Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 36. kapitola - Edwardova panika, Bellino zjištění a útěk

21.04.2012 (12:15) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 43× • zobrazeno 6712×

36. kapitola

Edwardova panika, Bellino prohlédnutí a úprk  

Bella

Nevím, jak dlouho jsem tam bez pohnutí seděla, koukala směrem, kde ještě před okamžikem prošel Edward a nechala si tělo zalít tou všepožírající bolestí. Zdálo se mi to však jako nikdy nekončící věčnost. Šálek horké čokolády, který společně se mnou zamrzl kousek od mých úst, mi do nosu bez ustání vháněl tu sladce mazlivou vůni té tmavé pochoutky. Možná se chtěl přimlouvat za něco, co už neexistovalo. Já a Edward.

Neposlouchala jsem nic.

Ne srdce, ne rozum. Ani číšníka, který se mě starostlivým hlasem ptal, jestli jsem v pořádku…

Ne, nebyla jsem a už ani nikdy nebudu!

On mě zradil. Po tom všem… Jenomže co bych taky mohla čekat od někoho, jako byl Edward? Namyšlený a sebestředný upír, který nesnášel lidi. A já se v mnoha ohledech podobala právě spíš jim než upírům, ačkoliv něco z nich bylo i ve mně. Nakonec, můj otec byl jedním z nesmrtelných…

Vzpomínka na tátu mi konečně vehnala slzy do očí. Spustily se tak hojně, že jsem ve vteřině neviděla nic, jen mokrou záclonu. Cítila jsem, jak mi ta horká, slaná voda v proudech teče po tvářích a značkuje si tudy cestu. Jakoby pálila. Přemýšlela jsem nad vším a zároveň nad ničím.

Jak mi to mohl udělat?

Vždyť jsem ho tolik milovala.

Copak se dá to naše sloučení nějak obalamutit?

Zřejmě ale ano, když si tak klidně vykračoval s volterskými upírkami. Možná se se mnou nakonec spojit musel, aby tak ostatní přesvědčil, že mě má a že jim cesta sem na sever za to opravdu stojí…

Jak naivní a hloupá jsem byla.

Edward rozhodně nevypadal, že tam s nimi je z donucení, právě naopak. Usmíval se. A pak mi došlo… Oni šli vlastně na opačnou stranu, než byl hotel. Nedávalo to smysl, ale v tenhle moment jsem nad tím ani nebyla schopná nijak hlouběji přemýšlet.

Auto jsem sice nechala zaparkované kus odsud, ale přesto bych se k němu mohla dostat relativně v bezpečí. Do toho hotelového pokoje jsem se už sice vracet nechtěla, ale bylo to nutností.

Postavila jsem se tak zbrkle, až i číšník o krok ucouvl, a porcelánový hrneček, který jsem v rychlosti vrátila na talířek, zanaříkal nad mou bezohledností. Nebrala jsem jeho námitky v potaz. Z kabelky jsem vytáhla bankovku, která o něco převyšovala moji útratu a s díky přistála v natažené číšníkově dlani. Bez komentářů si ji schoval a ještě mi pěkně poděkoval. Ignorovala jsem ty jeho další zbytečně všetečné dotazy, jestli jsem nebo nejsem v pořádku, protože moje rozpoložení snad bylo dost zřejmé, ne? Mokré tváře jsem si utřela papírovým kapesníkem a vyrazila na cestu k autu.

Bylo to peklo.

Každou chvíli se moje na maximum vybičované smysly otáčely do všech možných stran a směrů, jen aby se přesvědčily, že mi prozatím nic nehrozí. Tu mrňavou blonďatou čubku jsem však nikde nezahlédla a tudíž se ten několikatunový kámen, co mi bez ustání plaval na dně žaludku, skvěle doplňoval se studeným potem, který se mi tvořil po celé délce páteře.

Děsila jsem se všeho.

Naštěstí jsem v sobě udusila jedno zděšené vyjeknutí, když kousek ode mě vzlétnul naštvaný holub a dával to jaksepatří hlasitě najevo. Proklínala jsem ho společně s tím hajzlem Edwardem. Nic tak odporného a podřadného, jako byl on, už na světě snad ani neexistovalo.

Bezpáteřní zmetek!

Jak mi to mohl udělat?

Ne… Jak nám to mohl udělat… Mně a jemu. A Elizabeth…

Držela jsem si kabelku těsně u boku, jako bych v ní měla poschovávané zlaté cihličky a svižným krokem, který jsem prozatím s úspěchem korigovala na správnou rychlost, mířila k cíli. Přece jen, nechtěla jsem se pustit rovnou do běhu. To by někomu mohlo přijít nanejvýš podezřelé, a to bylo to poslední, jak jsem chtěla působit. Navíc už ani nechybělo moc, a mohla jsem se konečně alespoň trochu uklidnit v prozatímním bezpečí mého autíčka.

Když jsem konečně opravdu dorazila až na parkoviště, úleva přišla v tak nezadržitelné vlně, že se mi do očí v okamžení opět v plné síle nahnaly slzy. Přetekly přes okraj a už mi znovu brázdily tváře. Z úst mi taky uteklo jedno hlasité povzdechnutí a tentokrát už jsem se k mému vytouženému záchytnému bodu doslova rozletěla. Kéž bych se mohla pohybovat rychleji…

Co kdyby se tu znenadání objevil Edward?

Dokázala jsem si představit ten jeho arogantní úšklebek, kterým by mi dal jasně najevo, jak hloupá holka jsem. Ano, totální káča pitomá, protože nechat se obalamutit tímhle způsobem… Vždyť obelhal i jeho sestřenku. Obhajovala mě jedna z mých částí.

Ten grázl!

Elli… Jak se asi má? Tuší…? Jistěže ne, jinak by mě s ním nenechala jen tak odejít. Samotnou. Takže dokázal přehrát obě dvě. Nejenom mě. Trošku se mi ulevilo, že jsem se jako jediná nenechala zmanipulovat, to ale neznamenalo, že to snad teď bolí míň. Ne, bylo to nepopsatelně šílené. Nepředstavitelné. V krku jsem měla sucho, hrdlo stažené. Pokud by se mě někdo v tenhle okamžik na něco zeptal, nedokázala bych ani odpovědět. Prostě to nešlo. Dusila jsem v sobě vzlyky a pokoušela se samu sebe přesvědčit, že na pláč bude ještě dost času později.

Teď bylo přednější utéct.

Nastartovala jsem a z parkoviště vyrazila takovou rychlostí, jako bych měla v patách nejhorší mafiánskou organizaci. A ono to tak k mojí smůle vlastně bylo. Na předpisy jsem v tenhle okamžik opravdu nehleděla…

Zaparkovala jsem kus od hotelu.

Rázovala jsem si to dovnitř doslova jako voják a tak tak stihla chytit výtah, kterým se jeden starší pár chystal vyjet nahoru. Pohledů, které po mně neustále házela recepční, jsem si raději nevšímala, ale zřetelně je v zádech vycítila. Dlaň jsem vrazila do zavírajících se dveří, a ty se s cinknutím opět otevřely. Ten prošedivělý muž si naštvaně odfrknul, ale jeho – podle těch zlatých kroužků na prsteníčcích – manželka ho jen uklidňujíce pohladila po paži. Přitáhl si ji blíž k sobě a já málem nahlas fňukla.

Nesmíš!

„Kam to bude?“ pověděla mile ta paní.

„Osmé parto,“ pípla jsem suše a raději se k nim otočila zády. Oni byli šťastní… Oči jsem musela mít rudé, uslzené a řasy slepené.

Vystoupili už v druhém, tak jsem si osmičku a zároveň nejvýš postavený čudlík zmáčkla sama. S namáhavým funěním, kterým jsem se snažila udržet vzlyky uvnitř, jsem se opřela zády o chladnou stěnu výtahu. Pohled mi však uvízl na té protější, tak perfektně vyleštěné, že téměř dokonale odrážela moje jasně viditelné neštěstí.

Další cinknutí mě probralo z transu a než jsem se nadála, už jsem elektronickým klíčem otvírala náš společný pokoj. Nepůsobil tak nádherně jako včera. Barvy najednou vybledly, odporné ticho společně s tucty vzpomínek se tu ve vzduchu vznášelo jako otravný plyn, který mě doslova dusil. Pokoušela jsem se nedýchat, aby se mi jak do plic, tak do hlavy nedostalo až příliš toho nechtěného. Marně…

Zase jsem němě plakala.

Čapla jsem Edwardovu sportovní tašku, která byla rozhodně skladnější než ten můj obrovský kufr, a začala do ní bez ladu a skladu házet věci. Jen to nejnutnější. Doklady, peníze, které tu ten bastard nechal, a další nezbytnosti. Necítila jsem nejmenší výčitky svědomí, že jsem mu cokoliv vzala. Zasloužil by si i něco mnohem horšího. Nenávist, která mnou právě proudila, byla tak silná, že jsem pomalu necítila nic jiného.

Právě jsem si do kabely skládala rifle, když mě přepadla šílená křeč. V celém těle mi vypukl požár, ale jak rychle se přihnal, tak chvatně i odešel. Sebrala jsem se tedy ze země, párkrát se zhluboka nadechla a pokračovala v balení.

Nakonec jsem po kratším hledání našla kus čistého papíru a na něj v pár holých větách, za které by se nemusel stydět ani dlaždič, napsala Edwardovi vzkaz. A s taškou na rameni, kabelkou na druhém a přeloženým psaním v ruce jsem konečně stanula před vytřeštěnou recepční.

„Přejete si?“ zeptala se podezřele.

„Máte obálku?“

„Ano.“ Podala mi jednu. Bílou jak čerstvě napadaný sníh a už podle hmatu z kvalitního papíru. S díky jsem do ní vložila ten můj průměrný papír se vzkazem pro toho parchanta, který mi dřív tak zamotal hlavu. Teď už ale ne. Tužkou, kterou mi půjčila, jsem na ni co nejúhledněji napsala jméno Edward Cullen, aby bylo jasné, kterému všivákovi to má předat.

Přemýšlela jsem mechanicky jako robot. Jela jsem na autopilota a přitom i stíhala skenovat okolí pro případ, že by se ten hajzl jeden podělanej stihl vrátit i s doprovodem. Vážně, nikdy jsem nebyla tolik sprostá, ale teď? Jako by najednou zmizel ten blok. Slušné vychování šlo na čas pryč, na procházku, a vyměnila jsem ho za něco mnohem odolnějšího…

„Předáte mu to?“

„J-jistě,“ zaškobrtla se. Vyděšeně na mě mrkala a já nechápala, co má pořád za problém. Každopádně můj nebyl, takže ať už to bylo, jak chtělo, otočila jsem se k odchodu.

„Moment a co pan Cullen?“ Ať táhne třeba k čertu, pomyslela jsem si kysele, ale na tváři mi vykoukl jeden fiktivní úsměv.

„Jakmile se vrátí, předejte mu tu obálku. On pak zaplatí pokoj,“ dodala jsem na objasněnou a s posledním díky na rtech vyšla před hotel. Stejné počasí, co právě brázdilo oblohu, vládlo i v mé zatracené duši. Zataženo, chlad a šedá beznaděj, která hrozila protrhnutím v podobě záplavy slaných kapek.

Urychleně jsem se vydala k autu, abych si do kufru hodila tašku, a konečně vyjela na cestu – kdoví kam. Rozhodně ale hodně daleko. Musela jsem mezi sebe a toho šmejda postavit hradbu z co nejvíce kilometrů.

Kousek od hotelu jsem si ještě koupila mapu severního opevnění, abych zjistila, kam se vydám. Naštěstí to tu bylo daleko větší a rozlehlejší než tam, kde jsme s Elli žily. Bylo to tu poskládáno z mnoha malých městeček, z nichž to nejdůležitější bylo právě to, odkud jsem prchala. A mezitím, co jsem řídila po dálnici, která vedla do sousedního města, snažila jsem se přemýšlet nad tím, co bude dál.

Mám napsat mojí sestřičce? Nakonec by něco přece vědět měla, aby to Edwardovi neprošlo tak snadno. Ale po krátké úvaze jsem jednoznačně rozhodla, že ji do toho zatahovat nehodlám. V brzké budoucnosti mě beztak čekala proměna, která by jen všechno zkomplikovala. Lovnou zvěří jsem měla být jen já sama a netoužila jsem ještě ohrozit život i Elli.

Hodiny ubíhaly až příliš rychle.

Během cesty jsem skoro nesundávala nohu z plynu a jen jednou si dovolila zastavit, abych natankovala a něco zakousla. Netušila jsem, kde se ve mně z toho všeho bere ještě ten otravný hlad, ale žaludek mi dělal téměř kotrmelce, jen aby na sebe upozornil.

Teď už bylo něco kolem osmé večer a já začínala být z celodenního stresu utahaná. Topení se v sebelítosti nad rozervaným srdcem, neustálý pláč, který nejednou málem zavinil můj konec. Jednou jsem totiž v té zběsilé jízdě před minulostí vjela do protisměru a podruhé málem v zatáčce vyletěla ze silnice.

Nezajímala mě žádná povolená rychlost. Normálně by mi ani nevadilo ukončit tuhle moji bídnou existenci, vždyť kdo chce být sám se srdcem na maděru a s tolika problémy? Já rozhodně ne, ale pokaždé se mi v hlavě výstražně rozblikal vykřičník. Něco uvnitř mě prostě nechtělo, abych svůj život takhle zmařila, což bylo zvláštní…

Vždyť jsem tu jen já.

Důležité však bylo to, jestli můj plán zabere. A snad se mi tím, že se od Edwarda dostanu co nejdál, na něj podaří i zapomenout.

Edward

Chodil jsem po městě, hlavně tedy v centru s těmi dvěma blondýnami a pouze ze slušnosti s nimi mile konverzoval. Za hranice je s falešnými průkazy bez průtahů pustili, ale většinou to záleželo jen na zlatavém pohledu, kterým ony disponovaly. Nikdo dokonce nepoznal Jane, což bylo spíš ohromné štěstí než pouhá náhoda.

Aro tu nikde poblíž nebyl, takže jsem se nemusel zbytečně obávat a stresovat. Ovšem jedna věc mi stejně nedávala klidu. Tajně jsem doufal, že se Alice toho šaška nedotkne, protože ona jako jediná viděla moji Bellu ve svých vizích. A to by zkomplikovalo všechny moje plány.

Rozhodl jsem se raději nevymýšlet zbytečné katastrofické scénáře, abych je tak ještě hloupě nepřivolal, a porozmýšlel nad tím, jak by asi mému mazlíčkovi slušely ty černé, upnuté šaty, které jsem před chvílí zahlédl za výlohou Cavalliho.

Najednou se mi ale udělalo nevolno.

Tělo mi ve vteřině zavalila lavina děsu a dalších negativních pocitů. Strach, ten byl právě asi tím nejsilnějším, co jsem tak najednou cítil. Nedal jsem na sobě ale nic znát. Telefon jsem chtě nechtě nechal vypnutý, protože nevzít Bellin telefonát bych nedokázal a pak ty dvě semetriky chtěly neustále vidět tu lidskou dívku, se kterou jsem se spojil. A ten elektronický krám byl plný tajně pořízených momentek. Hlavně tehdy, kdy můj mazlíček spal nebo…

Vymluvil jsem se, že je vybitý.

A pak, přece mě poslechla, když jsem jí jasně psal, aby dnes zůstala v hotelovém pokoji. Sice to nebylo ideální místo a naprosto se mi protivilo ji tam nechávat samotnou, jenomže to tak muselo být. Zvlášť teď, když se po městě pohybovaly tyhle dvě.

Nechápal jsem, kde se ve mně tak najednou vzaly všechny tyhle děsivé pocity. Vždyť jsem upír, sakra. Nesmrtelný. A nebál jsem se nikoho a ničeho. Nikdy! Jediná věc, o kterou jsem měl po dlouhých staletích skutečné obavy, byl už jen Bellin život a nic jiného.

Tak kde se to najednou uvnitř mě bralo?

Stres z toho, aby všechno dopadlo tak, jak má?

Jane s Heidi mě zavedly do jednoho drahého butiku a netrvalo ani minutu a už si do šatny každá odnášela alespoň pět modelů. Rezignovaně jsem se posadil na pohovku opodál a cítil se doslova jak na trní. Tohle všechno se mi přestávalo líbit. Zvlášť teď, kdy se k tomu emocionálnímu koktejlu přidal i vztek, ale pořádný, žádný slabounký odvar. Jako by mi znovu fungovalo srdce a právě v tenhle okamžik zběsile pumpovalo. Všechno se mi to uvnitř tak rychle nahromadilo, že jsem to už prostě nedokázal vydržet a nahlas výhružně zavrčel.

„Seš v pohodě?“ zeptala se podezřívavě Jane, když odtáhla závěs a odlepila svůj mlsný pohled od jedněch zlatých a proklatě miniaturních šatů, které si na délku paže prohlížela. Na sobě už měla cosi fialového a vypadala v tom fakt děsně.

„Jo,“ štěknul jsem dopáleně.

„No, nevypadáš na to,“ broukla smyslně a pak se mi upíří rychlostí posadila do klína. Rozkročmo, samozřejmě, takže se jí ten fialový hnus vyhrnul až k pupku a kalhotky taky k mojí věčné smůle neměla. „Věděla bych, jak ti pomoct -“

Znovu jsem běsnivě zavrčel a rukou ji ze sebe hrubě shodil na zem. Byla tak překvapená, protože to z mojí strany nečekala, že přistála na prdeli s nohama roztaženýma daleko od sebe. Díval jsem se jí jen do obličeje. Vztekle se na mě mračila a já měl nehoráznou chuť ji chytnout pod krkem a praštit s ní o zeď. Ale místo toho jsem se v křeči svalil z toho měkkého gauče já a na vteřinku byl rád, že můžu cítit spíš tu fyzickou bolest než psychickou.

„Tohle už nikdy nezkoušej,“ zasyčela mi ta mrcha do ucha, stáhla si spodek šatů na svoje původní místo a pak důstojně odkráčela zpátky do kabinky. A mě nechala válet se na zemi s doznívajícími křečemi po té její proklaté moci.

Nehodlal jsem se jí podrobit, ani na to nijak jinak reagovat, a tak když mi to moje tělo dovolilo, znovu jsem se posadil na ten gauč. Prodavačka na mě nejen třeštila oči, ale i její myšlenky byly pořádně vyděšené, téměř jako ty moje, jejichž intenzita ale zvláštním způsobem slábla.

Nechápal jsem už vůbec nic.

Ruka mě provokativně svrběla, když jsem si chtěl zapnout telefon a zkontrolovat, jestli se Belle třeba nějakou hloupou náhodou něco nestalo. Nebo jestli se mi neozvala recepční. Vylezl jsem tedy nepozorovaně před obchod a mojí obvyklou rychlostí se přesunul co nejdál, ale jen tak, abych mohl stále odposlouchávat mysl Jane a Heidi.

Jistota je jistota.

Zmáčknul jsem tlačítko a trvalo snad celou věčnost, než se ten krám rozběhl. Za tu dobu bych stihl oběhnout planetu – fajn, tak možná ne, ale ty dvě už si zkoušely poslední model. Sakra, vrčel jsem si vztekle pod nos.

Na displeji zablikaly tři nové zprávy. Dvě z neznámého čísla, takže jistě hotel, a jedna, která oznamovala zmeškaný hovor, nebo hovory. Doufal jsem v první variantu.

Okamžitě jsem si přečetl tu první a její obsah mě totálně vyděsil. Jako upírovi by se mi to stávat nemělo, jak už jsem říkal, ale ta ženská z recepce mi oznamovala, že slečna Isabella odešla z hotelu ven. Kdyby moje srdce ještě žilo, právě by se zastavilo.

Neváhal jsem a otevřel i tu druhou, která byla od té samé lidské osoby. V té mě opět ujišťovala, že Bella se v pořádku vrátila zpátky. A veškeré napětí ze mě v okamžiku opadlo. Oddechl jsem si a chystal se zmáčknout poslední zprávu, když mi v hlavě vybouchl písklák Jane, která se po mně právě sháněla. Prodavačka se jen zděšeně přikrčovala, v ruce platební kartu.

V jedné vteřině jsem stihl všechno. Vypnout telefon a přesunout se zpátky do obchodu.

„Tak tady jsi,“ ohnala se po mně navztekaná Jane. „Snad se mě teď nebudeš bát,“ odfrkla pohrdavě a já tiše zavrčel. Z téhle sirény bych se na prdel neposadil, ani kdyby mě rok v kuse mučila.

V tichosti a veškeré pokoře jsem přetrpěl tohle absurdní odpoledne a nemohl se dočkat, kdy konečně sevřu v náručí mého jedinečného mazlíčka. Moje tělo se nedočkavě dožadovalo svojí dávky, která však byla prozatím v nedohledu.

V šest Jane zazvonil telefon. Aro jí přikázal, aby se obě ihned vrátily, že odcházejí. Nepředstavitelná blaženost se mi rozlila mým nemrtvým tělem. S nefalšovaným úsměvem jsem posbíral zbylé papírové tašky a všichni jsme se společně vydali k hranici. Ochranáři nás nechali projít bez sebemenších problémů a já poprvé zacítil ten prazvláštní pach. Něco mi připomínal, ale nevěděl jsem přesně co… nebo koho.

Mávnul jsem nad tím rukou a rozběhl se i s nákupem k našemu domu. Garda už byla shromážděná před barákem a ten klauní albín se loučil s Carlislem a ostatními. Alice postávala kousek za nimi a v momentě, kdy mě uviděla, se její tvář bolestně stáhla. Netrvalo dlouho, než jsem se dostal do její mysli, ale v ten okamžik, kdy se to opravdu stalo, mi všechno došlo.

Neviděla Bellu.

A to znamenalo pouze jednu možnost…

Měl jsem pocit, jako bych se smrsknul, a uvnitř mě vybouchla taková ničivá nálož bolesti, a že se snad na místě rozpadnu, což bych nakonec i uvítal. Tohle ale nemohla být pravda.

Vytáhl jsem mobil a naprosto drze ho přede všemi zapnul.

„Nebyl vybitej!“ prskla na mě nahněvaně Jane.

„Ne,“ opáčil jsem kysele, „ale ona je jen moje, pro moje oči,“ dokončil jsem s tichým vrčením. Ta blonďatá kráva si jen odfrkla, vzala si po vzoru Heidi svoje tašky a přemístily se až k Arovi, který mě momentálně zvědavě pozoroval. Chtěl jsem na něj zařvat, ať laskavě neprovokuje a čumí jinam, ale nechtěl jsem zbytečně vyhrocovat situaci.

Navíc mi Alice jasně ukázala, jak by to dopadlo.

Ten zmeškaný hovor byl samozřejmě od mojí sestry a teď už jsem i věděl, co mi chtěla. Kromě toho mi zapípal, aby ohlásil další příchozí zprávu. Ztuhnul jsem. Co když… Žádný takový! Ona žije! Rozumíš? Žije! Nic jiného jsem si ani připustit nechtěl. Nemohl!

Vytočil jsem její číslo, ale jen to vyzvánělo. Nebrala mi to.

S hraným ovládáním jsem přečetl i tu nejnovější smsku. Zhluboka jsem se nadechl a přemýšlel, jak je možný, že Alice Bellu nevidí už několik hodin a recepční mi před pár hodinami oznámila, že Isabella opustila pokoj a nechala mi po sobě jen vzkaz, který si mám vyzvednout u ní dole.

Vyděšený.

Rozrušený.

Rozzuřený.

Tahle slova mě teď naprosto perfektně vystihovala. Jediným uklidňujícím faktorem, který jsem si opakoval neustále dokola, byla fráze, že moje Bella žije. Musí žít! Jinak to ani nebylo možné. Pokusil jsem se jí tedy znovu dovolat a opět marně. Téměř jsem na věčnost poslal i druhý mobil, jak pevně jsem ho držel.

Rozloučil jsem se s tou gardou imbecilů, úhledně seřazených, a tak rychle, jak jsem to jen dokázal, jsem utíkal zpátky do hotelu. S větrem o závod, ačkoliv mi bylo jasné, že můj mazlíček už tam na mě nečeká. Hlava zpracovávala všechny tyhle nové informace, ale ani jedna nedávala smysl.

Proč by utíkala?

A kdyby mě viděla ve městě, jistě bych si jí všimnul i já. Jsem upír! A máme spojení… Tak co se zatraceně stalo?!

Všechno mi vysvětlilo Bellino výmluvné psaní, které mi recepční podávala dost opatrně vzhledem k mému šílenému výrazu, který ji pekelně děsil. Nedivil jsem se jí, ale taky mě to nezajímalo.

Stálo tam jen… ‚Zasranej hajzle! Viděla jsem tě! Už mě nikdy víc nenajdeš, ty zmetku!‘

To mluvilo za vše… Kde a kdy se to ale stalo, tak to jsem netušil. A už vůbec jsem nechápal, jak bylo možné, že jsem si jí nevšimnul.

A pak všechno zapadlo do těch správných kolejí. Jako když golfista pošle jedním perfektním pohybem míček do jamky. Tak to byla ta šílená bolest, co jsem cítil. Naše propojení. Byly to její zdrcující pocity a já si teď nadával, jaký jsem to ale debil, že mi to hned nedošlo. Mělo mě to trknout!

Jako ve snách jsem vytáhl peněženku, zaplatil za ten zpropadený pokoj a pomalu se vydal nahoru zabalit si věci. Jedno mi ale bylo jasný. Budu ji hledat a…

Najdu ji. Musí se dozvědět celou pravdu.

A rozhodně jí to jen tak neprojde!

Musím se okamžitě vydat na cestu!

Andare (Odejít, jít...)

Bella

Nakonec jsem ten úprk kolem jedenácté večerní vzdala a zajela k jednomu motelu kousek u cesty, jehož poutač nebyl až tak zlý. Nevypadal nijak luxusně, to ne, ale přesně to jsem potřebovala. Nic, co by mi připomínalo bohatství a dvě zlaté oči. Chladnou náruč. Vroucí polibky… Slzy mi opět začaly hojně stékat po tvářích, když jsem odbočovala na cestu k mé budoucí noclehárně, která se shodou okolností jmenovala ‚Záchranný kruh‘. Byla už pořádná tma a i temně šedivý Mercedes za mnou mě němě následoval. Zdál se mi povědomý…

Zaparkovala jsem u recepce a vystoupila hned, co jsem si z tváří otřela veškerou slanou vodu. Napuchlé oči jsem ani ukrýt nemohla.

Za pultem postával starší a prošedivělý muž.

„Přejete si?“ otázal se zdvořile. Usmíval se celkem mile, ale taky si mě bez skrupulí a s uznalým výrazem prohlížel, což mě jen utvrdilo v tom, že tohle rozhodně žádný beránek nebude. Pak se mi pořádně podíval do tváře a v té jeho se konečně ukázaly i obavy, ne jen pouhé okouzlení.

„Všechno v pořádku?“ přeformuloval svoji otázku.

„Ano,“ hlesla jsem ochraptěle a unaveně si protřela oči. „Ráda bych pokoj na jednu noc.“

„Ovšem,“ vyhrkl a začal se prohrabávat ve změti papírů na stole. „Nějaký doklad?“

Začala jsem šacovat kabelku, až mi v rukou konečně přistála peněženka. Vytáhla jsem z ní jeden ze tří falešných řidičských průkazů, které mi nechala Elli udělat pro případ, že by se stalo cokoliv závažného. Amanda Weber. Tak jsem se tedy od nynějška jmenovala.

Podala jsem mu ten malý plastový obdélník.

Chvíli něco vyťukával do počítače a občas i prozkoumal fotku na dokladu s mou osobou, ale nakonec stačilo pár kliknutí myší a celá operace byla v několika minutách hotová. Správně jsem se podepsala do jakéhosi lejstra a děkovala Bohu za to, že se prozatím držím, přestože jsem jasně cítila, jak se mi do očí tlačí další a další neodbytné slzy.

Podal mi nazpátek kartičku a usmál se. Neopětovala jsem mu jeho zdvořilost, protože moje dobrá nálada neexistovala. Už nebylo nic, na čem by mi, tedy kromě Elli, záleželo. A i jí bude lépe beze mě. Bude to tak jistější. Čistý řez ode všeho a ode všech. Jedině tak jsem mohla zachránit sebe a ostatní.

„Jste si jistá, že je všechno v naprostém pořádku? Nevypadáte totižto na někoho, kdo měl echt den,“ pověděl odhodlaně a jeho pohled se mě snad snažil skenovat.

„Jo, no, rodinné problémy,“ prozradila jsem slušně. „Sestra měla autonehodu,“ vypadla ze mě v dalším okamžiku nestydatá lež. Jeho pohled jasně posmutněl a stal se chápavým.

„Aha, tak to je mi moc líto, slečno,“ dodal a napřáhl ke mně ruku s klíčkem od pokoje. Vzala jsem si ho tak opatrně, abych se nemusela dotknout jeho horké, zpocené pokožky. „Je to trojka.“

„Děkuji,“ pípla jsem jako slušně vychovaný člověk a poodešla ke dveřím. Kabelka se mi houpala na rameni a klíče jak od pokoje, tak od auta jsem společně s mým falešným řidičákem bezpečně svírala v dlani.

Nová budoucnost začíná… napadlo mě pochmurně.

„Kdybyste ještě cokoliv potřebovala, klidně se na mě obraťte, budu tu celou noc.“ Beze slova jsem mu to souhlasně odkývala a konečně vylezla do všeobjímajícího ticha a chladu venku. Na severu i v letních měsících to vlastně nikdy nebyla žádná sranda. Pořád studeno a téměř žádné slunce, na které jsem pro změnu byla zvyklá já.

Mercedes, který teď vypadal spíš černě než šedivě, stavěl u pokoje číslo pět. Uvnitř už nikdo nebyl. Chloupky na zátylku se mi výhružně postavily do pozoru, ale svedla jsem to na zimu a nakázala si nemalovat hned čerty na zeď. Nemůžu okamžitě trpět stihomamem… Ten člověk tu už prostě přespával a bydlí až v pětce. Mezi námi pořád zůstávalo dost prostoru k tomu, aby mě to tolik nedusilo.

Vzchop se! nařídila jsem si pevně a vydala se k  pokoji. Auto jsem nechala zaparkované u recepce, jen jsem z něj vytáhla cestovní tašku.

Odemkla jsem dveře se správným číslem a jakmile jsem zapadla dovnitř, zamkla jsem za sebou. Všechno ze mě spadlo a já se znovu hlasitě rozeštkala. Pláč mě pomalu dusil, zatímco jsem se zády opírala o oprýskané dveře a rukama si překrývala celý obličej.

„To jsem to dopracovala,“ šeptla jsem zničeně. „Hajzl jeden mizernej!“

Všude okolo mě se vznášela zatuchlina, asi od toho, jak málo se to tu využívalo a čistilo. Přesto jsem dál odevzdaně seděla na zemi a bulela si do dlaní. Kolena přitažená až k bradě, mírně jsem sebou pohupovala, jako by mi to snad mohlo pomoct.

Ne, žádná útěcha nenastala.

A žádná mě ani v brzké budoucnosti nečeká.

Po půl hodině jsem se konečně donutila zvednout, posbírat rozházené věci a všechno s pečlivostí pro mě typickou uložit na místa, kde se mi to nebude motat pod nohama. Žaludek se znovu ozval o příděl a já si vzpomněla na tyčinky, co jsem si u benzínky nakoupila.

Teď se mi hodily.

Zašmátrala jsem v kabelce, ale v dlani se mi místo jídla objevil sáček s čímsi tvrdým uvnitř. Vytáhla jsem ho tedy na světlo a bez dechu zírala na ten malý igelit s logem lékárny, kde jsem si kupovala ten zatracený těhotenský test. Obrátila jsem ho vzhůru nohama tak, že krabička vypadla na postel.

Veškeré moje depresivní a sebedestruktivní myšlenky umlkly tak rychle, jako se prve ozvaly. Hlava byla na několik nádherných minut úplně zticha a stejně tak i srdce. Jen jsem nesmyslně hypnotizovala tu podlouhlou krabičku a pokoušela se sebrat dostatek odvahy, abych ji vyhodila.

Nakonec jsem se ale rozhodla si návod přečíst a ten test si udělat. Nejenže jsem za něj vyhodila peníze, což byla moje poslední starost, ale nedokázala jsem žít v té nejistotě, i když mi na devadesát devět procent bylo jasné, že bude negativní. Jinak to ani nešlo, protože ten hajzl byl nakonec upír, takže i ten jeho dáreček, co ve mně téměř nepřetržitě zanechával, byl stejně nefunkční jako jeho city ke mně.

Držela jsem se striktně návodu a nakonec nechala tu plastovou tyčinku opuštěnou na umyvadle. Neměla jsem žádné nervy ohledně jejího verdiktu, věděla jsem, jak tohle dopadne.

Už jen v kalhotkách, ponožkách a tričku jsem znovu vyhledala moji kabelku a dala se do hledání těch slíbených dobrot. V břiše mi už vážně hlasitě kručelo. Potichu jsem zavrčela a konečně v rukou sevřela ten poklad.

Za pět minut jsem spořádala obě dvě, ale že by mě to nějak valně zasytilo, o tom bych se mohla hádat. Netušila jsem, jak je možné, že když se celý den cítím jak rozervaná na kousíčky, na žaludku se to nijak neprojevuje, protože dřív to byl právě on, na kterém se moje depresivní a melancholické stavy promítly jako první. Nedokázala jsem nikdy nic pozřít…

Natáhla jsem se po ovladači, opřela se o pelest a zapnula ten starý hranatý krám. Ten nevětraný smrad, co tu od první chvíle vládl, už mi tolik nevadil. Mechanické přežvykování nahradilo tupé zírání na televizi, jenomže mi téměř ihned poté, co jsem se celkem pohodlně uvelebila, svitlo, že mám v koupelně ještě ten test.

S tichým zaúpěním jsem se zvedla z postele a stejně neslyšně došla zpátky do koupelny.

Na kraji zažloutlého umyvadla zářil ten bílý plast a i já na dálku poznala, že je něco špatně. Ta okýnka byla nějak divně zaplněná, a to nebylo dobře… Srdce mi v hrudním koši udělalo kotrmelec a začalo zběsile narážet do žeber. Určitě je to chybné! uklidňovala jsem se a pro jistotu si opět přečetla návod, který mě však jen utvrdil v tom, že jsem vážně těhotná.

Zatočila se mi hlava a na chvíli se to se mnou všechno motalo v kruhu. A když ten šílený kolotoč ustal, dopadla na mě ta tvrdá a nesmyslná realita.

Gratuluju! houklo na mě zákeřně mé podvědomí.

Vždyť je to proti přírodě! namítala jsem dál v duchu.

Jaké přírodě? dohadovala se moje druhá polovina.

Nikdy jsem nebyla obyčejná, ale taky by mě ani ve snu nenapadlo, že mě něco podobného může postihnout ještě před proměnou. Po ní ano, ale jako skoro člověka? Ten malý plast odsuzující mě k mateřství jsem v zlosti vší silou hodila proti stěně. Nic se mu nestalo…

Hlava se mi automaticky zvrátila dozadu a z krku mi vyšel jeden bezmocně tichý výkřik protkaný hysterií. Ruce mi s naprostou samozřejmostí zajely do vlasů a já tu hnědou záplavu křečovitě sevřela do dlaní. Nevěřícně jsem nad tím vším kroutila tou věcí posazenou na krku.

Tohle nemohla být pravda. Nemůžu být těhotná. Ne s upírem. Ne s ním...

Netuším, jak jsem se pak dostala až do postele, dokonce pod tu zaprášenou deku, protože jsem byla tak mimo, že úplně všechno šlo okolo mě. Pohyby, vjemy… Byla jsem schopná rozmýšlet jedině nad tím, jak toho mrňouska donosit, aniž bych potřebovala upíří krev. A odpověď jsem už taky znala.

Neexistuje možnost.

Zemře zároveň s mojí proměnou. Můj život se pak od základů změní, jeho zanikne.

Nedokázala jsem už ani plakat. Tohle byla opravdová krutost a jestli jsem žila jen proto, abych to musela cítit, pak bylo asi lepší se vůbec nenarodit. Jestli je to pravda a já pod srdcem znovu nosím život, měla by to pro mě být spíš radostná zpráva, ale okolnosti mi prostě nedovolily to takhle cítit.

Vždyť jsem dřív po ničem jiném ani netoužila…

Ano, správně. Jenomže to byla minulost a já už teď věděla, že pokud přijdu i o to druhé, což se na sto procent stane, zabije mě to. Ale co si budu nalhávat? Miluju ho. Je uvnitř a je moje. Láskyplně jsem si pohladila podbřišek, abych tomu drobečkovi vynahradila celý ten hrůzostrašný dnešek. A vlastně i to, co se stane v budoucnosti. Prozatím je pod mojí ochranou a já jsem, zatraceně, jeho máma!

Na tváři mi na vteřinu vyvstal zasněný výraz. Dovolila jsem si alespoň jednu šťastnou představu a společně s ní, za doprovodu hlasitě vyhrávající televize, usnula.

V mém snu jsem byla šťastná a spokojená. Měla jsem po boku milujícího Edwarda, který v náručí bezpečně držel malý, zavinutý uzlíček. Neviděla jsem mu sice pořádně do tváře a ani na to maličké, ale můj upír si ten poklad v náručí prohlížel způsobem tak nádherným, že mi málem zastavil srdce. Pak se jeho pohled zvednul ke mně, oči mu zčernaly a zakřičel ‚Vzbuď se!‘, a v ten moment jsem se opravdu probrala. Zírala jsem do černého stropu a z očí se mi už zase valily hořké slzy.

A pak mi došlo, že je tu až příliš tma. Televize nehraje.

Tehdy jsem na sobě ucítila upřený pohled. Rychle jsem se otočila napravo, abych se přesvědčila, že je to všechno jen pouhé mámení, sen. Ale nebyl. Zíraly odtud na mě dvě bezcitné černočerné oči. Nedokážu si vysvětlit, jak jsem to v té tmě mohla poznat, ale byl to skutečně On.

Dřív býval jeho pohled úplně jiný. Teď se na mě však upíraly dva kruté, temné kameny. Věděla jsem, že je to hodně zlé, a bylo mi jasné, že ani On se mě jen tak nevzdá.

Nakonec mě teda našel…

Chtěla jsem vykřiknout, abych na sebe a hrozící nebezpečí upozornila okolí, a to se mi nakonec i povedlo. Z krku mi vyšel vyděšený jekot. Nestihla jsem ho však ani dotáhnout do konce, když se ke mně šílenou rychlostí přiblížila pěst a poslala mě do bezvědomí.

_______________________________________________________________________

Tak co vy na to? Ten konec se Belle rozhodně nezdál!!! Jen aby bylo jasno...

Je to Edward? Dokázal by jí ublížit po tom všem?

A co když má Edward v sobě ukrytou část, o které nikdo nemá ani ponětí? Možná ani on sám… A je tu i ten pozitivní těhotenský test... Může za všechno žárlivost?

Nechte se překvapit!!

Vážně jsem tenhle díl chtěla uzavřít pozitivním testem a následující část začít až v nové kapitolce, ale když jsem viděla, že nechcete infarktové konce, nemohla jsem si pomoct! :D Snad mě za to nezaškrtíte.

A P.S. Jaké jsou teď pohledy na Edwarda?

Kapitolku bych ráda věnovala hlavně Myfate a RoPě, protože bez těchhle dvou šikulek by se to sem tak rychle nedostalo! Moc Vám děkuju! :-) A pak ještě Kikusce a MaryAngel proto, že ani jedna z nich nechtěla infarktový konec, a já jim ho tam stejně dala! Natruc! :D Tak se za to omlouvám! Kikky

_______________________________________________________________________

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 36. kapitola - Edwardova panika, Bellino zjištění a útěk :