Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 39. kapitola - Sobecké chvilky

23.05.2012 (12:15) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 6251×

Krátký minutový trailer, který Vám možná malinko napoví, jak to bude dál… 

Kapitolka tentokrát věnovaná paní Daně S. za to, že si pamatuje i na ten stříbrný závěs! Bella ho bohužel s sebou nemá, protože chodí s upírem. Netušila jsem, že se tu najde někdo, kdo si bude pamatovat i takovéhle detaily! A neskutečně mě to potěšilo a moc vám za to děkuji! :-)

____________________________________________________________________

39. kapitola

Sobecké chvilky

 Edward

Nechápavě jsem si tu věcičku přeměřil a něco mi… připomínala. Píchlo mě v hrudi, když mi to došlo. No ano, tohle se používalo na zjištění těhotenství! Tak proč mi to… A konečně ke mně dopluly i myšlenky mojí matky. Doslova křičely, že je z toho cítit moje smíšená vůně, takže si ho musela dělat Bella.

Ale proč by-

Jak?

S kým?

I když jsem byl jako upír bělejší než čerstvě nabílená stěna, teď jsem snad musel ještě o tři odstíny zblednout. Měl jsem pocit, že srdce se mi snad napořád přestěhovalo až do krku a z žaludku zbylo jen cosi svraštělého. Nedokázal jsem pořádně nahodit mozek, i když na mě z telefonu bez ustání volala Eliz.

Co se stalo?

To bych rád věděl i já!

Esmé na mě koukala s jasně vepsaným zklamáním v očích. Myslela si, že mě Isabella podvedla, a proto si musela udělat test, i když teď už tam byla jen jedna čárka. Určitě byl neplatný, ale ve druhém okýnku byl pořád náznak dalšího proužku.

Nikdy jsem podobný test neviděl, takže nevím, jestli je to pro náš upíří zrak normální a bylo by to u všech testů podobné nebo… Bože, měl jsem v hlavě hotový guláš. Buďto si ho Bella udělala, protože mě podvedla a myslí si, že je těhotná nebo nepodvedla, ale stejně si myslí, že je těhotná.

Se mnou?

S neplodným upírem?

Vím, co říkala! Že jejich druh s upíry plodit může. Jenomže to až po proměně…

„Eliz? Měla přede mnou Bella někoho? Kromě Deftona myslím. Někoho lidského.“ Stěží jsem propouštěl mezi zuby jednotlivá slůvka. Tak moc to bolelo.

„Ne, proč se ptáš?“ odpověděla dotčeně. „Nechápu, kam tím -“

„Jsi si naprosto jistá? Je to důležitý!“ Poslední větu jsem zasyčel.

„Co se zase děje!?“ obořila se na mě.

„Esmé našla v jejím pokoji těhotenský test. Nevím, jak dlouho tam ležel, ale už je jistě neplatný… Jenomže proč by si ho dělala?“ chrlil jsem ze sebe. „Podvedla mě? Ráno jí bylo dvakrát špatně, dneska jsem ji ale neviděl, tak nevím. Mohlo to být i z otravy jídlem?“ povídal jsem si spíš sám pro sebe.

„Edwarde, když ti povím, že Bella s nikým kromě tebe přes půl roku nespala, bude ti to tak stačit?“ Ztěžka jsem si povzdechnul.

Je to pravda?

„Já se ti úplně divím!“ vřískla najednou běsnivě, až jsem si telefon na vteřinku odtáhl od ucha. „Defton ji unesl a ty si děláš starosti o to, jestli je těhotná… a s tebou? Chápu to dobře?! Do pekla, to ta tvoje láska asi vážně tak silná nebyla,“ vrčela. A měla pravdu.

„Promiň. Je to v porovnání s tímhle naprostá hovadina, banalita, jenomže…“ Další hořké povzdechnutí samovolně opustilo moje rty.

„Jsi jen obyčejný ješitný chlap!“ peskovala mě. A uhodila hřebíček na hlavičku. Hrdý a arogantní… „Za sebe můžu jen říct, že Bella skutečně půl roku nikoho neměla. Necítila jsem u nás nikoho, ani z ní a navíc by mi to po delší době stejně prozradila. Říkaly jsme si všechno,“ popotáhla. „Pak jsi přijel ty a Defton se jí začal znovu dvořit.“ Teď už regulérně vzlykala. „Ale ona se zamilovala do tebe, blbče jeden tvrdohlavej!“

„Já vím,“ hlesl jsem sotva slyšitelně.

„Ona tě miluje tak moc, že mě tu nechala. Byly jsme spolu tak dlouho a nikdo se mezi nás nikdy nedostal. To až tys všechno zkazil! Věř mi nebo ne, ona by tě nepodvedla a vzhledem k jejím kořenům, samotného by tě mohlo napadnout, že Bella není jen tak obyčejná lidská bytost. Co když je to možné? Co když…“ Hlas jí na vteřinku odešel. „Ale nic, protože tebe víc zajímá to, jestli ti nezahnula, než to, jestli je vůbec v pořádku! Jsi vážně mizera!“ vrčela na mě.

„Máš pravdu, Eliz,“ odsouhlasil jsem s těžkým studem. Byl jsem idiot. Tohle bylo nepodstatné a úplně poslední, čím bych se právě teď měl zabývat. „Omlouvám se. Už mlčím. Tak mi to odpusť, ale když mám posledních pět, deset minut volných, přemýšlím nad úplnými hovadinami! A mám strach. Strašně se bojím, že jí ublíží. Já- já viděl jsem mu do hlavy, a tak vím, čeho je schopný,“ vyhrkl jsem a násilím povolil sevřenou čelist.

„Ach, Edwarde, já vím. Musíš ji co nejdřív najít!“ prosila vzlykavě a mně se opět nedostávalo kyslíku. „Mám přijet?“ dodala nakonec.

„Jak už jsem říkal, něco mi napovídá, abys čekala doma… Prozatím,“ pověděl jsem už znovu celkem normálním hlasem. Konečně jsem se dostával pod kontrolu a bylo mi úplně jedno, jestli je můj mazlíček těhotný se mnou nebo s někým jiným. A třeba nakonec gravidní vůbec není. Přesto jsem se v koutku mojí neexistující duše utěšoval tvrzením Elizabeth, že mě Bella nepodvedla. Sám jsem tak nějak vnitřně věděl, že by toho nebyla schopná, takže?

Pokud to tak je… Znamená to, že budu otcem?

Na rtech se mi objevil jen těžko postřehnutelný úsměv, ale byl tam.

Upír, co se mu dostalo cti mít vlastní potomky?

Jo, ať už je nebo není v tom, tak já Bellu rozhodně nenechám. Ona je jen moje. A nakonec, každý má svoje sobecké labilní chvilky. U mě krize v setině přešla a najednou už jsem se opět plně koncentroval na pátrání, protože z dálky se začaly ozývat cizí myšlenky.

„Musím končit, někdo jede,“ doplnil jsem rychle a chystal se to položit.

„Ahoj,“ pípla. „A nezapomeň mě inform -“ nestačila to doříct, protože jsem to típnul a telefon už strkal do zadní kapsy kalhot.

≈

Další hodinu se nedělo nic produktivního. Stál jsem tam, odpovídal na dotěrné otázky a skřípal zubama. Bella je někde v nebezpečí a já tu hloupě šaškuju mezi všemi těmi ochranáři a lidskými policisty. Byl jsem tu jen s Carlislem a Esmé, protože moji sourozenci hledali dál. A podle kontrolních telefonátů mého otce prozatím marně, přesto jsem jim byl vděčný, že alespoň oni nezahálejí, když já tu stojím s rukama v kapsách.

„Edwarde?“ oslovil mě Zoe.

„Hm,“ zavrčel jsem dopáleně a měl jsem pocit, že mám celé tělo jaksi podivně napnuté. Tak rád bych se rozběhnul a hledal…

„Můžeme vyrazit. Vyšetřování je v plném proudu,“ pověděl otevřeně a přitom si mě měřil svýma studenýma zelenýma očima. Dřív jsem míval úplně stejné.

Zoe, Raul a moje rodina věděli, kdo za útokem stojí, ale prozatím jsme to drželi v tajnosti. Kdyby se Defton cítil v ohrožení, možná by Bellu skryl daleko lépe než doposud. To však byla pouhá domněnka. Nikdo totiž nechtěl zbytečně riskovat.

Teď už nezbývalo, než začít hledat.

Nasedl jsem do Astona a Zoe zaujal místo spolujezdce.

„Musíme informovat Raula. Běží sem,“ dodal ledově a podíval se směrem k pokoji, kde se to hemžilo všemi, co se snažili odhalit pravdu, kterou my jsme však už dávno znali. Pak vytáhl telefon.

„Fajn,“ zabručel jsem naštvaně, „a kam teď?“

„Prostě jezdi a já se pokusím najít nějakou prezenci ochranného štítu,“ dodal pořád stejně ostře a já slyšel vyzváněcí tón z jeho mobilu. Měl jsem chuť toho hňupa nafoukanýho vykopnout z auta tak rychle, že by nosem zoral asfalt, ale prozatím byl moje jediná naděje a šance Bellu najít. A tak jsem jen zaťal čelist a dlaně a pokusil se tu moji narůstající choleru vydýchat. Nakonec se mi to skutečně povedlo.

Nastartoval jsem a vyjel neznámo kam. Ten idiot vedle mě telefonoval s Raulem, vyprávěl mu veškeré detaily a já měl možnost poslouchat celý hovor. Můj kamarád měl opravdu napilno, jak jsem zjistil. S notebookem v podpaží si to sem valil upíří rychlostí.

A už aby tu byl…

Okýnkem auta dovnitř proudil čerstvý vzduch, ale nebylo v něm cítit ani minimální náznak jeho nebo její vůně. Znovu se mi bolestivě sevřely útroby a já v duchu nepřestal doufat, že Bella je prozatím v pořádku. A on se jí skutečně ještě ani prstem nedotkl.

Bella

Dalších několik hodin bylo úplné ticho. Nahoře se nikdo nepohyboval, tak jsem se konečně odhodlala podívat do toho papírového sáčku. Pokojem se už nešířil jen zatuchlý vzduch, ale i vůně grilovaného kuřete s bramborem. Odšroubovala jsem víčko láhve s vodou a polovinu té malé plastovky naráz vypila.

Jídlo už sice bylo studené, ale ten šílený hlad, co mi stahoval útroby, to viděl jinak. Chutnalo mu to i přes to, v jaké šlamastice jsem se ocitla…

A hned, jak jsem do sebe všechno nacpala doslova pod tlakem, pokusila se moje mysl znovu zmobilizovat všechny pomocné síly, a tak jsem se konečně sebrala odvahu se podívat, co je za těmi dalšími dveřmi.

Koupelna? Jak jsem zjistila vzápětí.

Nechutná, špinavá koupelna...

Když jsem došla až k záchodu a uviděla tu kalnou vodu se žlutohnědými stěnami, okamžitě se mi znovu navalilo. Ale vší silou, která mi ještě zůstala, jsem zvracení nějakým zázrakem zastavila. Pokud jsem byla skutečně těhotná, dítěti by neprospělo, kdybych vyhodila jedinou pořádnou potravu, která se mi do žaludku po celém dlouhém dni dostala.

Otočila jsem kohoutkem umyvadla a z něj v okamžiku začala crčet rez smíchaná s vodou. Chvilku to připomínalo tekutou hlínu, ale nakonec se voda začala pročišťovat, až vytékala relativně čistá. Opláchla jsem si teda obličej, který byl slepený od slz, a poohlédla se po ručníku.

Nebyl tu.

I zrcadlo nad umyvadlem bylo staré, ale i přes různě velké černé fleky jsem se v něm mohla trochu prohlédnout. A možná by nakonec bylo lepší, kdybych to neudělala. Oči jsem měla nateklé a rudé jako angorák. Obličej mi zdobil nespočet modřin, které se hlavně u pravého spánku slévaly v jednu obrovskou, která už samozřejmě natékala, a tak jsem tu stranu měla taky o dost větší…

Ani levá nebyla ušetřená, ale rozhodně na tom byla daleko lépe než ta napravo. Na jednu stranu se mi ulevilo hlavně z toho důvodu, že jsem nevypadala nijak atraktivně…

Vrátila jsem se do pokoje a vzala za kliku u druhých dveří, byly však zamčené. Tolik štěstí jsem opravdu mít nemohla. A Defton by nakonec odemčeno nenechal, ačkoliv jsem pochybovala, že bych před ním v opačném případě stihla utéct dostatečně daleko.

Židli jsem přesunula pod okno a vyskočila na ni. Venku se už smrákalo, ale i tak mi bylo jasné, podle těch stromů okolo, že jsme na nějaké odlehlé samotě. Daleko od lidí. Daleko od jakékoliv pomoci. Žaludek se mi opětovně bolestivě sevřel při pouhé představě, že není nikdo, jediná duše, která by mě právě teď hledala.

Pochybovala jsem, že by si Edward dal práci, aby mě hledal, natož i našel. Když mu jeho preciózní produkt utekl, neměl už co prodat. A angažovat se až tak moc, aby po mně pátral… V to jsem nedoufala ani trošičku. Moje ruce se okamžitě chytily mříží, abych nesletěla dolů, jak se mi z té beznaděje zamotala hlava.

Slezla jsem opatrně na zem, na kterou jsem se vzápětí i posadila. Zády opřená o chladnou zeď jsem si po tvářích nechala stékat ty dva nezastavitelné potoky. Slaná voda smáčela všechno. Cítila jsem, jak opouští hranu čelisti a padá dolů, aby opět přistála kdesi na mně.

Byla jsem sama a prázdná.

Úplně opuštěná.

Bohužel zas tak sama asi ne… Podle těch ranních nevolností si moje hlava sama automaticky potvrdila platnost toho těhotenského testu, takže ke všem problémům tu byl i tenhle. To malé, jak už se mi jednou stalo, vždycky společně se mnou spotřebovávalo ten proklatý lék. Tehdy jsem ale těch ampulek měla dost, takže žádná proměna nehrozila, ale teď?

Byla jsem v koncích.

Ztratím úplně všechno!

Nakonec jsem se, ani nevím po jak dlouhé době, úplně samovolně zvedla a nohy mě poslušně donesly až k posteli. Jak tělo bez duše. Zhypnotizovaná… Položila jsem se na ni, i když tak šíleně páchla. A netrvalo dlouho a jednoduše jsem usnula.

 Edward

Bylo to šílenství smíchané s trýzní. Měl jsem pocit, že jsem v koncích, protože Zoe prozatím nechytl ani náznak toho, že by se někde poblíž nacházela nějaká ochranná stěna. Nic. A stejně pesimistické byly i myšlenky Carlislea a Esmé, kteří se od nás nikdy moc nevzdalovali.

Když nás po dvou hodinách doběhl i Raul, trochu jsem pookřál. Jenomže zbytečně, jak se ukázalo později. Seděl na zadním sedadle a používal počítač. Měl sice náhradní baterii, ale občas jsme ho museli vyhodit v nějakém místě s elektřinou, aby ho mohl dobít. Snažil se přes ochranářské síto anonymně najít Deftona, ale marně. Pokaždé, když k nám znovu přiběhl, neměl vůbec žádné novinky.

Můj svět se právě smrskl na ubíhající cesty, benzínové pumpy a pročesávání myšlenek všem okolo. Všechno naprosto marně. Nikde nebyla ani stopa po tom zkurvysynovi! A ve mně pomalu začínala umírat i ta drobná naděje, že ji kdy ještě najdeme. A pokud ano, pochyboval jsem, že bude v pořádku…

A co když je to maličké, co čeká, opravdu moje?

Možná těhotná není…

Jenomže co když ano?

Řídil jsem jen proto, aby Raul mohl hledat přes počítač, ale když jsme se nedobrali žádného kladného výsledku, padla dohoda, že já a Zoe budeme dál pokračovat po svých a Raul autem. Takhle jsme mohli projít i lesy, samoty a další odlehlá místa, kam bychom se normálně nedostali. Můj kamarád měl naopak řídit a hledat i v těch nejmenších městech a vesnicích. Stejně tak i moje rodina.

A i když jsem do toho vkládal spoustu nadějí, druhého dne ráno mě opustily i ty. Začínal jsem být čím dál nervóznější a pesimističtější. Věděl jsem, čeho je ten bastard schopný, a tak mi teď nezbývalo, než se upnout k tomu zrnku téměř neexistující naděje. Nebo holt doufat, že to, co už Belle provedl, se dá ještě nějak napravit.

Ale co když ne?

A pak mi přiletěl jeden spásný nápad. Beatrice! No ano! Bez prodlení jsem vytáhnul telefon a zavolal prvně Raulovi, který mi však s omluvou oznámil, že na jihu žádný přátele, kterým by mohl na sto procent věřit, nemá.

Do pekla!

Sakra!

„Eliz!“ vybafl jsem nedočkavě, když mi to okamžitě vzala.

„Co se děje? Našel jsi ji?“ vyhrkla plná naděje.

„Ne, ale potřebuju tvoji pomoc,“ dodal jsem s klidem. Předstíraným.

„Jak?“ vydechla nadšeně. Věděl jsem, že by naší křehké Isabell pomohla jakkoliv. I vlastním životem.

„Znáš jistou Beatrice?“

„No. Jednou jsem ji viděla s Deftonem, když se s ním Bella rozešla. Byli v baru a náramně se bavili. Nikdy jsem to Bells nedokázala říct, protože to bylo tak týden poté, co ho opustila. Přišlo mi, že by jí to mohlo být líto, protože ho nechala pro jeho dobro,“ vykládala. „Havraní, dlouhé a rovné vlasy. Celkem malá,“ popisovala ji.

„Jo,“ odsouhlasil jsem to zbrkle. To byla přesně ta upírka, kterou jsem viděl v jeho myšlenkách. „Musíš ji najít a nějakým způsobem donutit, aby zavolala Deftonovi, abys ho mohla lokalizovat. Vem si s sebou nějakého upíra, kterému věříš, nebo raději dva a taky někoho, kdo to umí s počítačem…“

„Fajn,“ pověděla nedočkavě a pak byla chvíli ticho. „Už vím přesně koho,“ dodala najednou a zavěsila. Nenechala mě ani domluvit a típla to. Normálně bych byl vzteky bez sebe, ale protože se nám hodila každá vteřina, odpustil bych jí všechno.

Do mého nového plánu jsem totiž vkládal nemalé naděje a - soudě podle Zoeho poloúsměvu - i on. Konečně jsem z jeho hlavy vyčetl i nějaké ty sympatie na mou osobu. Že mu to ale trvalo, aby pochopil, že nejsem až takový hňup, jak se občas tvářím. Povzdechl jsem si.

 Bella

Vzbudila mě neznámá hlasitá rána. Srdce se mi v okamžení splašilo a začalo freneticky tlouct do žeber. Modlila jsem se, aby ten hajzl nesešel hned dolů. Hrát si na to jak spím, bych stejně nemohla, když můj pulz byl ztracený někde ve hvězdách.

Cítila jsem, jak se strachy a nervozitou celá potím. To ale ostatně nebylo na škodu, protože když budu páchnout a vypadat strašně, třeba Deftonovi dojde, jak obrovskou chybu udělal, a nechá mě jít. Jo! A úplně stejnou naději jsem měla i v tom, že mi znenadání narostou křídla a budu odsud moct odletět.

Přestaň být naivní, Bello!

Za malým oknem byla pořád tma a já v tichosti tím směrem hypnotizovaně koukala s nadějí, že tam třeba spatřím tvář mojí Elli. Nebo Edwarda.

Ano, i když mě jen sprostě využil, nedokázala jsem v sobě všechnu tu lásku, co u mě vzbudil, jen tak pohřbít. To prostě nešlo. Bylo jí příliš. Navíc ve mně zůstal kus z něj a začínal žít vlastním životem. Ani jsem si neuvědomila, že má ruka něžně tře podbřišek…

Ležela jsem na posteli jen v tom dlouhém tričku, kalhotkách a ponožkách a ani nedutala. Nevěděla jsem, co bude, ale konečně jsem přinutila zůstat slzy tam, kde mají, a měla tak od nich aspoň na chvíli pokoj. Vypnout emoce, naděje, sny a další pozitivní pocity. A třebaže bych si přála mít mysl alespoň dostatečně čistou k tomu, abych mohla chladně kalkulovat, nešlo to.

Když se do okna začalo vkrádat kalné ranní světlo, uslyšela jsem nahoře jeho rázné kroky. Chvíli pochodoval sem a tam, ale nakonec se ty neodvratné zvuky začaly přibližovat.

Tep se mi opětovně zbláznil a oči zamlžily. Žádné uklidňující prodýchávání mi už nemohlo pomoct. Strach a stres mi motaly hlavu, a to doslovně. Celý pokoj se začínal točit dokola.

Klíč zachrastil v zámku a Defton pak rázně nakráčel dovnitř. Já už jsem obranně seděla na posteli, připravená na jeho další útok, ale on jen položil další papírový sáček na stůl a do toho starého naskládal zbytky předešlého jídla.

„Chutnalo ti?“ zeptal se s úsměvem, ihned jakmile se po mně podíval. Nehodlala jsem opakovat moje předešlé chyby, tak jsem mu to souhlasně odkývala. „To je dobře, protože jsi chudá jako myš,“ dobíral si mě tak, jak to dělával jen starý Defton. Z očí se mi spustily nové potoky. Vzpomínky na mě zaútočily a přehrávaly všechno, co jsme spolu prožili…

Pohledem mě chvíli skenoval, než si došel pro židli pod oknem. Odnesl ji zpátky ke stolu a posadil se na ni. Znovu se do mě zabodl jeho modrofialový pohled. Ztěžka jsem polkla. Zapomněla jsem tu zpropadenou věc odnést na svoje místo. Co si teď asi myslí?

Bude mě chtít potrestat?

„Bello,“ pověděl smírně. „Jak už jsem řekl, odtud se nedostaneš,“ vydechl sladce, pak ale jeho tón znovu ztvrdl. A mrazil. „Můžeš klidně rozbít okno a křičet co hrdlo ráčí, ale nikdo tě neuslyší. Já ti pak další deku nedám jen proto, že ti bude zima,“ vydechl úlisně. „I když ty asi s chladem problém nemáš, že?“ Dvojsmysl byl naprosto jasný. Jako by mě mentálně vyfackoval. Byla jsem ztracená, což mi potvrdila i jeho další slova. „A jestli si myslíš, že tě ten tvůj Edward snad zachrání, tak se mýlíš. Tady nás nikdy nenajde!“

Poprvé po dlouhé době mě přepadl vztek.

„Nemusíš se bát,“ zavrčela jsem bojovně. „Pochybuju, že bych ho zajímala natolik, aby si dal práci mě hledat!“

Deftonovi doslova zajiskřilo v očích. Naštvaně, ale zároveň i pobaveně. To jsem pořád rozpoznat dokázala, ale nechápala. Stoupnul si a přešel až ke mně. Vyděšeně jsem sledovala každý jeho pohled. Prsty pravé ruky mi opatrně přejel po nateklém obličeji. Od spánku až po bradu. Neucukla jsem. Nechtěla jsem schytat další, při které by mohl svoji sílu těžce podcenit, a já bych taky mohla přijít o čelist…

„Ty jsi tak naivní a hloupá,“ pověděl výsměšně.

„Ne!“ obořila jsem se na něj navztekaně.

„Vážně jsem v tolik štěstí nedoufal, ale jak vidíš… Tys mi to ulehčila tím, že jsi utekla.“ Tentokrát se už opravdu hlasitě zasmál.

„Neboj se, Edwardovi jsem ukradená! Hledat mě rozhodně nebude!“ stála jsem si neoblomně za svým.

„Zase se mýlíš,“ promluvil na mě tak soucitně, jako by snad věděl, co to znamená. „Tím, že jste se propojili,“ zavrčel vztekle, „potvrdil to, že k tobě cítí něco tak čistého a silného, co může jen upír. Teda alespoň to jsem si myslel. Co jsem ale nečekal, že ty mu to oplatíš. Jsi, zatraceně, jen pouhý člověk! Nechápu, jak se vám mohlo podařit sloučit vůně,“ dokončil rozběsněně. Cukalo mu v čelisti a jeho doutnající modrý pohled mě přikoval k matraci. Začínala jsem mít pořádný strach.

„Byl to jen trik,“ uklidnila jsem ho okamžitě a doufala, že to pomůže. „On ke mně ve skutečnosti vůbec nic necítí!“ Opravdu se malinko uvolnil. Dokonce se teď zdál i mírně pobavený.

„Jak jsem řekl, jsi naprosto hloupá, když si to myslíš. Tohle spojení totiž ošálit nejde,“ zamračil se.

„Jemu se to povedlo,“ nehodlala jsem ustoupit, protože pravda byla jen na mojí straně. Další úšklebek mu ozářil tvář.

„Nejde, věř mi. Málokomu z nás se povede sloučit vlastní druh z oboustranné lásky. Nemluvě o fingování, to se snad ještě ani nestalo,“ uculil se.

„Tak proč jsem ho -“ Rychle jsem se zastavila, abych náhodou neřekla příliš, ale stejně už bylo pozdě.

„Co!?“ domáhal se neodbytně.

„Já utekla, protože jsem ho viděla s upírkami z Volterry,“ zasípala jsem ztěžka a pokoušela se nerozvzlykat jak obyčejná vystrašená holčička, i když jsem se přesně takhle cítila. Defton stále držel koutky vzhůru a nevěřícně přitom kroutil hlavou.

„Ty sis myslela, že tě podvedl?“ Další moje souhlasné odkývnutí. Nemyslela! Věděla! A ten hajzl se tentokrát opravdu pořádně rozesmál. „Tak to je gól!“

„Jsem ráda, že tě to potěšilo. V nic jiného jsem ani nedoufala!“ vyštěkla jsem sarkasticky, ale naprosto zlomená uvnitř. Naštěstí se po delší chvíli konečně přestal chechtat a nahodil opět seriózní tvář, ačkoliv bylo jasně vidět, jak moc velkou energii musí vynaložit, aby zůstal vážný.

„O upírech toho opravdu moc nevíš. Díky bohu, že jsi tak naivní.“

„A to jako proč?“ vypadlo ze mě zmateně. V prstech jsem svírala kraje matrace zakryté dekou a špičkami nohou se dotýkala studené země.

„To spojení se nedá obejít. Pochybuju, že by se mu postavil, i kdyby před ním Jane tancovala úplně nahá nebo v tom nejerotičtějším prádle, co existuje,“ vykládal opět potěšeně. „Ty ani nevíš, jak idiotsky sis to vyložila, co?“

Začínaly se mi opravdu svírat útroby. Jeho vítězný pohled zářil… Že by Edward nakonec nebyl takový parchant, za jakého jsem ho původně měla?

„Jak jsem řekl, jsi naprosto pitomá. Nemusel bych ti to říkat, ale možná bys měla znát celou pravdu,“ dodal klidně, odstoupil ode mě a šel se opět posadit na židli. Hodil si nohu přes nohu a pobaveně mě přitom pozoroval.

„Jeho adoptivní otec měl na návštěvě Ara. Narazil jsem na toho blbce cestou. Oni nevěděli, že je sleduju, protože jsem si kolem sebe utvořil štít. Musel jsem však být dostatečně daleko, aby mě nezmerčili. Poslouchat ty jejich otravné prosby, jak Jane s Heidi škemrají, aby je nechal jít na nákupy, bylo pěkně nezáživné. Chtěl jsem to otočit a vzít roha, protože jsem měl jiné věci na práci,“ řekl sladce, a přitom mě nedočkavě sjel od hlavy až k patě. Vnitřně jsem se nechutí otřásla. „Každopádně, právě v okamžiku kdy jsem se chtěl vydat k hranicím, začali se bavit o Cullenech, a to mě zaujalo. Poslouchal jsem, jak se Aro nemůže dočkat toho, že možná pozná nové členy jejich klanu. Podle mě mu šlo i o něco jiného, ale bylo mi to fuk, protože jsem si uvědomil, že tě ten zkurvenej vegetarián bude muset opustit. Nevěřil jsem, že by tě dokázal vystavit takovému nebezpečí… A taky že ne,“ usmál se potěšeně. „Nechal tě v hotelu. Bod pro mě!“

Hlasitě jsem se rozbrečela a začala si v mysli skládat jednotlivé detaily. Přesně ty, které mi prve chyběly…

„A díky tomu, že jsi je viděla společně, i když jen nakupovali, což ti asi nedošlo, jsi utekla, a tak se moje plány rapidně zjednodušily,“ dokončil spokojeně.

„To není pravda,“ mumlala jsem si šeptem nešťastně. Ne, to nemohla být pravda. Edward mě podvedl a basta! Nikdy mě nemiloval. Nemohl… Nemohla jsem všechno tohle zavinit jen z pouhého nedorozumění. To by bylo příliš kruté!

„Je,“ špitl potěšeně. „Bohužel pro vás dva, ale bohudík pro nás,“ zapěl tak jaksi nedočkavě.

„Co tím chceš říct?“ vyjela jsem na něj rozladěně. Ta naděje v jeho hlase mi rozechvívala žaludek, ale tím špatným směrem…

„Že jakmile si zvyknu na ten tvůj smrad, označkuju si tě sám. A pokud se mi to nepodaří, nemá smysl, abys dál žila. Když tě nemůžu mít já, nebudeš patřit nikomu!“ povídal naprosto klidně, jako by mi vyprávěl o svém dnešním nudném dni, a přitom mi s klidem koukal do očí.

Duševně chorý pomatenec…

Když si představím, že jsem Edwardovi nevěřila, když mi tvrdil, že je Defton nebezpečný. Ty jsi taková naivní kráva, Bello! Nakonec je teda všechno jen a jen moje chyba. To já nám zničila společnou budoucnost a to jen proto, že jsem ubohá, zbrklá a stupidní husa!

Proč jen jsem nedokázala Edwardovi úplně a bezmezně věřit? Proč jsem ho nemohla poslechnout a zůstat v hotelu? Nebo proč jsem jenom nepočkala a nedala mu to pořádně sežrat, protože bez něho můj život stejně nic neznamená.

Jenomže ani on mi neřekl celou pravdu! Ale uvěřila bych mu, kdyby mi nakonec všechno pověděl?

A co by asi teď řekl na to, že z něj bude otec?

Možná by mi ani neuvěřil…

Ale třeba ano.

Ten magor naproti mně se najednou zvedl ze židle a pár vteřin se na mě jen mlsně díval. Polil mě ledový pot. Nakonec si chytil lem trika do prstů a přetáhl si ho přes hlavu. Všechno se mi v ten okamžik rozmlžilo, jazyk se přilepil na vrchní patro a v puse jsem cítila sladko. Bože, asi budu znovu zvracet...

Triko se mu už válelo u nohou, když si začal pomalu rozepínat kalhoty. A zatímco si mě u toho nenasytně prohlížel, mluvil. Na mě. Já ho však vůbec neslyšela. Hrůzou jsem snad ohluchla nebo mi jen bušící tep zaplnil uši tak, aby přehlušil všechno ostatní. Ve výhledu se mi začínaly objevovat barevné fleky.

A pak se, jen v černém spodním prádle, vydal ke mně.

____________________________________________________________________

Tak co vy na to? Jak tohle asi může dopadnout? A co když ji Edward a spol. opravdu nenajdou včas? 

Za každý komentář Vám předem strašně moc děkuji! :-)

Kikketka

____________________________________________________________________

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 39. kapitola - Sobecké chvilky: