Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 24. kapitola - Rozchod a souboj

22.10.2011 (07:15) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 50× • zobrazeno 8038×

24. kapitola

Rozchod a souboj 

Bella

„Tak co potřebuješ?“ vypadlo ze mě jako by se nechumelilo. Hlas jsem napěchovala takovým nezájmem, až Defovi vyletělo šokovaně obočí skoro až do oblak. Nechtěla jsem rozhovor mezi námi nijak zbytečně natahovat. Vlastně to ani nebyla potřeba, stačilo si říct sbohem a každý měl jít svojí cestou. Bohužel jsem si uvědomila, že takhle jednoduché to jistě nebude. Ne pro mě.

„Cože? Já se ti nemůžu dva dny dovolat a ty tu děláš jako by se vůbec nic nedělo?“ prsknul na mě dotčeně, ale bůhví, proč mě to jeho lamentování už nijak zvlášť nezajímalo. Jeden pohled rychlý jako střela mi napověděl, že Edward pořád nebezpečně pokukuje po Deftonovi. Na tváři se mu přitom nehnul ani sval…

„Však taky ne,“ vyhrkla jsem rychle a pohledem raději hledala utěrku. Jo, to bude jistější… Pevně jsem ji sevřela v pěsti.

„Bello!“ zavrčel na mě rozzuřeně a já periferně viděla, jak se Edward nebezpečně napjal. Toho tady chce snad napadnout? No to by bylo naprosto v… Ani jsem si to nechtěla hrůzou představovat. Zničili by Elli možná celý klub dřív, než by se je od sebe podařilo rozdělit.

Edwarde! Seď a ani se nehni! Poručila jsem mu celá vyděšená myšlenkou, ale jeho směrem se ozvalo jen podrážděné odfrknutí.

Prosím… Škemrala jsem v duchu ze všech sil a Defton mu taky věnoval jedno zlé zavrčení, které jasně říkalo, ať se neplete do věcí, do kterých mu vůbec nic není. No, mýlil se. Edwardovi do toho bylo a to teda hodně… Hlavou mi ještě neposlušně a pouze na okamžik prolétla vzpomínka na to, jak mi věznil ruce a trýznil přitom tak moje nedočkavé tělo. A v zápětí mě znovu zaplavila šílená vlna horka.

Defton ale neskončil a měl v plánu pokračovat. A tak jsem nepřítomně zatřepala hlavou, schmatla jednu mokrou skleničku, a příliš strojeně se ji jala utírat. Potřebovala jsem se nějak zaměstnat.

„Pokud si dobře pamatuju, tak my dva jsme teď znovu spolu, takže něco mi do toho asi…“

„Tak to se mýlíš!“ Nenechala jsem ho domluvit a taky na něj zostra vyjela. Začínal mě štvát.

„To teda ne!“ V další nanosekundě se prudce postavil, až barová židlička padla s řinkotem na zem. Slyšela jsem ji i v té změti zvuků a hlasité hudby.

„V tvém pokoji, tehdy před večeří a během ní, ses se mnou víc jak ochotně líbala a držet za ruku ses taky bez nejmenších protestů nechala, takže mi laskavě prozraď, jak to že spolu teda nejsme? Nic to pro tebe neznamená?“ mluvil rozčíleně a mířil na mě svým narovnaným ukazováčkem. Já se jen snažila tu sklenici vydrhnout tak, až bude zářit jak polární hvězda.

Potřebovala jsem nějak vypnout, ale poslouchat ten jeho podrážděně doprošující se hlas mi dělalo vážné problémy. Kdybych nevěděla, jaký Defton skutečně je, bylo by to pro mě jednoznačně těžší, ale teď? Nechtěla jsem mu ani odpovědět… Jen ať si jde za tou svojí upírkou a nechá mě už konečně u všech svatých na pokoji. Proč jen to nechápe?

Edwarde, seď! Tohle si vyřídím sama! Další nebezpečné zavrčení z jeho strany a moje splašené srdce, co právě malinko škobrtlo. Ach, já tě tak miluju!

„Ne, to co mezi námi bylo dřív, bylo krásný,“ povídala jsem s úsměvem, ale nejraději bych mu do toho jeho ublíženého obličeje prskla tolik nadávek, kterými moje chudá zásobárna disponovala. Byl to hajzl a hrál si na hodného? Jak se jen opovažuje se na mě ještě takhle rozbolavěle koukat? Zuřila jsem jak vzteklá šelma. Nejraději bych se nahnula a pořádnou mu střelila.

„Ale skončilo to!“ štěkla jsem dopáleně. Rozdával sis to kromě mě ještě s další upírkou… Jo, tak tohle jsem měla momentálně chuť mu plivnout do tváře, ale nemohla jsem tak hloupě prozradit mého Edwarda. Nechtěla jsem, aby mu ublížil, nebo ho dokonce vyhodili…

„Takže ty máš tu drzost se mnou ještě takhle mluvit?“ rozkřičel se na mě tak hlasitě, až mi ten srdeční sval v hrudníku nebezpečně poskočil a všechny oči okolo se k nám zvědavě obrátily. Moje ruka se zasekla ve svojí práci a sklenička téměř zapraskala, jak jsem ji vyděšeně stiskla. Defton na mě nikdy nevyletěl.

Vždycky se choval tak galantně. Celé tělo se mi hrůzou roztřáslo, když jsem si uvědomila, že bych se ani nezmohla na mrknutí, a mohla bych být klidně dávno mrtvá. Stačilo mu přeskočit pult… Žádná velká námaha pro upíra. Žaludek se mi scvrkl do velikosti sušené švestky a nohy a ruce se začaly podivně klepat. Od konečků mě pomalu naplňoval známý chlad…

Ne! Tohle ne! Bože, zastavte to někdo!

Defton se na mě podíval a jakmile si uvědomil, jak vystrašeně vypadám, okamžitě povolil svoji výhružnou grimasu. No, já bych ji už nikdy nedokázala zapomenout. Pravdou bylo, že jsme se vlastně nikdy nehádali. Pokaždé se dělalo to, co chtěl on… A když jsem ho nechala poprvé, jednoduše na to přistoupil, tak proč najednou dělá tuhle scénu?

„Bello, jak mi to můžeš udělat? Copak ti to…“ Dál už jsem jeho prosby neslyšela. Uši mi naplnilo podivné ticho a vidění se na kratičký okamžik zdokonalilo. Zima mi pomalu plnila moje údy a já jen vystrašeně poslouchala zběsilý tlukot mého vlastního srdce. Bylo to totiž to jediné, co jsem byla schopná v téhle provizorní hluchotě slyšet. Pak se ale hned vedle Defa objevil Edward, a hodil po mě naprosto starostlivý pohled. Moje nervy se jak na zavolanou uvolnily a stejně tak i bolestivě strnulé tělo. Byl tam a chránil mě. Konečně se všechno vrátilo do normálu…

„Nechtěl bys konečně vypadnout a dát slečně pokoj? Když ji tak miluješ, tak proč ses s ní jednoduše nespároval?“ zaprskl na něj můj zachránce. Význam slov mi však unikal. Nespároval? O tomhle mi Elli nikdy nic neřekla…

„To mi tady povídá tenhle lidumil?“ štěkl sarkasticky a sjel ho pohrdlivým pohledem. „Sám bys měl moc dobře vědět, že u lidí to zřejmě nejde, protože kdyby ano, Bella by už byla napořád jen moje,“ zapředl roztouženě a Edward nebezpečně zavrčel. Bezradně jsem se přikrčila.

„Kdybys skutečně miloval, mohl by ses sloučit s kýmkoli… klidně i s ovcí,“ prohodil blahosklonně a znechuceně si ho přeměřil. Vypadali jak dva kohouti na jednom smetišti, a to teda doslova. Oba se víc jak nebezpečně čepýřili.

Edwarde! Prosím, nech ho! Raději zavolej Elizabeth, ona se o to už postará! Snažila jsem se mu přes myšlenky domluvit, ale nevěnoval mi minimální pozornost, nebo to alespoň předstíral. Jeho oči byly stále vražedně zabodnuté do Defova obličeje a cukalo mu ve vrchním rtu. Bože, oni se snad poperou… Edwarde, neblázni! Vzlykla jsem vystrašeně, když se pole kolem nich začalo pomaloučku vylidňovat.

„A co je tobě do toho, blbečku!“ vyjel na něj Def. Hned na to vycenil svoje bílé a ostré zuby.

„Hodně! Takže padej dřív, než ti pomůžu… A to se pak ještě nejmíň tejden neposadíš na prdel! To ti garantuju, idiote!“ zavrčel na něj vztekle můj Edward.

Panika mě v okamžiku znovu zaplavila, když se po něm Def z ničeho nic nebezpečně ohnal, ale naštěstí mu Edward uhnul, vyrazil pěst a sám čapnul jeho ruku. Pohotově mu ji vytočil za záda, až si Defton rozčíleně zanadával pod vousy.

„Tohle mi zaplatíš, hajzle!“ vyprskl už nahlas a v další vteřině se otočil tak rychle, že jsem to ani neměla možnost vidět. Volnou dlaní srolovanou v pěst uhodil Edwarda přímo do brady. Tentokrát nestačil včas uhnout, a tak se jen ozval náraz, jakoby do sebe narazily dva obrovské kusy skály a… hrozivé zapraskání. Edwardovi se po tváři najednou táhla dlouhá a hluboká prasklina a mně se z očí začaly bezradně kutálet ty nechtěné slané kapky a mlžily mi tak výhled na ty dva. Nepomáhalo mi ani rychlé otírání dlaní.

Bože, je to ne! Nemohla jsem se koukat na to, jak mi Edwarda zabijí před očima. Nedokázala jsem si představit den bez jeho pohledu nebo jen letmého doteku. Vždyť já už toho namyšleného upíra doslova bezmezně milovala, takže jakmile moje podvědomí spatřilo jeho ránu, nedokázala jsem víc rozumně myslet. Do uší mi doletělo Edwardovo hrozivé zavrčení, a pak už zase jen rány lámajícího se kamene…

Dost! Dost! Dost! Zastavte to někdo! Prosím! Ječela jsem v mysli, protože moje hlasivky byly strachem naprosto paralyzované. Co když ho Defton zabije? Co bez něj budu dělat… Před očima se mi promítla Edwardova nádherná tvář, temný pohled a ten zamilovaný úsměv, který teď už patřil jen mně. Nemůžu o něj přijít, pomyslela jsem si zoufale, přesto jejich boj neustával. Vrčení a řev se ozývaly snad odevšad.

Udělalo se mi náhle špatně a žaludek se málem doslova obrátil vzhůru nohama. Sotva jsem se držela na mých vratkých nohách. Poslední, co jsem ještě slyšela, byl výkřik, pak mě zavalila ta studená lavina a neprodyšně do sebe uzavřela. Nebyla ale nijak nepříjemná. Černá jako jeho žádostivý pohled a měkká jako moje nedočkavé rty. A já najednou, alespoň prozatím, už nevnímala absolutně nic.

Edward

Cítil jsem, jak se mi od oka, přes celou tvář až téměř k bradě bolestivě otevřela moje kamenná kůže. Vytočeně jsem zařval, a i když nebude trvat dlouho a zahojí se to, neskutečně mě to nasralo. Jedno jsem mu musel nechat. Totiž jeho pěst byla opravdu tvrdá jak buldozer, to ale neznamenalo, že já jsem slabší… Navíc, viděl jsem tomu debilovi do hlavy, a co víc si přát? Uši mi naplnil kromě jiného i zběsilý úprk a vyděšené výkřiky obyčejných lidí okolo.

Zatáhnul jsem za tu jeho zasranou ruku, kterou moje dlaň ještě pořád bezpečně držela, a tentokrát jsem to nebyl já, kdo vydával praskavé zvuky. Ten mizerný parchant zaprskal jak raněná kočka, ale to už jsem mu stěhoval koleno do jeho žaludku a zuby se nedočkavě zakousnul do jeho ramene. Bolestí téměř zavyl a já spokojeně uviděl nejen ty hluboké praskliny v jeho rameni, ale i můj dentální otisk kousek od nich.

Ego se mi sice nafouklo jak výletní balón, ale bohužel to bylo dost předčasné… Než jsem se totiž z jeho mysli dozvěděl, co chce tentokrát, chytil jednu moji nohu a lehkým pohybem mě složil na zem.

Z očí mu doslova šlehaly plameny a až teprve teď jsem si všimnul, že podlaha pod námi už není tak jednolitá. Eliz mě vykuchá jako jehně…

Defton mě chtěl chytit pod krkem, tak jsem mu tu jeho pracku v letu čapnul a volnou mu dal do držky pro změnu já. Nebezpečně na mě vycenil zuby a hrdelně zavrčel, nebo se o to alespoň pokusil, ale na okamžik jsem mu vysadil tu jeho přidrzlou sanici z pantů. Nenechám se zastrašit! Nikdy! To už by snad měl vědět…

Než jsem se ale stihl alespoň trošku zaradovat z toho krátkého vítězství a zkontrolovat moji malou křehkou Bellu, jeho pěst mi surově narazila do žeber. Zaslechl jsem zakřupání a z úst mi uteklo jedno bolestivé zavrčení. Na okamžik jsem se mírně ohnul v pase, ale v další vteřině už jsem byl zase rovný jako pravítko. Jestli mě něco dokázalo zbavit bolesti rychle a naprosto účinně, pak to byl neřízený vztek… Přesně takový jako tenhle.

Pořádným úderem do hlavy, až to zadunělo, jsem toho kreténa ze mě shodil a okamžitě se vyhoupnul na něj, abych ho mohl pěkně silně drapnout pod krkem. Podařilo se, ale předtím mě ještě stačil kousnout do zápěstí. Parchant! Snažil jsem se mu tu jeho zpropadenou palici oddělit od zbytku těla co nejdřív, ale nečekaně se mi vysmeknul a hbitě vyskočil na nohy.

Dřív než jsem stačil zareagovat, nakopnul mě tak silně, až jsem odletěl na druhou stranu baru. Naštěstí se kolem nás udělalo improvizované prázdno. S ladností predátora jsem přistál v dřepu přímo na tom kruhovém barovém pultu, z něhož čouhala taneční tyč. Snažil jsem se ho moc nezničit, ale stejně pode mnou to dřevo bezbranně zapraskalo. Za tohle mě Eliz skutečně vyhodí… ale jedno mi bylo jasné. Můj mazlíček půjde pěkně se mnou!

Bella! Kde vlastně je? Nestihl jsem se ale pořádně porozhlédnout, když jsem si koutkem oka všimnul, že se ke mně opět blíží ten idiot. A s dalším vytočeným zavrčením jsem po něm skočil.

Ještě tak deset sekund jsme se navzájem častovali ranami a kousanci všude, kam se jen dalo a váleli se po zemi jak dva nespokojení milenci, než nás od sebe nečekaně odtrhli. Snažil jsem se jim pohotově vysmeknout, ale drželi mě dva svalnatí upíři a stejně tak i toho magora. Vrčeli jsme na sebe, jako dva lvi v říji, což vlastně byla i tak trochu pravda. On to však netušil…

„Edwarde!“ vřískla na mě Eliz. „Co to tady do prdele vyvádíš?“ Dlaň měla bezmocně položenou na svém čele, jako by ji snad bolela hlava a její oči mi jasně pověděly, že mě momentálně totálně nesnáší. Bylo mi to ale naprosto jedno.

„Pusť mě na něj!“ Vzpouzel jsem se doslova jak zdivočelý upír a nebyl jsem naštěstí jediný…

„Zbláznil ses? Je to ochránce!“ štěkla nevěřícně. Mě to slovo ale rozzuřilo tak nepříčetně, až jsem se málem v tom amoku těm blbcům, co mě přidržovali, skutečně vytrhnul. „Okamžitě se uklidni!“ zařvala na mě ta husa. Kdybych byl volný, taky by jich pár schytala… Moje tvář v sekundě ztvrdla a podíval jsem se na ni tím nejchladnějším pohledem, jakého jsem byl jen schopný. A že mi to šlo skutečně bravurně.

„Nepovídej mi tu nic o ochráncích! Tenhle hajzl,“ prsknul jsem na moji sestřenku a bradou naznačil k Deftonovi, „se na Bellu chystal zaútočit, protože se s ním chtěla rozejít. Pěkně na ni dáváš pozor, jen co je pravda!“ Sjel jsem ji opovržlivým pohledem a stejný věnoval i tomu křupanovi naproti. Neustále sebou cukal a snažil se osvobodit. Marně!

„Nechtěl jsem jí ublížit!“ bránil se okamžitě. „Jen si promluvit!“ ohradil se ještě rychleji a Eliz jen bezděčně zalapala po vzduchu. V mysli byla naprosto zděšená, že si ani neuvědomila tuhle jeho ostudnou lež.

„Takže to, že jsi na ni zuřivě vrčel, patřilo k sladkému domlouvání, hm?“ Vítězně jsem se uchechtl. Jo, momentálně jsem byl naprosto spokojený. Jako obvykle se ukázalo, že jsem se nemýlil. Kdyby si s ním Bella promluvila někde v soukromí, prvně by ji jistě vztekle znásilnil, a hned na to určitě i zabil. Nejhorší na tom bylo, že jsem měl klíč k jeho perverzním představám. Měl jsem chuť ho na místě zabít, ale naštěstí pro něj, mě neustále věznili dva upíři. Zřejmě už moc dlouho pomáhal svojí upíří kamarádce se svojí špinavou prací…

„Už jsem klidnej, můžete mě konečně pustit,“ pověděl jsem hlasem sladkým jako medovina a ti dva pacholci se s otazníky v očích podívali prvně po mojí sestřence. Tiše jim na to kývla, a jakmile jsem byl znovu volný, mohl jsem si alespoň trošinku upravit to značně rozervané oblečení. S tímhle by už nikdo nic nesvedl. Ani kouzelnice jménem Alice. No, i když moje sestřička možná ano.

Eliz ve vteřině domluvila i Deftonovi, který ač nerad, nakonec souhlasně kývnul a byl opět volný. V mysli mu proběhl obraz mého mazlíka a té nejodpornější pomstychtivé představy, jakou mohl jen vymyslet. Přišel si naprosto pošpiněný a uražený, že jsem ho napadl kvůli obyčejné lidské holce. A to dřív tvrdil, že ji miluje…

He, teď už mi bylo nad slunce jasný, proč si ji neoznačil už dřív, a proč z ní chtěl tak rychle udělat upírku. Jako člověk ho prostě tak moc nebrala a doufal, že se až bude jako on, tak se bláznivě zamiluje. Navíc teď nebyla ani nijak odolná k tomu, co s ní chtěl praktikovat. Mlsně slintal nad každým výjevem Belly, která měla rudé oči a sněhově bílou pokožku.

V zadní části mysli měl přesto zasunuty všechny ty hezké vzpomínky, co spolu dřív prožili… On ji prve vlastně měl celkem rád. Tak, jak mohl mít upír, rád člověka. Já tomu teď ale dával úplně jiný rozměr. Kdo by to byl řekl? Vždyť jsem lidi naprosto nenáviděl a vlastně ve většině případů tomu tak je, ale můj mazlík? To byla jiná kategorie. Potřeboval jsem ji mít u sebe a v bezpečí, což tenhle klub nesplňoval ani trošičku. Zlověstně jsem na Deftona zavrčel, když mi opětovně v mysli ukázal jeho zvrhlé praktiky na Belle, a měl jsem vážně co dělat, abych se udržel a nevyrval mu na místě srdce přímo z hrudi. Zřejmě však žádné neměl.

Všichni okolo se znovu v očekávání na můj nový útok napjali.

„V klidu,“ prohodil jsem na oko ležérně, rukou si pročísl vlasy, a pak ukazováčkem nebezpečně namířil na mého soka. „A ty! Drž se od Isabelly dál, rozumíš? Protože pokud ne, hodně ochranářských upírů jistě budou zajímat ty tvoje pomocné aktivity.“ Otočil jsem se k němu zády. Arogance ze mě sršela snad na míle daleko a já ji nechal volně proudit, jen ať se pokochají. „Jo a pozdravuj ode mě Beatris,“ dodal jsem jakoby nic, ale jeho mysl mi prozradila, že věděl moc dobře, o čem tady vlastně mluvím.

„Fajn,“ štěkl dotčeně, na podpatku se otočil a utekl tak rychle, že ho ani obyčejní lidé nestačili spatřit odcházet.

Eliz mě neustále děkovně pozorovala, i když byla i nešťastná z té spouště, co jsme tady nadrobili. Nejdůležitější však teď byla Bella. Co jiného jsem mohl dělat? Musel jsem mého malého človíčka zachránit. Jo, byl jsem do ní až po uši zamilovaný a… Bella? Kde vůbec je!

Očima jsem prošel bar. Nic! Začínal jsem panikařit, ovšem jen na vteřinu. Myšlenky jejího kolegy barmana, který se skláněl nad jejím bezvládným tělem, na chvíli přehlušily ty, které řvali všichni okolo. Moje tělo se samovolně vyděšeně napjalo a před očima jsem měl najednou úplně rudou záclonu. Mysl mi naplnil ten nejhorší strach, jaký jsem kdy v mojí dlouhé existenci cítil. Žaludek se nebezpečně zhoupnul a já zadoufal, že jsme mojí maličké tím debilním bojem nic neudělali.

Naprosto ztuhle jsem se rozešel, přeskočil ten barový pult a toho lidského blbečka popadl a odhodil pryč. Bolestivě vyhekl, jakmile dopadl na tvrdou podlahu, ale mlčel. Nikdo nesměl šahat na to, co bylo moje! Tahle dívka mi patřila a já nedovolím, aby jí kdokoliv další ublížil nebo se k ní třeba jen přiblížil. Byla celý můj život. Uvědomil jsem si to tak náhle, až mě to samotného vyděsilo. Vyznávat mazlíčkovi lásku a cítit ji, je jedna věc, ale doposud jsem tak docela netušil, co to přesně znamená. Teď už to vím.

Chtěl jsem na té zemi ležet místo ní. Ona neměla trpět. Ne moje křehká Bella. Okamžitě jsem se k ní sehnul, drapnul ji do mého ochranářského náručí a zjistil, že její srdce bije naprosto normálně. Jednoduše omdlela. Eliz se vedle mě zjevila jak duch a opatrně moji holčičku pohladila po její bledé tváři. Sama netušila, co to vlastně provádím, ale nahlas neprotestovala. Nakonec, zítra se má přeci všechno dozvědět, takže na tom už stejně nezáleželo.

Druhé barmance, která na mě pořád s hrůzou koukala, jsem přikázal, aby Belle sundala ten stříbrný kroužek. Nechtěl jsem, až se probudí, se po mně ohnala a… Poslechla mě.

„Odnes ho k Elizabeth do kanceláře,“ nakázal jsem chladně a pak s mým jedinečným nákladem v náručí odešel zadním vchodem klubu, mezitím se celým podnikem znovu rozbubnovala hudba. Sestřenka mě však následovala a podle čistých myšlenek v okolí už Defton nikde nebyl. Eliz pohotově odemkla svoje BMWéčko a já posadil moji spící Růženku na sedadlo spolujezdce, které se dalo dostatečně snížit. Připnul jsem jí pás a sám usedl za volant.

„Edwarde,“ oslovila mě překvapeně Eliz.

„Hm,“ vylétlo ze mě spíš jako nespokojeně odštěknutí.

„Já, prvně bych ti chtěla moc poděkovat, nikdy by mě nenapadlo, že by Defton mohl Isabell ublížit. Jsem tvým dlužníkem,“ pověděla šťastně a poplácala mě po rameni. „I za to, že se o ni teď staráš. Vím, jak lidi nesnášíš, takže pokud ti to vadí, klidně ji odvezu sama,“ dodala klidně, ale ve mně se opět vzdouvala hladina vzteku.

„Mlč!“ okřikl jsem ji tak nepřátelsky, až nevěřícně vytřeštila oči a obočí se téměř dotklo její blonďaté kštice.

„Jak prosím?“ zeptala se uraženě. No nebyl jsem momentálně sto normálně fungovat nebo se koncentrovat na cokoliv jiného, než byla moje Bella. Potřeboval jsem ji už konečně vzbudit, ale nechtěl jsem tady před Elizabeth. Nakonec v její mysli jsem s ní byl já a přesně jsem věděl, co bude dělat, až ji probudím. Jednou rukou jsem si v unaveném gestu přejel po obličeji.

„Zítra ti všechno vysvětlím. Myslím, že s tebou chce mluvit i ona,“ dodal jsem rychle, zabouchl za sebou dveře a nastartoval. „Domů se budeš muset dostat pěšky,“ prohodil jsem v rychlosti a už si to uháněl po silnici.

Bylo naprosto jedno, jak se na můj vztah s Bellou bude koukat Eliz, protože já už nikdy nikomu nechtěl dovolit, aby ji tímhle způsobem vyděsil. Jediný, kdo na to měl možná právo, jsem byl jen já a i sobě jsem měl v plánu to přísně zakázat. Sice to nesedělo s tím, co jsem si pro ni nachystal ohledně zapomenutého prstýnku, ale nedovolím, aby se teď ještě víc nervovala.

Nepřicházelo mi však na rozum, že moje Bella takhle jednoduše zkolabovala, vždyť to byla vždycky taková silná holka. Nikoho a ničeho se nebála. Ani mě. Zasněně jsem se usmál a konečně zastavil u jejich bytu.

Pozoroval jsem její klidný obličej a taky to, co se jí odehrávalo v hlavě. Byla tak neskutečně roztomilá, že si to možná ani neuvědomovala. Dřív by mě nehorázně dopálilo, že si o mně myslí, že jsem obyčejný slaboch, ale najednou jsem ji naprosto chápal. Nedokázal bych se zlobit na něco tak andělského, jako byla tahle dokonalá bytost.

Prchlivě jsem si ještě vzpomněl na to, co jsem Deftonovi pověděl u baru, a pak mě najednou napadlo, že bych to mohl zkusit. Bylo by to dokonalé, třebaže moje sladká Bella a jistě ani Eliz by z toho nebyly moc nadšené. Vlastně vůbec nikdo… Přesto, nedokázal jsem nad tím už přestat přemýšlet a tak spíš začal plánovat.

„Bello, zlato, vzbuď se…“ promlouval jsem k ní mile a jemně s ní třásl.

Bella

Ten sladký hlas mě k sobě doslova vábil, a přestože jsem tak moc chtěla zůstat tady s Edwardem a chránit ho, nedokázala jsem moje nevědomí dlouho udržet. Bála jsem se toho, co se stane, až se vzbudím. Nechtěla jsem vidět vystrašenou tvář mojí sestřičky. Nejhorší ale stejně bylo nevědět, co je s Edwardem. Už jen proto jsem odsud musela okamžitě pryč. Postavit se tomu čelem, a pokud to nedopadlo dobře… No, věděla jsem co dělat.

Zastřeně jsem zamrkala do tmavého prostoru, který osvětlovalo jen malé světýlko nad… zrcátkem? Kde je bar?

„Takže ty ses o mě bála, miláčku?“ vydechl mi omamně do tváře Edward, samozřejmě s tím svým samolibým úsměvem a srdce se mi v okamžení mínilo štěstím zbláznit. Byl v pořádku a celý! Nebo to byl jen další sen? Vyděšeně jsem se podívala přes okýnko vzhůru, na tmavou oblohu. Okolí ozařovalo jen šedožluté světlo pouličních lamp. Na tvář se mi najednou natiskly ty známé studené a tvrdé rty. Bezradně jsem doufala, že tohle je sladká skutečnost.

„Neboj se, zlatíčko, tohle je realita,“ zavrněl mi do koutku úst. Zatraceně! Vzrušoval mě naprosto bravurně, přesto jsem se nedokázala jen tak uvolnit. Prudce jsem se posadila a odepnula si ten škrtivý pás. Můj pohled zrentgenoval místo, kde jsme se právě nacházeli a byla jsem zmatená čím dál tím víc.

Najednou mi ale na mysl vyplula ta tržná rána přes Edwardův obličej. Ve vteřině jsem se obrátila k jeho blaženě usměvavé tváři, chytla ho za bradu a obrátila tak, abych mohla konečně spatřit místo, kde ho Defton zranil. A i když jsem nic nenašla, stejně se mi z očí znovu spustily ty proradné slzy. Tentokrát ale štěstím.

„Bože můj, nic ti není,“ vypadlo ze mě sice vzlykavě, ale taky naprosto úlevně. Moje tělo se začínalo postupně uvolňovat z faktu, že tady sedím sama s Edwardem a on je skutečně v pořádku.

„Ne,“ zapředl svůdně, až jsem měla chuť mu jednu plesknout. Ani ne před nedávnem se popere, zraní a teď už tady se mnou znovu laškuje. Byl vážně nenapravitelný… Ach, jak jsem ho jen zbožňovala. Nikdo jemu podobný v širém vesmíru nemohl existovat. Můj Edward byl naprosto jedinečný. Přitáhla jsem si ho zbožně k sobě a slíbala mu každičký kousíček poraněného místa.

„Ach, tak jsem se o tebe bála,“ povídala jsem plačtivě mezi tím přívalem polibků, kterými jsem neustále zahrnovala půlku jeho obličeje. Nechal se a dokonce k mému překvapení tak nějak spokojeně vrněl.

Vážně jsem netušila, co bych bez Edwarda dělala. Nemusela jsem mu věřit, že mě miluje… ale nedokázala jsem to. Moje duše tenhle fakt přijala tak jednoduše jako srdce, třebaže mozek občas přednesl svoje protesty, přesto já byla momentálně asi ten nejšťastnější člověk široko daleko.

Muže a zároveň taky upíra, kterého jsem tak bezmezně milovala, jsem teď měla hned naproti mně. Poprvé jsem si taky všimla, jak ty jeho temné tůně zamilovaně jiskří. Měla jsem takovou chuť se na něj vrhnout a doslova ho samým štěstím a láskou sníst, když se mi do hlavy opožděně doneslo varování.

Co se asi dělo v klubu? Takže teď už o nás Elizabeth ví? A co se tam vlastně stalo a kde je Defton?

„Pojď, půjdeme nahoru a cestou ti všechno povím,“ zašeptal mi, vystoupil a přeběhl na mou stranu, aby otevřel i mně.

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 24. kapitola - Rozchod a souboj: