Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 46. kapitola - Shledání

26.09.2012 (20:30) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 38× • zobrazeno 6726×

Kapitolku bych ráda věnovala RoPě a Myfí! :) Moje nápomocná zlatíčka! :*

46. kapitola

Shledání

Edward

Slyšel jsem, jak se po štěrkové cestě k našemu domu pomalu blíží auto. Byli to oni. Přicházeli ke mně odtamtud myšlenky, a vlastně nejen od nich, ale i Emmett už zas přemýšlel nad tím, kde a kdy bude moct ohnout Rosalii, kterou však momentálně zajímalo jen to, jak se asi cítí Bella. Měly tak trochu podobnou minulost, i když moji sestru tehdy tlupa lidského odpadu opravdu znásilnila a téměř zabila. Trvalo jí dvě desetiletí, než se z toho trochu dostala, a to i přes to, že se jim všem pomstila.

Krutě.

Esmé byla ještě pořád v kuchyni a připravovala pro mého mazlíčka nějaké jídlo, třebaže už notnou chvíli slyšela zvuk přibližujícího se motoru. A těšila se především na Carlislea.

Alice s Jasperem jsem odnikud nezaslechnul, takže byli zřejmě na lovu, což bylo jen dobře. Čím míň upírů, tím líp...

Stále ještě celý zmatený jsem seděl s knihou položenou na stehnech a vytřeštěně sledoval venek za prosklenou stěnou. Můj dar…

Vrátil se? ptal jsem se sám sebe v duchu a totálně rozhozený, ale… Ano, zdálo se, že se to skutečně stalo!

Opět jsem totiž mohl nahlížet do myslí ostatních!

Pravda však byla i taková, že myšlenky už nebyly tak čisté jako dřív a musel jsem se daleko víc soustředit. Když jsem se do toho ale plně ponořil, dokázal jsem se napojit na člověka nebo upíra, na kterého jsem chtěl. Už tu nebylo nesnesitelné množství myslí a nepřeberná změť hlasů, které se neustále překřikovaly. Naopak, teď jsem slyšel jen sebe a toho, na něhož se moje snažení zaměřilo.

Už teď mi bylo jasné, že to bude mít jak své výhody, tak nevýhody.

Ale i tak jsem byl hned o něco šťastnější!

Měl jsem najednou pocit, že dneska se už prostě nemůže nic pokazit…

Mercedes konečně zastavil před domem a já v sekundě odsunul návrat mého daru na vedlejší kolej. Na to bude čas později. Zbrkle jsem se postavil, až se mi i malinko zamotala hlava. Dal jsem to za vinu mému intenzivnímu soustředění a také dlouhému čtení… Zřejmě jsem ji trochu přetáhnul.

Můj nevlastní otec byl už dva týdny společně s Eliz a tím ochranářem v nemocnici. Hlídali Bellu, když já nemohl. Byl ze mě teď slaboch na entou, přesto jsem nepřestával cvičit tak moc, jak mi to jen moje zesláblé tělo dovolovalo, a měl jsem dokonce podivný pocit, jako bych snad i zestárl, což ovšem nebyla pravda. Ostatní mi tvrdili, že jsem pořád stejný, no, já se i tak uvnitř cítil alespoň na čtyřicet.

Co to se mnou bylo?

Rozběhl jsem se ke dveřím, ve kterých už postávala povzlykávající Esmé a Emmett, který si k jeho boku tiskl Rosalii. Potlačil jsem dotčené zavrčení na tu upíří stěnu, protáhl se tím rádoby uvítacím výborem až úplně dopředu a pomalu sešel schody.

Nemohl jsem se jí dočkat!

Carlisle vyskočil ven z auta nadsvětelnou rychlostí a tmavnoucí pohled mu ihned skončil na jeho manželce. Celý se rozzářil, když se na něj Esmé usmála a já si v ten moment přál, aby se mi můj dar nikdy nevrátil. Ne, to ne, ale... Nehorázně se na sebe těšili, jak jsem si přečetl z jejich hlav, a vlastně jsem se tomu ani nedivil. I já byl natěšený na mého křehkého mazlíčka tak, až to pomalu hraničilo se zoufalstvím. Nakonec se však Carlisle ještě zastavil přede mnou a naléhavě mě objal. Co to…

Strnul jsem.

„Edwarde,“ vydechl šťastně a poplácal mě po rameni. „Bije ti srdce,“ pověděl tak spokojeně a nakřáplým hlasem, až jsem měl najednou pocit, že má vážně na krajíčku.

„Jo,“ odpověděl jsem vcelku zhnuseně, ale pořád jsem se s touhle novou situací nesmířil. A ani se to myslím nikdy nestane. Odtáhl se a přeměřil si mě svým znovu karamelovým, zato však podmračeným pohledem.

„Chlapče,“ dodal odevzdaně a zakroutil nade mnou nechápavě hlavou. Pak se jeho pohled vrátil zpátky k Esmé a už se dál nezdržoval. Rozeběhl se přímo k ní. Když jsem se pak otočil zpátky k autu, abych tak mým rodičům nechal alespoň špetku soukromí, byl venku už i Zoe s Elizabeth. Bella prozatím bez hnutí seděla na zadním sedadle a strnule koukala před sebe.

Tohle se mi teda rozhodně nelíbilo.

Ten ochranář nejenže postával u mojí sestřenky nějak moc blízko, ale když ji nesměle chytil za ruku a propletl si s ní prsty, pochopil jsem. Nemusel jsem číst v jejich myslích. Eliz se na něj pousmála a klopila pohled přesně tím cudně roztomilým způsobem, na který svého času lákala jiné upíry.

Očima jsem znovu vyhledal tu jedinou tvář, po které jsem celé ty dva týdny prahl. Byl jsem po ní naprosto vyhladovělý… Jenomže ona pořád bez hnutí seděla uvnitř a srdce jí namáhavě sprintovalo. Pak si povzdechla, natáhla se po kličce a konečně otevřela dveře. Neváhal jsem už ani vteřinku a mojí poloupíří rychlostí obešel auto, abych hned nato stanul přímo před ní, když se soukala ven z té pojízdné plechovky.

„Edwarde?“ vydechla vyděšeně, jakmile mě zaznamenala. Zatnul jsem zděšeně pěsti a přemýšlel, jak se k ní teď mám chovat. Očividně se mě bála a já jí to nemohl mít za zlé. Prozatím vůbec nic nevěděla…

„Bello,“ oslovil jsem ji měkce a hloupě zadoufal, že ji to třeba alespoň trošku obměkčí a upokojí. Chápal jsem, že na mě byla jistě i naštvaná proto, že jsem se v nemocnici neukázal, ale… Eliz mi v telefonu pokaždé neodbytně vysvětlovala, o kolik bezpečnější bude, když o tom na veřejnosti vůbec mluvit nebudeme. A tak jsme s tím počkali až domů.

Teď však nevím, jestli to nakonec nebyla chyba.

Natáhl jsem k ní automaticky ruku a ona obranně ucouvla tak, že hlavou jemně narazila do střechy auta za ní. Hrdlo se mi v hrůze stáhlo. Tohle bylo šílené. Nelíbilo se mi to ani trošičku. Snížil jsem dlaň k jejím rukám a chtěl si od ní převzít tašku, kterou v nich křečovitě svírala.

Bez řečí mi ji předala tak opatrně, že se účinně vyhnula mému dotyku, a i nadále klopila zrak k našim nohám. V duchu jsem si nešťastně povzdechnul a srdce se mi v jakési bolestivé křeči sevřelo. Doslova jako by ho sevřel upíří pařát…

Tak tohle je ta slibovaná láska?

Bok po boku, i když dost daleko od sebe, jsme společně kráčeli domů za kuriózních pohledů všech přihlížejících. To jejich studijní okukování mě štvalo tak, že jsem měl nehoráznou chuť na ně běsnivě zavrčet, ale nechtěl jsem už víc děsit mého roztřeseného mazlíčka.

Pod schody jsem Bellu pustil přede mě, a třebaže jí vyděšeně poskočilo srdce, poslechla. Koukal jsem se na její záda, zatímco šla přede mnou a přemýšlel, jestli tohle, tu beznaděj v jejích očích, dokážu někdy napravit. Netušil jsem… Co však bylo nad slunce jasné, tak to, že budu muset být silný víc než kdy dřív. Ona bude potřebovat pomoc, oporu a čas, aby se její rány zahojily, a tím jsem nemyslel ty fyzické, které už nebylo skoro vidět, ale jedině ty psychické, které jí hluboko uvnitř zanechal ten zkurvysyn.

Kdybych mohl, roztrhal bych ho znova kousek po kousku a pak opět spálil. To však bylo úplně nereálné přání, protože už bylo dávno po něm. Pro sebe bych nejraději řekl bohužel, ale pro moji křehkou Bellu jsem mohl dodat jen bohudík, že byl mrtvý.

Předal jsem tašku Esmé, která ji bez mrknutí oka odnesla do Bellina pokoje. Připravila ho speciálně pro ni. Jistě jí bylo víc než jasné, že bude chtít být sama a ne… se mnou.

„Bello,“ promluvil na ni ubezpečujícím hlasem Carlisle. „Posaď se, musíme si promluvit.“

Vyděšeně se jí otevřely oči a dlaně si obranně položila na podbřišek. Přesně v tom okamžiku mnou prošel podivný, neznámý pocit, který dokázal alespoň trochu povolit to bolavé sevření kolem mého procitlého svalu v hrudi. Bylo mi hned o něco lépe.

Můj potomek, rezonovalo mi spokojeně v mysli. Ano, bude ze mě otec. Opravdový táta. Žádné adopce. Krev mé krve, dokončil za mě opět ten tichý hlásek v mojí hlavě.

Byl jsem teď opravdu to nejvíce hrdé stvoření ze všech!

Souhlasně mu to odkývala a nakonec se pomaloučku posadila do křesla. Bylo to místo jen pro jednoho a ona to moc dobře věděla. Její dlaně přitom neopustily místo, kde se v jejím těle ukrýval i kousek mě, přesto… V duchu jsem si uboleně povzdechl a sám si sednul na sedačku co nejblíže k ní, i když se mi zdálo, jako by nás najednou rozdělovala odporná, bezedná jáma, která se každý okamžikem stále víc a víc rozšiřovala.

Nemohl jsem to dopustit!

Natáhl jsem k ní ruku, ale dělala, že to nevidí. Já však naprosto přesně slyšel její šíleně uhánějící srdce, a tak jsem dlaň opět stáhl. Prohrával jsem… Měl jsem chuť řvát, křičet a ničit. Uvnitř mě nebezpečně narůstalo tornádo obludných rozměrů a já tušil, že dřív nebo později ho budu muset vypustit ven nebo mě převálcuje.

„Takže, Bello,“ začal klidným hlasem Carlisle, který se usadil hned vedle mě. „Už asi víš, kdo jsem, že?“ zeptal se mile a upíral na ni jeho zlatavý pohled.

„Ano,“ pípla ochraptělým hlasem, ale do tváře se prozatím nepodívala ani jednomu z nás.

„Jsem bratr tvého otce, a tudíž tvůj strýc,“ vykládal naprosto vyrovnaně, ale uvnitř zuřil. Byl vzteky bez sebe, že takhle hloupě přišel o svého jediného bratra. Věděl, že z něj je také upír, a třebaže se mu dlouho neozval, tajně doufal, že má prostě jiné věci na práci vzhledem k jeho samotářství. No, beztak v nitru jeho nesmrtelné duše tak nějak pravdu tušil. Ezechiel si totiž vždy našel způsob, jak se mu ozvat… A až ode mě se dozvěděl, když jsme Bellu hospitalizovali, jak se to všechno opravdu stalo a jak se věci skutečně mají.

Teď Volturiovy nenáviděl mnohem víc než já.

Než kdokoliv…

Carlisle se zmučeně nadechl. „Vím, že se nás zřejmě bojíš, ale nemáš čeho, zlatíčko. Tady budeš v naprostém bezpečí,“ dokončil a Bella mu to jen souhlasně odkývala. Pořád ještě nezvedla pohled ze země.

„Esmé ti připravila tvůj vlastní pokoj,“ vypadlo ze mě ubezpečujíc a ona poprvé zvedla oči. Její zamlžený, čokoládový pohled se chytil toho mého a nechápavě zkrabatila čelo.

„Co to máš s očima?“ vypadlo z ní nakonec rozrušeně. Byl jsem rád, že konečně převzala iniciativu. Snad se i pomalu začne adaptovat na tuhle situaci, protože já se už nemohl dočkat, až si ji budu moct nastěhovat do mého pokoje. Do naší společné ložnice!

Mít ten její rostoucí pupík neustále na očích…

„To je tou proměnou, lásko,“ pověděl jsem sladce a chtěl pokračovat, ona však v momentě pohled opět zapíchla do podlahy a naprosto strnula. A já s ní.

„Aha,“ dodala věcně a opatrně se zvedla. S Carlislem jsme se na sebe vyděšeně podívali. „Mohla bych teď jít do pokoje?“ vylezlo z ní s prosíkem a brada se jí mírně třásla.

„Samozřejmě, pojď, zavedu tě tam,“ pověděl můj otec a vyskočil na nohy. Bella zase o krok couvla, ale narazila jen do křesla. Tak tak udržela rovnováhu. Natáhl bych se po ní, ale tušil jsem, že se jistě zase znechuceně odtáhne a pokud by spadla, bylo by to stejně jen do měkkého, takže jsem to neriskoval. Už tak moje Ego dostalo na prdel takovým způsobem, jako nikdy v životě.

Ztuhle jsem dál seděl na sedačce a koukal do blba.

Obětoval jsem všechno a jak to dopadlo? Bude ze mě sice otec, což byla ta nejkrásnější věc, co se někomu jako mně mohla přihodit, ale láska mojí ztracené existence se na mě pořádně ani nepodívá. Nedotkne se mě, a ještě ke všemu ji vůbec nezajímá, že jsem pro ni dal všanc celé moje zkurvené, milované upírství.

Zuřil jsem!

Poprvé v mé dlouhé existenci jsem se cítil zrazený! Poražený… Věděl jsem však, že to tak úplně není pravda, protože Bella ke svému chování důvod měla, ale… Copak už zapomněla, jak moc ji miluju? Nepamatuje si, co všechno jsme společně prožili?

Okolo ramen se mi obtočila jedna studená a tvrdá paže. Chtěl jsem vztekle zavrčet, ale nebyl jsem schopný vůbec ničeho, jen… dýchat.

„Neboj se, bráško,“ promluvil známý, něžný hlas. Byla to Rose. „Ono se to poddá, uvidíš. Isabella teď jen potřebuje trochu víc času, ale dostane se z toho, je to silná holka,“ uklidňovala mě dál. Pokoušel jsem se jí uvěřit, ale nějak se mi to nedařilo…

„Nevím,“ vypadlo ze mě nakonec jen tiché zamumlání.

„Ale já vím,“ dodala jistě. „Skoro všichni tady vědí, co se mi tenkrát stalo, včetně tebe, takže ti musí být jasné, že to děvče nahoře potřebuje hlavně čas si všechno pořádně utřídit a našít pevné záplaty na rány uvnitř, které jí to zvíře zanechalo. Bude tě potřebovat, to mi věř. Miluje tě, Edwarde, a to není málo, jen… Nedokáže teď ve svojí přítomnosti vystát nikoho, víš?“ povídala tak mírným tónem, jaký jsem u mé sestry ještě neslyšel.

Když ji Carlisle přeměnil, trvalo jí přesně dvacet pět let, než se přes všechno konečně dostala. A zjistil jsem to jako první já, a to tak, že mi jednoho večera, kdy Esmé s Carlislem odešli na lov, vtrhla do pokoje. Válel jsem se právě na posteli a četl si už poněkolikáté Moc a slávu od Greena, když na mě bez varování skočila.

Viděl jsem to skoro jako dnes. Kniha skončila pod otevřeným oknem a já běsnivě vrčel. Myslel jsem si tehdy, že mě přišla napadnout, vzhledem k tomu, jak se celou tu dobu chovala a čím si prošla. Stěží jsem odolával nutkání ji ze sebe stáhnout a urvat jí hlavu. Byli jsme totiž velmi agresivní tvorové, jakmile nás někdo ohrožoval… Když ze mě však servala košili a zavrněla mi do obličeje, že mě chce, v okamžení jsem přehodnotil celou tuhle najednou špatně vyloženou bojovku.

Rosalie byla tehdy ta nejhezčí upírka, jakou jsem kdy měl. Rozmlátili jsme společně prvně můj pokoj, pak ten její a nakonec i Esméin čerstvě zrekonstruovaný obývací pokoj. Dokonce mi ani nevadilo, že moje najednou akční sestřička chce být vždycky nahoře. Prostě potřebovala mít navrch a cítit se… bezpečně. Divil jsem se tehdy jen tomu, že tu válku s jejím upířím, a tudíž věčně nadrženým libidem dokázala vést takhle dlouho.

Zatřepal jsem hlavou a vrátil se zpátky do současnosti.

„Uvidíš, že se všechno spraví,“ broukla pevně a rozhodným pohybem vstala. „A mimochodem, Edwarde, sluší ti to takhle mnohem víc,“ zakončila s koketním mrknutím a já se schlíple pousmál. Potřeboval jsem povzbudit a mojí sestře se to i celkem povedlo.

„Rosalie! Musíme si promluvit!“ zavrčel ze schodů naštvaný Emmett. Oba jsme se nad tou očividnou žárlivostí už skutečně otevřeně usmáli, přesto jsem se uvnitř prozatím cítil prázdný. Ale ano, asi měla pravdu, musel jsem jen počkat. Však moje příležitost přijde. Musí. Bez Belly bych byl nikdo, protože jen ona dokázala vyplnit můj svět tím správným a pravým způsobem.

Byla stvořená pro mě!

≈

Uběhly už pomalu dva měsíce a situace se vůbec nelepšila. Naopak, spíš to bylo horší a horší. Isabella většinu času trávila zavřená mezi čtyřmi stěnami a nejen v mé přítomnosti, ale i v myšlenkách ostatních jsem viděl, že jen věčně kouká ven z okna a mlčí. S takovým ztraceným pohledem…

Od doby, co přijela k nám domů, už víc nepromluvila a na otázky jen přikyvovala ano nebo ne. Vypadalo to, jako by ztratila zájem o život, a mě tahle její stupidní volba nepředstavitelně ničila. Rozuměl jsem všemu, ale čeho bylo moc, toho bylo příliš! Nehorázně jsem trpěl při představě, že neubližuje jen sama sobě, ale i tomu malému stvoření, které v té beznaději žilo společně s ní.

V ní.

Ani Jasper se doma už pořádně nezdržoval…

Navštěvoval jsem ji každý den a nikdy se na mě ani koutkem oka nepodívala. Jako bych vůbec neexistoval. Mohl jsem na ni mluvit, ale ona vypadala, že neposlouchá. Jako by byla duchem věčně nepřítomná. Tohle jsem už vážně nevydržel a při poslední návštěvě, pár minut zpátky, mi prostě ruply nervy a poprvé jsem na ni zvýšil hlas, aby už konečně sakra začala bojovat. Tehdy se po mě vyděšeně otočila a přikrčila se. V jejích očích bylo takové pusté prázdno, až se mi z toho udělalo opravdu zle.

Utekl jsem z jejího pokoje a zavřel se v tom mém. Po dlouhé době jsem opět brečel. Z očí se mi prostě spustila ta horká, slaná voda, ale nic víc jsem už napovrch proklouznout nenechal. Žádné hlasité vzlykání! Trpěl jsem pouze v tichosti, protože větší ponížení bych už opravdu nesnesl…

To bezbřehé zoufalství, které se mi sžíravě rozlévalo tělem a naprosto mě pohlcovalo, bylo skoro jako ta nejhorší smrt. Možná by nakonec i ta byla lepší než tenhle prázdný život, ale… Musel jsem bojovat a postarat se o Bellu. A taky o naše maličké, až přijde ten správný okamžik.

Musíš být silný! omílal jsem si stále dokolečka.

Cítil jsem se tak… lidsky.

Prsty jsem si otřel tváře právě v okamžiku, kdy se vedle v pokoji ozvalo hlasité bouchnutí dveří. Byla to Bellina ložnice. Prudce jsem se nadechl a zaposlouchal se do zrychlujícího se srdce, které ji pokaždé prozradilo. Pořád jsme ji ještě neztratili.

Já ji neztratil…

Z myšlenek Rosalie jsem si teď z dálky prohlížel najednou vyděšený obličej mojí lásky.

Bella

Do pokoje mi znenadání vtrhla blonďatá vichřice a posadila se na křesílko kousek od mojí postele. Na to samé místo, kde před pár minutami seděl i Edward.

Vzpomněla jsem si, že tahle upírka se jmenuje Rosalie. Byla vážně nádherná, přesto… ledová jako samotná smrtka. A netvářila se vůbec hezky. Mračila se na mě tak hrozivě, že mi ihned vyděšeně vyskočil tep. Teď se na mě vrhne a zakousne se do… Ne, to by neudělala. Carlisle mi o ní často vyprávěl, i když si myslel, že ho neposlouchám, což nebyla pravda. Slyšela jsem všechno a všechny.

Prý je tahle upírka mírumilovná, ale i tak jsem si obranně překryla bříško.

„Už toho mám akorát tak dost, Isabello!“ zavrčela dopáleně, a i když to asi nemyslela zle, já se hrůzou doslova zapotila. Děsila mě. Oni mě děsili. Jediný, koho jsem se nebála, byl Edward. Byl sice jiný než posledně, protože jeho oči teď byly zelené se zlatými kruhy okolo zorniček a taky byl… růžovější? Ano, už nebyl tak mrtvolně bledý. Přesto už nemohl být můj.

Přikrčila jsem se a rozklepala.

„Teď mě poslouchej, mladá dámo! Okamžitě se sebereš a začneš žít! Tyhle ztracené pohledy do dálky a neustálé válení se v posteli ti rozhodně nepomůžou,“ pověděla dopáleně a výhružně na mě zúžila oči. Nikdo mě v celých těch dvou měsících do ničeho nenutil, tedy až na Edwarda před chvílí. Ten na mě taky naléhal, abych už konečně začala žít, ale copak můžu?

Byla jsem plná toho odporného, jedovatého slizu a jediný světlý a čistý bod v tom všem hrůzném bylo moje malé zrníčko. Ta upírka si bezradně povzdechla a stáhla natažený ukazovák.

„Bello,“ oslovila mě už jemněji, no, neuklidnilo mě to. „Vím, jak ti teď je. Mám jasnou představu toho, co se s tebou uvnitř děje, ale -“

„Nemáš,“ vyjela jsem na ni instinktivně, protože lhala. Nikdo nevěděl jak mi je, jenomže… Urychleně jsem si překryla pusu rukou. Co se to sakra stalo? Vztek?

Zatvářila se spokojeněji a pak spustila.

„Ale mám, věř mi. Nebudu zbytečně chodit okolo horké kaše a povím ti to pěkně narovinu. Než mě Carlisle proměnil, byla jsem dokonalá a bohatá slečinka z té nejvyšší britské smetánky, ale ani to nezastavilo mého stejně vlivného snoubence v tom, aby mě jednoho studeného, podzimního večera znásilnil. On a ta jeho banda kamarádů,“ vyprávěla a chvěl se jí přitom hlas. Upírům se něco podobného skoro nikdy nestávalo…

„Vyměnili se na mě všichni,“ zašeptala tak tiše, že jsem ji sotva slyšela. „A pak mě tam nechali. Krvácela jsem…“ Ztěžka jsem polkla a podívala se Rosalii zpříma do očí. Ona skutečně věděla, jak mi je, a nejhorší na tom bylo, že její osud byl ještě horší než ten můj… „Já,“ hlas se jí na okamžik zlomil, a tak si odkašlala. „Byla jsem v té době… panna, jestli mi rozumíš, a když mě tam tak nechali umírat na tom ledovém chodníku, nepřála jsem si už nic víc než vysvobozující smrt, ale… nepřišla. Místo ní mě našel Carlisle a přeměnil v to, co ze mě je teď.“ Tolik bolesti jsem v něčí tváři snad ještě neviděla, teda ano, ale jen v té mojí.

Zdlouhavě se nadechla a její oči mi z těch mých sjely rovnou linkou až k bříšku. Bylo mi to malinko nepříjemné, jenomže netuším proč, ale už jsem se jí tak panicky nebála.

Vrátili se mi však vzpomínky na… něj!

„Dokážu tě pochopit víc, než si myslíš, Bello,“ vydechla tiše a znovu se pohledem vrátila k mé tváři. „Chtěla jsem jen rodinu, děti a manžela a místo toho mám tohle.“ Rukou kolem sebe prudce zakroužila. „Nesmrtelnost,“ vyplivla znechuceně. „A i když jsem se těm hajzlům tehdy pomstila, trvalo mi víc jak dvacet let, než jsem se s tím dokázala vyrovnat, jenomže,“ podívala se na mě vážně, „já nebyla těhotná,“ pověděla mírně obvinujíc. Sklopila jsem pohled na moje propletené prsty.

Měla pravdu…

„Všichni tu okolo tebe chodí doslova po špičkách a snaží se tě nerozrušit, to je však podle mě úplně špatně. Potřebuješ nové podněty k životu a… oni se ti je bojí dát, protože si myslí, že ti to ublíží. Bello, vím, že to nechceš, ale tímhle chováním škodíš hlavně tomu nenarozenému drobečkovi a nejen jemu… I Edward je jak tělo bez duše. A to doslova.“

 „Mrzí mě to,“ špitla jsem kajícně. Opravdu mi to bylo líto, ale nic to neměnilo na tom, že jsem pošpiněná, zneuctěná a Edward si mě nezaslouží.

„Tak s tím něco udělej,“ nabádala mě mile, přátelsky. „To malé vás bude potřebovat oba.“

„Nemůžu,“ vydechla jsem plačtivě.

„Proč ne?“ stála si tvrdě za svým, a to mě rozzuřilo téměř až k nepříčetnosti.

„Nedokážu to!“ vyjela jsem na ni zostra. Poprvé po dlouhé době jsem něco cítila. Sice to byla zlost a vztek, ale i tak. Rosalie si prsty prošla tu blonďatou hřívu a na vteřinku se podívala z okna. Jistě vzpomínala…

„Není to tvoje vina,“ dodala pak po chvíli pevně. „Nikdy to není naše vina,“ zakončila vážně.

„Je to moje vina.“

„Není,“ odpověděla mírně.

„Ale ano, utekla jsem.“

„No a co? Taky bych utekla, kdybych viděla mého přítele, jak se tahá s nějakou upírskou courou, která mi zabila rodiče. Co na tom, že to nebylo tak, jak to vypadalo,“ obhajovala mě, ale i Edwarda. Věděla to. Všechno…

„Neměla jsem riskovat. Měla jsem mu věřit, vždyť…“

„Miluješ ho?“ zeptala se zpříma a srdce mi už zase udělalo bolestivý kotrmelec. Ach, né! Jistě že je to ten jediný chlap, kterého kdy budu chtít. Souhlasně jsem přikývla, aniž bych se na ni přitom koukala.

„To je dobře, protože on tě miluje tak, jak si to možná ani nedokážeš představit.“ Hodila jsem po ní skeptický pohled. Tohle jí mám uvěřit? Jistě! Chtěl mě zpátky i přes to, že mi… že… Zastavila jsem další rozvoj téhle nebezpečné věty. Na konci by mě to příliš bolelo.

„Takhle se na mě nedívej,“ napomenula mě. „Jsou tu totiž věci, o kterých ještě nevíš. Nikdo se neodhodlal ti o tom říct proto, že jsi přestala komunikovat.“

„A co například?!“ vyštěkla jsem s bradou bojovně vysunutou vpřed. Rosalii se spokojeně blýsklo v očích. Co tak důležitého se mohlo stát?

„Třeba to, že se Edward kvůli tobě kousnul a prošel proměnou,“ špitla. „Co si myslíš, že je v těch pilulkách, které ti Elizabeth každý týden dává?“

„Což -“ Nestačila jsem to ani doříct a do pokoje vtrhl právě on. Edward v celé jeho kráse a dokonalosti.

On se pokousal?

Kdy proboha?

A proč mi to sakra nikdo neřekl?

Ale to by znamenalo… Myšlenky zmateně střídaly jedna druhou, až jsem se nakonec odvážila pomyslet na otázku, která mě momentálně trápila ze všech nejvíc. Miluje mě ještě? Edward po mě střelil očima, jako by... Sakra, jeho čtení myšlenek! Jenomže vždyť to pořádně nefungovalo ani předtím, tak teď, po jeho přeměně, to snad...

Ihned jsem vystrašeně sklopila pohled zpátky k mým rukám a snažila se uklidnit rozdivočenou srdeční činnost. Byla jsem obyčejná špína, a tak jsem si nedovolila se po něm podívat. Vždyť musel vidět jen upomínku toho, co mi udělal… Defton. To jméno způsobilo, že se ve mně všechno hrůzně sevřelo.

„Rose, to by už stačilo,“ zavrčel na ni navztekaně. Slyšela jsem, jak se ona pomalu zvedla a přešla až k němu. Opatrně jsem se po nich ohlédla a spatřila její ruku na jeho rameni. Obrázek těch dvou takhle blízko mi poslal pořádně žárlivý kopanec do břicha, ale… Musela jsem být zticha. On mohl mít kohokoliv chtěl!

„Bráško, snažila jsem se ti pomoct,“ pronesla mírně a ještě ho párkrát soucitně potlapkala. Z ničeho nic jsem dostala nehoráznou chuť jí tu ruku urvat.

Takhle to rozhodně dál nešlo!

„Edwarde,“ oslovila jsem ho podruhé od doby, co jsem přijela z nemocnice. Můj pohled se odhodlaně zavěsil do toho jeho naprosto překvapeného. A až teď mi došlo, že má nějaké mokré tváře…

„Bello,“ šeptnul zmámeně a udělal krok mým směrem. Ta upírka se pro změnu zase nenápadně vytratila, což bylo její jediné štěstí. A i když jsem na ni jen obyčejně žárlila, přesto měla v některých věcech pravdu. Teď, poté co mi Rosalie řekla tu novinu, že mi Edward dal svoji vzácnou krev a budu tak moct moje maličké donosit, se najednou změnilo absolutně všechno. Nechtěla jsem tu už zůstat zavřená ani chvilku navíc, ale…

Byla tu ještě jedna důležitější věc na vyřešení.

Musím si konečně pořádně promluvit s Edwardem.

A s touhle myšlenkou jsem poklepala na místo kousek ode mě, aby se posadil.

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 46. kapitola - Shledání: