Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 15. kapitola - Edward míní, Bella mění...

24.05.2011 (20:30) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 46× • zobrazeno 9133×

 15. kapitola

Edward míní, Bella mění

Bella

„Čau, Bells!“ Zopakoval a já ho poznala okamžitě. I když jsem Edwina vlastně znala sotva pár hodin. Melodický hlas, který doprovázel rozpustilý kukuč, žádný arogantní úšklebek. Dost, Bello! Nad Edwardem ses už dneska namyslela dost! Ano, už žádné trápení! Znovu jsem svoji rozpustilou pozornost zaměřila na Edwina. Tohohle upíra by si nedokázal splést ani slepec…

„Ahoj, co ty tu?“ usmála jsem se spokojeně, pak mi ale do hlavy doletělo varování. „Jak vůbec víš, kde pracuju?“ Cítila jsem, jak se mi nechápavě zkrabatilo obočí. Vždyť…

„Chtěl jsem tě překvapit, takže jsem zavolal Elizabeth, jestli by mi nepomohla a nedala adresu k tobě do práce.“ Koutky měl pořád krásně vzhůru a moje ostražitost malinko povolila. A kdybych ke všem čertům nebyla tak mimo z toho blbce Edwarda a naší malé vášnivé noci, asi bych právě šla do kolen, protože Edwinovi to vážně až neskutečně moc slušelo. Dokonce bych si troufla tvrdit, že víc jak včera… Že by si dal víc záležet?

„To je sice moc pěkné, ale proč?“ Nechápavě jsem po něm loupla očima.

„Abych tě pozval na oběd,“ zaksichtil se na mě drze. „Teda pokud budeš chtít, že?“ Trošku posmutněl, ale jeho oči neustále prozrazovaly naději. A ty jsem rozhodně zklamat nemohla. No uznejte…

„Jasně, jen si vezmu kabelku a zamknu tady.“ Mrkla jsem na něj. „Když tak na mě počkej venku, jo?“

Neprotestoval a vylezl před krámek, stoupnul si před výlohu a nedočkavě tam stepoval. Bylo to docela roztomilé… a já neodolala a škodolibě se pousmála. Vím, že bych asi měla mít úplně jinou náladu, vzhledem k tomu včerejšku a navazujícímu dnešnímu ránu. Nejenže si Edward odešel dodělat naši společnou práci s nějakou jinou, ale navíc tady pořád byla ta nepříjemná bolest dnes po probuzení, která mě nemínila jen tak opustit… i když už to bylo cítit jen slabě. Naštěstí.

Pak tu byl Edwin, který se evidentně snažil… o mě? Vypadalo to tak. Zase mezi upíry! Bello, Bello! Jednoho se skoro zbavíš, aby to měl v životě snazší, ale co on? Nechce. Možná by mi to ani tak moc nevadilo, ale Dý už u mě nevyvolával nic, kromě soucitu, že mu jako ta největší mrcha zahýbám. Vlastně bychom spolu ještě ani oficiálně chodit neměli, ale znala jsem Deftona moc dobře na to, aby mi došlo, že ten včerejšek pro něj rozhodně něco znamenal. Budu to muset co nejdřív uvést na pravou míru.

Vlezla jsem do menšího skladu, chmátla kabelku a utíkala před obchod. Díky za ty dary, že se moje tělo hojí takovou rychlostí, jinak bych byla schopná se leda tak belhat…

Edwin mě oblažil jedním rozpustile šťastným úsměvem a já mu jej se vší samozřejmostí vřele oplatila. Bylo to od něj příjemné překvapení. Včera u večeře jsem se o něm dozvěděla docela hodně a jeho život byl opravdu velice zajímavý. Už jen proto, že neustále miloval svoje biologické rodiče a oni jeho, i přestože z něj je upír. Vegetarián samozřejmě, jako většina v tomhle těžkém období.

„Co by sis dala?“ zeptal se mě okamžitě, hned co jsme vykročili na cestu.

„Nevím, asi mi stačí jen něco rychlého.“ Mrkla jsem na něj a on mi čapl ruku do té jeho studené a někam mě táhnul. Vážně nevím kam, protože jsem nedávala nějak moc pozor, ne, já koukala jak sůva z nudlí na naše… dlaně. Co to sakra…? Když se najednou otočil a viděl, kam je zabodnutý směr mého pohledu.

„Aha, jo promiň.“ Urychleně mě pustil a nervózně si promnul zátylek. „Já vím, že…“

„V pohodě,“ utnula jsem ho a zahanbeně se na něj podívala. A jestli jsem si kdy nebyla jistá, jestli se Edwinovi líbím, tak teď to bylo stoprocentní. Bože, zatracení upíři! Jen ty můžeš kápnout na těch málo výjimek, kteří by s tebou rádi nejen chodili… Jsi vážně unikát! Nadávala jsem sama sobě. I když na druhou stranu, Edwardovi o žádné chození nikdy nešlo… to musel vědět i blbec. Ten arogantní pitomec to ale v posteli zatraceně uměl… Teď už vážně pohoršená sama ze sebe jsem raději vypnula tok mých hloupých myšlenek… Opravdu pitomá, jen co je pravda!

„Tak jsme tady!“ vyrušil mě po pár minutách ze zamyšlení Edwin.

„Kde?“ zmateně jsem se porozhlédla, ale byl to jen menší park kousek od květinářství, kterým protékala větší řeka, a my jsme teď stáli u stánku s rychlým občerstvením, kousek od břehu.

„Tak, dáš si třeba Hot Dog?“

„Proč ne,“ šťastně jsem se na něj zazubila, protože můj žaludek už se skutečně hlásil o svůj polední přísun jídla. Edwin taky urychleně zvedl koutky a jeho tvář byla opět bezstarostí. Jen to moc nepřeháněj, Bello! Automaticky jsem se ještě pokárala, jen aby bylo jasno, že s tímhle upírem nic mít nechci, třebaže jeho zájem vypadal opravdu… hodně viditelně. Dokonce se po nás tu a tam někdo znechuceně otočil.

Poslal mě se posadit, že mi něco donese, a já ho poslušně poslechla. Vydala jsem se k jedné oprýskané lavičce, notný kousek od toho obchůdku a řeky. Chtěla jsem klid a mír a tady rozhodně byl. Na hřišti o kus dál si hrály děti s balónem, pár dvojic nebo rodin si tu na trávníku udělalo piknik, a kromě občasného smíchu, tiché konverzace, nebo vítězného křiku, tady bylo slyšet jen ptactvo a tiché šustění listů v teplém větříku. Do očí se mi nahnaly ty zrádné slzy, ale naštěstí jsem je rychlým pomrkáváním rozehnala. To by bylo teda nadělení, kdyby mě tady Edwin našel, jak bulím. Ani si nechci představovat ten příval otázek…

„Tady,“ ozvalo se za mnou. Přinutila jsem se odtrhnout pohled od jedné maminky, která si pohrávala s jejími dvěma ratolestmi. Mně nebylo dopřáno ani jedno, ale na druhou stranu, jaký život bych mu mohla nabídnout? Tenkrát, když byl ještě ten drobeček uvnitř, konzumovala jsem ten zatracený lék s dvojnásobnou spotřebou. Proměně bych stejně neutekla a mít miminko, když by po nás šli ti zpropadení upíři… Možná, že to nakonec až tak špatně nedopadlo? Ne, jistěže to dopadlo strašně! Ten brouček si to nezasloužil…

„Díky,“ vylezlo ze mě jakési zaskřehotání a Edwin se na mě jen vyplašeně podíval.

„Všechno v pořádku?“ Pozvedl jedno obočí.

„Jo, v naprosté pohodě…“ Přinutila jsem se pozvednout koutky nahoru a oslnivě se usmát, ještěže jsem si předtím odkašlala, protože jinak by ze mě vylezlo jen další zakrákání.

„No víš, nějakou chvíli už ti zvoní mobil… Slyšel jsem ho až do stánku. Vážně je všechno v pořádku?“ vyrušil mě můj společník z další změti nepřeberných myšlenek.

„Co…? Aha, no jo! Díky.“ Začala jsem lovit ten proklatě vřískající krám. „Já ho vážně neslyšela. Byla jsem zamyšlená,“ vysvětlila jsem jednoduše a ani vlastně nelhala. Konečně se mi podařilo lapit tu věc, a když jsem ji vytáhla na světlo, na displeji blikalo jméno mojí sestřičky. Elli? Co potřebuje? Okamžitě jsem to vzala.

„Ano, Elli?“ vylezlo ze mě rozpačitě.

„Bell, je všechno v pořádku?“ zeptala se starostlivě. „Jen jsem ti chtěla dát vědět, že mi volal Edwin. Chce se za tebou stavit, a tak pokud už tam není, měla bys to asi vědět,“ chrlila do telefonu.

„Jo, už je tu se mnou. Dokonce mě pozval i na oběd.“ Podívala jsem se na tu nadílku odloženou vedle mě na lavičce a pak na usmívajícího se upíra přede mnou. No jo, byl vážně číslo…

„Chtěla jsem ti zavolat dřív, ale tak strašně jsem se rozčílila, že jsem na to na malý moment úplně zapomněla, no věřila bys tomu? Jinak chová se ten mladík slušně?“ Ach jo, tyhle maminkovské móresy mi někdy lezly opravdu krkem…

„Teda, ty moje ‚zapomnětlivko‘, a to jsi mi dneska ráno tvrdila, že hlava děravá jsem tady já,“ od srdce jsem se zasmála, „a jo,“ mrkla jsem na Edwina, „dotyčný se chová naprosto slušně.“ Vyměnili jsme si spiklenecké mrknutí a slyšela jsem, jak se i Elli usmívá do telefonu. No potom se tam z ničeho nic ozvala šílená rána… Bože, stalo se něco?

„Co to bylo?“ vyhrkla jsem vyděšeně.

„To nic, jeden upír, který má právě svoje dny…“ odmlčela si a povzdechla, „… doslova blázní.“

„Edward?“ ze slušnosti jsem se zeptala, i když jinou odpověď než ano jsem stejně neočekávala. Byl poslední dobou vážně mimo. Arogantní až to bolí! A pak tvrdí, jak nesnáší lidi, a přitom mě neustále tahá do postele… Sakra! Zamračila jsem se na tu najednou roztouženou věc mezi mýma nohama.

„No a kdo jiný?“ Tentokrát byl její smích hořký. „Představ si, že mi ten idiot zničil sprchu,“ přiznala.

„Tvoji?“ Nechápala jsem, proč by něco takového dělal…

„Jo. Byl totálně mimo, magor jeden. Raději jsem ho poslala na čerstvý vzduch a doufám, že se trochu probere…“

„Snad… no, já už budu končit,“ pokoušela jsem se Elli utnout zavčas, potom by se třeba chtěla jen vykecávat a celou odpolední pauzu bychom mohly prodrbat o tom, jaký je Edward debil… Ale proč si kazit den?

„Jo, jo, chápu. Tak se mějte a pozdravuj ho ode mě. Já jdu volat opraváře. Zatím Bell,“ rozloučila se.

„Večer Elli,“ vylétlo ze mě rychle a už jsem to típala. Bože, ten Edward je vážně úplně mimo!

Edward

Vrátil jsem se zpátky do bytu, i když venku bylo tak krásně, až byla škoda, abych vyhodil celý tenhle zpropadený den do luftu. No, dřív bych rozhodně nezahálel, jenomže teď? Potřeboval jsem stále ještě myslet a přemýšlet nad tím, co se to se mnou vlastně ksakru děje. Hlavně sám a v klidu. Doma snad bude jen Eliz… Ano, Bella přece musela jít do práce, teda pokud nezaspala. A tomu bych se rozhodně nedivil. Můj apetit ji musel včera pořádně vyřídit… No a co, neměla si začínat! Kdo že si to vlastně začal? Blbče!

V hlavě se mi neustále přehrával Alicin telefonát a já nemohl přijít na jednu jedinou kladnou věc v tom všem, co na mě tak sestersky vychrlila. Žádná taková budoucnost mě nečeká! Nikdy! Dokonce mi nepomohl ani ten zatracený lov, na který jsem tak zbaběle zdrhl, abych se vyhnul dalším přívalům touhy, které na mě mazlík chrlil ve svých, doslova vášnivých snech.

Člověk, vlastně i upír, by řekl, že ta holka má snad dost. Jenomže ji moje nahé tělo pronásledovalo i v jejích snech a ne, že by to mazlíčkovi snad nějak závratně vadilo. Bože, ona je takový nezmar…

Každopádně nikdo a nic nedokázalo odvést moje myšlenky od Belly a všeho toho okolo ní.

Zase se mi do hlavy nacpal obrázek jejího nahého těla, které… uf, se mnou vážně dělalo divy, jak leží s vlasy divoce rozprostřenými po polštáři a něco si pomumlává. Občas se jí ve spánku i zabarvili tváře… a já přesně věděl, vlastně viděl, o čem se jí zdá… Možná si ani neuvědomovala, jak moc mě její sny provokovaly a dráždily!

Asi jsem se nikdy neměl pouštět do pátrání po Elizabeth, nebo to nechat o sto let později, protože teď bych žil svým jednoduchým staromládeneckým, rozpustilým a bezstarostným životem a nemusel nad sebou, zatraceně, právě teď takhle idiotsky rozmýšlet. Co to se mnou mazlík ke všem ďasům provádí? Protože… sotva jsem se vrátil, už jsem zase stál v jejím pokoji. A to jen proto, že tu Eliz nebyla.

Mrknul jsem na hodiny, které ukazovaly jedenáct dopoledne. Ještě jsem v rychlosti přejel pohledem po jejím soukromí a nasál vůni… Po mě ani památky, ale její aroma mi do nosu dorazilo jako rána palicí. Kalhoty se mi v okamžiku vyboulily! Kurva! Musel jsem si ulevit, i když nikdy sprostě nenadávám! Tohle už ale přecházelo i meze mého upířího chápání. Do prdele, pohled mi sklouzl k mému většímu problémku, ještě že tu Eliz skutečně není…

A to bych nebyl já, kdybych nechtěl další facku, tak jsem nasál znovu. A opravdu v okamžiku přiletěla.

Švy na moje počínání výhružně zaprotestovaly. Sotva tu chabou džínsovinu držely pohromadě! Ksakru, k čertu! Proč se tak trápím? Měl bych odsud vypadnout tak rychle, jak to jen půjde. Elizabeth by se na mě nemohla zlobit, kdybych jí nechal jen rozlučkový dopis s tím, že mě moje adoptivní rodina potřebuje. Vím, že je to prvotřídní žvást, ale tady to začínalo být nějak divně nebezpečné. Kolem mojí osoby se stahovalo neviditelné lano jménem Isabella! Což by třeba nebylo až tak strašné, kdyby dotyčná nebyla pouhý a prachobyčejný člověk. Nic.

A přesto jsem pořád stál uprostřed jejího pokoje a nechal si hlavu okupovat její úchvatnou vůní. Opravdu tak nezvykle krásnou, až mě to i přímo úměrně děsilo. Tohle nejde!

Nejhorší ze všeho ale bylo, že jsem se cítil jako pětiletý vystrašený kluk. A já jsem Edward Masen Cullen! Sakra, nikdy mi na nikom nezáleželo, až na mě, a na tom dalším článku mezi mýma nohama. Užíval jsem si věčnost přímo nebeskými doušky a teď? Jedna malá nicka, svačinka, mi takhle zamotá moji nepřístupnou hlavu?

Vypálil jsem přes koupelnu do mého pokoje. U stěny ještě ležely zbytky telefonu, tak jsem je posbíral a hodil do koše. Moje nejdražší sestřenka přece nemusí pokaždé vědět všechno. Jen simku jsem si nechal odloženou na stole.

Na uklidnění jsem si ještě naplánoval krátkou a hlavně ledovou sprchu! Ta mi jistě pomůže. A odteď budu používat jen koupelnu Eliz a tu mazlíčkovu raději zamknu… jen pro jistotu. A jak jsem si namyslel, tak jsem taky udělal. Nástrahám se přece jen musí předcházet!

Sebral jsem oblečení, napochodoval do sprchového koutu mojí sestřenky a nechal si několik minut klidnit moji rozpálenou hlavinku ledovým přívalem. Ale pomáhalo to? Ne, absolutně ne! Najednou na mě padla tak destruktivní nálada, jako už dlouho ne. Měl jsem nehoráznou chuť tuhle koupelnu srovnat se zemí. A zanedlouho na to se opravdu moje ruka, zatutá v pěst, rozehnala proti kachličkám a probořila až po loket kamsi do neznáma. Byl to vážně dojemný obrázek, když jsem si tam tak jednoduše stál pod ledovou sprškou s rukou ve zdi… ještěže jsem minul potrubí!

„Edwarde!“ ozval se zděšený křik mojí sestřenky.

Hbitě jsem se porozhlédl okolo, ale Eliz sem ještě nevlezla. Se stejnou rychlostí jsem vystřelil ven, omotal kolem beder ručník, a až pak teprve vypnul vodu.

„Co je?“ štěkl jsem nazpět. Ozvalo se bušení na dveře, tak jsem otevřel. O, jak slušně vychovaná, abys náhodou neviděla něco, o čem by se ti pak po nocích zdálo, co? Jako té tvojí člověčí schovance!

„Cos to tady prováděl?“ vyděšeně pozorovala novou dekorační díru ve svojí sprše.

„Chladil si žáhu,“ prohodil jsem nenuceně.

„V mém sprchovém koutu?“ vypoulila na mě nechápavé oči. No, to bys opravdu nepochopila…

„Jo, neboj, dám ti ho hned opravit.“ Opět to ze mě vylezlo naprosto ležérně. Alespoň jsem na malou chvíli zapomněl na moje malé ‚mazlíčkovské‘ trápení! Sakra, už je to tu zase… Bella, Bella a jen Bella.

„Postarám se o to radši sama! A ty už laskavě nic nedemoluj! A vůbec ne můj byt, protože pokud se potřebuješ vybít, skoč si do lesa… tam máš stromů nepřeberné množství, a některý už jistě tvoje destruktivní choutky splní na jedničku!“ syčela na mě jak had a mně se líbilo ji ještě dráždit! Třeba i bosou nohou, jen když mi z hlavy vyječí tu její lidskou společnici.

„Ale prosím tě, je to jen díra… nic víc,“ spokojeně jsem se ušklíbl.

„Jen díra? Si děláš prdel, ne? To je pořádná jáma! Zatraceně, co ti to vlezlo do hlavy…“ křičela na mě tak, jak jsem potřeboval, i když Eliz můj stále se prohlubující úsměv asi jen víc a víc vytáčel.

„Sakra, co se tak přihlouple usmíváš? Je na tom snad něco k smíchu?“ Teď už skoro vážně ječela. Edwarde, si pašák, nikdo nedokáže upírky tak nažhavit jako ty! V představách jsem se ještě spokojeně poklepal po ramenu. Tohle mi vážně vyšlo… Jen tak dál. Třeba se budeme i prát…

„Ne, samozřejmě že ne,“ odpověděl jsem klidně a koutky mi zacukaly. Za to mojí sestřence z očí začínaly létat nebezpečné blesky.

„Běž se! Převléknout! A na pár! Hodin! Odsud! Okamžitě! Vypadni! Nebo se už neudržím a vážně tě roztrhám na tolik malejch Edwardů, že už tě nikdo nedá znovu do kupy,“ zavřískala nepříčetně a z uší už jí málem začínala ucházet pára. No, možná by to nebylo od věci, nebo tady vzteky bouchne…

„Ok.“ Nahodil jsem sebejistý pohled a vycouval do pokoje, v pozadí ještě bylo vidět, jak na mě Eliz naprosto šokovaně kouká. V okamžiku jsem se převlékl a vypravil na nákup do města, protože mobil budu jistě potřebovat nový. Ten předešlý ‚šrot‘ teď zdobil dno odpadkového koše. A zrovna jsem procházel kuchyní k východu, když moje bystré uši zaslechly telefonát. Eliz volala… Belle? A co tam mele o Edwinovi? Bella a Edwin? Někde společně?

V momentě už jsem se vyladil na Elizinu mysl, jako by byla jen obyčejné rádio, a všechno okamžitě dostalo ty správné kontury! Ta mrcha!!! Takže ona randí s tím… upírem? Vážně ji jednou zakousnu, už to jinak nevidím! Ale prvně si podám toho upířího skunka!

Tipoval bych, že nemá ani ten její prokletý stříbrný prstýnek. No, když se jedná o vyhledávání nebezpečí, je v tom náš mazlík prostě jednička. Na nic dalšího jsem nečekal a vytočeně vyletěl ze dveří, s kterýma jsem pro jistotu ještě pořádně prásknul… jen ať mě slyší, že odcházím. Klíčky od Elizina BMWčka mě naštěstí bezpečně hřály v zadu v kapse.

Bella

Hned co jsem to položila, si Edwin přisedl vedle mě a jídlo si přitom položil na nohy. Když jsem se tam koukala, abych si prohlédla, co všechno, že to vlastně vzal, pohled mi bohužel zavadil i trochu jinde. Zatraceně Bello! Ovládej se, nejsi žádná malá holka, ani nymfomanka! Alespoň trochu uklidňující vážně bylo, že to se mnou nic moc neudělalo. No rozhodně ne tak, jako když pomyslím na toho sebestředného maniaka.

„Kdo to jako bude všechno jíst?“ zasmála jsem se, když už má hlava zase rozumně uvažovala.

„No ty, ne? Podívej se, jsi kost a kůže.“ Flirtovně na mě mrkl. To jako vážně?

„Tak… to nejsem!“ uraženě jsem si odfrkla a vyšpulila naštvaně pusu.

„Já vím, jsi perfektní.“ Nepokrytě mě sjel toužebným pohledem a mně z toho nekontrolovatelně poskočilo srdce. A ten trumbera se mi zasmál, tak jsem mu pěstí dala menší herdu do ramene. Takhle mě uvádět do rozpaků… a balit! Tsss.

„Říkám jen, co vidím a… mám teď zrak jak ostříž.“ Na oko se pochleboval a přitom se tvářil tak rošťácky. A v tu chvíli jsem nedokázala svoji nevymáchanou pusu nechat prostě zavřenou.

„Mrzí tě, že je z tebe…“ máchla jsem k němu rukou, „tohle? Upír,“ konstatovala jsem tiše a sklopila oči k jídlu, které mi tak mile donesl. Byly tam dva Hot Dogy, nějaké pití a ovšemže nezapomněl i na něco sladkého. To mě mají všichni tolik přečtenou?

Ale Edwin byl tiše a mě mrzelo, že jsem se zřejmě dotkla nějakého bolavého místa. Tak jsem raději dál mlčela a čekala, jestli začne první. A pokud ne, tak změním téma.

Vzala jsem si první Hot Dog, s chutí do něj kousla a začala přežvykovat. Chutnalo to báječně, nebo to možná bylo způsobeno i tím, že jsem měla hlad jako vlk.

„Ani ne, už jsem si na to celkem zvykl, jen…“ povzdechl si a zadíval se do koruny protějšího stromu, za to můj pohled byl zapíchnutý v jeho smutné tváři, „… musím každý den pozorovat, jak mí rodiče stárnou a… prostě vím, že jednou zkrátka odejdou a…“ Z úst mu vyletěl další smutný povzdech, a pak svou pozornost zaměřil do mého najednou stejně zarmouceného obličeje. Asi se to ale minulo účinkem? Protože on se mi z ničeho nic zasmál. No jo, měla jsem asi výraz… s plnou pusou. Ale nějak mě ta jeho výpověď zasáhla. Raději jsem obsah urychleně spolkla. „A já zůstanu sám,“ dokončil a jeho tvář se už zase mračila. Pohladila jsem ho po ramenu.

„Nikdy nezůstaneš sám,“ konstatovala jsem jednoduše, „u nás doma se ještě místo najde… hned, jak vypadne ten Elliin arogantní bratránek.“ Poslední dovětek jsem jen zamrmlala, ale Edwin se tiše zachechtal.

„Otravuje moc?“ zeptal se zaujatě. Konečně se mi do rukou dostalo téma, které mého společníka vytáhlo z chmurné nálady, ale zase dostávalo do úzkých mě. Co jsem mu na to tak měla říct? Víš, Edwine, občas si ke mně zaskočí na kus sexu…

„Ani nevíš jak.“ Mávla jsem rukou naprázdno před sebe, abych tak potvrdila pravdivost mých slov. „Každopádně u nás se vždycky najde místečko.“ Povzbudivě jsem se na něj usmála. Natáhla jsem se po kelímku s kafem a poslala dolů jeden dlouhý lok, pak jsem se chmátla po Dogu číslo dvě.

„Jo, a díky za oběd.“ Žďuchla jsem ho ramenem do ramene a on mou šťouchací náladu podpořil a zacloumal sebou tak, že to vypadalo, jako bych s ním vážně pohnula.

Vyplázla jsem na něj hravě jazyk. Bože, tohle jsem snad nedělala ani jako malá, ale s tímhle upírem bylo všechno tak… jiné. S Edwinem byl den hned krásnější. Hodně věcí s ním bylo o tolik jednoduší, i když se mnou má zřejmě i úplně jinačí úmysly jak… přátelství. A to mě malinko zamrzelo.

Zakousla jsem se do zbytku oběda a v pozadí se ozvalo skřípění pneumatik. Na rty mi vyteklo trochu hořčice, tak jsem ji urychleně olízla, ale kousíček se dostal dál z koutku úst, a odkud se snažil skápnout na moji sukni… Sakra! Naštěstí byl můj soused v celku pohotový a obratný. Otřel mi zběhlou hmotu do ukazováčku a ten si očistil do ubrousku. Pak se ale na mě nějak zhypnotizovaně otočil, sehnul a zbytek mi z obličeje… slíznul.

Jo, tak teď se mi srdce na jistotu zastavilo. Neslyšela jsem ani jediný zpropadený úder… Za to jsem ale slyšela nějaké divoké zavrčení, jenomže když jsem koukala na Edwina, tak ten byl úplně ticho a užasle na mě koukal.  Co to…?

Edward

Ta malá proradná běhna! Asi jí to včera nestačilo. Možná jsem si ji měl podat daleko důkladněji! Tak, že by dneska třeba nebyla schopná ani chodit… nebo třeba jen uvažovat o sexu! Snít o něm! A když si uvědomím, jak bláhově jsem si myslel, že jsem ji, chuděrku, odrovnal. Bravo, Edwarde! Ještěže jsi jí pomáhal umýt a do postele.

To mi mohlo být hned jasný, že ty dva najdu v podobné pozici, při něčem takovém… Moje mysl doslova běsnila jak rozdivočená puma, když jsem si to k nim i stejně vražedným krokem mířil. Nedokázal jsem se soustředit na její myšlenky, za to ty jeho řvaly jasně, co by s ní rád.

Až ho rozcupuju jako přebytečný odpad, tak se budou jeho člověčí rodiče ještě hodně divit. Lézt do zelí cizímu se nevyplácí! Co to plácám? Lepší nad tím vůbec nepřemýšlet… Já tě naučím ty zmetku!

„Edwarde?“ vyhrkl ten šmejd, který tady před sekundou oblizoval tvář mojí Belly. Viděl jsem tak rudě, jako bych měl na očích temně rudý skla. Bella sebou cukla, vyděšeně se otočila mým směrem a její srdce div nevyletělo ven z jejího voňavého hrudníku. Pohledem na mě se jí jasně rozšířily zorničky…

„Ty!“ zavrčel jsem na to mládě. „Ještě jednou se jí dotkneš a zpřerážím ti hnáty! Rozuměls?“ běsnivě jsem vyjel, ale ten pitomec jen zakoulel očima, a jeho mysl se rozběhla na plné obrátky. Přemýšlel, jestli ji chráním pro Dýho, nebo sám pro sebe. Tos uhodl, šmejde! Před tebou! A možná malinko pro sebe, nahlodával mě tichý hlásek uvnitř mojí hlavy.

„A ty okamžitě padej do auta! Hned,“ štěkl jsem naprosto bez rozmyslu.

„Proč?!“ utrhla se na mě a ten její nováček se výhružně postavil. Tak mazlíček nám netuší? Mám jí to snad objasnit? No jak chce…

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 15. kapitola - Edward míní, Bella mění...: