Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 32. kapitola - Válečné tažení

12.01.2012 (20:30) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 34× • zobrazeno 7539×

32. kapitola

Bojové tažení 

Edward

„Bello, a dávej na sebe pozor!“ zopakovala snad po stopadesáté Elizabeth a už mi tím začínala lézt na nervy! Měli bychom vyrazit co nejdřív a ona takhle blbě zdržuje. Mazlíčkův kufr a moje cestovní taška společně odpočívaly na zadním sedadle a ty dvě se už celé tři minuty bez přestání objímaly.

Ta moje potvora na sobě měla letní vypasovanou košili a k tomu sportovní sukni těsně nad kolena. Naštěstí si obula tenisky a ne boty na podpatku. Stejně bych jí to nedovolil. Čekala nás zatraceně dlouhá cesta a ona se snad mohla obléknout trochu pohodlněji, ne? Když jsem dneska ráno zjistil, v čem se chystá řídit, málem jsem na místě vypěnil. Stejně nechtěla slyšet nikoho a nic! Hlavně ne mě…

„Už musíme,“ pověděl jsem dopáleně a jednoduše jsem je od sebe odtrhnul. „Takhle se tam dostaneme leda tak za týden!“ postěžoval jsem si. Už teď bude Bella muset řídit i v noci a tohle bylo jen zbytečné protahování.

„No jo,“ vybafla na mě nasupeně Elizabeth, dala Belle pusu na čelo a ubezpečila ji o tom, že za krátkých sedm dnů se znovu uvidí.

Však taky ano…, tak co pořád zdržuje?

„Ahoj, Elli… a brzy!“ Hlas jí jemně přeskočil, když si sedala za volant svého auta. Já se v okamžiku posadil na sedadlo spolujezdce a nedočkavě čekal, až konečně nastartuje. Rozhodl jsem se, že ji raději nechám jet až k hradbám, kde parkuje moje auto, a budu tak mít možnost zjistit, jak je na tom vlastně v řízení. I když moje sestřenka mě neustále ubezpečovala o tom, že můj křehký mazlíček je vskutku dobrý řidič.

Ohledně včerejší noci, kdy jsem byl na lovu, se ta její tvrdohlavá hlavinka rozhodně neudobřila. Vrátil jsem se kolem desáté ráno, když do sebe Bella v kuchyni něco chvatně cpala a jakmile mě zmerčila, odfrkla si a uraženě odkráčela do pokoje. Dokonce za sebou nezapomněla pořádně prásknout dveřmi, zatímco ve mně se pomalu bouřil ten starý zlý Edward, toužící po odplatě. Napadlo mě, že bych se tam možná mohl probourat a promluvit si s ní o tom jejím divným chování, kterým poslední dobou trpěla, ale cosi rozumného ve mně mi v tom bránilo.

Byl jsem jako ochočené zvířátko.

A jak jen mě to štvalo!

Navíc i její hlava mi zůstávala pořád uzavřená, a to mě děsilo čím dál víc. Nebylo to normální. A až se konečně uvidím s Carlislem a budeme mít po té nechtěné návštěvě, musím se ho na tyhle podivnosti zeptat. Jestli někdo alespoň něco málo věděl, pak to byl právě on. A pokud ne, no… Jistě se z toho dřív nebo později zblázním a budu prvním upírem na psychiatrii v historii.

Co to jen mému mazlíkovi přeletělo přes nos? Chová se jako by měla svoje dny nebo už dokonce dorazila do přechodu, což ale ještě zdaleka nehrozilo. Bylo to všechno víc jak podezřelé a navíc mě to její neustálé hysterčení i pořádně štvalo! Ne… to bylo ještě slabé slovo. Zuřil jsem, ale pokaždé jenom uvnitř. Jako tygr, který vztekle krouží v kleci. I mně v tom, abych na tu drzou holku zaútočil, bránily moje nezničitelné city.

Teď když jsem měl konečně možnost vidět, že auto a jeho řízení jí nedělá sebemenší problémy, malinko mě to uklidnilo. Blížili jsme se k hranicím a mazlík měl tu svoji bradu pořád tak uraženě vystrčenou, až to spíš začínalo být komické a trochu i roztomilé. A asi jsem byl jediný upír, na kterého tyhle manýry zkoušela. A jistě taky jediný, kdo jí tyhle móresy mohl bez následků trpět. Bez následků pro ni, samozřejmě!

„Musíš mě bez přestání sledovat?“ vyštěkla nafoukle.

„Jo,“ vypadlo ze mě souhlasně a dál jsem si prohlížel její nasupený profil. Mojí pozitivní odpovědí jsem ovšem jen přihodil polínka pod už vřící kotel.

„No… znervózňuje mě to!“ vybouchla a hodila po mně rádoby ostrý pohled. Na mě spíš působila jak rozzuřené prskající kotě.

Co to s ní sakra je?

„Můžeš mi laskavě povědět, co se s tebou poslední dobou děje? Chováš se jak nestabilní… hysterka, a pokaždé…“

„Nehysterčím!“ vřískla a její dlaně jako odezvu na mé nařčení silněji zmáčkly volant. Jako by byla těsně před výbuchem.

„Takže mi tvrdíš, že se teď chováš naprosto normálně a rozumně?“ vyšlo ze mě tak klidně, až jsem mému asertivnímu tónu ani já sám nevěřil. Změnil jsem se tak radikálně, až to bylo neuvěřitelné.

„Ano, jen… Necítím se ve své kůži. A pak taky…“ Odmlčela se.

„A?“ dodal jsem mile. Tohle bych si normálně nenechal od nikoho líbit. Teď, když si mě ale mazlík takhle jednoduše ochočil, mohl mi sprostě nadávat ve všech jazycích a stejně bych nijak razantněji nezareagoval. Moje náladovost, zuřivost a všechny ty další negativní emoce se při mojí Belle jednoduše neprojevovaly. Jako by je ve mně úplně vypnula. Rozpustila. Zato já měl najednou podezření, že moje osoba naopak vyvolává negativní reakce u ní.

„Na co si tady zatraceně hraješ!? Ještě mi řekni, že sis to v mojí hlavě už nepřečetl!“ zuřila jak běsná.

„Ne,“ dodal jsem na objasněnou. „Právě v tenhle okamžik ti do hlavy nevidím!“ pověděl jsem tentokrát už mírně dotčeně a přál si, aby se to konečně změnilo. Byl jsem vůči ní jako hluchý a slepý. A to nebylo fér!

„Cože? T-to je jako vtip? Protože pokud jo, no… tak je to vážně hodně blbá sranda!“ vykoktala ze sebe zmateně a stejně tak na mě i koukla. Ale já nevtipkoval. Vlastně skoro nikdy v mém životě jsem u vážných věcí nežertoval, takže jsem neviděl důvod, proč bych s tím měl začínat zrovna v téhle zapeklité situaci. Bella mě ale zřejmě ještě pořádně neznala.

„Myslím to naprosto vážně,“ objasnil jsem a její obličej se začínal mračit čím dál tím víc, když se jí z ničeho nic tvář překvapením vyjasnila a ona se nadmíru spokojeně usmála. A to tentokrát opravdově vytočilo mě. Nebyl jsem ještě až takový podpantoflák, za jakého jsem se celou tu dobu považoval. Přece jen v sobě dokážu vzkřísit vztek.

„Nevím, co se ti na tom líbí! Takhle jsi v daleko větším nebezpečí, když nevím, co od tebe čekat,“ osvětlil jsem mazlíčkovi, kterému prozatím ještě neklesly koutky.

„Improvizuj…“ vysmívala se mi? „Teda! Tohle je vážně úžasný překvapení,“ špitla nadšeně, a pak se ještě navíc nahlas zasmála. To už jsem vážně vypěnil.

„Nemyslím, že je to tak super, jak se domníváš! Podle tebe je to bezpečnější, když nevím, co od tebe na cestě čekat? Když nevím, co ti běhá hlavou, a co máš v plánu?“ vybafnul jsem vztekle.

„Nebuď hned takovej bručoun,“ štěbetala zvesela a při tom mě ještě žertovně šťouchla loktem. Já? Bručoun? No tohle… Jen počkej! Až se dostaneme do bezpečí hotelu, pak teprve něco uvidíš, maličká! Brblala si naštvaně ta zlejší polovina mě a ta zamilovaná jí jen spokojeně přikyvovala. Jo! Můj drzý mazlík už delší dobu potřeboval dostat pořádně za vyučenou! „Taky by se ti nelíbilo, kdyby ti někdo bez přestání sondoval v hlavě… Nebo snad jo? Chtěl bys, abych ti četla v mysli?“ Její obličej se dožadoval okamžité odpovědi, což mě zas a znovu těžce iritovalo.

„Upřímně? Bylo by mi to srdečně jedno! Nemám před tebou žádné tajemství, takže kdybys nějakou náhodou dokázala číst v myslích, no, nevyšiloval bych jako ty,“ dodal jsem chladně a naštvaně si opřel dlaně o stehna.

„Chceš říct, že vyšiluju?“ vyštěkla znovu navztekaně.

„Jo! Například teď… Nebo chceš snad říct, že to není pravda?“ škádlil jsem ji a provokoval. Uvidíme, jaké jsou její řidičské schopnosti, když je nepříčetně vytočená. Věděl jsem, že se z ní opět stala taková moje malá Etna, ale snad se zase brzo uklidní a otevře mi znovu svoji hlavinku. Nedokázal bych bez jejích myšlenek pořádně fungovat. A hlavně ne teď, když je před námi tahle dlouhá cesta.

Bella měla mobil nabitý a ten můj byl na tom stejně. Jak jinak jsme se mohli domluvit? A Elizabeth na tom trvala. Dokonce nám do auta nastrkala i dvě nabíječky. Jednu pro moji soptící sopku a druhou pro mě. Přemítal jsem o cestě a všech možných nástrahách během ní, ale tak nějak jsem doufal, že všechno půjde jak po másle. Však Alice by mi dala včas vědět, kdyby se mělo cokoliv stát.

„Fajn, pokusím se být milá,“ pípl usměvavě můj zlobivý mazlík. Bleskla po mně svýma rozzářenýma očima, a mně na dno žaludku dopadl žhavý kámen. Mučivě mi mravenčilo ve slabinách a mysl mi nedočkavě našeptávala, abych jí nakázal zastavit na nějakém odlehlém místě, vytáhl ji z auta nebo taky ne a jednoduše si ji zase přivlastnil. Tenhle posesivní pud mě sžíral jak nějaký zatracený neuhasitelný požár a já sváděl šílené vnitřní boje. Vzít si ji, nebo ne? Jednou by jí to přece neublížilo a navíc… Ne! Copak ti to někdy jednou stačilo? Vybaflo na mě nasupeně moje najednou dobré já. Všechno se ve mně kumulovalo a toužilo jen po tom, být uvnitř mojí křehké zuřivé Belly, ale copak by jí to prospělo?

Vydržela by cestu, aniž by pak usnula za volantem?

„Díky,“ vypadlo ze mě suše. Nebyl to sice můj záměr, ale cítil jsem se vyprahlý po její blízkosti jak pouštní písek spálený ve výhni slunce. Tohle její nenormální chování mě trýznilo, přesto jsem v sobě už tak jednoduše nedokázal vzbudit dostatečný vztek, když se chovala jak nevyzrálá puberťačka. Díval jsem se do jejího už znovu spokojeného obličeje a přes opar mého nadrženého já sem tam probleskla nějaká ta Bellina zbloudilá myšlenka. Už zase!

Uvědomil jsem si, že jakmile se na mě nezlobí, dokážu se jí do hlavy opět bez větších problému dostat. To je vážně super! odfrklo si moje podvědomí. Tohle byl jen další důkaz toho, že se tohle všechno děje jen díky našemu spojení. Dostala se mi pod kůži a úplně mě ovládala. Z myšlenek mě vytrhla její malá teplá ručka na mém stehně, hned kousek od té mojí. Tentokrát mi mezi nohama výhružně zahořelo. Sykavě jsem nabral vzduch a snažil se uklidnit moje najednou příliš rozbouřené hormony. A ta potvora pokračovala. Jemně mě pohladila a dlaní dojela až k té prozatím malé bouli, která ale rapidně narůstala.

Když se na mě otočila, pohled jí plál takovým chtíčem, že ani moje džíny ten spodní nápor málem ve zdraví neustály. A já najednou věděl, že pokud mazlíkovi nevyhovím, do té její tvrdohlavé hlavy se zase hodně dlouho nepodívám.

Jen jednou… mlaskla si až podezřele spokojeně moje vzrušená mysl.

„Zastav!“ nakázal jsem rychle.

Bella překvapeně vydechla a já slyšel, jak její srdeční rytmus v momentě zdvojnásobil. Zajela na jakousi lesní pěšinku a díky mému daru jsem měl jistotu, že v okolí jednoho kilometru stejně žádný zbloudilý pozorovatel není. A jakmile motor oněměl, upíří rychlostí jsem ji zbavil pásu a přesunul na můj už nedočkavý klín. Bylo to pro ni jistě dost nepohodlný, i když to na sobě nedala minimálně znát a ani v mysli si prozatím nestěžovala.

‚Bože, já ho tak chci!‘ Brebentila v duchu a její povzbudivé myšlenky mi do mých mrtvých žil vlévaly jen záplavu další prudké žádostivosti po ní, po jejím těle a v neposlední řadě i po její duši. Chtěl jsem ji celou, a ačkoli jsem byl upír, netušil jsem, kam dřív s rukama.

‚Už aby byl uvnitř, nebo se snad zblázním…‘ vrněla nedočkavě a já se vzmohl jen na vzrušené zavrčení. Byl jsem z ní hotový. Zdravý rozum mi vynechával, což bylo u mojí rasy dost vzácné. Jenom Bella mě dokázala takhle rozparádit. Rozepnul jsem jí knoflíčky u košile, aby na mě hned na to vykoukla její nádherná prsa uvězněná v téměř průsvitné krajce. Z krku mi uniklo jen další nedočkavé zavrčení.

Věděl jsem, že nemáme času nazbyt, ale copak to šlo si to pořádně nevychutnat? Jeden košíček jsem snížil a vtáhl do úst ten světle růžový už ztvrdlý vrcholek. Bella vzrušeně zaskučela, propnula se v zádech a její prsty začínaly v rychlosti šmátrat po zapínání mých kalhot. Odtáhl jsem jí je a sám se o všechno postaral, protože kdyby ne, byli bychom tu do noci a možná i do zítřejšího rána. Ne, že by mi to snad nějak radikálně vadilo, ale Alice by si jistě stěžovala. Džíny společně se spodním prádlem jsem snížil jen do půli stehen, víc to stejně ani nešlo.

Rty se mi samovolně přesídlily na pravou stranu jejího hrdla, dlaně si dál spokojeně pohrávaly s jejími napůl osvobozenými ňadry a mazlíček mi přitom v náručí vrněl jak ochočená kočička. Ovšem všechny mé promyšlené něžnosti jí postupně přestávaly stačit a chtěla přitvrdit. Její tiché prosby, kterými mě zahrnovala, jsem zkrátka splnit musel.

„Edwarde,“ vydechla s prosíkem nahlas a naprosto mi tím vyčistila v hlavě. ‚Potřebuju tě!‘

V tenhle okamžik už jsem prostě nemyslel a jedním zkušeným pohybem z ní serval kalhotky. Bella se mi mezitím přisála na rty a jazykem mi nedočkavě přejela po spodním rtu, aby s ním hned na to prudce vpadla dovnitř. Stihla ale jen pár rychlých výpadů, než jsem zaútočil já. Dole.

Vzal jsem ho do ruky a navedl přesně tam, kde ho chtěla. A nejen ona, ale i já po tom přímo bytostně toužil. Takhle to se mnou nemávalo ani tehdy, kdy jsem zjistil, že jako upír můžu mít sex tak dlouho, než prostě nedostanu hlad… A tehdy to bylo vážně šílený. No a teď s Bellou to bylo něco podobnýho až na to, že v tom najednou bylo víc než obyčejný živočišný pud.

Záleželo mi na tom, jestli se jí to líbí.

Potřeboval jsem vědět, že je se mnou v bezpečí, i když se právě věnujeme tomu… čemu se věnujeme.

Musel jsem ji mít co nejblíž. A nehodlal jsem promarnit jedinou příležitost jak znovu posílit naše spojení. To, že se mi dostala pod kůži, u mě platilo dvojnásob.

Bella slastně vydechla a začala se pomalu pohybovat. Byla tak sladce těsná, až jsem se málem rozechvěl. A to rozhodně nebylo ani trochu normální. Rukama mi bloudila všude po těle, ve vlasech a já ji jednoduše kopíroval. Dlaní jsem mého křehkého mazlíčka hladil pod košilí po téměř holých zádech a druhou pevně svíral jednu polovinu toho rozkošného zadečku, abych jí pomohl v jejích úchvatných pohybech.

„Chyběl jsi mi,“ šeptla zmámeně s hlavou zakloněnou dozadu. ‚Tak moc jsi mi chyběl,‘ zopakovala pouze v myšlenkách a pokusila se o rychlejší rytmus přírazů. A já jí to pro tentokrát dovolil, i když jsem přímo nezkrotně toužil po tom, ji trochu víc potrápit za to její vyšilování. Jenže nebyl čas…

Měl jsem pocit, že se mi v náručí snad třese, a možná to tak skutečně bylo, ale zaobírat se tím, tak na to jsem momentálně neměl čas. Bella se napnula, silně zachvěla a zbytek naší společné exploze jsem udusil vášnivým polibkem.

Bella

„Takže, slečno Swanová, tady máte dokumenty a jeďte opatrně,“ poznamenal ochranářský upír u severní brány a hned na to otevřel průjezd pro osobní automobily. Odhlášení sice trvalo dobrou půl hodinu, ale i tak nějak jsem byla docela spokojená. Konečně jsem se cítila jako že někam, nebo spíš k někomu, patřím.

Byla jsem Edwardova a to naprosto a úplně ve všech směrech a rovinách. Dokonce jsem po něm i voněla, čehož si samozřejmě všimli i ochranáři. Nakonec se nás ujal jeden, který nebyl tak předpojatý jako ostatní. Čelit neustálým pomluvám a odsuzujícím pohledům mě začínalo jednoduše zatěžovat.

Poslední dva dny jsem byla nějak úplně mimo. Něco se uvnitř mě dělo a já prozatím netušila co. I když… Nějaké podezření jsem měla, ale copak to bylo reálné? Já, Edward a… upírče? Ne, určitě to je jen cestovní horečka. Nebo jsem něco špatného snědla, jo, to bylo jistější a hlavně reálnější, i když symptomy byly skoro stejné jako tehdy… Krk se mi bolestivě zauzloval. Na tohle jsem právě teď myslet nechtěla!

Oddechla jsem si nad tím, že už mi Edward nevidí do hlavy, ačkoliv i to je dost podezřelé. Anebo to jen hraje? Nebuď blbá! To by nikdy neudělal, ne teď! Nadávala mi moje optimistická polovina a já jí jednoduše musela dát za pravdu, i když mě ten zmetek poslední dobou pořádně štval. Nebo to snad byla moje vina? Chovala jsem se opravdu tak strašně, jak mi říkal? No, pokud ano, tak teď jsem na něj ale byla naštvaná právem. Rozkazovat mi v kanceláři mezi tolika ochranáři… To si za klobouček nedá!

Chápu, že se o mě bojí, ale to neznamená, že mi bude nakazovat, co mám a co nemám dělat.

„Bello, pojedeš za mnou,“ opičila jsem se po něm do tichého auta. Drzoun jeden! Najednou na mě zablikala zadní světla stříbrného Volva. Neříkej, že mě slyšíš…

„Ty nevíš, kam jedeme, takže nebuď pořád tak tvrdohlavá!“ Znovu jsem se pokoušela napodobit Edwardův ustaraný hlas a opět mi výstražně zablikala jeho zadní světla. Koutky mi samovolně zacukaly vzhůru. Tahle hra se mi líbila. On mě může poslouchat, aniž by mi mohl odpovědět. A já mu povím všechno, co mám na srdci, aniž by mě přerušil? To byl ráj…

„Edwarde, už ti někdo řekl, že seš vážně dost tvdohlavej a panovačnej typ?“ zabručela jsem hodně nahlas. Jistě mě slyšel! Potvrdilo mi to jedno bliknutí zadních světel.

„A to znamená co? Jako ano, vím, že mám hlavu jak beran a ego sahající až do nebes a už mi to bylo i řečeno. Nebo jako… ano, vím, že mám hlavu jak beran a ego sahající až do nebes, ale nikdo mi to ještě neřekl? Hm?“ Zapípal mi mobil.

Tohle si spolu ještě vyřídíme, zlatíčko! Jinak abys nebloumala dlouho, tak odpověď zní ne! Nikdo se mi to ještě neodvážil povědět přímo do očí nebo nahlas.

„Nikdo se mi to neodvážil říct,“ mumlala jsem, jakože Edwardovým dokonalým hlasem a málem se u toho smíchy potrhala. „Nikdo ještě neměl pořádný koule na to, aby ti to řekl? Ani upíři?“ optala jsem se rádoby zaujatě. Píp. Zavibroval mi mobil. Prsty už mě nedočkavostí svěděly, jak jsem si chtěla přečíst jeho odpověď. Jediné moje štěstí bylo, že Edward teď nemohl opustit prostor auta a… Kdo ví. Roztouženě jsem se zachvěla.

Nikdo. Nikdy. Až na tebe, co? Navíc to není pravda… Jo a jedno bliknutí znamená ne, dvě ano. Jen pro případ. A nečti pořád! Copak ti nikdo neřekl, že za jízdy se nečte, netelefonuje atd…?

Já mu ukážu, zmetkovi jednomu! Takhle si ze mě teda utahovat nebude, a už vůbec nebude brnkat na moje jaksi nestabilní nervy. Píp.

Tak tohle mi udělal naschvál! Očima jsem rentgenovala mobil v držáčku, na jehož displeji se skvěl nápis, že mám jednu novou zprávu. Jestli si myslel, že to vydržím, tak to se chlapec hodně sekl. Natáhla jsem se pro něj a pustila se do čtení.

Varoval jsem tě! Myslím, že si zasloužíš dostat přinejmenším na zadek! Už jednou jsem ti psal, abys za jízdy nečetla! Grrrrr!

„Ty zmetku! Já si budu dělat, co chci! I kdybych skončila v příkopu, není to tvoje věc!“ Mysl na mě v další vteřině hulákala, že jsem ten největší sobec pod sluncem, protože kdyby se mi opravdu cokoliv stalo, Edward by bez mrknutí oka opustil prostor auta, aby mi pomohl, i když by ho to zřejmě nakonec stálo život. Píp.

Ještě jednou něco podobnýho řekneš a na tu prdel opravdu dostaneš!

„Už se těším…“ vybafla jsem sarkasticky. „Miluju planý výhružky,“ dodala jsem s úsměvem tak širokým, že ho ani on nemohl ve zpětným zrcátku přehlédnout. Zablikala další zprávička.

Planý? No jak myslíš…

„Už se bojím,“ dobírala jsem si ho. „A ty radši koukej na cestu a nepiš mi zprávy. Víš, že za jízdy je zakázáno psát smsky?“ Napodobovala jsem jeho rozhořčený hlas. Bezvýsledně. Píp.

Ne pro upíry. Dokážeme toho během jedné sekundy spoustu!

„To mi povídej,“ pověděla jsem vážně, ale uvnitř mě se sváděl boj. Musela jsem ten smích, který se ze mě chystal vybublat napovrch, udržet pěkně pod kontrolou. Telefon zavibroval.

Mám to brát jako stěžování si na moje milenecké schopnosti? Jsem na vás, slečno, snad příliš rychlý?

„No, já nahlas nic netvrdila, ale… váš poslední výkon nebyl nijak extra dlouhý,“ postěžovala jsem si naprosto fingovaně. Byla jsem spokojená jako blecha v kožichu, ale taky mě strašně moc lákalo si toho upíra v autě přede mnou bezostyšně dobírat. Jak dlouho to asi vydrží? Po páteři mi najednou přejel chlad. Snad není tak hloupý, aby se naštval natolik, že opustí auto?!

Ne, Edward nebyl jelimánek. Věděl, že kdo si počká, ten se dočká. A jednoznačně dělal dobře… Píp.

Další zpráva, zablekotalo rozjařeně moje podvědomí. Těšila jsem se na ni jako na dávku. Každá jeho nová smska mi do těla vháněla dobrou náladu. Všechno se najednou začínalo vyjasňovat. Nejenže jsme se ještě před chvílí milovali, navíc tahle osvěžující komunikace mi krátila dlouhou a nudnou cestu. Uvědomila jsem si, že se usmívám jak nějaký pomatený blázen.

No jen počkej! Tohle si později budeme muset pořádně ujasnit! Já ti dám, že jsem rychlej!

„Ještě mi tvrď, že jsme na tom odlehlým místě zůstali dýl jak pět minut,“ pobrblávala jsem na oko uraženě. Bylo to rozhodně víc a ke všemu naprosto dokonalé uvolnění před cestou. Zase jsem se cítila plná a spokojená. Veškerá špatná nálada se jak nějakým zázračným kouzlem rozpustila a vystřídal ji můj nadmíru spokojený škleb. Edward to potom odřídil až k branám. Pak mi ale moji nově nabytou šťastnou bublinu rozprskli ochranáři a ty jejich znechucené tváře, když si všimli, že voním po upírovi. Píp.

Jo, bylo to přesně šest a půl minuty a to hlavně díky tobě! Kdyby ses neřítila do cíle tak rychle, mohli jsme si tam užívat doteď…

„Jo? Pokud si vzpomínám, byla jsem to jenom já, kdo chtěl druhé kolo, ale tys namítal, že nás čeká dlouhá cesta,“ zabručela jsem načuřeně. Nějak jsem se do toho vžila a užívala si tohle dobírání si Edwarda. Bože, srdce mi už bilo jen pro něj a byla jsem zamilovaná až po uši. Vlastně jsme to o sobě věděli oba dva navzájem. A pokud jsem kdy dřív pochybovala, po našem spojení to už nešlo.

Elli mi všechno podrobně vysvětlila. Upíři sice uměli dobře lhát, podvádět a měli i kupu dalších špatných vlastností, ale jejich označení bylo jedna z těch pozitivních věcí. Nešlo obelhat. A pokud ano, byl Edward prvním, komu se to v historii povedlo… Alespoň tohle mi moje sestřička tvrdila a já jí věřila.

Další zpráva zapípala do ztichlého prostoru auta.

Jo a u druhého kola by to nikdy neskončilo. Víš to stejně dobře jako já. Ani si neuvědomuješ, jakou námahu to u mě chtělo, než jsem dostal pod kontrolu, jak říkáte vy, hormony. Za tohle tvoje provokování si vážně zasloužíš pořádný trest. A nemysli si, že jsem zapomněl na tvoje předešlé resty! Však počkej, maličká!

To měla být jako výhružka? Maličká? Tím myslel jako křehký a obyčejný člověk? Vztek mi znovu pěnil žilami a já se snažila rozdrtit volant. Marně! Ten zmetek měl pravdu. Jsem slabá… Píp.

Ty se znovu zlobíš?

„Jak to víš?“ vydechla jsem zmateně. Vždyť moje pocity… Vidí mi snad znovu do hlavy? Jak je tohle možný, když…

Neodpovídáš…

Oddechla jsem si a uklidnila se. Pokud mi Edward nelže, tak mi do hlavy nevidí. Nebo alespoň ne pokaždé.

„Myslím, že se teď raději budu soustředit na cestu a řízení,“ pověděla jsem nahlas a poslala mu jeden spokojený úsměv.

Buď opatrná! Miluju tě.

Srdce mi nad poslední větičkou poskočilo a začalo bubnovat do toho ticha v autě. Jestli jsem se předtím usmívala, teď musely moje rty připomínat skutečnou průrvu po výbuchu. Ale neskutečně šťastnou!

„Taky tě miluju,“ vylezlo ze mě stydlivě a dost tiše. Přemýšlela jsem, jestli tohle moje přiznání vůbec slyšel. Píp.

To jsem moc rád! Už abych mohl být zase u tebe… Máme toho ještě spoustu nedořešenýho!

Tělem se mi prohnalo horko a zaparkovalo mezi mýma nohama. Bože, Edwarde, tohle mi nedělej. Teď budu po zbytek cesty nadržená jak stepní koza. Moje nitro zoufalstvím nahlas zavylo. Přesto jsem už nic neříkala. Domluvili jsme se na prozatímním ukončení naší dálkové komunikace a tak to taky bylo.

Několik dalších hodin bylo skutečné ticho. Teda ne tak úplně. Poslouchala jsem rádio a první dvě hodiny jsem zvládla zpívat jen němě nebo v duchu, ovšem obrat přišel později. Začalo mě to totiž značně nudit a tak jsem dost nemelodicky a hlavně potichounku prozpěvovala nahlas. Žádná blikající světla a ani dobírající si mě zprávy se neobjevily. A to mi přidalo na odvaze a já zesílila volume na mých hlasivkách. Píp.

To mě jako za něco trestáš?

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 32. kapitola - Válečné tažení: