Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy jsem nevěřila, že tě najdu! 9. kapitola

28.05.2012 (21:15) • Irmicka1 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 4060×

9. Nedokážu bez tebe žít

Edward:

Alex už je u nás víc jak týden a Bella na něho hází zkoumavé pohledy a já? Já zase házím žárlivé pohledy, protože ona je moje a nikomu ji nedám, ať se stane cokoliv. Ten pohled mě užírá. Já chci vidět její láskyplné oči a červené neodolatelné rtíky, které mě pokaždé, když se na ni podívám, nutí ochutnat chuť věčného nebe a pokušení. Chuť, kterou mám vrytou v paměti, v mysli a v těle. Chuť nejsladších jahod a vanilky.

Měl jsem sto chutí zavrčet, ale Bell svůj pohled od něj odvrátila a zadívala se na mě. Zkoumavě se na mě podívala a pak se usmála. Ona to poznala! Ona poznala, že jsem žárlil. Já žárlím na každého, kdo má nohy a myslí na ni nebo jen ji obdivuje. Chlapi, tak ta je jen moje a hodlám si ji udržet, tak máte smůlu! Kdokoli by mi mohl říct, že jsem sobec. Já si to přiznávám. Je jen moje a nikomu ji nedám a nikdy nedovolím, aby se mé berušce něco stalo. Na to ji až moc miluju.

„Žárlivče!“ řekla Bella výsměšným tonem.

„Já si to přiznám, jsem žárlivec, ale ono to jinak nejde. Celé století jsem byl sám a teď tě nechci ztratit. Na to tě až moc miluji. Ať mě naštveš či vyhodíš, tak tě budu milovat každým dnem víc a víc,“ dořekl jsem a hned nato ji políbil.

„Já ti taky něco slíbím. Nikdy v životě tě nepustím. Miluji tě. Ty jsi důvod, proč můj život má teď smysl. Moje tělo, myšlenky a pocity plné lásky patří jen tobě. Miluji tě, Edwarde Anthony Masene Cullene,“ řekla s láskou v hlase i v očích.

Nemohl jsem odolat a znova ji políbil, ale tentokrát vášnivěji a náruživěji. Musel jsem myslet na to, že jsme ve škole, protože já byl schopný dělat věci, které by se asi ostatním spolužákům a také mým sourozencům nelíbily, že dělám, když oni sami nemůžou. Ale tohle „miluji tě“ ve mně vyvolalo myšlenky toho, co bychom mohli dělat.

„Bell…“ chtěl jsem upoutat její pozornost, ale ona nereagovala. Trošku jsem se odtáhnul, ale tak, aby se neurazila.

„Bell… teď… ne… já… se… neudržím… prosím… přestaň…,“ prosebně jsem řekl mezi polibky a naštěstí se oddálila, ale zůstala poměrně blízko, aby mě její tělo neudělalo chladným.

Ještěže jsme přestali, jinak by to moc dobře nedopadlo. Udělal bych něco, co ještě nechci. První musím udělat jiné věci jako třeba žádost o ruku, svatbu, pokud mi Bell dovolí nastěhovat se k ní, líbánky a až potom sex, který bude pro mě poprvé se ženou, kterou miluji a které patří každá buňka v mém zamrzlém těle. Možná jsem staromódní, ale takhle je to správné a já to tak chci. My na sebe máme celou věčnost a čekání sobě a jí vynahradím, kdykoli si ona bude přát.

Ruce jsem dal kolem jejího pasu, políbil ji do vlasů a vyrazili jsme na naši první společnou hodinu. Literatura. Ještě teď si pamatuju, jak jsem vyhazoval Taylora, který s Bell seděl. Ne a ne odstoupit, prostě s ní chtěl sedět. Použil jsem na něj trochu výhružek a Bell přidala přeslazený hlas a byl pryč.

Sedli jsme si a já se k Bell přisunul a ona ke mně taky, a tak mezi námi nezůstala žádná mezera. Bell si dala hlavu na moje rameno a já hlavu do jejích vlasů, které mi dávaly ještě větší přísun její vůně. Teď jen foťák a máme momentku na celý život. To by nebyla Alice, kdyby se na nás vykašlala. Asi o tomhle věděla dřív než my. Okolo nás cvakl malý blesk asi pětkrát, dokud nebyla Alice spokojená, nebo jí to nestačilo. Zajímalo by mě, kolik našich fotek má. Podle jejích jiskřiček na tváři a nesmyslných myšlenek asi hodně. Komu by to ale vadilo nebo štvalo, leda tak nějakému starému vrásčitému chlapovi. Ale tenhle případ já nejsem.

Kývl jsem Al na znamení díku a ona odkráčela. Políbil jsem Bell do vlasů a takhle jsme zůstali, dokud nezazvonilo.

Hodina byla jako vždy o ničem. Je to nuda učit se něco, co už jsem slyšel několikrát po sobě na jiných místech. Má vůbec cenu chodit na střední, když vše vím, anebo můžu sám ve volném čase studovat další neprobádaná místa? Tohle bude asi můj poslední rok na střední a pak si dám buď pauzu a budu se věnovat Bell, anebo se zaměříme protentokrát na výšku, kde si můžeme vybrat z několika oborů. No, to je dobrý nápad! To přesně uděláme.

Celý den utekl tak neskutečně rychle, že jsem teď seděl s Bell v jejím autě a jel k ní. Udělali jsme kompromis, jeden den řídím já a druhý ona. Celou cestu jsem nespustil zrak z Belliny tváře, která nabírala trochu červené, které postřehne sotva upír, natož člověk. Tohle neřekla, že se moc nečervená, a zrovna to, co by na ní bylo roztomilé. Ale i tak bez toho přežiju. Je to jen jedna pitomá drobnost. Bez ní samotné by můj život neměl smysl.

Až teď si uvědomuji, že jsem bez ní nebyl nic. Jen muž, který žije pro rodinu a lásku za svou existenci nepoznal. Ale tohle vše se změnilo příchodem neodolatelné Belly, ona ani neví, co pro mě všechno udělala. Ona je můj anděl, kterého jsem hledal. Ona je moje útočiště, ona je moje všechno.

Ještě nedávno jsem si říkal, jak je na mě osud krutý, ale třeba to tak měl naplánované. První sám a pak potkat něco tak kouzelného, jako moje Bella. Vždy se mi vytvoří úsměv, když si na to vše vzpomenu. Jak jsme si o Bell mysleli, že je nebezpečná, a radši si dávali pozor. Tohle vše nám osud připravil, jestli si prožijeme horší věci, ale budeme stále spolu. Tak to za tu cenu stojí. Já budu stále ten nejšťastnější upír na světě.

Kdyby se mi teď nedej bože něco stalo, tak bych umíral s myšlenkami na moji sladkou Bellu. Ona je moje osobní hvězda mého osobního nebe. Ona, na kterou se vždy dívám s přiblble zamilovaným úsměvem a oddanýma očima.

Ona je vše, co kdy budu potřebovat. Ona je můj záchytný bod, který když se spálím nebo spadnu, mě vždy podrží. Ona je moje vše, moje beruška a hlavně moje srdce. Celé patří jí, tomu nejúžasnějšímu stvoření, které jsem mohl potkat.

Co bych dělal, kdyby se nepřistěhovala? Kdybych ji nepolíbil? Kdybych jí nevyznal lásku? Tolik otázek, ale já mám dvě odpovědi. Nežil bych. Neexistoval bych. Byl bych bezcenný a stále uzavřený svým já, které mi sráželo mé sebevědomí. Na ničem a na nikom nezáleží, záleží jen na tom, že jsme teď spolu a víme, co k sobě navzájem cítíme.

Můj život s Bellou si dokážu představit. Přestěhovali bychom se s mojí rodinou, ale já a Bell bychom bydleli zvlášť. Užívali bychom si věčnosti. Děti, když vím, že je může mít, jsem tím nejšťastnějším člověkem na téhle planetě. Nikdy v životě mě nenapadlo, že bych mohl být otcem. Jasně, když jsem byl člověk, ale teď, když jsem upír. Krev sající monstrum. Bez duše. Byl to uzavřený případ. Teď mě ta představa úplně pohltila. I kdyby Bell nechtěla mít další dítě, i tak bych byl ten nejšťastnější muž, protože mám ji. Moji Bell…

Z mých myšlenek mě vyrušila právě Bell, která si odkašlala, aby upoutala mou pozornost. Nevím, jak dlouho jsem přemýšlel, ale už jsme stáli u jejího domu. Na tváři měla nasupený výraz. Nešlo jí odolat, musel jsem ji políbit. Políbil jsem ji a ona změkla jak kousek roztopeného másla. Odtáhl jsem se a hodil jsem omluvný výraz.

Vystoupil jsem a šel jsem mé milované otevřít dveře. Vystoupila a já jí nabídl své rámě. Opřela se a společně jsme šli k jejím dveřím. Odemkla a šli jsme rovnou do obýváku.

„Jsem váš oddaný služebník, má princezno. Co budete chtít dělat?“

„Služebníku, zapni film a pojď si lehnout vedle mě,“ usmála se a poklepala na místo vedle ní. Zapnul jsem první dvd, které jsem našel a lehl si vedle ní. Leželi jsme tvářemi k sobě a vzájemně se dívali do očí.

Mluvit jsme nemuseli, rozuměli jsme si i bez toho. Možná to nejde pochopit, ale mně stačí její láskyplný pohled a vím vše, co potřebuji. Mohli jsme takhle ležet i hodiny, týdny a stejně by to mělo stejný účinek. Miloval bych ji každou chvíli čím dál víc.

Po několika minutách či hodinách jsem zvedl ruku a Bellu pohladil po její tváři. Projel jsem každý kousek, nos, rty... U rtů jsem se pozastavil a blížil jsem se pomalu, až jsem se jí dotkl. Dal jsem jí letmý polibek, políbil jsem ji a naše jazyky hrály dokonalou souhru.

Oba jsme do toho dali všechny své pocity, co cítíme k tomu druhému. Když se Bell potřebovala nadechnout, přesunul jsem se na její krk. Bella mi tu předla jako kočka a občas i potichounku zavrčela. Nechtěl jsem tuhle chvíli pokazit, tak jsem se vrátil zpět k jejím rtům, které mě teď zaujaly ještě víc než její krček.

Líbali jsme se s vášní a láskou. Po nějaké době jsme přestali a já se nějak přetočil a ležel jsem za ní. Ruce jsem položil na její boky, přitáhl jsem ji k sobě a obličej jsem zabořil do jejích vlasů. Vdechoval jsem tu neodolatelnou vůni letních květů. Každá buňka v mém mrtvém těle mi říkala, abych si Bellu vzal a uspokojil naše touhy, ale já sám věděl, co chci. I tak jsem se musel hodně přemáhat, abych to neudělal.

„Miluji tě, Isabello Marie Volturi Swan, víc než si dokážeš představit.“

„Miluji tě, Edwarde Anthony Masene Cullene, jsi pro mě vším a změnil jsi můj smysl života,“ oplatila mi a my si dál užívali chvíle plné pohody a nicnedělání. Rozhodl jsem, že si zajdeme na lov, neboť jsme oba dlouho nebyli.

„Bell, nechci rušit chvíli pohody, ale nezajdeme si na lov?“

„Hm…, to bychom mohli,“ odpověděla s neuvěřitelnou radostí z nadcházejícího běhu a dobrodružství z lovu.

„Jen se převleču a jsem zpět,“ oznámila mi a svou běžnou rychlostí utíkala do šatny. Po několika minutách se vrátila v šedých upnutých, trochu natrhlých kalhotech, červené tunice s výstřihem, který mi umožňoval vidět ty dva největší a nejkrásnější poklady. Na tom všem měla šedou rozepnutou mikinou.

Můj pohled zabloudil k jejímu dekoltu. Ona mě chce asi umučit? Mučednice, jak to mám vydržet, když mi dělá tohle. Nejradši bych místo lovu dělal jinou záživnější činnost.

„Edwarde, nemysli na to!“ okřiknul jsem se v duchu.

„Můžeme?“ zeptal jsem se a ona jen přikývla. Chytil jsem její ruku a společně jsme vyběhli z domu na lov.

Asi nejsem teď ten nejrychlejší z rodiny, ona kdyby mohla, asi by byla už někde přede mnou. Tahle informace pošramotila moje ego, ale ono se hned spraví, jakmile ucítím její polibky na mých rtech. Jak nádherná to je představa. Naše spojené rty.

Moje myšlenky upoutala vůně pumy, za kterou jsem se rozběhl. Běžel jsem nejrychleji, co jsem mohl. Už jsem byl u ní, když vtom kolem mě proběhla Bella.

Při běhu kousek od pumy skočila a ladně pumu odstrčila a lapila pod své tělo. Puma se vzpírala, ale Bell se ani nedotkla. Zakousla se jí do hrdla a puma pomalinku umírala rukou mé lásky. Jak neuvěřitelně sexy u toho vypadala, kdoví jaká je při jiných věcech. Asi to bude velká dračice.

„Edwarde!“ okřiknul jsem se v myšlenkách.

Za tohle jsem se na Bellu zlobit nemohl. Zacítil jsem další kořist a vydal se tím směrem. Tentokrát mě pozorovala Bella, cítil jsem její pohled na mých zádech.

Schoval jsem se za strom, který byl poblíž pumy. Vítr foukal druhým směrem, takže mě necítila. Zrovna se věnovala obhlížení kořisti tak jako já. Vyšel jsem zpoza stromu a skočil na její hřbet. Zakousl jsem se do tepny a užíval jsi pocit rozplývání krve v mých ústech. Jaký neuvěřitelný pocit to je. Nasycený jsem se otočil na berušku, která mě s úsměvem na tváři pozorovala. Rozběhl jsem se k ní a políbil jsem ji.

„Víš, že jsi vypadal neuvěřitelně sexy? Ale kdy ty nevypadáš, co?“ řekla rozhořčeně, ale zároveň pobaveně.

 Vložil jsem její ruku do své a běželi jsme neznámo kam. Nakonec jsme zastavili u takového malého jezírka. Ruku v ruce jsme šli blíž a mě cestou něco napadlo.

Zastavili jsme a chvíli se dívali na dno jezírka. Potom jsem Bell chytil, ale asi ji napadlo to samé, a tak jsme do vody spadli oba. Vody tam moc nebylo. Bella stála a stříkala mi vodu do tváře a já jí to stejnou mincí oplácel. Běhali jsme ve vodě svou rychlostí a udělali jsme malý vodní vír. Oba jsme se smáli a čvachtali se jako malé děti. Nebo spíš jsme se těmi malými dětmi v ten okamžik stali.

Celí vysmátí a hlavně mokří jsme se vraceli k ní domů. Bell vypadala neuvěřitelně sexy, jak vypadá, tak si zapomněla dát podprsenku.

Doma si Bell skočila do sprchy. Oblékla si domácí tepláky a halenku. Ale i tak jí to slušelo. Po ní jsem do sprchy vletěl já, ještě štěstí, že tu Bell měla pánskou košili a jedny pánské tepláky. Prý to koupila pro případ, kdybych něco potřeboval. Ona je prostě neuvěřitelná.

Jako mně osobně by vůbec nevadilo chodit tu nahý, přece se nemám za co stydět, ne? Bell mi podala oblečení a šla do kuchyně dát ohřát čaj a zapnout topení na větší teplotu, než měla doposud. Vysprchovaný a nachystaný jsem šel za Bell, která na mě vystrkovala její rozkošnou prdelku. Já jsem nemohl jinak, musel jsem to udělat. Plácnul jsem ji po zadku a ona se lekla a zapištěla. Já jsem se začal potichu pochechtávat a ona se na mě káravě podívala a já byl v tahu. Jeden pohled do jejich hnědých očí a už budu skákat, jak ona píská.

„Víš, že máš rozkošnou prdelku? No, vlastně máme, chodíš se mnou. A říká se: Co je moje, to je tvoje,“ řekl jsem rozhodně a naznačoval jsem, že nikomu nedovolím, aby na ni sahal. Teda pokud to půjde.

„Tak dobře, co je moje, to je tvoje. Takže mi patří celé tvé tělo a můžu si s ním dělat, co chci?“ zeptala se svůdně a já němě přikývnul.

Přejela mi dlaní od břicha až po můj pas a já se zachvěl. Jak na potvoru svůj pohled obrátila zpět k popcornu. Potlačoval jsem touhu se na ni vrhnout a povedlo se. Moje myšlenky nabraly jiný směr a já byl v pořádku, jako by se nic nestalo. Bella za chvíli měla nachystaný popcorn a vydala se do obýváku a já jako poslušný pejsek za ní.

Tentokrát jsme si zapnuli film a doopravdy se na něj dívali. Byl to Titanic. Belle na konci utekla slzička a já ji opatrně setřel. Když se nad tím zamyslím, asi bych udělal pro Bell to samé jako Jack pro Rose, zachránil její život. Proti lásce není radno bojovat, když se člověk zamiluje, je schopný čehokoliv.

Večer, jako každý jiný, jsem zůstal u Bell přes noc. Vedle ní na posteli. Hlavu měla položenou na mé hrudi. Zavřel jsem oči, jako kdybych spal, a moje myšlenky patřily jen Bell a celému dnešnímu dni.

Dneska se do školy nemusí, je sobota, ale co podniknout? Mohli bychom někam zajet s mými sourozenci. Nákupy se zamítají, ZOO je zavřená, ale šel bych do aquaparku. Tam by se Emmett vyřádil a všichni by byli spokojení. Užili bychom si úžasné odpoledne společně s mojí rodinou, kterou v poslední době zanedbávám. Domů si jedu jen pro oblečení a to je vše, moc se tam nezdržuji. Esmé chybí její nejstarší syn a to bych měl napravit. Vzal jsem si mobil do ruky a chtěl jsem vytočit Alici, ale on mi zazvonil. A kdo jiný to byl než osoba, které jsem chtěl zavolat.

„Ahoj, Alice, tak co, půjdete?“

„Jasně, že půjdeme, už se těšíme. Jůůů, já se těším, konečně něco. V kolik vyrazíme?“ ozvalo se na druhé straně sluchátka.

„V deset u Belly. Čau.“

„Ahoj,“ odpověděla rozjařeně.

Celý víkend byl úžasný, Belle nevadilo, že jsme s mojí rodinou, vlastně naší. Bell je pro nás součástí rodiny. Esmé ji bere jako dceru a Carlisle to samé. Sourozenci ji berou jako sestru a jsou všichni šťastní, že konečně někoho mám a jsem šťastný.

V aquaparku jsme si užili mnoho zábavy. Jezdili jsme na tobogánech, stříkali na sebe vodu, potápěli se a házeli se navzájem do vody. Jako malé děti a ne několika století upíři, ale koho to zajímá?

Další den jsme šli na menší nákupy, hráli jsme si na lidi a šli jsme kvůli Bell na oběd, potom jsme jeli k nám. Já a Bell jsme společně zahráli na piáno Esméiny nejoblíbenější skladby. Pak jsme zahráli ještě novější populární skladby s textem, a to se k nám přidala celá rodina. Začali jsme zpívat. Musím uznat, že kdybychom se přihlásili do talentu jako skupina, určitě bychom byli jedni z nejlepších. Takovým stylem jsme zahráli ještě další skladby a každý si dokonce zazpíval sólo. Po našem menším představení, které Alice náhodou natáčela na kameru, jsme si sedli do obýváku a povídali si dlouho do noci. Prostě dokonalý víkend s dokonalou a milovanou rodinou

O 2 týdny později…

Už jsem se rozhodl. V nejbližší době požádám Bellu o ruku. Na co čekat? Když navzájem víme, že jsme pro sebe stvořeni.

Už nechci být svobodný, já chci být v chomoutu s tím nejúžasnějším stvořením. Vědí to všichni z rodiny, teda kromě Bell. Přáli mi to, podporovali mě a pomáhali mi. Jak jsem si tuhle rodinu zasloužil? Na mě jsou tam nahoře asi moc hodní.

I když všichni dobře víme, že nejsme žádní pokrevní příbuzní, tak si tak přijdeme. Myslím, že si sebe vážíme víc než lidé svých pravých sourozenců a rodičů. Máme se rádi, ať jsme jakýkoli. Člověk neví, co má, dokud to neztratí, a to ho naučí vážit si věcí nebo lidí.

Zítra to udělám. Zítra přijde den D, požádám ji o ruku a v nejbližší době si ji vezmu za svou právoplatnou manželku. Isabellu Cullenovou, jak krásně to zní. Budeme žít šťastně až navěky.

Dneska jsme si s rodinou udělali malý lov. Dnes je po dlouhé době slunečno. Všichni vyrazili, jen Bell šla do školy. Říkal jsem jí, prosil jsem ji, ať zůstane doma a jde s námi, ale ona je umíněná. Tak muselo být po jejím.

Vyrazili jsme si na denní lov a teď jedu k Belle. Jak já se jí nemůžu dočkat, mojí berušky. Až políbím ty její neodolatelné rtíky, které smím líbat jen já. Nikomu jinému to ona nedovolí a nikoho jiného k ní nepustím.

Kousek od jejího domu jsem měl takový pocit, že něco není v pořádku. Blížil jsem se k jejímu domu. Neslyšel jsem od ní žádné zvuky, tlukot srdce, televizi, písničky nebo cokoli jiného. Prostě nic, ticho, jako kdyby tu nikdo nebydlel.

Vletěl jsem k ní domů jako neřízená střela. Každé místo, každý kout jejího domu jsem důkladně prohledal a ona nikde, všechno tu měla oblečení, klíče, mobil, dveře… Ty měla odemčené, tohle není její způsob. Ona výhradně zamýká. Někdo ji unesl, ach ne!

„Proč?“ zařval jsem z plných plic. Kdo by ji chtěl unést a proč zrovna ji, moji Bellu?

„Bello, lásko, kde jsi? Já tě najdu, ať to stojí, co to stojí,“ řekl jsem rozhodně a docela nahlas.

Rychle jsem se vydal ke mně domů, ale předtím jsem ještě Belle zamknul. Až teď jsem si všimnul její kabelky a klíčů v zámku. Domů jsem běžel, co nejrychleji jsem uměl.

„Bellu unesli,“ zařval jsem na celý dům a do pár sekund byli všichni členové mojí rodiny dole.

„Cože?! Kdo? Kde? Proč? Jak? Co se stalo? Našel jsi něco?“ Jeden přes druhého se překřikovali a já jsem se pomalu posunoval dozadu, dokud jsem nenarazil na stěnu. Sesunul jsem se a začal jsem plakat bez slz. Belli, kde jsi? Ani jsem nepostřehl a už jsem byl v jedné teplé náruči. Mojí matky. Dělala, že je silná, ale já sám jsem věděl, že to tak není. I tak jsem jí byl neskutečně vděčný.

Teď musíme udělat jednu podstatnou věc. Oznámit to Arovi a Natovi. Oni jsou naše jediná naděje.

Holky, moc se omlouvám, že tak pozdě. Jeden týden u nás byla pouť, potom jsem byla nemocná a pak jsem dopisovala. Takže ještě jednou se omlouvám. Teď se budu snažit přidávat co nejčastěji. Moc kapitolek už nebude a v té další se dozvíme, kdo Bellu unesl a proč.

Ještě jednou se omlouvám a tahle kapitolka je pro poctivé čtenářky a zároveň moje poctivé komentátorky. Děkuji za komentáře, vždy mě potěší. Tohle je pro vás, tak doufám, že jste si tu kapitolu užili.   Irmicka1 ♥

Korekce: Sheela

Autor: Irmicka1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy jsem nevěřila, že tě najdu! 9. kapitola: