Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 34. kapitola - Jiskření, provokace a božské křivky...

07.03.2012 (21:30) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 50× • zobrazeno 7761×

Edit: Článek neprošel korekcí!

34. kapitola

Jiskrné provokace a božské křivky 

Edward

„Ty sis vážně označil jako partnerku lidskou holku?“ vypadlo z něj po chvíli vražedného ticha nechápavě a s hodně hezkou dávkou odporu. Nakrčil jsem naštvaně obočí, horní ret se mi výhružně ohrnul a tichounce jsem zavrčel. Nesnáším, když k Belle nechovají respekt. Zasloužila si ho stejně jako všichni ostatní. Na mysli jsem ovšem měl jen upíry. Lidi pro mě i nadále byli pouze podřadná rasa, i když můj odpor k nim dost rapidně opadl od doby, kdy jsem si myslel, že jsem se zamiloval do obyčejného člověka.

Pravda to ale nebyla, ani zdaleka.

Ne, moje Bella rozhodně nebyla jen nějaká řadová potrava. Ona vyplňovala můj svět takovým způsobem, o jakém jsem dřív neměl ani ponětí a mně bylo naprosto jedno, jak se na to budou ostatní koukat.

„Máš s tím snad nějaký problém?“ bafnul jsem vztekle.

„No… ne, ale nikdy bych něco podobnýho zrovna od tebe nečekal. Nějakou prvotřídní upírku, která ti v posteli neodpadne hned po půlhodině divokýho sexu jo, ale tohle… je teda síla,“ dokončil naprosto rozhozeně a pozoroval mě pohledem, který naznačoval, že jsem se asi zbláznil. Byla to možná pravda, rozhodně jsem totiž byl blázen do mého mazlíka, ať je jakkoliv měkký. A vyprávět mu, že moje sladká Bella po pár desítkách minut rozhodně vyřízená není, jsem neměl zapotřebí.

„Nemusíš se bát. Aby ses nemusel stydět, že si tvůj upíří kamarád našel lidskou holku -“

„Moment, já to tak nemyslel,“ skočil mi pohotově do řeči a skenoval můj absolutně pasivní obličej. „To vypadá, jako bys mi dával adié, ale mně to nepřekáží. Když je tohle tvůj osud, tak se s tím holt nedá nic dělat,“ pověděl klidně, ale hlavou mu lítaly myšlenky okolo toho, že ji stejně budu muset brzy proměnit. „Až si zažádáš kvůli její proměně, budu stát při tobě,“ vydechl smírně a poplácal mě bratrsky po zádech. „A teď, pokud dovolíš, půjdu se podívat do sekce pro lidi na tu tvoji krasotinku. To si nemůžu nechat ujít… Co na ní musí být, aby ti zamotala hlavu natolik, že se s ní spojíš ještě v době, kdy je člověk…? Navíc takovej sukničkář jako ty,“ zakončil úsměvně a otočil se k odchodu. Nemohl jsem ho nechat jít, aniž bych ho alespoň neupozornil, že pokud jí zkřiví byť jen jediný vlas, bude mít co dočinění se mnou. A já bych rozhodně neušetřil nikoho a nic. Ani Annabeth…

„Však neboj, dám ti na ni pozor jako na vlastní sestru,“ dodal rezignovaně.

„Vždyť ani jako člověk jsi žádný sourozence neměl…“

„No to jo, ale neznamená to, že nevím, co znamená sourozenecká láska, viď, brácha?“ zaštěbetal posměšně, vysmekl se mi a v další vteřině zmizel do sekce pro lidi.

Žaludek se mi tak zvláštně sevřel do malé kuličky a já doufal, že vše proběhne tak, jak má. Bez zbytečných komplikací. Musí ji vyslechnout, aby zjistili, proč tak najednou opustila město, ve kterém předtím spokojeně žila, ale tím to ovšem ještě zdaleka nekončí. Dál dostane list s doktorem, ke kterému se bude muset hlásit na odběry krve a tady vyvstává problém… Budu to muset nějak finančně vyřešit a myslím, že vzhledem k tomu, že Carlisle je lékař, to nebude až takový problém.

Nasedl jsem do auta a vyvezl ho ven. Zaparkoval jsem co nejblíže k lidskému oddělení a netrpělivě očekával Bellu. Bože, jak moc mi chyběla. Potřeboval jsem se jí alespoň dotknout, stačily by pouhé… Ne, ne, moje šílené touhy a nově nalezené hormony prostě oblbnout nedokážu, takže jsem zadoufal, že jakmile opustí provizorní bezpečí kanceláře, prostě se na ni nevrhnu jak nějaké zdivočelé zvíře a nevezmu si ji hned v autě. Tma totiž byla můj komplic a já Bellu tak neskutečně potřeboval.

Bylo to hloupé, ale podvědomě se mi zdálo, jakoby naše sloučení oslabovalo, což nebylo možné… To jen přirozená stránka mé osobnosti, má majetnická podstata, potřebovala znovu a znovu označkovat to, co teď bylo pouze moje. V hloubi duše jsem ji vůči okolí vlastnil, i když ona sama mohla být volná, kdyby po tom zatoužila.

Čekal jsem tam snad hodinu a nudou si málem okusoval nehty, když se vrata konečně otevřela a oni ven vypustili to tolik očekávané Audi. Postavil jsem se jí do cesty, aby se náhodou nerozhodla dupnout na plyn a ani na mě nepočkat.

Prudce zastavila a pozorovala mě skrz čelní sklo. Ukazováčkem jsem jí naznačil, aby za mnou přišla. Do uší mi v okamžení dolehl ten zběsilý tlukot jejího splašeného srdečního rytmu, zorničky se jí rozšířily a namáhavě polkla. Podle toho, že jsem jí mohl vidět do hlavy, to vypadalo, že se na mě už nezlobí! Nebo alespoň prozatím ne. Její myšlenky byly tak peprné, až mi z nich nezvladatelně hučelo nejen v hlavě...

Pohled mi utkvěl na jejích vlhkých vlasech. Vypadala tak zatraceně sexy. A provokovala tak nejen mě, ale i mou druhou přirozenost, moje neustále nadržené libido.

„Pojď sem,“ nakázal jsem zastřeně a znovu jí ukazovákem popohnal vystoupit. Bez hádek nebo i malého náznaku protestu otočila klíčkem v zapalování a motor ihned zhasl. Zatáhla ruční brzdu a pak konečně vystoupila. Nečekal jsem, až ke mně milostivě dojde a jakmile byla venku, zavřel jsem za ní dveře auta a následně ji o ně dost nevybíravě opřel. Tak moc mi její blízkost chyběla! Byl jsem úplně vyprahlý po jejích dotecích.

„Co to mělo znamenat?“ obořil jsem se na ni tvrdým hlasem. Musel jsem být přísný, protože víckrát si se svým životem takhle zahrávat nesmí!

„Co?“ šeptla rozněžněle, rukama se svezla až k mému pasu, kde se zavrtala pod košili a rty jemně přejela po hraně mojí napjaté čelisti. Ta rozkoš, co se mi tělem valila jak rozžhavená láva, spalovala veškeré rozumné myšlenky nebo protesty. Chtěl jsem na ni být naštvaný… Ale ona postupně povolovala moji uzdu.

„Ty víš!“ spíš jsem zavrněl, jak zavrčel.

„Ne,“ pípla pokorně a dál ústy pokračovala dolů po mém krku. Na sílu jsem polkl a v hlavě se mi rozjel kolotoč obrázků a představ všeho, co jsem s ní chtěl dělat, a že toho nebylo málo. Najednou jsem vůbec netušil, jestli to v celé věčnosti máme možnost stihnout…

„Ta tvoje zběsilá jízda… Víš vůbec, jak šíleně jsi mě vyděsila?“ protahoval jsem slova skrze zaťatou čelist, ale ta slast, jakou mi můj milovaný mazlíček působil, mi nedávala prostor k logickému přemýšlení. Motala celým mým světem.

„Edwarde, neměl bys to tak přehánět,“ zaštěbetala mi do kůže na hrdle a její teplý dech mě tam i vlídně polechtal. Pak mi ale došlo, že si mě dobírá a nebere to, co jí říkám, vážně. A co mě dokázalo opravdu naštvat? Když mým slovům někdo ubíral na váze. O kousek jsem se odtáhl a Bella dotčeně zaskučela. Dlaně jsem měl už nějakou dobu připláclé na té měkké střeše a doufal, že jí to auto nijak neponičím.

„Tak já přeháním?“ pověděl jsem naštvaně. Teď už bylo jednodušší být o trochu víc v klidu, přesto mi na patře pořád zůstávala ta hořká pachuť strachu. O ni a její křehký život. Copak to nechápe? „Když to s autem někam napálím já, tak se mi nic nestane. Ani škrábnutí! Teď mi řekni, jak by to vypadalo, kdyby se to samé stalo tobě?!“ dodal jsem na ujasněnou, ale oba dva jsme jasně věděli, co by následovalo. Smrt…

Bella provinile sklopila pohled, ale z jejích myšlenek jsem pochopil, že se nestydí ani náhodou, jen teď pozorovala tu moji těžce maskovatelnou vybouleninu a toužila. Stejně jako já. A navíc si pořád myslela, že přeháním… Vážně k vzteku.

„Já řídit umím, nemusíš se bát,“ pípla obhajujíc se a prsty se mi nenápadně zahákla za lem kalhot. Byla tak průhledná. I kdybych jí do hlavy neviděl, bylo by mi naprosto jasné, co chce. Po čem prahne… No, a já samozřejmě chtěl to samé po ní!

A pak že se nemusím bát! Co bych bez ní zatraceně dělal?

„Isabell, v mém případě to už ani jinak nejde…“ vydechl jsem zmučeně a opřel se o její tělo daleko silněji než předtím. Mazlíček se jen hluboce nadechl, ale jinak se její prstíky ani o milimetr nepohnuly. Teda pohnuly, když mi jejich hřbety nepatrně přejížděla pod pasem mých, teď už opravdu nepřehlédnutelně napěchovaných kalhot. Ona se samozřejmě rozvoněla intenzivněji než normálně. Chřípí mi polechtalo to její čerstvé, nezaměnitelné aroma.

V tenhle okamžik pro mě okolní svět přestal existovat. Byla tu jen ona. Žena předurčená k tomu, abych ji miloval do konce mých dnů. Chtěl jsem se v ní ztratit a ta krátká sukně se mým drzým prstům rozhodně nijak nebránila. Dlaní jsem zaparkoval na vnitřní straně jejího stehna a pomaloučku se rozjížděl téměř mučivými pohyby vzhůru, než jsem konečně narazil na její klín. Spodní prádlo neměla, protože to skončilo na podlaze auta při našem posledním dostaveníčku.

Byla na mě už připravená, hebká a vlhká… Dvěma prsty jsem tím kluzkým rybníčkem jemně projel a Bella prudce zaklonila hlavu. Vzdychla a já, mezitím co si s ní moje prsty pohrávaly, zahrnoval pozorností její hrdlo. Cítil jsem, jak se snaží probojovat hlouběji do mých kalhot, ale moc se jí to nedařilo, tak alespoň zvedla jednu nohu a obtočila mi ji kolem té mojí.

Opustil jsem tu sladkou hlubinu a raději si ji přidržel za stehno těsně u mého boku. Jak jednoduché by teď bylo vklouznout do ní a oddat se touhám, které mnou nebezpečně lomcovaly. Až nadoraz. Mazlíček si mě k sobě přitáhl a hladově spojil naše rty.

Totální zatmění smyslů… Jen její prsty pohrávající si s mým páskem.

„Ehm,“ odkašlal si někdo hned kousek od nás. Ten někdo byl Raul. Jak to, že jsem ho zatraceně neslyšel ani přicházet? Byl jsem vážně tak moc mimo? „Nechtěl jsem vyrušovat, ale…“

„To je v pořádku,“ vyblekotala úplně rudá Bella a pokusila se ode mě odtáhnout. Marně, byl jsem jak zdrogovaný a rozhodně jsem ještě neměl dost. Samozřejmě bych si ji nevzal tady a navíc před ním, ale prostě bylo nad moje síly ji jednoduše pustit z mého náručí. Když se mi ale pořád cukala, políbil jsem ji do vlasů a jakmile mi to mezi kyčlemi opět dostatečně splasklo, poslal jsem ji posadit na místo spolujezdce. Musím jí uznat k dobru, že se tentokrát se mnou nehádala. Alespoň něco…

„Sorry,“ začal znovu Raul a já si jen nešťastně povzdechl. Vůbec jsem na něj nebyl naštvaný, protože kdyby nepřišel, byl bych schopný si mého mazlíčka vzít přímo tady. „Musel jsem vás jen upozornit, na támhleto,“ pověděl tak jaksi nesměle a ukazováček napřímil na cosi nad branou. Aha, bezpečností kamery… Vycenil jsem tím směrem zuby, vztekle zavrčel a pak na ně vytasil prostředníček. Bastardi!

„Dík,“ zabručel jsem dopáleně, „ ale mohl jsi přijít dřív!“

„Já si toho všiml až teď, na rozdíl od jiných…“ Takže mi vlastně nenápadně oznámil, že jsme těm ochranářským blbečkům dělali docela slušnou Peepshow. Měl jsem chuť mým neředěným hněvem něco zničit. Navíc mi do hlavy konečně dopluly ty pochvalné i zhnusené komentáře těch debilů uvnitř. Dokonce se vsázeli, když jsem Bellu líbal na krku, jestli se do ní náhodou nezakousnu. Někdo chtěl dokonce zasáhnout. Nejhorší ale bylo, že i podle myšlenek těch upírů, kteří byli jakože zhnusení, jsem pochopil to, že se jim stejně líbí to, co je jen moje! Isabella. Možná to všechny upíry, aniž by si to uvědomovali, k téhle zvláštní a rádoby lidské dívce táhlo.

Toužit po člověku pro ně ale bylo něco nepředstavitelného. Podřadného…

No pro mě už ne.

„Tak padej, ať si můžete užít někde v soukromí a hlavně bez publika,“ praštil mě bratrsky po zádech a nevybíravě mě popostrkoval k autu. Odskočil jsem ještě pro moji tašku a přenesl ji do Audiny.

„Jen tak mezi námi,“ mluvil tiše, abychom to slyšeli jen my dva. „Vybral sis opravdu hezkou holku. Jako upírka bude nepřekonatelná,“ pochválil mi moji volbu, ale beztak měl hlavu plnou otazníků. Hlavně nechápal jednu věc… Jak si to můžu rozdávat s křehkou lidskou ženou. Podle něj sice nebyly až tak zlé, ale na určité hrátky moc měkké a spíš se mu z nich sbíhaly sliny úplně jiným způsobem, než tím erotickým.

Ještě že neví, jak to s Bellou skutečně je!

„Díky,“ vypadlo ze mě malinko zdráhavě, protože jsem sám nevěděl, jak bude proměna u mého mazlíčka nakonec vypadat. Upírka z ní ale jistě nebude…

„Na, a dovez mi ho domů,“ pověděl jsem už o poznání odlehčeněji a klíčky od Volva skončily v dlani tomuhle přidrzlému kamarádovi. Skoro jsem i zapomněl na ten pikantní incident, divadélko, které jsme tady nevědomky těm šmírákům poskytli. Sedl jsem si za volant, zavřel dveře a stáhnul okýnko. „Díky,“ dodal jsem věcně, sešlápl spojku a nastartoval.

„Nemáš zač,“ odpověděl pohotově a o krok ustoupil. Bella seděla jako pěna, už připoutaná a koukala se z okna ven. Nevěnovala nám byť špetku pozornosti.

„Čau Bells,“ křikl ještě Raul a můj mazlík sebou překvapeně trhl. Otočila se s váhavě stydlivým úsměvem na rtech a já dostal chuť je znovu políbit… Jenomže to by mi jako obvykle nestačilo!

„Ahoj,“ zaševelila tiše a ve tvářích se jí opět objevil ten rozkošný ruměnec. Neodolal jsem a nakonec si jeden rychlý, ale lehký polibek skutečně ukradl. Zmateně zamrkala řasami a červená, co už zdobila její tváře, se ještě zvýraznila.

„Tak už jeď,“ popohnal mě Raul a já s pohledem uvězněným v těch nejhlubších čokoládových očích sešlápl plyn skoro až k podlaze. Mašinka pod mým komandem téměř vyskočila do vzduchu.

Bella

„Líbíš se mu,“ řekl Edward potěšeně. Já ještě pořád bojovala proti studu, který se mě držel jak nějaká zákeřná choroba. Byli jsme načapáni skoro inflagranti a pro mě bylo těžké se s tím sžít, i když daleko složitější se mi zdálo držet se dál od tohohle zatraceně sexy upíra.

„To pochybuju, je to upír,“ odpověděla jsem smírně a pokoušela se odplavit tu vařící krev z mých tváří.

„No… to já jsem taky a nechci z tebe spustit ruce…“ zavrněl mi tiše až u ucha a moje tělo se opět toužebně roztřáslo. Chtěla jsem ho tak moc, že to nebylo zdravý. Nemohlo být. Určitě ne. Musela jsem ho mít, a to co nejdřív.

Edward na tom asi byl úplně stejně, protože jeho neposedná dlaň mi jezdila po holém stehně a nakonec se schovala pod moji krátkou sportovní sukni. Okamžitě jsem stáhla nohy k sobě a on jen rozčíleně zavrčel.

„Pusť mě tam,“ nakázal mi smyslně a já jen nesouhlasně pokroutila hlavou. Zúžil na mě výhružně pohled. Moje tělo mi připadalo tak přepjaté, až jsem myslela, že na místě exploduju. „To ti ještě nikdo neříkal, že s upírem si zahrávat nemáš?“ zavrněl náruživě a ten šílený tlak v mém klíně se teď stal nesnesitelným. Automaticky jsem nohy od sebe odtáhla, ale on mě tam jen jemně pohladil a pak se stáhl a dál věnoval řízení.

Co to bylo?

Urazilo mě to.

Urovnala jsem si teda ten spodní díl a začala s provokací zase já. Vytočila jsem se směrem k němu a pravou dlaní, která teď ležela na jeho koleně, po něm pomalounku postupovala výš. Když jsem se nakonec dostala až téměř k hlavnímu bodu, prostě jsem ho objela a přesunula se hned k jeho pásku.

„Co to děláš?“ vydechl celý napjatý a rozrušený, nebo teda spíš už vzrušený Edward.

„Nic, jen… ten pásek tě musí vážně šíleně škrtit,“ pověděla jsem s nevinným kukučem a jemu se v těch temných očích nebezpečně blýsklo. Neodpověděl, a tak jsem mu ho prostě rozepnula.

Slyšela jsem, jak Edward začíná trhaně dýchat a neskutečně mě to uspokojovalo a zároveň i vzrušovalo. Nakonec se moje prsty probojovaly přes knoflík a zip až k jeho boxerkám. Odtáhla jsem tu zatracenou gumu, která beztak svůj boj už téměř prohrála a ten jeho klenot se do měkkého světla palubní desky vymrštil tak pohotově, až jsem bezděčně zalapala po dechu.

Nádhera.

Nebeská dokonalost…

Od volantu to trochu zavrzalo, jako kdyby se ho někdo pokusil vyrvat, ale nevěnovala jsem tomu žádnou pozornost. Přece jen to bylo pouze obyčejné auto. Jazykem jsem si mlsně přejela po horním rtu a Edward nešťastně zaskučel.

„To se mě snažíš zabít?“ brouknul rozechvěle a místo cesty mi zůstal pohledem viset na ústech.

„Ještě jsem se tě ani nedotkla…“

„A na co teda sakra čekáš?“ vyhrkl tak žádostivě, až se ve mně všechno nedočkavě sevřelo. „Jestli na povolení, tak ho máš!“

Pohotově jsem si odepnula pás a konečně v dlani opět sevřela tu dokonale tvrdou jemnost. Měla jsem na něj takovou chuť…

„Připásej se!“ peskoval mě zvláštním hlasem. Asi to mělo znít hněvivě, ale vyznělo to spíš jako zasténání. Znovu jsem nesouhlasně zakroutila hlavou a on zlostně zavrčel. Nečekala jsem na to, až mi bude chtít dát další přednášku o bezpečné jízdě a pohotově se sklonila k jeho klínu. Jazykem jsem opětovně objela rty, abych je alespoň trošku navlhčila, a pak ho konečně po dlouhé době znovu ochutnala.

„Ty jsi vážně ďábel, Bello,“ vzdychl a hlava se mu zvrátila dozadu tak silně, až urval i opěrku.

≈

„Tak prosím, slečno Swanová,“ zavrněl mi do ucha Edward a jemňounce mě políbil na šíji. Pikolík, co nám nesl zavazadla, se nervózně ošil a můj agresivní upír se na něj výhružně zamračil a hlasitě zavrčel. Pohotově jsem ho pohladila po rameni, aby se uklidnil dřív, než nám tady ten chudák strachy udělá loužičku. Navíc byl stříbrem ověšený jak vánoční stromeček…

„Díky,“ broukla jsem potěšeně a převzala si z jeho ruky nabízený elektronický klíč. Otevřela jsem dveře a chystala se vstoupit, když se mi Edwardova dlaň zahákla za paži. Zastavil mě. Proč?

„Můžete nám to dát dovnitř!?“ nakázal tvrdým hlasem tomu mužíčkovi, co se před ním krčil jako ustrašené kotě před urostlým lvem. Nakonec se s malým chvilkovým zaváháním rozešel a veškerá naše zavazadla byla zanedlouho v pokoji. Chtěla jsem se opět vydat dovnitř, abych se mohla konečně znovu osprchovat. Ti ochranáři tam totiž měli cosi univerzálního, co bylo jak na tělo, tak na vlasy a já chtěla co nejdřív použít vlastní.

A navíc si převléknout to pomačkané oblečení.

Ty jejich procedury byly otravné, ale potřebné. Nechtěla jsem ublížit Edwardovi, takže když mi dali jakýsi univerzální župan s tím, abych se pořádně umyla a věci předala na vyprání, poslechla jsem. Všechno, co mi nakázali, jsem s nejvyšší pečlivostí udělala. Ke konci, když mě v kanceláři zpovídal jeden člověk, se na mě přišel přes sklo podívat ten upír, Raul.

Myslela jsem, že si budu muset vzít něco z kufru, ale když splnili veškerou byrokracii a v síti jsem teď byla občanem tohohle města, donesla mi postarší paní zpátky moje oblečení. Vyprané a suché… Tomu říkám rychlost! Žehlit se jim ho ale nechtělo.

„Proč?“ zeptala jsem se zmateně Edwarda.

Nechápala jsem, co tady tak hloupě zdržuje. Jeden koutek úst se mu rošťácky vyhoupl výš, a než jsem se nadála, už jsem mu visela přes rameno jako pytel obilí. A jak u lidského, tak upířího osazenstva z chodby jsme na naše škádlení nedostali žádnou pozitivní reakci.

Možná se jim jen nelíbil ten můj pískot…

„Všechno v pořádku, madam?“ optal se vyděšeně náš ,nosič kufrů´, když už postával venku v jeho relativním bezpečí a my konečně byli vevnitř.

„V naprostém,“ vypadlo ze mě ještě s přihlouplým chichotem. Zašátrala jsem v Edwardově zadní kapse a přitom přemýšlela, jak moc ráda bych ho do jedné z těch výstavních půlek žertovně kousla, ale stejně by to necítil. Zato mně se asi pomalu odkrvoval mozek…

Bez Edwardova povolení jsem otevřela peněženku, vytáhla dvacet dolarů a natáhla k němu ruku. Váhavě přistoupil, přikrčil se a rychlostí blesku se po bankovce natáhl.

„Není to trochu moc?“ zabručel nakvašeně můj náladový upír.

„Ne! Celou dobu ho tady děsíš, takže si to zaslouží,“ obhajovala jsem moje rozhodnutí.

Edward mě jedním rychlým pohybem zase postavil na vlastní nohy a v okamžiku už se věnoval našim zavazadlům. Odnesl je do ložnice a než se vrátil, už jsem za tím ustrašeným chlapíkem zavírala dveře. Unaveně jsem se o ně pak opřela a ten upíří pacholek mě pobaveně pozoroval. Chamtivě sjížděl celé moje tělo od vrchu až úplně dolů, a na některých místech se i okatě zastavil.

„Takže, přenesení přes práh už mám za sebou…“ dodal věcně, když zakončil to jeho přidrzlé okukování.

„P-prosím?“ vykoktala jsem vyděšeně, pak se mi ale srdcem rozlilo to známé a příjemné teplo. „To bylo teda pěkně odfláknuté,“ postěžovalo si moje rádoby raněné nitro. Já těmhle blbostem nevěřila, navíc se to přeci dělávalo až po svatbě… A kdo ví, kam se s Edwardem v tomhle vůbec dostaneme?

Cítila jsem se tak leda zralá do postele, ale předtím bych si asi ještě měla objednat něco k jídlu nebo tady hlady padnu. Pořádně jsem si zívla a myslí mi proplula postel… Edward se ale jen pobaveně usmál, přešel až ke mně a lehce se mi svými rty otřel o ty moje.

„Hned tak spát nepůjdeš!“ pohrozil mi smyslně a já jen ztěžka polkla. On mě tady drze sváděl, když já jsem se sotva držela na nohou. Tohle si ještě odskáče, a taky že ano. Jakmile mi ukázal záda, jedna pořádná mu přiletěla na jednu jeho luxusní půlku.

„Au,“ vyjekla jsem překvapeně, ale mohla jsem to čekat. „Sakra, měl bys s tím kamenným zadkem něco dělat… Příště bych si taky mohla tu ruku zlomit,“ zavrčela jsem na oko rozzlobeně.

„Myslím, že ani ne! Alespoň jsou ty moje perfektní tvrdé hýždě dobrou ochranou proti vašemu domácímu násilí, slečno Swanová,“ brouknul pobaveně a ještě se sám poplácal tam, kam před chvíli dostal právě ode mě.

Odešel k menšímu stolku u okna, natáhl se po ovladači a pokojem se v okamžiku rozezněla hudba.

Začal se téměř nenápadně vrtět do rytmu té živé melodie a oběma ukazováčky mě lákal k sobě. No, já tam prozatím stála jako tvrdé y a vykuleně ho pozorovala, teda spíš části jeho nádherného těla jako ten božský zadek, útlou pánev a široká ramena. Temný pohled nebyl ani malinko slušný…

Copak nevidí, že padám únavou?

„Zapomeň,“ odporovala jsem slabě, ale když se bude moc snažit, tak tu moji nechuť a únavu udolá. Tahle smyslná hra se mi totiž až moc líbila. Edward, co tady tancuje jen pro mě? Co víc si sakra ještě přát? Snad jen to, abych teď nezačala hloupě slintat.

Ještě by se u toho mohl začít svlékat…

Nehodlala jsem se k jeho trdlování přidat, a tak mě moje vyčerpané nohy pomalu odváděly se posadit na sedačku kousek ode mě, ale to by nebyl on, kdyby mi nezastoupil cestu a nezačal se o mě velmi přesvědčivě otírat. Opředla mě ta jeho kořeněná svěží vůně a naprosto pobláznila. Do všech údů se mi okamžitě nahnala nová dávka energie a já se k jeho prvotřídnímu tělu natiskla tak blízko, jak to jen bylo možné.

Vlnili jsme se společně a já se u toho ještě od srdce smála. Byla jsem nekonečně šťastná. Byl to můj nejlepší den od… Dost! Špatné vzpomínky sem dnes nepatří.

Otočila jsem se k němu zády a začala ho provokovat zkušenými pohyby mého zadečku. Rukama jsem si procházela po těle, ve vlasech nebo jimi prostě pohybovala ve vzduchu. Pánev se mi sama vlnila v tom zběsilém tanečním rytmu a já na bocích cítila jeho pevné dlaně. Zezadu už se na mě netlačil jen Edward, ale i něco dalšího…

Nedočkavě jsem si skousla spodní ret.

Trochu jsem se od něj odtáhla a vlnila se před jeho chtivým pohledem. Doslova mě zaživa hltal a mě to přímo nehorázně vzrušovalo. Navíc slova písničky, na kterou jsme takhle blbli, jsem perfektně znala, takže jsem i prozpěvovala. A bylo mi úplně jedno, jestli to zní falešně nebo ne. Bylo to úžasné a osvobozující bláznovství a dokud si na nás nikdo nepřijde stěžovat, neměla jsem v plánu s tím přestat.

Vlasy mi neposlušně poletovaly okolo hlavy a dlaně najednou samovolně přesídlily na tu jeho rozložitou hruď, která nějakou záhadou byla už bez košile. Hm… Šikovný chlapec! Kde byl ten můj pověstný stud teď? Díky bohu za to, že se vypařil a já si mohla bez zbytečných cavyků a myšlenek užívat.

Zvedla jsem ruce nad hlavu a Edward mě pochopil velmi správně. Těžko říct, jestli mi náhodou nečetl myšlenky… Tričko se za chvíli válelo na zemi a já se tam teď vlnila a poskakovala jen v podprsence a sukni. Nezastavilo by mě vůbec nic.

Přes opar rozkoše mi do uší dolehlo hlasité zavrčení a trhání látky. Očima jsem se pustila na krátkou procházku po jeho těle a zjistila, že už na sobě neměl ani kalhoty. Zakrývalo ho jen spodní prádlo.

Napřáhla jsem k němu ruku a když ji přijal, odvedla jsem ho před gauč. V čase kratším, než je potřebný k jednomu nadechnutí jsem přišla i o podprsenku a Edwardův žádostivě chlípný pohled zářil spokojeností. Řada přišla opět na mě, takže jsem čapla gumu těch jeho otravných boxerek a stáhnula mu je až ke kotníkům. Ještě než jsem se ale úplně napřímila zpátky do stoje, můj jazyk jako náhodou cestou zavadil o toho jeho citlivého kamaráda.

Edward nedočkavě zavrčel a z očí mu vyšlehly chtivé jiskry.

Rty se mi zvlnily do spokojeného úsměvu, když mě jeho ruce pevně chytily za paže, aby si mě k sobě přitáhl do jednoho nenasytného polibku. Erotično a smyslnost se z něj valila v ohromných vlnách a mě ta jeho vášeň naprosto bez zábran udeřila a strhla sebou.

Sukně mi najednou sjela po nohou až k zemi. Nevšimla jsem si, že by mi ji Edward rozepnul, ale zřejmě jo. Ta jejich super rychlost, to bylo někdy vážně k vzteku! Tentokrát ale ne.

A ups… Neměla jsem pod ní vlastně kalhotky.

Znovu jsem od Edwarda o krok odtančila a on nesouhlasně zavrčel. Pokusil se mě polidsku polapit, ale nenechala jsem se. Strčila jsem do něj a on dopadl na pohovku. Vypadal dost ztuhle a ten jeho skvost se mu tak impozantně tyčil vzhůru. Párkrát jsem se před ním ještě zavlnila a nevynechala z toho ani hříšné samoosahávání, u kterého se moje dlaně a prsty věnovaly hlavně mým prsům.

Byla jsem do toho tak ponořená, že jsem ani nezaznamenala, když po mě hbitě vyrazila Edwardova ruka.

 Edward

Uvěznil jsem její drobné a křehké zápěstí v mé ledové dlani a nekompromisně si ji přitáhl na sebe. Tělo na tělo, abych konečně znovu pocítil tu její úžasnou horkost. Sálala z ní úplně odevšud a prohřívala tak moji zkřehlou kůži. Hruď se jí nesměle pnula proti té mojí a ty tvrdé hroty doslova dráždily mou nekonečně toužebnou fantazii. Musel jsem je cítit na dlaních, prstech… v ústech. Prosily mě o to, abych si s nimi něžně pohrával, abych je hladil, líbal, sál… uctíval.

Prsty samovolně prošly od spánku tou jemně se vlnící kaštanovou záplavou. Jeden pramen jsem něžně promnul a pak si jej automaticky přitáhl k obličeji. Voněla pořád tak dokonale, spojením nás dvou. Vším, co jsem měl, jsem toužil se jí dotýkat, každé její části. Naprosto všude.

Bella mi do prohlubně u krku tiše zavrněla do kůže a následně jsem na sobě ucítil i teplo jejích sladkých rtů. Volnou dlaní jsem opatrně opsal křivku jejích zad a dojel jí až k tomu perfektnímu zadečku. Znovu téměř neslyšně vzdychla a otřela se o mě svým nedočkavým tělem.

Jak moc rád bych jí dal všechno, o co by jen požádala, ale vzhledem ke všemu, co si na mě tohle rádoby nevinné hádě už dřív zkusilo, jsem měl nehorázné nutkání se tak rychle nepoddat. No, ono se to jednoduše říkalo, ale realizace, to už byla jiná. V oblasti kyčlí jsem cítil tu neodbytnou tvrdost.

Naše rty se prozatím jen jemně oťukávaly, jako by ani jeden z nás na to nechtěl jít příliš rychle, což bylo po tom předešlém trdlování něco naprosto opačného. Rychle by to bylo příliš pomíjející a já měl potřebu si všechno do nejmenších detailů vychutnat. Konečky prstů jsem pomaloučku přejel po paži až k jejímu zápěstí. Na to, že byla víc lidská, měla pokožku jako ten nejjemnější satén.

Voněla perfektně.

Ten svěží tón smíšený s mým aroma mě téměř dostával až do kolen. Kdy jsem si něco podobného vůbec zasloužil? Nikdy jsem nebyl dobrý, možná jen jako člověk… Bella naproti mně byla úžasná. Pomáhala všem a bez rozdílů. Věděl jsem, že je to můj osobní anděl, aby mě vytáhl z mého nekonečného pekla. Ukázala mi kousek ráje a já po něm hrábnul všemi deseti. Byla mým zakázaným jablkem a já ho i přesto téměř bez zaváhání utrhnul.

Cítil jsem, jak mi tělem proudí její jedinečná energie a prosvětluje všechny temné kouty mé neexistující duše, a byl jsem díky ní lepším.

Pohladil jsem ji po bocích. Pozorovala mě tak oddaným pohledem, až jsem téměř hmatatelně cítil teplo, které se mi mohutně rozlévalo uvnitř. Jako bych mohl létat. Bella se s pohledem lapeným v tom mém zvedla, a než nás konečně znovu spojila, chytil jsem jí tváře do dlaní. Chtěl jsem, aby se na mě nepřestávala koukat. Už nikdy. A ona skutečně nespustila svoje oči z těch mých.

Tohle je láska?

Je nádherná…

Nemohl jsem se všech těch pocitů nabažit. Kdo by to byl řekl? Miloval jsem se a neskutečně se mi to líbilo. Procítěné pohyby její pánve, která se zatím v pomalém rytmu zvedala a opět snižovala, byly sladce trýznivé. Frekvence se postupně zvyšovala, tempo zrychlilo a Belliny rty mě najednou začaly líbat daleko nenasytněji a vášnivěji. Všechno uvnitř mě se v jednom momentě sevřelo, a jakmile se kolem mě dole slastně sevřela, ta sopka mojí vášně prostě explodovala.

Mezihvězdný výlet v objetí mého mazlíčka. Mojí jediné lásky. Ano, už to tak je…

„Nevím, čím jsem si zasloužil být s tebou, ale nepřestanu děkovat prozřetelnosti nebo osudu, který mě k tobě dovedl,“ vyznal jsem se úplně samovolně. Bylo to uvnitř mě a čekalo jen na vhodnou příležitost, která se naskytla právě v tenhle okamžik. Všechno bylo tak, jak má být. A doufal jsem, že zítřek všechno nepokazí.

Volturiovi se o mém jedinečném pokladu nesmí dozvědět. Věděl jsem, že Arovi nemůžu v žádném případě podat ruku!

A udělám pro to všechno!

Pro její doživotní bezpečí, když budu muset, nabídnu cokoliv…

I život.

_________________________________________________________________

Kapitolku bych ráda věnovala všem věrným čtenářkám, které tahle povídka ještě neomrzela. A těm, kteří mi ji komentují, moc děkuju! Taky se omlouvám, že dílky nějakou dobu nepřibývaly, ale na minulém jsem se prostě zasekla a dlouho to nešlo dál. Byla jsem z toho opravdu nešťastná…

Tahle kapitola se mi naopak psala sama a doufám, že to bylo poznat, a že se líbila. Snad nebyla příliš uslazená a třeštění Edwarda a Belly v hotelovém pokoji se vám líbilo… ;-) Díl je téměř o tisíc slov delší než normálně, ale prostě jsem se rozepsala a nešlo to zastavit. A taky jsem nechtěla zastavovat v nejlepším! ;-) Obě dvě písničky, které jsem vám tam nakonec přidala, mi v psaní taky neskutečně pomohly a podle nich je i veškerá dynamika příběhu.

A pokud mi tu necháte nějaký ten komentář, ať už třeba jen smajlík, budu Vám za něj neskutečně vděčná. Děkuji za Vaši přízeň, Kikketka. :-)

_________________________________________________________________ 

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 34. kapitola - Jiskření, provokace a božské křivky...: