Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 51. kapitola - Moje

11.02.2013 (14:45) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 6123×

EDIT: Článek neprošel korekcí. 

51. kapitola

Moje 

Edward

„Edwarde, měl by sis taky odpočinout,“ promluvil na mě tichým hlasem Carlisle, když se nepozorovaně objevil na prahu naší ložnice a stále si ještě otíral vlhké ruce do béžového ručníku. Nevnímal jsem ho. Seděl jsem naprosto bez hnutí v křesílku vedle naší postele a pozoroval Bellu. Před čtvrt hodinou konečně usnula hlubokým spánkem, a společně s ní i náš nový maličký přírůstek.

Alespoň si oddechnou.

Bella toho musela mít po dvouhodinách mučivých kontrakcí a tlačení až nad hlavu, přesto když se Tomy ukázal v celé jeho parádě, třebaže ještě celý zakrvácený a špinavý, vypukl můj mazlíček v ten nejšťastnější a nejsrdceryvnější pláč. Carlisle v rukou držel bezpochyby to nejnádhernější miminko, jaké jsem kdy spatřil. Ani jsem si nevšimnul, že brečím jak nějaká přecitlivělá slečinka, když mi ho otec podával do náruče, zatímco si mě ten ječící uzlíček prohlížel maličkými zelenými kukadly.

Hlasivky měl teda opravdu pořádné.

Fajn, v mojí mysli jsem mohl dovolit být přeslazený, tady to nikomu nevadilo. Můj syn byl… perfektní. Držel jsem ten nejdražší a zároveň nejkřehčí poklad pod sluncem. Nikdo hrdější než já v tenhle moment nemohl existovat a nikdy ani nebude. Byl božský a tak… mrňavý. Pouhá dvě kila osmdesát, ačkoli když se klubal na svět, tak rozhodně drobně nevypadal ani náhodou. Žaludek se mi nad touhle vzpomínkou bolestivě zaškubal, a tak jsem se raději opět zkoncentroval na toho malého zápasníka spinkajícího mi na rukou.

Podíval jsem se do jeho poklidné tvářičky, která se ale sem tam zamračila. Jistě ho ta cesta na svět pěkně zmohla, a to i jeho maminku. Nyní, když byl díky Esmé umytý, utřený a oblečený, dokonce i napapaný, o což se ještě před usnutím postarala právě Bella, byl to doslova andílek. Občas pohnul těmi miniaturními rtíky, a taky přitom tak roztomile slintal a špulil pusinku. Zřejmě si představoval to samé co já…

Bellina úžasně plná prsa.

Každý jsme k tomu však měli rozdílný důvod.

Musel jsem být opravdu totálně mimo, protože už jsem si taky plánoval mou první výměnu plenek a nehodlal od povinností tatínka utíkat. Ne, když mít dítě nebylo po staletí v mých možnostech. Vlastně jsem ani nemyslel, že bych se kdy něčeho podobného dočkal. Zázraky se neděly. Mně rozhodně ne. Jenže v soužití s Bellou se všechno obrátilo. Začal jsem na ně díky ní opětovně věřit. Skutečně tu byly. Možná jen čekaly na ten počáteční krok, šťouchanec, o který jsme se však museli postarat sami.

Já jsem se o to mé skoro tříkilové kouzlo chrupající mi v náručí posnažil s Bellou, i když naprosto nechtěně. Kdo by jako vedlejší produkt milování s tehdy ještě rádoby člověkem očekával, že to skončí tímhle malým divem? Snad to bylo i v tom, že se právě z Enefreda stal první upír. Zřejmě to bylo způsobené kompatibilitou, která i přes všechny kletby světa nešla jen tak zrušit. Kdo ví… Měli jsme toho koneckonců společného dost. Můj mazlíček sice proměnou prozatím neprošel, ale v krvi mu i přesto kolovala jak upíří, tak enefredská krev.

Tak proč by Bellu koneckonců nemohl zbouchnout upír?

Jo… ale proč se tedy například to samé nepodařilo i tomu zasranému ksindlovi? Jen nepatrná, nicotná myšlenka tímhle směrem a před očima se mi rozlila rudá skvrna, která se nezadržitelně rozrůstala. Nenáviděl jsem ho a zároveň i sám sebe za to, že jsem Bellu neochránil. Zklamal jsem a toho se nikdy nezbavím. Přesto… Pochyboval jsem, že se s ním Bella jakkoli chránila. Tak jak se nám to podařilo? Že by se to stalo při tom našem spojení? Nebo ještě dřív? Možná jsme si byli souzení už od začátku.

Já na osud sice nevěřil, ale jak jinak to vysvětlit?

Když na to kouknu kolem a kolem, nepotřeboval jsem vlastně vědět nic víc. Co na tom sešlo? Stačilo držet mého maličkého chlapečka blízko a děkovat tomu nahoře, že to dopadlo právě takhle… dobře.

No, i tak se uvnitř mě mísilo bezbřehé štěstí společně s hořkostí, strachem a bolestí. Zařekl jsem se. Už nikdy žádného dalšího potomka! Vím, že tohle možná většinou říkaly ženy těsně po porodu, ale mně to stačilo vidět jednou. Pořád se divím, že jsem se tam nesložil. To, čím vším si Bella prošla, ty nekončící bolesti, toho jsem už nikdy znovu nechtěl být svědkem. A nemínil jsem s ní na tohle téma diskutovat. Nezajímalo mě, co si o tom bude myslet, já ji chtěl mít šťastnou a spokojenou. Ne trpící.

O víc mi nešlo.

Znovu jsem se podíval dolů po tom slintajícím uzlíku a u srdce mě z té bezmezné lásky pro tyhle dva příjemně mravenčilo. Moje, zavrčel mi uvnitř jakýsi prastarý, majetnický a nanejvýš hrdý instinkt. Tenhle jsem moc dobře znal.

Jsou jen moji!

Na mém chlapečkovi prozatím nebylo tak úplně poznat, jestli bude víc po mámě nebo tátovi, tedy až na pár detailů. Oči měl totiž už teď jednoznačně po mně, a pár tenounkých vlásků na hlavičce bylo světle hnědých. Carlisle ale tvrdil, že by to nemuselo být definitivní.

≈

Bella se mi během těch prvních týdnů neustále omlouvala, jak hnusně se ke mně chovala během porodu. Nemohl jsem se na ni zlobit. To ona trpěla. Věděl jsem, že z ní mluvila bolest, takže spolknout všechny komentáře nebo námitky bylo až neuvěřitelně jednoduché. Nedalo se soustředit na nic jiného, prostě to nešlo.

Můj mazlíček se zotavil celkem rychle. Na člověka příliš rychle. Bylo to hezké překvapení, a hlavně z toho důvodu, že moje nenasytná manželka po mně začínala pošilhávat velmi brzo. Její oči nejvíc a nejčastěji zajížděly na návštěvu právě mezi moje kyčle, a to dokonce tak často, že si toho všimla i celá rodina. Ostatně upírům nikdy nic neujde a Emmettovi zvlášť ne. Naštěstí mlčeli, ale to jejich neustálé ochomýtání se u Tomyho postýlky mi začínalo lézt krkem.

On byl jen můj a Belly!

Byl jsem majetnický až hanba, ale co byste po dřívějším upírovi, stoprocentně přesvědčeném o vlastní neplodnosti asi tak chtěli?

V Esmé se mateřskost nezapřela, takže bylo daleko jednodušší s ní našeho maličkého vídat. Neustále se nás vyptávala, zda něco nepotřebujeme, ale nikdy neotravovala, když jsme s Bellou leželi v posteli a trošku se mazlili, zatímco prcek oddechoval v postýlce, která byla součástí naší ložnice. To samé se však nedalo říct o Rosalii. Tahle dřív namyšlená upírka, která měla k někomu srdečnému dost daleko, se teď tvářila, jako by Tomy patřil jí. Šišlala na něj dokonce obratněji než jeho strýc Emmett.

Občas mi z toho vstávaly hrůzou vlasy na hlavě.

Štvalo mě to asi nejvíc. Ty její posesivní sklony. Chápal jsem, že jako upírka nikdy dítě mít nebude, třebaže se marně pokoušela kousnout, aby se z ní opět stala napolo lidská bytost, a že nás s Bellou vlastně po tom všem hrozném svedla znovu dohromady, pomohla nám najít cestu, ale občas to vážně přeháněla. Na začátku jeho druhého měsíce si dokonce mého chlapečka vzala, aniž by někomu cokoliv oznámila a zjevila se v naší ložnici až poté, co potřeboval najíst. Celou dobu, co s ním byla pryč, jsem se snažil konejšit moji manželku tím, že nám malého nikdo neukradl.

Po dlouhé době neplakala štěstím, ale strachem a hrůzou.

Nakonec jsem si s mou sestrou o všem narovinu promluvil, a i když to nevzala nejlépe – bez pořádné hádky se to neobešlo –, přece jen kapitulovala. Škoda že mi k tomu museli dopomoct Carlisle s Esmé, protože je jako jediné poslechla. Další měsíc se mnou ovšem ta nádhera nepromluvila a já byl za to nesmírně rád. Zřejmě se urazila, když jsem na ni v záchvatu oprávněného běsnění řval, ať si tu svoji hysterickou březost léčí někde jinde.

Kdyby tam nebyl můj otec, asi bych to nerozchodil.

Později nám však rodina, až na Rosalii, dávala dostatek prostoru a soukromí. Nejen když Tomy v postýlce začal plakat, ať už byl důvod jakýkoli, ale i když třeba jen spinkal a my se tak mohli věnovat jen sami sobě. Do ložnice nám už nikdo bez povolení nevstupoval, a pokud byl chvíli klid a maličký právě chrupkal, ani moje šílená sestra si nás nedovolila vyrušovat s  její obvyklou hláškou: ‚Promiňte, nenechte se rušit. Vezmu si jen malého.‘

Stěží jsem se v těchhle chvílích ovládal.

Ovšemže hned co jsem Bellu nechal třeba jen minutu o samotě, Rosalie se k ní neprodleně nahrnula. Bylo jí dokonce jedno, jestli otravuje nebo ne, a to i v případech, kdy moje žena kojila. Využívala doslova každého okamžiku a Bella chudinka jí to trpěla.

Možná že jí to koneckonců ani nevadilo. Na rozdíl ode mě s ní totiž vycházela o moc lépe, a to i přesto, jak se ta bláznivá upírka občas chovala. Vždycky mě pak uklidňovala tím, že Rose malého zbožňuje a nikdy by mu neublížila. Žádná novinka, to jsem věděl taky, přesto… Nedokázal jsem to uvnitř překousnout. Thomas Harrison byl můj!

Bella se během těhotenství a po něm hodně změnila, a vlastně stále měnila. Dokonce od té doby, kdy měla ještě z upířího doteku strach, se teď s celou ženskou základnou Cullenovic klanu vítala objetím. I Toma jim půjčovala bezstarostí, když chtěla mít na chvíli klid.

Naprostý opak mě.

To já žárlil jako čert a chtěl mít prcka pořád jen u mě a nejlíp sám pro sebe. Byl jsem na to nesmírně choulostivý. A vždy když jsem si našel chvilinku o samotě a pouze s ním, netrvalo dlouho, než se k nám zas někdo přifařil. Na zabití. Měl jsem chuť se vztekat, vrčet a trhat. Jenomže jak si udržet běsnou náladu, když se ten malý uličník pokaždé tak neodolatelně usmíval? Jako by tušil moje rozpoložení, vždy udělal něco, co mě následně naprosto odzbrojilo a rozněžnilo do takových rozměrů, až jsem se bál, zda to nejsem já, kdo tu trpí prodlouženým šestinedělím!

V prvním měsíci jsme s naším cvrčkem nakládali jako s křehounkou porcelánovou panenkou. Povětšinou byl stále u někoho v náručí a díky jeho vyšší teplotě, u které jsme se zprvu obávali, že je to horečka, mu nebyla v upířím objetí zima. To byla však jediná odchylka… Prozatím.

Během druhého měsíce, kdy už zůstával ve dne vzhůru o něco častěji, jsme našim neúnavným upírům zakázali, aby drobka rozmazlili tím, že ho budou uspávat v náručí. A co myslíte, povedlo se? Ne. Snažili se nám sice všichni, tedy kromě Rosalie, vyjít vstříc, ale jakmile se ozvalo první fňuknutí nebo jiný zvuk, u Tomyho postýlky se téměř okamžitě někdo ukázal.

Nakonec jsme se s Bellou smířili s tím, že náš malý bude jistojistě rozmazlený.

A já se musel sžít s tím, že nikdy nebude jenom můj…

≈

Položil jsem si cvrčka na přebalovací pultík a pustil se do díla. V začátcích se kolem mě vždy utvořil chumel zvědavých upírů, třebaže už podobnou podívanou viděli několikrát. Kdyby na mě Tomy nešpulil mokré rtíky a nepokoušel se mi chňapnout prst, asi bych ty čumily s šíleným vrčením do jednoho vykopal. Takhle jsem se však pokaždé mohl tvářit jedině jako praštěný idiot a společně se mnou i všichni okolo. Blažené tvářičky jim však vydržely jen krátce, dokud jsem neodjistil granát, což byla většinou kvalitně naložená plínka. To zabralo pokaždé. Linula se od něj totiž dost nevybíravá vůně a otravný upíří hmyz se rozplynul jak pára nad hrncem. Byl to snad jediný moment, kdy se většina těchhle dotěrů držela z jeho dosahu.

Bohužel Rose nebo Esmé by nedokázalo odradit vůbec nic.

„Ty jsi ale můj šikovný chlapeček, že?“ zamumlal jsem na toho malého neřáda. Vrtěl se jak o život. Kopal nožičkama, ručičky byly taky neustále ve vzduchu a usmíval se, jako by věděl, co mu povídám. Možná měl jako já radost z toho, že nás konečně nikdo neotravuje a máme soukromí.

„Tak jak vám to jde?“ ozvalo se znenadání kousek ode mě. Stála tam Bella v županu až po kolena, protože právě vylezla ze sprchy a naprosto překrásně se culila, jen to nebylo mým směrem. Tomy se taky nádherně usmíval, ale to on skoro pořád. Moje žena mě bokem pohotově odšoupla stranou. „Tak tady jsi,“ pověděla rozjařeně, sehnula se až k jeho plnému bříšku a začala mu ho pusinkovat. Nakonec zlíbala i ty drobné, nezastavitelné nožky a prstíky, zatímco jí maličký chňapal po vlasech. Pak se znovu narovnala a podívala na mě. „Dodělám to?“ nabídla mi laskavým tónem.

„Ne,“ zabručel jsem v nesouhlasu a něžně ji odstrčil, abych se dostal zpátky na mé místo. Copak si ho nemůžu v klidu přebalit sám?

„Fajn,“ kapitulovala a postavila se stranou. Dlouho tak ale nesetrvala a než jsem se nadál, měl jsem ji za zády. Rukama mě hned nato objala okolo pasu a měkce políbila na rameno. „Miluju tě, Edwarde,“ zašeptala vážně a tak sladce, až se mi snad znásobil srdeční rytmus.

„Taky tě miluju, lásko,“ zamručel jsem spokojeně. A ta slova byla v porovnání s tím, co jsem k ní opravdu cítil, velmi málo. Nedalo se to obsáhnout do obyčejné věty, ani jako polovičnímu upírovi se z mojí lásky k Belle zhola nic neztratilo. Naopak, po tom, co si kvůli mně vytrpěla, jsem ji teď nejen oddaně miloval, ale i uctíval.

Byla pro mě vším.

Oba dva.

Od doby, co Bella porodila, jsme se prozatím nemilovali. Měl jsem strach, že bych jí snad mohl nějak ublížit – po tom, co jsem viděl –, a tak jsme si to vynahrazovali jinými, a často i velice vynalézavými způsoby. Navíc můj mazlíček teď byl povětšinou zaměřen pouze na prcka. Nedivil jsem se a ani jí to nezazlíval. Ten cvrček byl svým způsobem její, tedy spíš naše vytoužené přání. Ona už o jedno kdysi dávno přišla, a po tom všem, co si prožila, jsem nechtěl nic jiného než ji udržovat konstantně šťastnou. Bylo to moje poslání, přesto… Někdy, když Tomy usnul, mi dokázala moje žena věnovat tolik pozornosti, že jsem se pak rozplýval blahem většinou spíš já jak ona.

Přebalil jsem malého a odnesl špinavou plínku. Než jsem se vrátil, Bella už měla to miniaturní perpetum mobile znovu oblečené a seděla s ním v křesle. Tichounce mu broukala a on ji zaujatě sledoval, zatímco cucal dudlík. Mou pozornost automaticky přitáhlo rozhalení županu na jejích nohou, konkrétně mezi jejími stehny, třebaže tam nebylo nic vidět. Položil jsem se tedy na postel a jen ty dva společně sledoval. Byli to nejdůležitější a nejdražší v celém mém životě. V mojí existenci a…

Zase ta zatracená sentimentalita!

Jakmile Tomy usnul, Bella ho po chvíli položila do postýlky a pak se přesunula ke mně. Pozoroval jsem její plíživé pohyby a tak nějak tušil, co má v plánu. Jako bychom na sebe byli vyladění. Když konečně došla až k posteli a posadila se na kraj, její oči mě okamžitě vyhledaly.

„Víš, Edwarde,“ začala nejistě a samovolně se natáhla vedle mě. Župan se jí během toho dost okatě rozevřel, ale rozhodně si s tím nedělala zbytečné starosti. „Chtěla bych to konečně zkusit,“ špitla téměř neslyšně. Tváře jí právě rudě žhnuly a koukala se raději na mé knoflíčky u košile než do mojí tváře. Bože, můj mazlíček se vážně nikdy nezmění, prozradil mi radostný hlásek v hlavě. A moc se mi to líbilo.

Chtěl jsem ji přesně takovouhle, stydlivou.

„Co?“ nadhodil jsem s hranou nechápavostí. Natáhla ruku a začala mi rozepínat košili, aniž by se na mě podívala nebo promluvila. „Bello,“ napomenul jsem ji, ale jinak nijak neomezoval. Nepřestávala, a když konečně odhalila můj hrudník, zorničky se jí snad rozšířily ještě víc. Ztěžka polkla a rozhodně nebyla jediná, komu vyschlo v krku. „Nechal jsem otevřeno,“ namítl jsem oprávněně, protože dveře byly skutečně dokořán, ale sotva jsem ta slova vypustil z úst, někdo pohotově zavřel.

Já nebo Bella jsme s tím neměli absolutně nic společného.

Ta pokušitelka s tichým chichotáním schovala tvář do mého krku, a zároveň se ke mně přitáhla blíž. Horké dlaně už mi horlivě přejížděly po celé vrchní části těla a rty se přisála k mému krku. Nemohl jsem zaostávat, a tak jsem se pustil na vlastní průzkumnou cestičku. Obratně mě zbavila celé košile a než jsem se stačil zorientovat, pokoušela se mi rozepnout dokonce už i kalhoty.

„Pomalu,“ zavrněl jsem jí laškovně do ucha, a přitom chytil zápěstí. Pobouřeně zavrčela. „Je to jen chvilička, co Tomy usnul. Přece ho nechceme hned vzbudit, no ne?“ dobíral jsem si ji, ačkoli mi dole hučelo jako v rozdivočeném včelíně a moje libido mi momentálně věnovalo pořádný mentální průplesk.

„Neboj se pořád,“ zamručela rozvášněná Bella, a i když jsem jí věznil ruce, podařilo se jí na mě vyhoupnout. No dobrá, dovolil jsem to. Klečela, stehna rozevřená a s výmluvným úšklebkem si mě prohlížela přimhouřenýma očima.

„Takže ty se chceš prát?“ dodal jsem temně a proložil to souhlasným zavrněním. To děvče vědělo jak nabudit upíra, v mém případě půl na půl.

„Rosalie!“ zavolala pološeptem ta zrádkyně a moje tělo jak na zavolanou ztuhlo. Některé části naopak znovu změkly. Snad ji nechtěla přizvat ke společným hrátkám? No fuj… Dveře se samozřejmě okamžitě otevřely a dovnitř nakoukla blonďatá hlava.

„Ano, Bells?“ vyptávala se natěšeně a ani v nejmenším se nezaobírala pózou, ve které jsme se právě nacházeli. Z jejích myšlenek bylo zřejmé, že má co dělat, aby udržela oční kontakt s mojí ženou a nešilhala rovnou k postýlce.

„Rose, mohla bych tě o něco poprosit?“

„Ovšem,“ odpověděla klidně, ale div se jí nerozervaly tváře od toho nedočkavého úsměvu. Jak s tímhle může Emmett cokoliv mít? Když jsem nad tím tak zamýšlel, jak mohl mít někdo něco s Emmettem? Tihle dva se k sobě úplně hodili. Doplňovali se.

„Nemohla by sis vzít Tomyho na chvíli k sobě?“

„Strašně ráda,“ vyhrkla moje praštěná sestra a než stačila Bella dodat něco víc, Rosalie už měla malého u sebe v náručí a zavírala za sebou dveře.

„Jednou ji vážně uškrtím,“ zabručel jsem rozladěně. Nesnažila se ani trošku předstírat. Pro ni byl tenhle návrh skoro výhrou v loterii. Má mého chlapečka na několik okamžiků celého jen pro sebe a nijak ji nerozrušilo ani to, že spinká. Z mojí vzteklé nálady mě však nevytáhl nikdo jiný než moje nadržená manželka, když se mi na klíně rázně zavlnila. Všechny moje neurony v okamžení sjely na výpomoc dolů. Bylo to rozhodně potřeba. Tělo se mi znovu toužebně uvolnilo a ten dole naopak ztvrdnul.

Do nosu mi vklouzla líbezná vůně Belly a já se jí snažil nachytat co nejvíc. Neváhal jsem a rozvázal pásek županu. Shodila ho z ramen a nakonec celý vysvlékla a hodila na zem. Civěl jsem na ni, jako bych ji viděl poprvé. Možná že právě v tomhle byla ta naše slavná upíří láska. Pamatovali jsme si sice jakýkoli detail našich partnerů, ale při každém milování, jako bychom všechno zažívali od znova. Poprvé.

Takhle jsem to alespoň vnímal já.

Dlaněmi jsem urychleně přeběhnul po celém trupu, než moje cesta završila u dvou perfektních pohoří. Olíznul jsem si spodní ret, ale než jsem stačil udělat cokoli dalšího, Bella se ke mně sklonila a začala zahrnovat polibky můj hrudník. Hrála si se mnou. Používala všechno. Rty, jazyk i zuby. A zatímco mi naprosto vymetla v hlavě, nevnímal jsem ani to, jak si její prsty šikovně poradily s knoflíkem i zipem mých kalhot. Stáhla mi je společně se spodním prádlem jen ke kolenům a já jí ještě ochotně přizvednul boky, aby to měla snadnější. Nedokázal jsem se však soustředit.

Bylo to nad moje síly.

Chtěl jsem protestovat. Namítat, že by se měla chránit, aby to znovu nedopadlo těhotenstvím, ale než jsem stihnul otevřít pusu, už si mě do sebe pomalu a jemně zasouvala. Teď už jsem opravdu nepřemýšlel a jen hlasitě sténal. Nutil jsem se ovládnout moje rozpálené tělo a mysl, která mi nakazovala, abych ji chytil za boky a udal správné tempo. Neudělal jsem to. Nechal jsem vše na ní. To ona byla dirigentem a já jen hrál podle jejích pravidel, ačkoli mě to stálo nehorázné ovládání. Bella se zastavila až v okamžiku, kdy mě do sebe pojala úplně celého.

Chybělo mi její teplo a vlhko.

„Bože, to je nádhera,“ zašeptala s omámeným zavzdycháním. Maličko jsem zakroužil boky a Belliny prstíky mi do svalů na břiše zaryly drápky. Teď už jsem se rozkoší prohýbal taky a začal s pomalými přírazy. Za krk si mě k sobě vytáhla nahoru a já se nechal. Cítit, jak se o mě ta plná prsa v tomhle smyslném tanci otírají, bylo jako vzlet ke hvězdám. Jednou rukou jsem jí vjel do vlasů a držel tak její ústa proti těm mým. Druhou jsem protáhl mezi nás a pohrával si tak s těmi dvěma dokonalými kopci.

Přirazil jsem prudčeji. Ozvalo se zakňourání a Bella mi pod náporem jejího rozvášněného polibku zaklonila hlavu pořádně dozadu. S naprostou něžností jsem jí dál hladil ňadra a absolutně mě nezajímalo, že mě celého smáčela. Spíš naopak. Mléko z ní teklo, jako by měla dvojčata, takže jsem povlečení měnil zhruba obden. Kdyby její prsa mohla mluvit, jistě by si bez přestání stěžovala, proč je nemá čtyřiadvacet hodin v puse Tomy.

Měl jsem už od začátku takové tiché přání si něco vyzkoušet, ochutnat, ale bál se o to s Bellou podělit, až se to jednou v noci stalo naprosto nečekaně a samovolně. Fajn, tak úplně samovolně zase ne… Vzbudily mě tehdy opatrné pohyby. Moje ženuška se chtěla vypařit z postele, protože tohle byl čas, kdy byla nucena odsávat. Prsa měla snad ještě o číslo větší než normálně.

„Spi, hned se vrátím,“ špitla mi do ucha a políbila na tvář, když jsem se k ní přetočil. Bdělý jsem byl téměř ihned a než se stačila vysoukat z postele, už jsem klečel rozkročený nad ní. Kdyby nebyla tma jako v pytli, zahlédla by i můj spokojený úšklebek. Stáhnul jsem z ní mokré tričko, podprsenku neměla a okamžitě se mi naskytl pohled na její lesknoucí se prsa. Jako poloupír jsem naštěstí ve tmě viděl dost dobře. „Edwarde?“ zasípala překvapeně.

„Mohl bych ti pomoct,“ nadhodil jsem vemlouvavě, ale s malou dušičkou.

Co si teď o mně asi pomyslí?

„Cože?“ vydechla vzrušeně, protože jsem se o ni dole začal otírat. Rozptylování mi šlo vždycky. Moje erekce, už tvrdá jako skála a ukrytá v pyžamových kalhotách, ji přes kalhotky masírovala přesně na tom správném místečku. I přes vrstvy oblečení, které nás od sebe dělily, jsem cítil tu lákavou horkost jejího klína.

Jenže bylo příliš brzo… Nebo možná ne, já to ale nechtěl riskovat.

Nyní jsem měl jiné poslání. A rozhodně mě lákalo. Sehnul jsem se až k jedné její bradavce a jazykem ji opatrně obkroužil. Musela být extra citlivá. Na patře se mi okamžitě rozlila zvláštní chuť. Bylo to sladké a slané zároveň, přesto se mi to jako nějakému zatracenému úchylovi líbilo. Jemně jsem se přisál, a přitom neustále kroužil pánví proti té její. Bella neprotestovala, jen natáhla ruku a šla na jistotu. Sevřela mě do dlaně a začala naléhavě obdělávat. Měl jsem pocit, že budu z té rozkoše snad výt na měsíc, a rozhodně jsem ji v tom nenechal samotnou. Prsty bez otálení vklouznuly pod mokré kalhotky a já se konečně zanořil toho vysněného tepla a vlhka.

Nezapomenutelný zážitek.

Na konci už nebylo promáčené jen její triko, ale i gaťky a spodek mého pyžama. Nic víc jsem na sobě ostatně neměl. Přitulila se ke mně a vtiskla mi mlaskavou pusu na ústa, a pak polibek prohloubila.

„Hm,“ zamručela rozkošnicky. „Voníš mlékem.“

To hlasité zavrčení jsem uvnitř prostě neudržel a mimo to už jsem byl dole zas naprosto tuhý a připravený k další akci. Poslední, co mě v té chvílí zajímalo, bylo, jestli nás někdo náhodou neposlouchá. Tohle už ale patřilo minulosti, proto jsem přidal na rychlosti a tím se znásobilo i to roztomilé sténavé kňourání.

„Já… já už… budu,“ vyrážela ze sebe s námahou Bella. Dech jí nestačil a srdce divoce pumpovalo, ovšem na moje boky nemělo ani zdaleka. Byl jsem nezastavitelný. Po tak dlouhé době jsem si to hodlal pořádně užít. Zdála se být malinko širší než dřív, ale jakmile se na mě nalepila, vykřikla moje jméno a pak se kolem mě dole začala svírat, byl jsem doma. Přidal jsem pár dalších přírazů a vystříkl jak čerstvě proražené naleziště ropy. Nezastavitelná extáze se mi rozlévala celým tělem a nějaké následky mi byly naprosto ukradené.

Z mého blaženého vzletu mě však sestřelil hlas Rosalie za dveřmi.

„Bello? Edwarde? Pojďte rychle sem,“ pověděla opatrně a chránila si přitom myšlenky.

Vyletěl jsem z postele jak čert na pružině a v běhu na sebe stačil natáhnout alespoň kalhoty.

Co se stalo malému?

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 51. kapitola - Moje: