratlík. A pláč… Ten ho taky jistě nabudil.

Ne, ne, ne, ne… kroutila jsem hlavou, teď už položenou na kolenou, a snažila se okamžitě probudit, jenže… nic. Neustále se ozýval odporně pleskavý zvuk podrážek jeho bot, které v pravidelném rytmu odrážely od mokrého asfaltu, jak si to ke mně bez přestání mířil. A kroky se neustále přibližovaly. Jenže když pak najednou ustal, bezmocně jsem zadoufala, že možná, alespoň pro tentokrát mě nechá na pokoji. Ne… nenechal, ani tentokrát…

„Děvko,“ zamumlal mi šeptem téměř u ucha. Musel se ke mně naklánět, protože jeho hlas se teď ozýval příliš blízko, a bylo z něj cítit to, jak nechutně natěšený je. I když i to částečné znechucení nedokázal jen tak skrýt. A ke mně v další vteřině dorazil jeho odporně smradlavý dech. Čpěl alkoholem, cigaretami a kdoví čím dalším. Jeho oblečení taky páchlo tak děsivě, že se mi v okamžiku navalilo, a já se pokoušela urychleně polykat jen proto, abych se na místě nepozvracela.

Neviděla jsem jak, ale najednou mi chňapl po krku tou jeho obrovitou prackou, kterou si nemyl snad jedno století a já nechtěně uviděla i ty nažloutlé prsty. Nikotin… prolétlo mi hlavou.

Pak mě začal vytahovat nahoru, podél dveří a přitom mi neustále, ale pomalu ubíral drahocenný kyslík. Otvírala jsem ústa doufajíc, že do plic naberu alespoň malinko vzduchu, což se nestalo a já se tak naprosto zbytečně vysilovala. Ten odporný bídák se jen polichoceně usmíval, přičemž jeho stisk na mém hrdle ještě zesílil. Musela jsem vypadat jako ubohá ryba vyhozená na souš, která se taky marně pokouší žít, ale její osud je přesto zpečetěn. Stejně jako ten můj…

Před očima se mi pomalu začínaly objevovat černé fleky různých velikostí a tvarů. Ztratila se mi i půda pod nohama, kterýma jsem bez úspěchu kopala, kroutila a ke konci už jen potřepávala. Věděla jsem, že tady to brzy skončí, ale on měl samozřejmě ještě eso v rukávě. A já neomylně věděla, co to je.

Tak, když vytáhl ten dlouhý nůž, z oka mi unikla poslední bolestná slza, která v rychlosti stekla podél nosu, úst a nakonec dopadla na mokrou zem mezi mnou a mým věznitelem. Taky mě opustila…

Nespouštěla jsem vyděšené oči z toho ostrého nože, jehož špička neomylně ukazovala mým směrem. A pak řekl to, co pokaždé. „Ty nechutná couro! Tohle máš za to, že se taháš s tou upírskou špínou. Víme, že s ní žiješ a jen bůh ví, co spolu děláte. Musíš zaplatit za všechny tvé hříchy, kterých ses svým nečistým soužitím s tou tvojí upírskou šmudlou dopustila! Je to proti bohu, proti všemu svatému a ty ses provinila… pošpinila. Já jsem soud i soudce, a právě jsi byla odsouzena! Táhni do pekel, táhni domů k tvým ďábelským nečistým, když…“ ječel na mě, asi abych ho nepřeslechla, jenže já už přestávala pořádně vnímat. Necítila jsem nic z toho, co mi ještě říkal… Ani jeho smrdutý dech, ani pach jeho těla, skoro žádnou bolest… teda jen do té doby, než mě bodl, a ostří si bez-problému udělalo cestu mým tělem. Pomalu zajel celou čepelí až dovnitř, a pak otočil. Do celého mého už tak rozbolavěného těla vystřelila nová a o to intenzivnější bolest. Cítila jsem, jak mi všechno okolo toho kousku kovu, který byl ještě pořád uvnitř, pulzuje. Sebral mi život. Jenže ne ten můj…

Odtud už si ale nic dalšího nepamatuju, protože jsem upadla do toho nejsladšího bezvědomí, jakého se mi kdy dostalo. Zřejmě jsem tam ještě nějakou chvíli ležela a krvácela, ale těžko říct… Moje mysl totiž byla na toulkách. Vracela mě do chvil s mými rodiči a Elli, do momentů, které jsem tolik milovala. Ale ani ty neměly dlouhého trvání. Plula jsem mým minulým životem a jeho vzpomínkami a pozorovala všechny ty překrásné chvilky, které se už bohužel nikdy nevrátí, když mě najednou oslepilo bílé světlo, a ucítila jsem bolest v každém koutku mého těla. Cítila jsem šílenou bolest hlavně pod pupíkem a odtud mi putovala dál. Rozlévala se po okolí… a pálila naprosto všude.

Někdo mi svítil baterkou nejprve do jednoho oka a následně i do druhého. Chtěla jsem se po tom narušiteli ohnat, jenže moje tělo mě neposlouchalo. Vyděšeně jsem zakroužila očima, co se děje. Na břiše jsem měla zmuchlané kusy látky, nacucané krví a něčí ruka je na mně přidržovala, asi aby nespadly. Ačkoli mně to bylo všechno absolutně jedno, já chtěla jen zjistit, jestli přežilo mé dítě. Ne, tenkrát jsem to chtěla vědět a hystericky jsem mrkala na všechny okolo. A tak mě opět poslali do země klidu a nevědomí. Jenže tentokrát, jako pokaždé, když se mi tohle zdá, už jsem tušila, jak to všechno dopadlo, přesto se moje oči chovaly úplně stejně jako tehdy, a já jim tak dala možnost mě pokaždé znovu a znovu uspat.

Když jsem se probudila potřetí, seděla u mého nemocničního lůžka zhroucená Elli a dívala se na mě pohledem, který říkal všechno. A tehdy jsem se správně měla probrat z tohohle šíleného snu. Být zpocená a dýchat jako lokomotiva… Jenže já byla pořád tam. Vyděšeně jsem se sunula po posteli níž a níž, ale nechápala jsem, jak je to vůbec možné. Jako by ta matrace byla vyrobená z něčeho kluzkého… A najednou moji mysl ochromilo bílé světlo a nehorázný tlak a pálení na plicích. Co se to sakra děje? chtěla jsem křičet, ale ani to mi nešlo. Nic… Jen ta ukrutná bolest na hrudníku. A pak ještě větší… někdo se mnou pohyboval, to jsem ještě věděla s jistotou, než jsem se znovu odporoučela do neznáma…

Edward

Nevím, co to do mě vlezlo. Takhle nakukovat do koupelny k našemu domácímu zvířátku… Asi mi už muselo dočista přeskočit nebo taky možná ne. Teď, když jsem byl namydlený jak sáňky v létě a musel jsem s někým uskutečnit tu zpropadenou sázku, kterou mi mimochodem byl čert dlužnej! No, jako perfektní řešení se mi tu právě nabízela sama Isabella. Teda ona o tom samozřejmě ještě nevěděla, ale já už ji snad nějak dokážu přesvědčit… Jenže jak? Když jsem se k ní už od začátku nechoval dvakrát hezky, spíš, tedy ovšem jen z jejího hlediska, škaredě.

„Edwarde!“ zavřískala na mě nedočkavě Eliz a já byl tak mimo z toho plánování, jak pře-fiknout našeho mazlíka, že jsem si ani nevšiml, že moje nejdražší sestřenka stojí u mě v pokoji.

„Copak?“ zeptal jsem se mile. Ačkoliv mě malinko vytočila tím jejím náhlým otravováním. Co zase chce?

„To mě neslyšíš?“ postěžovala si.

„Samozřejmě že slyším, jen jsem se nějak zamyslel. Je to snad trestné?“ odvětil jsem chladně. Nesnášel jsem, když se mě kdokoliv pokoušel buzerovat a Eliz není výjimka jen proto, že je moje opravdová příbuzná. Možná už zapomněla, jaký jsem? Nebo jí snad zatemnila mysl ta husička naložená v lázni vedle v koupelně? Těžko říct…

„Promiň, jsem nějaká naštvaná. Před chvilkou mi volali z práce, že se v podniku něco děje. Na momentík se vypařím, ale vrátím se co nejdřív… já jen… no, chtěla jsem tě poprosit, abys ses k Bell choval slušně, nebo ji prostě jen ignoruj… ale hlavně jí neubliž! Prosím,“ dívala se na mě tak něžňoučkým pohledem, že jsem nebyl schopný odpovědět záporně. Navíc Bella, bohužel, byla jedna z mála pěkných lidských holek. Takže vlastně i skvělá kandidátka, která měla vyřešit moje trápení. Nejlépe v její posteli, protože já tu žádnou neměl. Možná, že bych si nějakou měl pořídit? Možná. Každopádně bych byl sám proti sobě, kdybych jí chtěl jakkoli ublížit. No, uznejte…

„Fajn,“ usmál jsem se, „stejně už náš mazlíček půjde co nevidět spát.“

„Edwarde!“ napomenula mě kárně Eliz. No jo, no jo…

„Už jsem hodnej,“ popichoval jsem ji, za což se mi dostalo jednoho vřelého objetí a hezké pusy na tvář. „Tak utíkej, ať jsi doma brzo,“ vyháněl jsem ji, protože moje hlavinka se chtěla zase co nejdřív ponořit do spřádání piklí a řešení toho ožehavého problému, které mi dal ten holomek Emmett!

Eliz mi ještě zamávala mezi dveřmi, zavřela je, a jakmile jsem uslyšel i bouchnutí těch vchodových, opět se má mysl vydala na procházku. Tentokrát jsem se ale ponořil do té Belliny, abych se pokochal tím, co si na mě zase vymyslela. Jenže ona nemyslela, ale snila. Srdce jí doslova sprintovalo, a to co mi tam momentálně promítala, myslím uvnitř jejího kaštanového ořechu, musel být snad nějaký horor… nebo co? Ne… jenom prožívala jakousi starou vzpomínku.

Musím uznat, že už ta temná a zapáchající ulička vypadala sama o sobě dost děsně, natož že tam šla sama a ještě si ta husa zabouchla dveře… plakala… a pak? Najednou se z koupelny ozvalo jakési mumlání, ale i pro upíra bylo těžké mu porozumět. Fajn, třeba by nebylo, ale já byl zabraný do pozorování toho odporného týpka. Jakýsi neoholený a zavšivený bezdomovec? Ne, to asi nebude ono, protože na krku se mu houpal vcelku obrovský stříbrný kříž. Další pámbíčkářský fanatik, bigotní zabedněnec!

Něco jí řekl, a pak se k ní začal blížit šouravým krokem. Z jeho nechutného obličeje mi bylo vážně šoufl, a to jsem to pozoroval jen přes vzpomínky našeho kapra od vedle. Na sekundu jsem se z jejího nechutného snění odpoutal zpátky do reality. Potřeboval jsem „Time Out,“ jenže moje nezodpovědné já na mě okamžitě zařvalo, abych se urychleně vrátil zpátky. A já ho nakonec opravdu poslechl a znovu zvědavě nakouknul, jestli se ta holčička nerozhodla pro nějakou jinou a hlavně hezčí vzpomínku… Ne, pořád to samé.

Tentokrát už ji ale držel pod krkem a škrtil… a nadával jí… Byl to opravdu nějaký pobožný ignorant, protože na ni vřískal za to, že žije s Eliz! Bože, kdyby to byl alespoň upír, aby se nakrmil a ukázal tak spodině kam patří, tak na tom by nebylo nic divného, ale tady? Jedno lidské nic, které drželo pod krkem další člověčí nulu… Ačkoli Bella vypadala, že už nevnímá. Díval jsem se jejíma očima, takže i já mohl vidět ty černé fleky. I její tělo pomalu přestávalo reagovat. Jistý nedostatek kyslíku. Jenže i přesto na mě nepřestávaly útočit její „srdce trhající“ myšlenky. Měl bych se snad rozplakat?

Jenže ten lidský odpad držel nůž a… bodl… a ještě otočil. No, zase takový ňouma to asi nebyl, to se mu muselo nechat. Jestli se ji pokoušel sprovodit ze světa, vedl si naprosto výborně. Jenže se mu jeho plány jaksi nevyvedly, když je to děvče tady a stále ještě naživu. Každopádně v tenhle moment jsem z její hlavy vypadl a zaposlouchal se směrem ke koupelně, jestli se náhodou neprobudila. Nic. Už jen tiché oddechování.

Opět jsem vklouzl do jejího soukromí a konečně jsem byl odměněn. Promítaly se tu staré vzpomínky. Byla tu i Eliz… a nějaký upír? To nedávalo smysl… Co to má znamenat? Ezechiel, to mi něco říkalo, i když to bylo celkem neobvyklé jméno. Jistě jsem ho už musel někde zaslechnout, asi od Carlislea? A Bellina matka Lili… no, teď mi bylo jasné, po kom pobrala Bella krásu. Co mi však v hlavě dělalo neustálý guláš, byl ten upír, který se jmenoval Ezechiel… Proč žil s Lili a Bella mu říkala tati?

A najednou všechno zmizelo a ona se ocitla v nemocnici. Teda hádal jsem podle toho nemocničního oblečení… zase nic… a Eliz. Uplakaná a zničená. Tohle mě opravdu dostalo, protože jsem moji sestřenku nikdy takhle nešťastnou neviděl. Bylo mi jí líto za to, že ona lituje to lidské děvče. Kdyby se k ní nevázala, všechno by to přešla jen mávnutím ruky a bylo by…

Opět jsem vyskočil z mysli té divné holky, když v tom můj prvotřídní sluch zaslechl něco divného. Jako by cosi klouzalo po něčem… zaposlouchal jsem se lépe a v tom mi to docvaklo. Bella! Ta hloupá husa, se prachsprostě topila. Tak to teda ne! Tímhle by mi vzala jedinou šanci, jak se zbavit té prokleté sázky. Vystřelil jsem jako odjištěný granát směr – koupelna.

No jistě, hlavu měla pod vodou. Okamžitě jsem ji vytáhl, položil na zem, aniž bych se staral o to, jestli ji studí nebo ne. Důležitější teď bylo našeho mazlíka udržet na živu. Navíc se mi naskytl přímo exkluzivní pohled na celé její tělo a naštěstí pro mě vypadala opravdu dobře, bledá jak Sněhurka… no možná spíš jak upír. Jediné, co kazilo její dokonalost, byla ta jizva pod pupíkem. Takže ten sen si zřejmě nevymyslela. Další pozitivum, které mi nechtěně poskytla, bylo dýchání z úst do úst. Teda ne, že bych po tom nějak extra toužil, ale alespoň jsem měl lepší přehled o… no, ehm… o její chuti. A vůni… a i tohle bylo další, vskutku příjemné překvapení. Voněla jak čerstvý a svěží horský vzduch, který se slabě mísil s vůní jarních květů a divoké růže. Ačkoli její vůně byla příliš slabá, přesto ale dokonalost sama. Trochu mě to poškrábalo v hrdle.

Škoda jen, že je pořád člověk, ale třeba by se i to dalo časem nějak vyřešit? Zatřepal jsem urychleně hlavou, abych si vyhnal tyhle blbosti urychleně pryč, zaklonil jí hlavu a začal s okamžitou masáží hrudníku. Místo abych ale pozoroval její obličej, raději jsem poslouchal známky toho, jestli už se probírá a přitom se rozhlížel po jejím nahém těle.

Sundal jsem dlaně a přiskočil k hlavě, otevřel ústa, nádech… a výdech do plic. Zopakoval jsem to tolikrát, kolikrát se má a opět začal s masáží, ale už při pátém stlačení, začala vykašlávat vodu. Odskočil jsem od ní, jako kdybych měl schytat ránu elektřinou a už ji jen opatrně a hlavně se zájmem pozoroval pěkně shůry. Stočila se na bok a ještě notnou chvíli kuckala a dávila nechtěný obsah plic. Zachytil jsem její zmatené myšlenky. Netušila, co se stalo.

„Topila ses,“ osvětlil jsem jí, „a nepokoušel jsem se tě utopit já, kdyby tě to moc zajímalo, ale naopak, zachránil jsem tě, což je dost divné, že?“ pousmál jsem se. Pro mě to nebylo nijak zvláštní, protože já měl své plány, a těch jsem se teda hodlal držet. Jo, to pro Bellu to asi bylo hodně velké překvapení, jak mi ostatně ukázala i ve svých myšlenkách.

„Kde je Eliz?“ pokusila se mluvit, ale znělo to jak nějaké sípavé bublání.

„V práci, ale brzy se vrátí,“ odpověděl jsem slušně, protože pokud jsem chtěl uskutečnit plán, slušné chování vůči tomuhle člověku bylo nutností. Doplnil jsem to ještě sladkým úsměvem, ale ona se na mě jen zaškaredila. Opět jsem neodolal a naboural se do její lidské hlavinky a přečetl si všechno. Teda že těch pochyb ohledně mého chování ale měla… Asi bude těžký oříšek, nějak ji přesvědčit, aby mi jednou jedinkrát dala… Nebo možná si zahrát na zamilovaného troubu? Neehh… to by mi stoprocentně nespolkla. Nebo si ji prostě vezmu teď hned, když tady pode mnou tak nečinně leží a navíc už zcela připravená. Nahá. Nebyl by to přeci zas tak špatný nápad, ne?

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 7. kapitola - Odporný sen a... záchrana?: