Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy - 1. kapitola - Zlé sny a neznámý host

21.12.2010 (19:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 9805×

Upravená kapitola (doposud však neopravená, takže za chyby se předem omlouvám)!

1. kapitola

Zlé sny a neznámý host

Bella

          Probudila jsem se v sedu, úplně celá zpocená a se srdcem, které mi tlouklo nacpané strachem až v krku. Ach ne, zase se mi o nich zdálo. Kolikrát jen už… Pohledem jsem zmateně a stále ještě vyděšeně těkala po okolí, ale naštěstí se moje podvědomí rychle vzpamatovávalo. Byla jsem u sebe v ložnici. Uf. Zhluboka jsem se nadechla a vpustila do plic o něco víc vzduchu. Potřebovaly to. Ruka mi vyletěla k čelu a já jejím hřbetem setřela ty zatracené krůpěje potu. A opět na mě zaútočila stará, známá deprese. Věděla jsem úplně přesně, proč se tak děje.

Tmavě fialová deka s potisky květů, stejně jako polštář, byla skopaná a napůl spadená u nohou postele. Prostěradlo celé pomačkané a zmáčené stejným způsobem, jako moje unavené tělo. Pokusila jsem se znovu vydýchat děs a hrůzu, která mnou stále ještě lomcovala a bolestivě mi svírala vnitřnosti, jenže to bylo téměř nemožné. Mé tělo bylo momentálně paralyzované strachem, ačkoli byl tenhle vzpomínkový sen už opravdu hodně starý, přesto však pořád až neuvěřitelně živý.

Je to už za mnou! omílala jsem si tuhle kouzelnou formulku, která  ale začínala pozbývat uklidňující účinky. Moje oči si pomalu přivykly protivné tmě, která tu všude pořád ještě panovala. Jediné světýlko mi v téhle tíživé temnotě dopřával budík na nočním stolku, který alespoň trošku osvětloval prostor okolo. Otočila jsem se po něm, abych konečně zjistila, kolik je vlastně hodin. 

Teprve pět hodin a dvanáct minut ráno? 

Skvělé!

Normálně bych vstala nejdřív až tak za hodinu, ale po tomhle snovém děsu už stejně nebudu schopná znovu oka zamhouřit, takže pokoušet se o to, by i tak bylo naprosto zbytečné. Úplná ztráta času. Odevzdaně jsem sebou práskla zpátky do peřin a protáhla se. Bude to chtít sprchu. Pořádně dlouhou a odpočinkovou…

Ještěže tu není Elli. Nechtěla jsem jí zbytečně přidělávat jen další starosti, kterých už se mnou měla víc než dost. Rozhodně si je nezasloužila! Proti tomuhle jsem však byla naprosto bezmocná. Nemohla jsem mé mysli jednoduše poručit, aby mi ve spánku promítala pouze šťastné okamžiky, když jsem byla na konci dávky mého léku, a tudíž se potácela v hlubokých depresích a stavech vyčerpanosti. Bylo to zcela normální. A poslední dobou se mi zdál buď tenhle odporný sen, nebo ten druhý. Někdo by si možná mohl říct, že mám alespoň na výběr, jenže nebylo z čeho. Vážně ne.

Zmučeně jsem si povzdechla do ticha tmavého pokoje a mrskla pohledem po těžkých záclonách, co jsem si v pokoji i přes Ellin výrazný odpor vydobyla, protože takhle to tu alespoň dýchalo opravdovým domovem. Stará atmosféra. Žádné žaluzie.

Naprosto unaveně jsem se zvedla a postavila na vratké nohy. Došourat se až do koupelny byl nadlidský úkol, ale já taky nejsem… člověk.

Jaké překvapení! Pohled do zrcadla samozřejmě nebyl o nic lepší, než jak jsem se právě cítila. Ano, přesně takhle jsem i vypadala. Upoceně, unaveně, nevyspale a jindy bych mohla klidně pokračovat, teď to však můj mozek opravdu nezvládal. Bylo naprosto zbytečné si bláhově nalhávat, že se ty kruhy pod očima snad dají nějak slušně zamaskovat, nebo že by se nějakým zázrakem ztratily. Ne. Tělo se bohužel začínalo hlásit o svou pravidelnou porci medicíny. Proboha, posteskla jsem si v duchu. Myslím, že už mi snad zbývala jen poslední ampulka, což tušila i Elli. Dokonce se jednou nabízela, že se mi přinejhorším pokusí poskytnout svojí krev ona sama. 

Jak pošetilé…

Nedalo se tomu uvěřit, třebaže jsme byly jako opravdové sestry. Elli se mnou žila odmalička, a když mi královští zabili rodiče, převzala za mě veškerou odpovědnost. Stala se tak zároveň i mojí druhou mámou. Muselo to pro ni být jistě velice složité. Spojení upír a člověk, kterým ale ve skutečnosti nejsme, je v dnešním světě něco naprosto neslučitelného. Stávaly jsme se tak častým terčem nejen urážek, ale i napadení. Nestly jsme to však vcelku statečně a řekla bych, že prozatím se okolí uklidnilo.

Nikdy mě ani v těch nejtěžších životních situacích neopustila, a právě proto ji miluju za to, jaká tahle upírka je. Jak krásně se ke mně chová. V mém životě zabírá to nejdůležitější místo a vím, že ona to má se mnou stejně. Je to opravdu zvláštní. Hlavně z toho hlediska, že upíři a lidé se v téhle napjaté době absolutně nesnesou, i když jim to nebrání v tom, aby prozatím žili v míru a společně. Alespoň někteří.

To však nic nemění na tom, že mi Elli svou krev stejně neposkytne. Nemůže. Tuhle poslední vytouženou dávku si tedy budu muset řádně užít! Vím, zní to jak od nějakého zatraceného feťáka, ale tak to není. Jakmile mi totiž dojde tenhle lék, proměna mě už jistojistě nemine a schovávat se pak bude daleko složitější, než tomu bylo doposud.

Stejně mám ale Elizabeth neskonale ráda. Pomáhá mi úplně se vším a stará se skoro o všechno. I o moji medicínku. Nikdy v životě bych téhle milující bytosti nedokázala zazlívat, že mi neposkytla svoji krev. Upíři tuhle vzácnou tekutinu nedávají. Někteří dokonce ani netuší, že by mohli. Souvisí to prý s jejich vnitřním pocitem přežití, a co já vím s čím dalším.

Jednou mi máma, těsně před tím než umřela, vyprávěla, že táta mi ji dát mohl proto, že dokázal potlačit upíra v sobě, a to vše jen díky neskonalé lásce, kterou ke mně jako ke svojí biologické dceři cítil. Tajně připravoval tyhle malé lahvičky, které plnil vlastní krví pro případ, že by se s ním později něco stalo. Sevřelo se mi srdce.

Jako by snad věděl…

Elli však měla ještě jinou verzi tohohle příběhu. Proč je to tak, či onak s upíří krví. Tvrdila, že je to jakýsi pradávný instinkt, který je svazuje a nedovoluje, aby kvůli komukoliv prolili byť jen jedinou kapku. Ovšemže se našly výjimky, jako například můj táta, kteří dokázali zlomit tohle svoje… prokletí? Moc jich však nebylo. Vím, že Elizabeth mi to tenkrát popisovala jako učiněný zázrak. Tehdy prý sama nedokázala uvěřit vlastním očím, když spatřila, jak si Ezechiel v největším zoufalství prokousl zápěstí a... Stal se tak zranitelnějším.

Rodiče doufali, že tak zabrání mé přeměně. Tím však nemám na mysli pouhou změnu v upíra, spíš v cosi úplně jiného. Pro většinu neznámého. Lili, má matka, nebyla obyčejný člověk a ani upír, přesto se do jednoho zamilovala a dokonce se za něj i provdala. Zanedlouho na to jsem se narodila já, přestože se celý svět, upírů nevjímaje, domníval, že jsou neplodní. Byla jsem jejich osobní zázrak.

Před spaním mi často vyprávěla příběhy z minulosti a toho, kdo je ona, a co bych jednou měla být i já. Podle mě si však ani ona sama nebyla tak úplně jistá, v co bych se v dospělosti vlastně mohla proměnit.

Nebyla jsem čistokrevná.

Ne. Mísily se ve mně dvě odlišné rasy. Z části upír a z části Enefred. Tohle neznámé slovíčko znamená energeticky studená. Máma samozřejmě proměnou prošla, a proto se mě od ní snažila uchránit. Mockrát jsem se ji pokoušela přemluvit, aby mi o tom všem povyprávěla důkladněji. Jak přeměnou prošla ona sama, ale popsala mi to až těsně před tím, než ji zavraždili.

Čelist se mi vztekem bezděčně zatnula a stejně tak pěsti. Už to bylo dávno, ale pořád to přímo neskutečně bolelo. A nepolevovalo. Ke všemu tu byly ještě sny, které mě neustále pronásledovaly a nedovolovaly zapomenout na všechny moje životní ztráty, které mě během života potkaly.

Ta největší se udála teprve před čtyřmi lety. Tak krátce. Sama jsem nevěřila, že bych se z ní ještě někdy dokázala sebrat, nebo se přes ni přenesla. Věděla jsem, že mě to bude uvnitř napořád pronásledovat. Jak černá mračna, která se nade mnou neustále stahují. A jakmile se ze mě stane to, čím být nechci, celý můj život se znovu pokroutí. K horšímu. Jako starý zrezivělý drát, protože ani ten nemůže všechno to ohýbání snášet do nekonečna a jednou prostě praskne. Přála bych si, aby tahle šeď a žalostná prázdnota nevyplňovaly můj život. Bohužel.

Namáhavě jsem zastavila vzlyk, který se ze mě pokusil dostat ven. Později budu nucená odejít, abych tak odlákala pozornost od Elli a neriskovala tím i její život. Úplně postačí ten můj, protože aby se kvůli mně dostala do nebezpečí, nebo dokonce zemřela, to bylo to poslední, co bych v téhle parodii na štěstí potřebovala. Jenomže proměnu Enefreda cítí všichni upíři v šíři několika desítek kilometrů a… pak vlastně začíná lovecká sezóna.

Naše krev je pro ně příliš lákavá. Rychle se uvnitř našeho těla vytváří další, a aby toho nebylo málo, jsme navíc úplně imunní vůči jejich prokletému jedu. A teď, kdy na planetě zbývá už jen třetina celkové lidské populace, se upírům rapidně snížil jídelníček. Většina se dala na lov zvěře, aby tak uhasila věčnou žízeň, ale některým to samozřejmě nestačí a nedokáží se jen tak smířit s tím, že by už nikdy neměli možnost znovu ochutnat sladkého člověka. Naštěstí to však tyhle bestie nemají ani zdaleka tak lehké jako dřív, kdy bylo tohohle živého zboží dostatek. Možná i nadbytek.

Lidé se nyní ověšují stříbrem jen proto, že je to jediná zaručeně účinná zbraň proti těm krvelačným stvůrám. Tím ovšem nemám na mysli moji zlatou Elli. Ta je ve všech směrech kolikrát daleko lidštější, než já sama. Abych však nekřivdila ostatním, jsou tu i někteří další podobně soucitní upíři, kterých je ale na dnešní složitou situaci pořád docela málo. A i když se většina živí jen zvířaty, přesto se jim podle mě hlavou neustále prohání svádivá představa ochutnání lidské krve. Jen si zkuste odepřít všechny možné lahůdky a jezte pořád dokola jen suchý chleba nebo tofu. To by se nelíbilo nikomu.

Posledním a zároveň nejnovějším trendem je takzvaná ‚stříbrná droga‘, která má i svůj speciální tajný název. Nikdy jsem neměla možnost ji zkusit a asi bych to ani neudělala. Jsem vlastně z části také upír, ačkoli stříbro snáším velice dobře. Je obecně známo, že tahle látka, kterou si člověk píchne, je jen obyčejný heroin smíchaný se speciálně upraveným stříbrným prachem. Když se to dostane do krevního oběhu, upír se od dotyčného nedokáže napít. Krev je příliš znečištěná a špinavá. A speciálně pro upíry také smrtelná. Pokud by se však našel velice žíznivý jedinec a chtěl zariskovat, nejprve by mu na pokožce vyskákaly obrovské bolestivé puchýře a pak by ho to doslova spálilo zevnitř. Celkem pomalý a bolestivý odchod. Ještě jsem nepotkala žádného, který by to byl ochoten zkusit. 

Možná snad nějaký sebevrah? proplulo mi hlavou.

         Já osobně normálně nosím jen pár stříbrných cetek, které mi k ochraně bohatě stačí. Jeden z mých nejoblíbenějších, který téměř nikdy nesundávám, je drobný stříbrný kroužek. Ten mi zajišťuje základní krevní ochranu a Elli také neublíží. Tedy pokud by se do mě nechtěla zakousnout nebo se ho nějak přímo nedotkla.

Pak mám také jeden obrovský stříbrný medailon, nebo jak ho s oblibou nazývám „závěs“. Kdysi mi ho jako malé holce darovala máma. Jediný svého druhu a nositeli zajišťuje absolutní ochranu díky speciální Enefredské rytině. Ovšem aby ochrana byla funkční a absolutní, musela bych ho mít na sobě a zavřený. Moc jsem ho prozatím nevyužila, tedy až na pár výjimečných případů, když se například cestovalo někam hodně daleko. A zvláště pak, pokud jsem byla na cestě sama.

Zatím jsme s Elli nepřišly na to, proč mi jako poloviční upírce stříbro neublíží, ale mám takové tušení, že to bude mou druhou podstatou. Bylo by to v celku užitečné spojení, kdyby mi neustále nehrozila proměna.

Raději jsem přestala myslet, pustila si sprchu a stoupla si pod ten horký proud, který mi tak nádherně masíroval zesláblé a unavené tělo. Naprosto dokonalý pocit. Pokožku mi rozehřívala teplá voda a postupně uvolňovala jak svaly, tak veškerý stres a napětí. Nevím, jak dlouho jsem tam tak stála a relaxovala, ale z transu mě probralo bouchnutí vchodových dveří.

„Bello?“ zakřičela starostlivě Elli kdesi z chodby. „Ty už jsi vzhůru?“

„Jo!“ zahulákala jsem jí nazpět, vypnula vodu a hodila na sebe župan. Vlasy jsem si zabalila do ručníku a vylezla z koupelny. Poodešla jsem k oknům a roztála závěsy. Dovnitř okamžitě nakoukly slabé sluneční paprsky, které mě soucitně pohladily po tváři. Cestou do kuchyně už mi najednou všechno připadalo zase o něco růžovější. Jistě jen dočasně.

Unaveně jsem sebou gecla na vysokou stoličku před kuchyňským pultíkem a hladově se natáhla po čerstvé housce, kterou Elli právě přinesla. Byla ještě horká. S chutí jsem se zakousla, i když první sousto jen slabě poškádlilo žaludek, takže aniž bych se nadála, měla jsem ji v sobě úplně celou.

„Tak jaký byl lov?“ optala jsem se zvědavě a natáhla se po přídavku. Třeba na někoho zajímavého narazila? blesklo mi hlavou.

„Jo. Dobrý. Dvě laně,“ pověděla nezaujatě. „Tady máš kafe.“ Otočila se, natáhla ke mně ruku s hrníčkem a konečně se mi podívala do obličeje. „Bello! Teda ty vypadáš hrozně,“ zaskuhrala nešťastně. „Ukaž?“ Přitiskla mi hřbet ruky na čelo, a následně na to si okamžitě povzdechla. Moc dobře věděla, co to znamená. „Zase ti klesla teplota,“ vydechla se zdrceným povzdechem. Sakra! Ta smutná bych tu snad měla být já, ne?

Okamžitě jsem se od ní odtáhla. Nepotřebovala jsem, aby u mě vyvolala lítost. Stačilo!

„Hele, ještě mám alespoň týden, než se mi to vymkne z rukou. Takže,“ zasyčela jsem a zvedla varovně jeden prst, „zatím si to nevezmu!“ Podpořila jsem to ještě tvrdým, odmítavým pohledem. Nesmím se nechat, protože Elizabeth se mnou umí bravurně manipulovat, a často si tak dokáže vydobýt svoje. Nemohly mi uniknout ty její protestní tiky v obličeji. Jistě chtěla něco chytrého odpovědět, přidat pár argumentů, kterými by mě mohla obměkčit, jenže to nešlo.

„Vždyť víš, že je to poslední lahvička. Musím to teď vydržet co nejdéle, chápeš?“ Pokusila jsem se na ni jít rozumem. To pokaždé zabralo. A tentokrát naštěstí taky.

Smutně po mě loupla zlatýma očima a pak jen dodala: „Stejně se o to pokusím!“

„Ne, Elli! Sama víš moc dobře, že je to skoro nemožné, a pak kdo ví, jestli to vůbec zabere?“ namítala jsem věcně a rozhazovala přitom kolem sebe rukama tak vehementně, že to ani nevypadalo, jako bych byla unavená. Nakonec opravdu ustoupila. Lokla jsem si kafe a dojedla zbytek housky.

„Teď se půjdu připravit do práce. Ty máš taky svoje povinnosti, takže mě, milá sestřičko, nelituj, to je totiž to poslední, co mám právě zapotřebí,“ doplnila jsem s jasným prosíkem natištěným ve tváři. Políbila jsem ji na tvář a zmizela, ještě pořád v županu, do pokoje.

V okamžiku už jsem byla opět nastoupená zpátky v koupelně, a ve skříňce lovila fén. Nejvíc práce mi vždycky zabraly vlasy. Občas mi jejich vysoušení přišlo nekonečné. Bylo to sice nudné, ale za to potřeba. A hned co jsem to měla konečně za sebou, vrátila jsem se zpátky do pokoje, ke skříni, abych se mohla obléknout. Otevřela jsem dřevěná dvířka a pokusila se, z toho nepřeberného množství oblečení, vybrat něco vhodného. 

Co teď?

Zabrousila jsem interogativním pohledem k oknu. Venku situace vypadala docela teple, ale když jsem posléze otevřela balónové dveře, pohladil mi tělo jemný chlad. Nevrle jsem se otřásla a bleskově zas zavřela. Nakonec jsem na sebe hodila jednoduché mrkvové džíny a bílou blůzku s lehkým svetříkem.

Než jsem se vysoukala z ložnice, naposledy jsem se podívala po mém stříbrném závěsu, který odpočíval na jedné menší poličce u postele. Bylo to jen jeho místečko. Tady jsme byli dostatečně chránění, takže ho nebylo potřeba. Prstýnek se však stal mojí neodlučitelnou součástí.

          Schmátla jsem kabelku a zkontrolovala, že tam skutečně mám všechno potřebné i nepotřebné. Nic nechybělo. V chodbě jsem se obula, rychle rozloučila s Elli a vyběhla ven. Dneska bylo obzvlášť krásně, i když ráno ještě docela chladné. Slunce však už svítilo a na obloze ani stopa po nějakém větším mraku, což nebylo vždycky a momentálně mi to znovu alespoň částečně zvedlo náladu. Nastavila jsem tvář slunečním paprskům a poťouchle se usmála. Líbil se mi pocit, kterým mi teplo pronikalo do těla. Probuzení sice nestálo za nic, ale teď už jsem se zase cítila o moc lépe.

Stále ještě s úsměvem od ucha k uchu jsem vykročila ulicí směrem k obchůdku, kde mi za půl hodiny měla začít směna. Nemohla jsem se dočkat, až se znovu ocitnu v té záplavě rozmanitých vůní a barev.

Elizabeth

Hned co mi Bella utekla do práce, jsem se rozhodla, že si taky půjdu dát pořádnou sprchu. Přece jen mít na oblečení lesní smítka a zvířecí chlupy nebyl sen žádné marnotratné ženy. A kdo by chtěl jít do práce jako prase, že? Já rozhodně ne. Navíc si to v mojí pozici ani nemůžu dovolit.

Zalezla jsem k sobě a namířila si to rovnou do sprchy. Bella a já máme každá svoji vlastní koupelnu. Vzhledem k tomu, že je téměř jako obyčejný člověk, má i stejné potřeby. Tudíž si vyžádala svou vlastní, a kdo by jí tohle prosté přání chtěl odepřít? Jedině barbar.

Půl hodiny jsem si spokojeně hověla v tom žhavém teple, než se mi konečně podařilo najít chuť vylézt. Zabalila jsem se do ručníku a z vlasů jen vymačkala přebytečnou vodu. Stejně uschnou tak jak chtějí, do jejich přirozené podoby.

Normální rychlostí jsem se vším byla hotová ani ne za minutku. Hodila jsem na sebe slušivé letní šaty, protože venku bylo nádherně slunečno. Vzhledem k tomu, že naše existence byla prozrazena už celkem dávno, mohli jsme se pohybovat kdekoli, kdykoliv a za jakéhokoliv počasí. Lidé nás sice okamžitě poznali podle naší jiskřící kůže nebo očí či barvy pleti, ale nebylo nad to být volná.

Nejjednodušším způsobem identifikace upírů na dálku samozřejmě zůstávaly oči. Kontaktní čočky nosit nemůžeme, protože bychom přes ně neviděli, a pokud by to chtěl nějaký upír přece jen vyzkoušet, jed by mu je stejně za chvíli rozpustil. Takže pokud bylo zrovna podmrakem a já nepableskovala, prozradily mě pouze oči a… možná tak trochu i krása. Ačkoliv jako dlouhovlasá blondýna, bych klidně mohla být i albína. Snad každý upír se však stále ještě cítí nejlépe v zataženém prostředí, třebaže sluncem samozřejmě nepohrdneme.

S Isabellou jsme vybraly tohle malé městečko proto, že je tu klid. Žije se tu skoro v míru. Tím skoro mám na mysli to, že občas přece někdo zaútočí, ale naši strážní upíři se o všechno pokaždé co nejdřív postarají. Tihle ochránci se na oplátku živí lidskou krví pouze od dárců. Je tu na to uzpůsobená jedna hlavní klinika, kde se tyhle odběry provádí. Jsou to čtyři dny v měsíci, ve kterých je zařazena i detoxikace od stříbra. Za Bellu však musíme speciálně připlácet, nebo koupit krev, jinak by tu s námi nemohla být. Naštěstí se dá všechno nějak obejít, když máte peníze.

Nic není zadarmo.

Obula jsem se a vzala za kliku od dveří bytu, když někdo pohotově zaklepal. Čert aby to spral! Kdo to v tuhle hodinu může být? 

Povzdechla jsem si a znuděně otevřela. Potřebovala jsem do práce, takže se mi v hlavě zrodil rychlý plán, jak se téhle otravné osoby co nejrychleji zbavit. Běda, jestli to opět budou Jehovisti!

Mezi futry však stál usmívající se Edward a tvář mu zdobil ten jeho známý arogantní úšklebek.

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy - 1. kapitola - Zlé sny a neznámý host: