Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 50. kapitola - Je to tady!

25.01.2013 (16:30) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 6100×

50. kapitola

Je to tady!

Edward

„Miláčku?“ zašeptal jsem tiše do naší ložnice a horlivě nakukoval, co právě dělá moje žena. Prozatím se však jen poklidně vyvalovala na posteli. Jasper mě dole varoval, abych si od toho moc nesliboval, ale nenechal jsem se zastrašit.

Alice s Esmé a Rose dole zdobily stromeček, protože Vánoce už pomalu tloukly na dveře a ostatní jim s tím sem tam vypomohli. Přišel jsem nahoru zkontrolovat Bellu a pokusit se ji odlákat dolů do obýváku. Za zády jsem si v ruce přidržoval trumf, což byl talířek s velkým kusem čokoládového dortu. Třeba se mi to povede? Bella milovala sladké, a zvlášť v tomhle období.

„Co je?“ zabrblala mírně namíchnutá a střelila po mně nakvašeným pohledem. Jasně, varování jsem dostal, ale copak se to dá, držet se od ní dál? A od našeho drobečka? Nikdy. Byl jsem její manžel a… Hm, zavrnělo potěšeně moje nitro. To slovíčko zní opravdu moc hezky.

„Nechceš se jít podívat dolů?“ navrhl jsem mile a absolutně zatloukl ten hnusný tón, co před chvílí použila.

„Ne,“ odpověděla nezaujatě a položila se na záda. Snad dokonce předstírala, že už tu nejsem?

„Ale no tak,“ začal jsem s opatrným šťouráním, stále pouze nakukujíc zpoza dveří. „Holky mě pro tebe poslaly. Dělají stromeček,“ lákal jsem ji dál, přesto nevypadala nijak valně zaujatá. Naopak se tvářila spíš asi jako doutnající Etna. Na jednu stranu bych jí mohl poděkovat za to okázalé varování, abych raději urychleně vypadl a neotravoval, jenže to bych nebyl já. A tak jsem dělal, že nevidím její momentální rozpoložení. Navíc se mi ji tady nechtělo nechávat samotnou. Raději se s ní budu hádat, než aby tu osamělá tonula v depresích.

„Jak bych jim byla asi nápomocná?“ vyjela zlostně a ruce sevřela do pěstí. Sakra!

Bellina dnešní nálada byla opravdu hrozná. Nikdo z nás se jí však nedivil vzhledem k tomu, v jakém byla stavu. Poslední dobou ji pekelně bolela záda, natékaly nohy… No, prostě samá radost budoucích rodiček. I bříško už měla docela velké, ale to bylo v třicátém týdnu normální.

Kromě neustálého odbíhání na záchod poslední týden jen ležela zavrtaná v posteli s náladou pod psa, tedy pokud nebrečela, protože pak to bylo ještě horší a všichni před ní doslova brali nohy na ramena. Já ne. Byl jsem za její stav svým způsobem zodpovědný. A jako správný otec a manžel jsem se jí tedy pokoušel poskytnout nejvyšší možný komfort. Přesto jsem uplynulé dva týdny nedělal nic jiného, než si lízal rány z Belliných neustálých výkyvů nálad. Někdy dokázala být i pořádně krutá.

Vlezl jsem do ložnice a ztěžka polknul. Do háje! Nejsem sice plnohodnotný upír, ale i kdybych byl, před touhle vichřicí by mě stejně nic neochránilo. Ani moje předešlá arogance nebo síla. Ne, tím bych to možná ještě víc podělal.

Zavření dveří našeho pokoje doprovázelo Bellino hlasité povzdechnutí. To mé jsem raději nevypustil. Jako bych tu byl na obtíž, alespoň takhle nevrle se po mně koukala. Vadilo mi to, přesto jsem se tomu pokusil nepřikládat přílišnou váhu. Přece jen to nebylo moje tělo, které se tu několik měsíců dělilo o místo s mrňavým pasažérem. A ten drobek se teď jak na potvoru noc co noc bez přestání vrtěl tak, že toho můj mazlík moc nenaspal. Spíš teda vůbec nic, takže jsem na to pomyslel pokaždé, jakmile se po mně přehnalo tornádo jménem Bella. A já tu divošku naprosto a bez zábran miloval. Trápila mě, to přiznávám, ale bral jsem to jako těžký úkol, který bylo nutné dokončit, aby se všechno zas obrátilo k lepšímu. K tomu jsem se upnul, protože ať to bylo, jak chtělo, moje manželka navždy zůstane jediným zářným bodem v mé dlouhé existenci. Ať je, jaká chce.

Teď však bylo nutné jednat. Dort se stále ještě ukrýval za mými zády, když jsem si to svižným krokem namířil jejím směrem. Mračila se jak Lucifer, nakonec se s však s výmluvně nafouklými tvářemi posadila a opřela o pelest postele. Ruce překřížené pod prsy, pohodlně opřené o tu malou planetku pod nimi.

„Byly by rády za tvou společnost,“ nadhodil jsem vlídně. Nevzdávat to! opakoval jsem si mechanicky.

„Tomu tak věřím! Jsem protivná i sama sobě,“ vyprskla rozrušeně se staženým obočím. „Náladu mám jak těhotná ženská, nebo vlastně počkej! No jo, vždyť já jsem zbouchnutá,“ pověděla tak kousavě, že jsem horko těžko potlačoval touhu protočit nad jejím tónem oči. „A co to máš za zády?“ nadhodila hned nato zvědavě a po hnusné Belle najednou nebylo ani památky. Spokojeně jsem se pousmál, tím mým polovičatým úsměvem a vytáhl ten sladký kousek.

Mojí mlsné ženušce se v tu ránu rozzářily oči jako dva lampiony ve tmě, než z nich to blyštivé a teplé světlo v dalším okamžiku vyprchalo, a nahradily je dvě studené sféry.

„Čokoláda?“ štěkla rozzuřeně. Divil jsem se, že jí nestoupá i pára od nosu, jak byla v obličeji rudá vzteky.

„Copak ti nechutná?“ vylezlo ze mě sklesle. Cítil jsem se hrozně. Ať jsem dělal, co jsem chtěl a myslel to sebe líp, nikdy to nemělo ten správný účinek. „Chceš teda něco jiného?“ navrhl jsem krotce. Přece jen já o chutích těhulek nic nevím, takže pokud měla chuť na cokoliv jiného, byl jsem ochotný pro to bez řečí skočit, jen abych ji konečně potěšil a uklidnil. I ten drobek uvnitř to potřeboval. Kdo by chtěl za maminku labilního nerváka?

„Cokoliv dietního,“ pronesla velkolepě.

„Bello,“ napomenul jsem ji sice tichým, zato však naprosto pevným hlasem. O tomhle jsem nemínil diskutovat.

„Co! Chceš ze mě mít vzducholoď? Hm?“ vyjela na mě s takovou razancí, že jsem mimoděk o krok ustoupil. Nedala mi čas se ani pořádně nadechnout a pokračovala. „Podívej se, jak vypadám! Jsem tlustá jak… jak… velryba!“ zavrčela zvyšujíc svůj třesoucí se hlas. „Okamžitě to odsud odnes!“

Když se jí v očích zaleskly i slzy, byl jsem už z ložnice venku. Dýchal jsem jako po finálním vyčerpávajícím kole v ringu. Jen proti mně nestála žádná dvoumetrová, steroidy prolezlá mlátička, nýbrž malá křehká těhotná žena. Moje žena. Snad se z toho kráteru, který jsem nevědomky otevřel, nezačne valit žhavá láva. Než se mi však podařilo doběhnout do kuchyně a nechat tam ten kus vynikajícího dortu, už se domem nesly Belliny hlasité vzlyky.

A je to tady, pomyslel jsem si neradostně.

„Vydrž,“ poslal mi šeptem můj otec, zatímco podával Alici ozdoby na stromeček. Vlastně to byl spíš pořádný strom. Emmett se opět vyznamenal. Smutně jsem se pousmál a němě poděkoval za jeho podporu.

V cuku letu jsem vyběhl schody a vrátil se k mojí malé hromádce neštěstí. Ta když spatřila mou siluetu v ložnici, přes kuckavé vzlyky se mě pokoušela ihned vystrnadit pryč. Ležela na pravém boku, čelem ke dveřím a koukala na mě mokrýma čokoládovýma očima. Sevřelo se mi nad tím obrázkem srdce. Kdybych si, já idiot, dával větší pozor! Ale copak jsem mohl tušit, že Bellu přivedu do jiného stavu? Ještě navíc jako upír?

„Bell, copak se děje?“ promluvil jsem konejšivě a pomaloučku se k ní přibližoval. Tvářila se jako raněná laň a nejspíš to tak i bylo. Jistě se cítila mizerně, třeba i zraněně, co já vím? „Bolí tě něco?“

„Ne,“ odvrkla tvrdohlavě a koncem rukávu trika si trochu utřela zmáčené tváře.

„Tak proč pláčeš?“ nevzdával jsem to.

„Protože chci!“ prskla obranně a mně pomalu začínaly docházet nervy. Vydoloval jsem tedy na povrch kousek starého dobrého Edwarda. Toho, který se na věci ptal přímo a očekával taky přímou odpověď.

„Teď už toho mám tak akorát!“ zaburácel jsem pro změnu zase já. Bella párkrát překvapeně zamrkala víčky a pak jen oněměle koukala. Přimhouřil jsem pohled a namířil jí ho do obličeje. „Teď mi hezky rychle povíš, co tě trápí!“ rozhodl jsem přísně a podpořil to hrubým zavrčením. Přikrčila se a pohladila si břicho. Asi ji to trochu vyděsilo, ale všechno bylo lepší než ta její nekontrolovatelná vznětlivá nálada. Kvůli každé prkotině bouchla jak sud se střelným prachem.

„Já…“ zamumlala obezřetně a z očí se jí opět spustil vodopád slz. Téměř jsem si povzdechl. „Chtěla bych se vyspat na břiše a nemůžu,“ vyhrkla z ničeho nic a protahovala tu lamentaci do vysokých tónin. „Všechno mě bolí a… Vypadám strašně,“ stěžovala si dál. Postupně jsem se k ní po malých krůčcích přibližoval a vyžíval se v tom, že konečně mluví narovinu. Poslední dobou byla totiž sdílná asi jako zeď.

„Mě to tak mrzí, Edwarde,“ zaskučela tiše, když jsem si ji konečně posadil na klín. Cítil jsem, jak mi kolem srdce potěšeně zamravenčilo. Scelily se i všechny ty drobné ranky, které mi stihla v ústních soubojích zasadit, ačkoliv jediným zápasníkem tu byla jen ona.

Špičkou nosu mi zabloudila ke krku a přitom nepřestávala usedavě plakat. Trhalo mi to duši, i když bylo zřejmé, že za to můžou především hormony. „Chovám se tak strašně a vím to, jenže s tím nemůžu vůbec nic dělat.“

„To je v pořádku, zlatíčko,“ ujišťoval jsem ji láskyplně. Potřebovala to jako sůl. Prvně mě obviňuje z přílišné sentimentality a teď si zas připadám jak necita, protože jsem se na její výslovné přání přestal chovat přeslazeně.

„Není!“ vyhrkla a přitiskla svoje teplé, mokré rty na sloup mého hrda. Po zádech mi přejel příjemný mráz a sjel rovnou mezi moje kyčle. Nebezpečné. „Promiň,“ opakovala kňouravě a dlaní pravé ruky mi kroužila po hrudníku. Přitáhl jsem si ji k sobě pevněji a dál hladil po celé délce zad a občas zajel do vlasů. Byla rozkošná. Moje tygřice. A já si připadal trochu jako krotitel divoké zvěře. „Je mi to tak líto,“ pronesla truchlivě a v omluvě mě políbila na hranu čelisti. Znovu mi mocně zacukalo dole v kalhotách a já se pokoušel toho neřáda uklidnit.

„Už je to lepší?“ optal jsem se po chvíli ticha, kdy moje libido bojovalo s měkkými polibky Belliných rtů. Sázela mi je naprosto všude, kam se dostala.

„Mnohem,“ zavrněla ochočeně a nepřestávala v tom sladkém ústním mučení.

Tohle bylo šílené. Tak nehorázně moc jsem po ní toužil, až se mi hlavou pomalu neprohánělo nic jiného než nahé tělo mé manželky. Jenomže já jim nechtěl znovu ublížit, a tak jsem se pokoušel chovat zodpovědně.

Carlisle mi sice neustále tvrdil, že se bát nemusím, ale já byl sakra poloupír! Co kdybych se znovu neudržel? Od doby před dvěma týdny, kdy Bella díky našemu vášnivému milování trošičku špinila, jsem se jí odmítal dotknout. Teda ne úplně, přesto jsem toho vespod držel pěkně zkrátka. Nehodlal jsem zbytečně riskovat, když se pomalu blížíme do konečné fáze. Nadržený nováček už jsem dávno nebyl, a tak to pro mé tělo nebyla až taková šílená rána, přesto bylo naprosto zřejmé, že po tom, co jsem moji ženu přestal uspokojovat, její nálada rapidně klesla. A teď tu na mně pohodlně seděla, rozkošnicky sebou mlela, a přitom mě pokrývala nenasytnými polibky.

Co bych to byl za chlapa, kdybych ji odmítl?

Ne že bych to snad předtím udělal, protože i sama Bella se od té osudné chvilky slasti držela stranou. Neprovokovala, oblékala se do triček s dlouhými rukávy a tepláků na doma, prostě do samých asexuálních věcí. Kdyby mazlíček jen věděl, že má paměť společně se svojí kamarádkou představivostí žádné domácí oblečení vůbec nevidí. Pro mě byla neustále nahá. Jako bych systematicky gumoval to, co ji zahalovalo. Ale ani tak se moje nadržené libido nechytilo otěží, teda přesněji… držel jsem ho pod krkem a neustále přidušoval.

„Chybíš mi, Edwarde,“ broukla vzrušeně, až mi v rozkroku samovolně zatrnulo. Aniž bych to chtěl, začal jsem tvrdnout. „Taky ti chybím?“ zeptala se z ničeho nic opatrně. Nejistě.

Co ji to vůbec napadlo?

„Ano,“ zachraptěl jsem a podpořil to temným pohledem, který jí lačně sjel tu plnou, horní část hrudníku. I dneska na sobě měla dlouhý rukáv, ale zato s hlubokým véčkovým výstřihem, který přímo vábil k nahlédnutí. Tak jsem to udělal. Nadrženého chlapa jsem v sobě prostě zapřít nedokázal, a ač bych v téhle situaci moc rád, zkrátka to nešlo. Nakonec to byla moje manželka, tak jaképak copak.

Z hrudníku mi unikalo tiché žádostivé předení proložené občasným hlasitým zavrčením, když se o mě ta provokatérka dole prudčeji otřela. Srdce nám divoce poskakovala a narážela do žeber. Když už byla řeč o narážení… Sotva jsem ovládnul pravěké nutkání pohodit ji na postel a po dlouhé době se opět ponořit do té nejsladší temné hlubiny jejího klína. Z pouhé představy mi zas prudce zaškubalo ve slabinách a div jsem si netrpělivostí nezačal rvát vlasy. Ten dole se držel přikrčený už jen díky kalhotám a Belle, která na mě seděla.

Přesto jí ten tvrdý fakt pod sebou neunikl.

„Chci se milovat,“ pošeptala mi nevinně do ucha. Neovládl jsem se a dost hlasitě zavzdychal. Jo, tohle bylo mučení. Tělo jsem měl rozpálené a tuhé jak surfovací prkno, celé se nedočkavě třesoucí jen na to, co mělo přijít. Copak jsem mohl odmítnout? Ne. Koneckonců takhle tvrdým ovládáním jsem nikdy nedisponoval. V hlavě se mi to začalo odkrvovat už v momentě, kdy se pustila do té její cestičky měkkých, mokrých polibků po mém krku a čelisti.

Dostane všechno to, co chce.

Rozhodně jsem se jí podívalo do očí. V prvním okamžiku vyjukaně ztuhla, možná i očekávala, že couvnu, ale to se rozhodně nestane. V dlaních jsem jí uvěznil ty půvabné červené tváře a přitáhl k mým ústům. Už na ni nedočkavě čekala. Byl to naléhavý, hladový polibek, ve kterém se mísilo naše dvoutýdenní odloučení. Stýskalo se mi po intimitě a bezmyšlenkovém mazlení, u něhož bych se nemusel hlídat a držet zpátky. I Bella se přede mnou v těch uplynulých dnech uzavřela. A já ji teď chtěl zpátky se vším všudy.

Nebylo kam spěchat, přesto jsem se nemohl dočkat okamžiku, až ji zbavím toho protivného trička. A vlastně i toho ostatního. Obličej jí zalila nová červeň, když jsem si její nahé tělo chtivě prohlížel. S bříškem byla naprosto okouzlující. Moje. Ňadra plnější než kdy dřív, byla tak přitažlivě nalitá, až jsem si nepřítomně olíznul vrchní ret. A rozhodně to nebyla poslední věc, co jsem chtěl ochutnat…

Horko těžko jsem se brzdil a držel při zemi. Bylo to téměř nemožné úsilí a projevovalo se to na mně neustálým chvěním. Nakonec jsem nás postupně zbavil veškerého oblečení. Leželi jsme společně na posteli a navzájem se hladili. Moje ruce ji dráždivě laskaly naprosto všude, nic však nebylo dokonalejší než se prsty opět ponořit do tepla jejího vláčného a hebkého klína. Roztáhla nohy v tichém pozvání, které jsem ihned přijal. Mé mužství už mezi kyčlemi divoce tepalo a protestně se napínalo až k prasknutí. Sténali jsme v sladké souhře, dokud jsem Bellu nepřivedl k vrcholu. Paty zapřela do matrace, zkroutila prsty na nohou a osvobozeně vykřikla.

Na jednu stranu jsem trpěl jak zvíře, ale na tu druhou si to i ohromně užíval.

„Zkusíme to takhle?“ navrhnul jsem tlumně, zatímco jsem si ji natáčel zády ke mně.

„Zezadu?“ vydechla už zadýchaně.

„Jo,“ zamručel jsem s jasným podtónem nedočkavosti. Nedokázal jsem se ovládat, a tak když na mě ochotně vystrčila ten drobný zadeček, neváhal jsem a s největší opatrností se zasunul až na dno. Chvíli jsem tam zůstal jen tak nečinně ponořený, aby si zvykla, ale nevypadalo to, že to potřebuje. Bella si položila pravou nohu na vršek té mojí, aby mi tak usnadnila přístup. „V pořádku?“ zasípal jsem přes stažené hrdlo. Na odpověď už jsem však nečekal, protože mé boky se samy pustily do jejich přirážecího tance.

Nijak valně jsem se neovládal, všechno šlo naprosto spontánně. A bylo to dokonalé. Nemusel jsem mít strach. Vůbec. Mým mazlíčkům jsem rozhodně neublížil a ten větší mi teď v náručí dokonce potěšeně předl, když si pohrával s mými prsty. Po té delší prodlevě v milování to bylo naprosto… strhující?

„Tak moc mi to chybělo,“ prohlásila po chvíli ticha moje spokojená žena, když se přetáčela na záda, aby na mě mohla vidět.

„I mně,“ souhlasil jsem s vítězným úsměvem a políbil ji do dlaně.

„Víš…“ Obezřetně po mně jukla. „Měla jsem poslední dny přímo nehoráznou chuť, ale nechtěla jsem ublížit zrníčku, a tak -“

„Zrníčku?“ utnul jsem ji. „Možná bychom měli najít nějaké jiné pojmenování, nemyslíš? Ten prcek je všechno jen ne zrníčko,“ povídal jsem vesele, abych odvedl konverzaci z nebezpečných vod. Nechtěl jsem, aby vzpomínala. „Co třeba pytlík… mouky?“

„Prosím?“ vyprskla na mě na oko naštvaná Bella. Už jsem moc dobře poznal její houpavé nálady. Teď naštěstí jen předstírala. „Jaký pytlík mouky?! Jestli tohle uslyší Emmett, tak…“ Najednou se však odmlčela a obličej jí výstražně zčervenal.

„Co je?“

„Já jen… To jsou všichni doma?“ nadhodila přiškrceně. Aha, tak tohle ji momentálně trápí? Jestli ji náhodou neslyšeli křičet až dolů? No jistě že ano, tedy zaslechli by, kdyby je Esmé nevystrnadila na krátký lov.

„No,“ prohlásil jsem uličnicky a promnul si bradu. „Vlastně Emmett tam dole teď celkem barvitě vysvětluje, co tady spolu děláme,“ zalhal jsem obratně. Nepoznala to.

„Sakra,“ zavrčela celá zostuzená a dlaněmi si okamžitě přikryla obličej. Jako by ji to snad mohlo ochránit před hanbou. Nevydržel jsem to a vyprsknul v hlasitém smíchu. Mezi ukazováčkem a prostředníčkem se udělala malá mezírka a Bella na mě kuriózně vykoukla.

„Neboj, to byl jen vtip,“ oznámil jsem žertovně. „Není tu ani noha od chvíle, kdy jsem ti svlékl triko,“ prohlásil jsem rozněžněle. No co, citům se prostě poručit nedá. Bellina tvář se však najednou projasnila a vysvobodila ze svého úkrytu, aby se hned nato mohla rozzuřeně zamračit. Tentokrát to moc hrané nebylo. Tuhle situaci jsem musel co nejdříve zachránit. „Nedala by sis ten čokoládový dort?“ vytasil jsem se s tajnou zbraní. „Už jsem kousek měl a je vynikající. Esmé se překonala,“ lákal jsem ji svůdnými řečičkami na čokoládovou pochoutku. A jak jsem předpokládal, po předchozím rozčílení nezbylo ani památky.

„Myslíš, že můžu?“ pípla tiše s pohledem odloženého štěněte. Kdo by jí dokázal cokoliv odepřít? Jedině nelida.

„Myslím, že bys měla,“ pronesl jsem rozkazovačně a vlepil jí pusu na nos. Chtěl jsem se okamžitě zvednout a donést jí ho, jenomže jsem se zdržel u toho najednou rozvlněného bříška. Drobeček měl zřejmě stejnou radost jako jeho maminka a samozřejmě i tatínek. Polibky jsem procestoval po celé té malé vzducholodi a vyžíval se ve šťouchancích mého maličkého. Nakonec, když se ozvalo hlasité zakručení, jsem na sebe ty boxerky natáhnul a zaběhl dolů pro tu hnědou pochoutku.

≈

Se širokým pokojným úsměvem jsem nakoukl do lednice. Esmé toho pokaždé nakoupila tolik, že by to nestačil sníst ani regiment hladových zedníků, natož dva žaludky, vlastně dva a půl. Přesto to bylo mojí matce naprosto ukradené a dál to tu plnila horem dolem všemožným jídlem. Nikdy jsem ji neviděl šťastnější. Doslova zářila, když mohla v kuchyni kouzlit ty její vynikající pochoutky. Nevadil jí ani ten smrad, který potraviny vydávaly.

Pro mě už ne.

Předtím jsem byl upírem tolik století, že jsem plno věcí ani pořadně ochutnat nestačil, a některé tou dobou ještě ani neexistovaly. Teď jsem si to však společně s mým sladkým mazlíčkem přímo užíval a doháněl všechno, co jsem před mým upířím životem zameškal.

Vytáhl jsem máslo, šunku a sýry. Jen to, co Carlisle dovolil. Bella totiž žádnou čerstvou zeleninu jíst nemohla, pokud nebyla uvařená. Úhledně jsem vše vyskládal na kuchyňský pultík společně s toustovým chlebem. Moje žena chtěla něco na zakousnutí a konkrétně toust, tak jsem se jí ho jal bez otálení připravit. Dnes ji celý den trápila silná bolest zad a kyčlí, přesto se našim hrátkám nebránila. Včera nás dokonce vyděsila s tím, že to na ni přišlo. Naštěstí to byl jen falešný poplach a poslíčky ji v teplé lázni nakonec přešly. Vydechl jsem si, ačkoliv mi Carlisle tvrdil, že by to mohlo každým dnem nebo hodinou přijít.

A zatímco jsem mazal první krajíček máslem, v duchu jsem se vrátil k našim prvním Vánocům. 

Bylo by to tehdy dokonalé, kdyby Bella neustále neskuhrala, že pro mě nic nemá, protože to vlastně nebyla pravda. Můj dárek se totiž už osm měsíců schovával uvnitř jejího těla. Bylo tak srdcervoucí poslouchat její tiché vzlyky a stížnosti na to, že ten drobek na celé té věci nic nemění. Byla tak tvrdohlavá. Nakonec jsem ustoupil s tím, že by mi přece jen něco dát mohla. Něco, co jsem ‚jakože‘ chtěl strašně moc vědět.

Oči jí tenkrát zajiskřily radostí.

„A co to je?“ ptala se nadějně.

„Víš…“ nadhodil jsem nejistě. „Přál bych si znát pohlaví toho prcka,“ doplnil jsem chvatně a čekal na verdikt. Z jejího najednou ztuhlého postoje jsem neočekával, že by mě to snad nechala od Carlislea zjistit. Samozřejmě že můj otec to už dávno věděl. A nebyl jediný. Při všech těch jeho prohlídkách a ultrazvucích bych musel být slepý, kdybych na monitoru nezahlédl tu malou žížalku, která jasně prozrazovala, že jméno Lilian bude jistojistě nepotřebné.

Trochu mě tehdy nakrkl fakt, že Bella bude dál stát za jménem mého biologického otce, a tak dá našemu dítěti upomínku na jeho skutečného dědu. Měl jsem ho rád, to ano, ale tehdejší doba… Mezi rodiči a dětmi to bylo úplně jiné než dnes.

„Fajn,“ vyhrkla s polovičatým úsměvem, až se mi srdce z toho obrázku málem zastavilo, jak krásně vypadala.

„Opravdu?“ zeptal jsem se nedůvěřivě. Co kdyby to nemyslela vážně, že?

„Jo, ale…“ odmlčela se jen na vteřinku. „Až tenhle malý neposeda bude venku a všechno se trochu uklidní, chci ti koupit nějaký opožděný dárek. Zasloužíš si ho. Vždyť podívej, jak strašně jsem se občas chovala,“ mluvila zapáleně a já mimoděk pomyslel, že to nebylo jen občas. Budiž. Raději jsem dál poslouchal a svoje chytré postřehy si nechal jen pro sebe. Zakončila to dokonce tím, že snad musím být svatý. Tváře se mi téměř neznatelně obarvily karmínovou, a kdyby jen můj mazlíček tušil, jaké lascivní obrázky se mi právě honily hlavou, asi by si to s tou svatostí velmi rychle rozmyslela.

Když jsem později v Carlisleově pracovně zjišťoval pohlaví, které už jsem stejně nějaký ten čas znal, bylo to i nesmírně osvobozující. Moct si s někým o tom všem v klidu promluvit, včetně jména, které se Bella rozhodla mému synovi dát. Ulevilo se mi. Jen Alice, ten prťavý zákeřný odposlech, se pak dole v hale němě čertil, že jí to taky mohl někdo říct dopředu a nedělat tajnosti. Pod stromkem bylo už půl napůl dětského oblečení. Spíš víc růžové než modré, žluté nebo zelené. Koneckonců to však bylo dobře, alespoň Bella nezjistí, kohopak to nosí pod srdcem. Chtěla překvapení až do úplného konce, a tak ho taky mít bude.

O to se postarám.

A svoje slovo jsem i splnil, ačkoli to kolikrát byla pořádná bitva. Moje vychytralá ženuška si vždy počkala na můj zasněný pohled. Nenápadně pak sondovala a pokoušela se o to, abych se v její přítomnosti prořekl. Byla příliš hrdá na to, aby zašla za mým otcem a na rovinu se ho zeptala. No, a pokud to zkusila se mnou, odpověď jsem jí pro její dobro pokaždé odepřel.

Jen ať si na Thomase Harrisona počká…

Celý navýsost blažený jsem burákovým máslem opravdu nešetřil. Na Belle jsem ostatně neškudlil s ničím, a jakmile jsem na něj položil i několik plátků šunky, vrátil jsem se zpátky do minulosti. K Vánocům.

Bella tehdy vychytrale zaúkolovala nejen mě, ale i Elizabeth, abychom se vydali na nákup a bez vánočních dárků pro rodinu se nevraceli. Kdyby venku nebyly mrazy pod dvacítkou, zřejmě by šla s námi. Ještě že se tak nestalo. Byl jsem klidnější, když byla v bezpečí a teple domova. Zoe se tehdy nenápadně přifařil, asi nechtěl nechávat svou osudovou partnerku jen v rukou slabého poloupíra. Jako by neměla dost síly se ubránit sama.

S velkou chutí bych tomu idiotovi nakopal prdel.

Když jsme se pak o několik hodin později vrátili zpátky domů s nespočtem tašek, alespoň nám pomáhala balit a zhodnotila naše snaživé nákupy za dostačující. Ještě aby si vymýšlela! Už tak jsem musel vydržet neustálé nadržené nálety Zoeho na Eliz. Zvlášť v obchodě se spodním prádlem, kde si to málem rozdali v kabince. Ještě že v dětském oddělení se chovali celkem slušně.

Copak nejsou neustále spolu?

Vánoce jsem si nakonec náležitě užil. To vlastně všichni. A stejně tak i Silvestr. Emmett s Jasperem připravili opravdu okázalý hodinový ohňostroj. Pozváni byli jen naši blízcí přátelé a všichni jsme nakonec připíjeli sklenkou zvířecí krve, a to včetně Raula, jeho ženy a Zoeho. Jen můj těhotný mazlíček zapíjel mangovým džusem. Momentálně jejím nejoblíbenějším.

V následujícím měsíci byl vyhlášen mírový stav. Moje zlatíčko se chovalo v rámci možností opravdu hezky. Možná za to mohla i ta spousta dětských oblečků, které dostala. Tedy ne ona, ale naše maličké. Pak jsem tak trochu doufal, že za to tak trochu můžu i já. Přece jen jsem se vyžíval v tom, abych ukojil všechny její potřeby. A když jsem řekl všechny, přesně to jsem měl i na mysli.

„Edwarde!“ vytáhl mě ze vzpomínek vyděšený křik z obýváku. Nechal jsem sendvič sendvičem a v cuku letu už stál před mojí překvapenou manželkou. Normálně bych se jí už vyptával, co se stalo, tentokrát to ale nebylo potřeba.

Oblečená do dlouhého trika, na sobě měla ještě kromě toho i župan, teplé huňaté ponožky a kalhotky. Nebyla takhle nalehko jen proto, že všichni kromě Carlislea, který byl v práci, odešli na lov, ale taky proto, že jsem ji před půlhodinou nanejvýš pomalu a důkladně pomiloval. Ještě před chvílí seděla na pohovce celá vláčná a ukojená.

Moje satisfakce však vzala v momentě za své. Ten rybník, který se pod ní utvořil a právě stékal z kožené sedačky dolů, mluvil zcela jasně. Dřív než stačila cokoliv říct, jsem odběhl do pokoje, vyděšeně sebral telefon a zavolal Carlislea. Vzal to okamžitě.

„Už?“ vybafnul jedinou a kupodivu i správnou věc.

„Jo,“ odpověděl jsem pohotově s nepřirozeně vyklepaným hlasem. Sakra! Vždyť já se nikdy nebál. Prdlajs! Bylo mi na zvracení už jen z toho, čím si teď moje křehká Bella měla projít. Z obývacího pokoje se ozývaly tlumené výkřiky bolesti.

Děsil jsem se toho.

„Přijdu do deseti minut,“ oznámil mi pevně můj otec. „Takže ty se okamžitě vzchop! Bella tě bude potřebovat,“ obořil se na mě autoritativně, a to mi pomohlo se trochu probrat. „Odnes ji do ordinace v přízemí. Hned! Kdyby něco, volej! Cestou ještě brnknu Esmé, aby všechny zdržela venku a sama se vrátila společně s Eliz.“

„Fajn, ale rychle!“ vybafnul jsem s knedlíkem v krku a položil telefon. Roztřesenými prsty jsem ho odložil na noční stolek a rozběhl se zpátky za mojí ženou. Právě se jednou rukou zvedala z gauče, druhou si hladila břicho a lapala přitom po dechu. Jakmile mě však zmerčila mezi futry, okamžitě se na mě kysele obořila.

„Kam jsi zatraceně zmizel?!“

„Volala jsem Carlislea,“ uklidňoval jsem ji a zároveň i sebe. Vypadalo to, že moje taktika zafungovala. Trochu se uvolnila a podívala se na nepořádek, který pod sebou zanechala. I zadek županu byl celý mokrý. Jediné, co mi právě běhalo hlavou, že se s tím malým velkým vrtítkem zřejmě už brzy setkám. Jako by se mi srdce v hrudníku samou radostí hrdě nafukovalo, přesto nešel přebít strach, železná obruč, která mi ten splašeně bubnující sval vždy pořádně přidusila.

„Takže už to přišlo,“ konstatoval jsem ztraceně.

„To vím i já, génie!“ vyprskla na mě vztekle, ale pak se pod náporem další bolestivé kontrakce ohnula v pase. Dlaněmi se zakousla do stehen a snažila se vydržet muka, kterými její tělo momentálně procházelo. Podepřel jsem ji, ale jinak s ní moc nehýbal, tedy dokud to nepřešlo. Až teprve poté jsem si Bellu opatrně vyzvedl do náruče a odnesl do ordinace, kterou v domě zařídil Carlisle.

Sundal jsem jí župan a kalhotky. Nic víc nebylo potřeba. Položil jsem ji na lehátko nebo spíš postel a opatrně roztáhnul nohy, abych viděl, jak jsme na tom. Můj otec mě na to připravoval, a kdyby dotyčná nebyla láska mojí existence, asi bych se dokázal chovat normálně a přemýšlivě, jenže takhle? Tep mi mlátil až v uších, srdce v krku. Dokonce se mi snad potily ruce.

„To bude v pořádku, lásko,“ promluvil jsem konejšivě, ale byla už otevřená a připravená. Jak to že neměla další poslíčky nebo kontrakce, u kterých by teprve potom došlo k protržení vody? Sakra… Ona vlastně nebyla nikdy pořádně lidská, a maličké už vůbec ne.

„Hovno bude v pořádku!“ vyjela na mě kvílivě. „Za tohle ti ho vážně ufiknu!“ Nasucho jsem polkl a přikládal to k tomu, že z ní mluví bolest. Znovu do dlaní chňapla prostěradlo, jak na ni přišly stahy, a začala tlačit.

Je to tady!

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 50. kapitola - Je to tady!: