Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 11. kapitola - Rozpory

11.03.2011 (18:45) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 7750×

 11. kapitola

Rozpory

Bella

Osprchovala jsem se a znovu si umyla vlasy, protože to vypadalo, jako by se mi na hlavě prohnal hurikán nebo uhnízdila alespoň čtyřčlenná ptačí rodinka, která mi tam vyrobila přímo stylové hnízdečko. Vypnula jsem sprchu a zabalila se do osušky. Další fénování mě malinko stresovalo, jelikož už jsem neměla času nazbyt, ale nakonec to moje hbitost zachránila a já to stihla naprosto parádně. A zrovna, když jsem skoro končila i s malováním, nakoukl do koupelny Edward.

Bylo mu vidět jen půl těla, jak se nakláněl přes práh. Ale nevkročil. Ruku si držel na zátylku a oči mu brousily po mém těle. Žádné myšlenky!! zahulákala jsem naštvaně sama na sebe a on se jen pousmál. Protočila jsem oči, znovu se zaměřila na obraz přede mnou a raději se věnovala finálnímu líčení, než pozorování toho, jak se Edward právě tvářil na to, co mi zmateně běhalo v hlavě. Jestli mě tady chce jen provokovat, tak prosím, já se ale jen tak nedám…

„Ehm, tak já jedu vyzvednout Eliz. Jedeš s námi? Nebo budeš čekat na Romea?“ ptal se mírně zvědavě.

„Počkám na něj, bylo to tak domluvené a navíc nejsem ještě hotová,“ odpíchla jsem pohled od zrcadla a koukla po Edovi. Slušelo mu to. Sako a kalhoty… černá barva se k jeho bledé pokožce opravdu hodila. A za tohle jsem si vysloužila jen jeden z jeho dalších smyslných úsměvů, a aby toho ještě nebylo málo, tak ten zmetek v mém hrudníku zase začal utíkat přespolní běh. Dost!!! Nepřemýšlej!

Moje myšlenky bohužel nebyly jen moje, takže skutečně nejlepší plán byl, abych v Edwardově přítomnosti moc nezapínala hlavu a hlavně nepřemýšlela nad tím, co se nedávno odehrávalo v mém pokoji. I když on tam pořád jen tak stál a nějak se neměl k odchodu. Zkusila jsem po něm opět mrsknout vytočeným pohledem, abych ho donutila odejít, protože mě vážně začínal štvát. O co mu zatraceně jde? Chce mě skutečně jen prudit? Nebo tohle jeho zamrzlé okukování má nějaký vyšší záměr?

„Mělo by… ale bohužel bych už asi měl jít.“ Oči se mu na malinkou chviličku zapíchly do jeho značkových hodinek na zápěstí. Ačkoli i přes to, že tvrdil, jak už by měl vyrazit, se k tomu pořád neměl a jen na mě tak provokativně koukal. No jistě! Snaží se mě naštvat!

„Potřebuješ ještě něco?“ zeptala jsem se ho už mírně popuzeně, přece jen mě to uvádělo do rozpaků a pak taky v jeho přítomnosti dost dobře nešlo… nepřemýšlet. Navíc byl u mě v pokoji bez toho, abych ho pozvala. A ani neodpověděl…

Bezradně jsem si povzdechla a zašroubovala řasenku. Líčení už jsem naštěstí měla hotové, třebaže nebylo nijak výrazné. Vlasy vyfoukané jen tak, aby se mi mírně vlnily a zakryly tak z části holá záda. Takže teď už mi zbývaly jen ty šaty…

Pořád ještě zahalená jen do ručníku jsem musela projít kolem Edwarda do pokoje, a že mi ten holomek neuhnul ani o píď. Prostě a jednoduše oxidoval a neměl se k odchodu. Významně jsem se koukla na nástěnné hodiny, aby pochopil. Myslíte, že mi porozuměl? Ne! Nebo to alespoň předstíral…

„Neměl bys už jít?“ založila jsem si vytočeně ruce v bok. „Elli na tebe bude muset čekat,“ napřímila jsem ukazováček směrem ke dveřím, ale to by přece nebyl Edward, kdyby moje snažení neignoroval, ba naopak… V jedné sekundě stál zase naproti mně, jenže taky moc blízko, že jsem se neudržela a hodila po něm vyděšeným pohledem. Co to na mě zase zkouší?

„Nic, zlatíčko, jen… Eliz může chvilku počkat a…“ Nedokončil to a jako v mrákotách ke mně natáhl tu svoji studenou ruku, aby mě mohl pohladit na moji odkrytou kůži. Přejel přes hrdlo, rameno a pokračoval dolů až k mojí dlani, kterou sevřel do té své a přitáhl až k ústům a… políbil. Nechápavě jsem se na něj koukala, protože mi ještě tak úplně nedocházelo, co to tady hraje za hru, i když moje ztřeštěné srdce bylo jistě jiného názoru, vzhledem k tomu, že bilo jak pomatené a jistě se mu tahle Edwardova sladká část líbila. A jestli jsem si doteď myslela, že už jsem se před chvílí tvářila naprosto vyděšeně, tak to ani omylem! Bezděčně jsem o krok ucouvla a nasucho polkla. Nechtěla jsem, aby se opět spustil ten potok chtivých představ a myšlenek na Edwarda už jen proto, že by si to v mojí hlavě mohl jednoduše přečíst. Jistě to teď dělá… Zatraceně!

Možná bych couvala pořád dál, kdyby moje záda nenarazila do dřevěných dvířek od skříně. Edward mou ruku samozřejmě pořád ještě nepustil a odcestoval ten kousek se mnou, vlastně se na mě natiskl ještě víc než předtím, a tak divně mě pozoroval.

Asi největší mé dilema bylo, jestli se na něj mám zlobit proto, že mě tady nechal jako kus hadru nebo proto, že sex s ním byl skutečně tak nádherně báječný… uspokojivý, ale bez citu. A zase ten jeho překrásný úsměv, doprčic! Raději jsem přerušila náš oční kontakt, jelikož už teď jsem se styděla za všechny ty představy, které se mi vtíraly do mozku, a já je prostě nedokázala jen tak zastavit. Raději jsem otočila hlavu na bok a možná to bylo hloupé, protože jeho zuby by teď měly jednodušší přístup, když jsem mu tak svolně nastavila odhalený krk. Ale tak nějak doufám, že to neudělá…

A taky že ne, jednu ruku si opřel kousek od mé hlavy, teda spíš nosu a najednou mi na těle naskočila husí kůže. Věděla jsem moc dobře proč… z Edwardova příliš blízkého a chladivého dechu. Bože, voněl tak nádherně, že bych nejraději pohřbila ten miniaturní kousek hrdosti, který mi ještě zbyl, a okamžitě se na něj vrhla…

Jeho rty se jemně dotkly mého horkého krku a… začal mě naprosto jednoduše a drze líbat. Ne, že by se mi to snad nějak moc nelíbilo, ale přece jen to mezi námi skončilo už před chvílí, když ode mě tak spěšně utekl. Tak co má jako tohle znamenat?

„Nic, mazlíčku, jen se tě prostě nedokážu nabažit,“ zavrněl mi mezi chtivými polibky, které pomalu nabíraly grády.  Mazlíčku? Co to jako…

„Nebo by se ti líbilo víc, kdybych ti říkal zlatíčko?“ zašeptal mi smyslně u ucha. Třásla jsem se jak křehká pavučina ve větru a Edward byl právě ten lehký a studený vánek. Kdyby chtěl, mohl se kdykoliv změnit na vichřici, která by dokázala v mžiku všechno zničit, ale to ne, on mě jen tak jemně „rozvibrovával“ a bavil se mým stoupajícím vzrušením a narůstajícím chtíčem. Byl to holomek? Jo to byl! Ale k pomilování dokonalý, a to jsem nemyslela jen na jeho tělo.

Bylo mi naprosto jasné, kam tohle dráždění spěje… Jo, přesně tak, zpátky tam, odkud jsme před chvílí vylezli, a na večeři? Tam se už možná ani nedostaneme. Ale to mi taky bylo momentálně zcela jedno, já byla tak leda schopná cítit Edwardovo příjemně tvrdé tělo na tom svém. Bože a jak moc jsem ho chtěla… Nikdy jsem na to moc nebyla, tak co se to se mnou, zatraceně, děje? A proč zrovna s Edwardem? Chápala jsem, že je to z části pro jeho dokonalou krásu a milenecké umění, protože… zkrátka to v posteli skutečně uměl, ale jemu bohužel přidávalo a nahrávalo i to jeho sexy drzé chování. To, že si šel za tím, co chtěl, což mě taky neskutečně rozpalovalo… A jeho samolibý úsměv mi všechno potvrdil. Znovu mě polilo příjemné horko a zašimralo v břiše.

S takovouhle tu večeři ale nestihneme! Vyhrkla jsem na něj v myšlenkách a doufala, že to pochopí a přestane mě takhle neodolatelně provokovat. I když, provokovat? Prozatím mě jen hladil po ramenou a líbal na šíji, ale stejně… nejradši bych se s ním oddala dalšímu dokonalému milov… sexu! Jenomže to nešlo, dohodli jsme se jinak. On mi slíbil, že už mě nikdy vydírat nebude, když se s ním vyspím, aby tak splnil tu jeho prohranou sázku. A tu už měl dávno splacenou a odbitou. Takže?

„Slíbils mi… přísahals, že už mě do toho nebudeš tlačit…“ ztěžka jsem polkla a zadoufala, že mi pomůže tak, že jednoduše odejde. Já bych nedokázala přestat, ne teď, kdy mě ten holomek takhle rozdráždil…

„Já tě ale do ničeho nenutím,“ zašveholil smyslně, přitiskl svoje rty na ty mé a jazykem mi mrštně vklouzl dovnitř. Nemohla jsem dělat nic lepšího, než mu s tím svým vycházet naproti a hrát tu jeho smyslnou hru. Jeho chladná dlaň mi putovala po stehně směrem vzhůru, než narazila na kraj osušky. Doufala jsem, že tentokrát mi ji nezničí… na co bych to pak vymluvila u Elli? Edward tam svoji dlaň chvilku nechal jen tak položenou a druhou rukou mě držel v pase a tlačil na sebe… Nemůžeš! Nemůžeš… opakovala jsem si, ale moje mantra stejně nějak nezabírala. Možná to ale bylo tím, že jsem si ji nechtěně prokládala a občas přeformulovala na… Ještě! nebo Ano!

Edward se v polibku usmál a já se mírně začervenala. Zatraceně! Tohle bylo vážně něco šíleného, když vám někdo mohl lézt do hlavy a hlavně v těchhle pikantních momentech. Tak moc bych si přála vědět, nad čím může přemýšlet on…

Edward

Už od chvíle, kdy jsem od Belly tak rychle a sprostě utekl, mi tak nehorázně chyběla. Uvnitř mě se rodil takový divný pocit, kterému jsem až tak úplně nerozuměl, vlastně jsem se o to ani nijak nesnažil. Každopádně, jedna moje část prostě jen sobecky toužila se nadechnout a dostat do plic alespoň trošku toho jejího dokonalého aroma. Ale tyhle myšlenky začínaly být vážně divné… ulítlé. A hlavně nebezpečné!

Moje tělo se posadilo na pohovku do obýváku a já se zaposlouchal do ticha, no, možná spíš do mazlíka. Sprchovala se a ty horké kapky drze dopadaly na její kůži… nahou a voňavou kůži. Tenhle pocit, který na mě najednou zaútočil, už nebyl tolik neznámý, protože ten jsem důvěrně znal… byl to chtíč. Podíval jsem se mezi nohy, kde se už opětovně tyčil v pozoru ten dole. Chtěl, ne, žádal, abych si to napochodoval k Belle do sprchy a pěkně si to s ní rozdal právě tam. Jenomže to nešlo… měli jsme dohodu, kterou bych měl asi respektovat, třebaže kdyby to byla upírka, žádné dodržování by mi hlavu nelámalo. Prostě bych tam drze vlezl a vzal si ji, stejně se mi ještě nikdy žádná nebránila. Ale Bella? To byla jiná. Především byla člověk a já se nechtěl dál babrat a bořit do něčeho, z čeho by se pak možná dalo těžko vybruslit.

Raději jsem se skočil převléknout do obleku, který se mi mimochodem tak moc prodražil, i když nemůžu zrovna tvrdit, že se mi to nelíbilo. Jenom… prostě je to divný. Připadám si jak naprostý idiot, když pořád dokola toužím po tom, abych si to s mazlíčkem mohl znovu rozdat a nejen to… Chtěl jsem ji cítit, ochutnat, no zkrátka naprosto všechno, na co moje fantazie stačila.

Fénovala se, malovala a já doslova tupě zíral na dveře od koupelny. Jsi naprostý hlupák! Ječel jsem sám na sebe, než se moje kroky vydaly směrem k Bellinému pokoji a následně do její koupelny. Nechtěl jsem ji vystrašit, a tak jsem jen opatrně nakoukl dovnitř. Nádhera! Byla překrásná! Vypadala tak nějak jinak… hezčeji než dřív. Ve vzpomínkách mi na mysl vyplul úplně obyčejný člověk, nezajímavá Bella. Jenomže tahle, která momentálně končila líčení na dnešní večer, byla naprosto rozdílná. Co se to se mnou, k sakru, děje?

„Ehm, tak já jedu vyzvednout Eliz. Jedeš s námi? Nebo budeš čekat na Romea?“ Doufal jsem, že pojede, i když bylo nad slunce jasné, že si počká na toho ochranáře. Jak bych mu nejraději zakroutil krkem… a ani nevím proč. No, vlastně možná jo, ale to si stejně nikdy nepřiznám!

„Počkám na něj, bylo to tak domluvené a navíc nejsem ještě hotová.“ Jasně, to se dalo čekat…

Tak proč mě to tak vytáčí? Asi jsem z té skoro měsíční abstinence ztratil rozum? Bylo by to asi nejrozumnější vysvětlení… co jiného? Ale kdo mohl tušit, že zastavené uvolnění bude mít takovéhle destruktivní následky? Jenomže i přesto to Belle zatraceně slušelo a to i v tom ručníku. Mimochodem, dost krátkém…

Ale moje okukování přerušily její zajímavé myšlenky. Slušelo mi to? Zatraceně, proč mě to tak potěšilo!!! Věnoval jsem jí jeden ze svých dokonalých a vybroušených úsměvů. Zajímavé, že ona nešla až tak do kolen, jak se to většinou stávalo všem těm lidským holkám, když jsme společně se sourozenci ještě chodívali do školy. Ale časy se změnily a ta pokrytecká potrava už nás v lavicích vidět nechce. Nikoho tehdy nezajímalo, že se živíme zvěří… Tak proč bych neměl pohrdat člověčinou? Vlastně já jimi pohrdal vždycky…

Jenomže tenhle tvor tady přede mnou všechno nějak pokřivil. Najednou jsem si nebyl až tak jistý, jestli moje nenávist k lidem se nedá přehodnotit… Jak už bylo řečeno, byla pro mě nebezpečná. Tím jsem myslel Bellu a tu její lidskou dokonalost. Navíc jak roztomilá byla, když se vztekala. A moje obdivování přerušila právě ona. Chce mě skutečně jen prudit? Nebo tohle jeho zamrzlé okukování má nějaký vyšší záměr? Vyšší záměr? No jistě! Ohnout tě o umyvadlo a…

„Mělo by… ale bohužel bych už asi měl jít,“ mrknul jsem se kolik je hodin a byl skoro čas vyrazit. Zatraceně! Přesto jsem tam jen dál nečině stál a pozoroval objekt mé dočasné touhy. Alespoň doufám, že bude jen dočasná, protože pokud ne, no, pak jsem slušně hluboko v...

Ještě mi něco povídala, nebo se jen ptala? Ale neposlouchal jsem, moje mysl a tělo bylo schopné vnímat jen to její, takže, když se kolem mě snažila proklouznout zpátky do pokoje, měl jsem nehoráznou chuť jí to prokluzování ještě malinko ztížit nebo ji nenechat vůbec proklouznout.

„Neměl bys už jít? Elli na tebe bude muset čekat!“ Jak rozkošná byla, když se mě snažila poučovat. Byl jsem už asi pořádně mimo, protože mi to ani nijak zvlášť nevadilo. A už jsem nemohl ignorovat moji stále se zvětšující touhu po tomhle mazlíčkovi. Jo, hodilo se to na ni, jelikož já se s ní momentálně chtěl moc mazlit a nejen to. Upíří rychlostí jsem si stoupl až před ni a začal s mou osvědčenou sváděcí technikou. Neodolá mi, to bylo víc jak jasné, a pokud by se o to skutečně snažila, pokaždé můžu přitvrdit.

Málem jsem se usmál jejímu překvapenému obličeji, nebo možná spíš vyděšenému? Já říkal, že to půjde a za chvíli mi to potvrdila i ona, když jsem sondoval v jejích myšlenkách. Chtěla mě a to teda hodně… No, neměl jsem to srdce jí cokoli odepřít, i když si ze začátku hrála na netykavku. Jenomže já ji měl přečtenou a to doslova. Její hlava mi byla naprosto otevřená a ten příval všech možných myšlenek mě zaplavoval, skoro utápěl a některé mi bohužel byly víc jak příjemné. Co má jako tohle znamenat? Pomalu vzdychla i v myšlenkách, když na mě mluvila nebo ne na mě, ale pro sebe, třebaže já to slyšel taky.

„Nic, mazlíčku, jen se tě prostě nedokážu nabažit,“ zacukroval jsem. Mazlíčku? Co to jako…

„Nebo by se ti líbilo víc, kdybych ti říkal zlatíčko?“ vypadlo ze mě naprosto nezadržitelně. Ani já sám netušil, co to vlastně plácám. Ale cítil jsem naprosto zřetelně, jak se celá třese, i když zima jí určitě nebyla…

S takovouhle tu večeři ale nestihneme! Pokusila se mě odradit, ale to už se jí nemohlo povést. Pokračoval jsem pořád dál a šel si za svým. Chtěl jsem ji… znova, okamžitě, a se vším všudy!

„Slíbils mi… přísahals, že už mě do toho nebudeš tlačit…“ nevzdávala se snahy rozmluvit mi to, jenomže její mysl mi prozradila, že mě chce a tohle byl jen zbabělý fígl. Tak proč si to neužít? Můžeme to pak připsat k tomu předešlému a tvářit se, jako že to bylo všechno vcelku a jen jedinkrát…

„Já tě ale do ničeho nenutím,“ můj hlas doslova přetékal sladkostí a nejděsivější na tom bylo, že jsem se ani nijak přetvařoval. A dost vlastně nad bezcílným přemýšlením a tlacháním, musel jsem začít konat. Povolil jsem uzdu mým rukám a v okamžiku ji začal líbat. To taky nebylo nijaké překvapení, ale naprosto cíleně promyšlené. Chtěl jsem prostě znovu ochutnat…

Nemůžeš! Nemůžeš! Ach ano, ještě! Ano! Opakovala si v té svojí hlavince a já se musel tomuhle jejímu počínání pousmát. Pokoušela se bránit mému šarmu, ale má to naprosto marné! Ach jo, jak sladce roztomilá byla…

Vysadil jsem si ji do klína a držel pod zadečkem, aby náhodou neslítla. A ona mi náruživě omotala nohy okolo boků a ruce se jí ztratily v mých vlasech. Přitahovala si mě k sobě s takovou razancí, že mi chvílemi ani jako člověk nepřišla… Užíval jsem si naplno tenhle vášnivý výbuch a absolutně nepřemýšlel a ani nehlídal, což nebylo dobře, protože zrovna když jsem si chtěl Bellu odnést do postele, ozval se zvonek.

Moje vytočená část jednoduše explodovala a já naprosto rozzuřeně zavrčel. Nedalo se to udusit. Navíc, aby toho nebylo málo, začal mi neodkladně vyzvánět mobil. Někdo se na mě snad domluvil? Bella se mi v náručí nespokojeně mlela a dožadovala se, abych ji okamžitě položil. Jenomže jít zrovna teď otevřít nebyl nejlepší nápad, protože byla červená jak Rosaliiny sváteční lodičky a dýchala jak parní lokomotiva. Nakonec jsem ji tedy s neskrývanou nechutí položil na zem, ale otevřít jsem se už vydal sál. Děkovně po mně koukla a zavřela za mnou dveře od pokoje.

Moje tělo se cítilo, jako by ho právě někdo projel ždímačkou a vycucl z něj veškerou rozumnou část. Věděl jsem, kdo to je a vůbec se mi to nelíbilo. Alespoň že ten mobil byl dostatečně rozumný a přestal vřískat po okolí.

„Kdo je?“ štěkl jsem do bílého sluchátka.

„Def, jdu vyzvednout Bellu,“ odpověděl mi chladně. Moje zkažená část zatoužila mu neotevřít, ale to by asi nebylo moc vychované. A jaký bych k tomu vlastně měl důvod? Nevraživost? Nenávist? Žárlivost? Ne, to poslední je absurdní blbost, nebylo možné, abych žárlil… vždyť k Belle nic necítím. Tak proč mě to zatraceně tak žere?

Vytočil jsem znovu poslední zmeškaný hovor. Tušil jsem, kdo to bude.

„Edwarde! Kde jsi?“

„Doma,“ řekl jsem naprosto chladně, protože moje nálada byla někde pod nulou. Nebo by se dalo říct, že byla na stejném stupni jako moje tělesná teplota… Ha, ha, jsem vážně vtipný…

„Cože, měl jsi mě vyzvednout! Zatraceně, co tam ještě děláš?“ poslouchal jsem ji, a přitom jsem poodešel se posadit do obýváku na sedačku. Vchodové dveře zůstaly otevřené, abych se už kvůli tomu opičákovi nemusel zvedat. Stejně s tím už nemůžu nic udělat. Sakra, sakra, sakra! Nechci přemýšlet nad tím, jak moc mě štve fakt, že Bella jde s Deftonem.

Naprosto jsem nevnímal, co na mě Eliz ještě huláká do toho zatraceného krámu, a jen pozoroval mohutnou postavu toho obra, který se posadil kousek ode mě. To křeslo vypadalo, že to bude mít brzo spočítané, ale tomu blbovi to asi bylo jedno. Nesnášel jsem ho o to víc…

„Edwarde, s takovou to nestihneme včas! Okamžitě zvedni prdel a přijeď sem!“

„Ne,“ zavrčel jsem do telefonu.

„Sakra, jsi vážně vůl a já druhej, že jsem se na tebe spoléhala,“ povzdechla si smutně do telefonu Eliz a já si konečně uvědomil, jak naivně a debilně se chovám. Čekám tady společně s Deftonem, který si mě mimochodem prohlíží naprosto vytočeně, a pokouším se ohlídat, aby náhodou Bella nedostala hodně, ale opravdu hodně blbý nápad… Ukojit svoji touhu, kterou jsem u ní před chvilkou vyvolal právě já, s Defem. Už jen představa, že se dotkne jen kousku její holé kůže, mě rozpalovala žhavou nenávistí. Nechtějte vědět, co se mnou dělala představa jeho ruky na těch dvou bledých kopečcích… A to bylo maximum toho, co jsem si dovolil představit! Jenže bohužel na mě útočily i ty včerejší obrázky, které mi ten kretén tak spokojeně ukazoval, aby mě jakože znechutil… Bezděčně jsem zatnul pěsti a scvakl čelist. Eliz pořád ještě čekala, co jí odpovím, ale právě v tuhle chvíli jsem nedokázal mluvit.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se překvapeně ten idiot, kterého jsem momentálně naprosto nenáviděl. Jenomže proč? Kvůli Belle? Bylo by jednoduší nalhávat si, že ho nesnáším jen proto, že chodí s lidskou holkou. Ale byla by tahle lež uvěřitelná? Nebo lépe, bylo by to tak správné? Ano, nemohl jsem si dovolit nechat se zesměšnit na veřejnosti s člověkem… I když naprosto nádherným, ale pořád to byla jen lidská holka. Jsi naprostý zoufalec a debil! Poslal jsem sám sobě a upíří rychlostí si stoupnul.

„Za deset minut jsem u tebe!“ vyhrkl jsem naprosto bez emoce do mobilu, obul se a vyrazil vyzvednout moji otravnou sestřenku. Bože, jak bych tam nejraději zůstal a hlídal, ale co by to pak dokazovalo? Co by to o mně vypovídalo? Že mi na Belle záleží víc, než jsem si v tuhle chvíli byl ochotný připustit, takže jsem se naprosto vytočený vydal k autu, nasedl a co nejrychleji vypadl pryč z tohohle šílenství.

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 11. kapitola - Rozpory: