Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy jsem nevěřila, že tě najdu! 6. kapitola

09.04.2012 (17:00) • Irmicka1 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 4407×

6. Musím s pravdou ven!

Prudce jsem se otočila a podívala se do jeho krásných zlatých očí. Je možné, aby člověk jako já měl takové štěstí a našel někoho, koho má rád? Ano, přiznávám, mám ho moc ráda. Nevím, co je to láska, nikdy jsem to nezažila. Na tomhle světě se nenašel nikdo, kdo by mě učaroval. Ale u Edwarda mám pocit, jako bych ho znala věčnost. Jako kdybych mu mohla říct všechno, co mě trápí. Kdybych si k němu přišla pro radu, tak by mě objal a pomohl mi.

Je možné, aby mi konečně osud poslal osobu, na které mi bude záležet? Záleží mi na Natovi, ale u Edwarda je to něco jiného než mateřský cit.

Měla bych ukončit ten pocit nejistoty, který je provází od mého příchodu. Říct jim celý svůj příběh, i když jsou věci, na které nerada vzpomínám. Musím začít od začátku a začít těmhle upírům věřit víc. Nechci mít s nimi špatné vztahy.

Musím uznat, že mě k nim něco táhne. Oni mají něco, co já jsem už dávno ztratila. A to rodinu. Mají lidi, na kterých jim záleží a za které by obětovali dokonce i svůj život.

Ve Volteře mám rodinu, ale to není to, co mají oni. Dalo by se říct, že jsme spíš velice dobří přátelé než rodina, protože rodina se chová jinak. Kdybych měla pocit, že jsme rodina, tak bych od nich neodcházela. Oni mě přemlouvali, ale nikdy by neudělali to, co Cullenovi. Ano, byli by smutní, kdyby se mi něco stalo, ale časem by na mě zapomněli a šli dál.

Jasně, že Nate by nezapomněl. To on je můj záchytný bod, kvůli kterému má můj celý život smysl a celkově je důvod, proč ještě žiji. On je osoba, kterou teď miluji nejvíce ze všech.

Tyhle myšlenkové úvahy mají čas. Teď se musím zaměřit na něho. Na boha s rozcuchanými bronzovými vlasy. Fakt jsem ho nazvala bohem, nebo se mi to jen zdá?

„Edwarde, co tu děláš?“ zeptala jsem se s otázkou v očích.

„Na to samé jsem se chtěl zeptat já tebe.“

Za sebou jsem slyšela Natovy kroky, otočila jsem se a roztáhla svou náruč. Nate je vůči některým upírům nedůvěřivý, ale jakmile je pozná, tak se nezdá.

„Mami, kdo to je?“ zašeptal mi do ucha. Více jsem si ho k sobě přitiskla. Podívala jsem se na Edwarda, byl v šoku. Jde vidět, že se podoba mezi mnou a Natem nezapře, až na ty oči, ty má po Arovi.

„Zlatíčko, to je můj kamarád Edward. Nic nám neudělá, neboj se,“ řekla jsem mu a konejšivě ho pohladila po zádech.

„No…?“ zeptal se Edward, abych mu to vysvětlila.

„Edwarde, vše vám vysvětlím. Nepůjdeme k vám?“ Přikývl a mohli jsme se vydat k nim domů. U nich jsem ještě nebyla, ale podle toho, jak to vypadá u mě, bude to u nich asi hodně podobné.

„Zlato, teď půjdeme k Edwardovi a jeho rodině a povíme jim pravdu, jo? A pak půjdeme zase do akvaparku nebo budeme doma? Dobře?“ zeptala jsem se ho a u něho na obličeji se mihl přemýšlivý výraz. A podle jiskřiček jsem zjistila vše hned. Ještě teď mám před očima, co vše vyváděl, když jsme tam šli poprvé. To bylo skopičin.

Nata jsem položila na zem, chytla ho za ruku a mohli jsme běžet za Edwardem. Společně s Natem jsem vymýšlela různé šaškárny. Viděli jste někdy poloupíra, jak hraje na schovku s medvědem? Já ano, byla jsem dokonce součástí. Když jsem viděla jiskřičky v očích svého chlapečka, tak mi to za to stálo. A Edward? Tak ten se smál s námi, protože to bylo celkově komické. Tahle situace není až tak běžná.

Cesta nám trvala třikrát víc než měla, ale ani jednoho z nás to netrápilo. Nate už neměl takovou podezřívavou náladu a Edward, tak u toho vážně nevím, jak to je. Ani jsem se nenadála a už jsme stáli před krásnou moderní vilou. Jestli to vypadá z venku takhle, tak jak vypadá vnitřek?

Edward šel jako první a já s Natem za ním. Slyšela jsem Nata vedle sebe zavrčet, asi se mu něco nezdálo, nebo já nevím co.

Vešli jsme do domu a uviděli krásný obývák. Na pravé straně, pod velkým oknem, byla velká plazmová televize, na levé straně od ní byla světle hnědá pohodlná pohovka a okolo nich několik křesílek stejné barvy. Pod pohovkou byl krásný huňatý koberec a na tom malý bílý stolík.

„Rodino, všichni nástup v obýváku!“ zavolal Edward a všichni do několika sekund stáli okolo nás. Své pohledy házeli na mě a na Nata, pořád dokola. Vypadali přesně tak, jako Edward.

„Posaďte se,“ vyzval nás Edward a ukázal na křeslo, které posunul doprostřed místnosti tak, aby na nás všichni viděli. „Můžeš začít.“

Nate se posadil ke mně na klín a opřel se mi o rameno. Já mu dala pusu do vlasů, tohle gesto mě mělo povzbudit a fungovalo.

„Začnu od začátku. Kdo si myslíte, že jsem?“ Podívala jsem se na hlavu rodiny.

„Myslíme si, že jsi poloupír,“ odpověděl Carlisle a já kývla.

„Ano, to je pravda. Celým jménem se jmenuji Isabella Marie Volturi Swan. Narodila jsem se v roce 1873.

Moje matka Renée se zamilovala do upíra Charlieho. Potkali se na jednom bále a tam se do sebe zamilovali. Po několika schůzkách zjistili, že bez sebe nemůžou žít. Tak ji Charlie požádal o ruku a ona přijala.

Svatba se konala měsíc po zasnoubení. Vyspali se spolu a to ne jen jednou, a z toho jsem vznikla já. Těhotenství bylo zrychlené a to hodně, po několika málo týdnech matka začala zvracet a měla všechny příznaky jako těhotná žena. Otec jí to nechtěl věřit, ale nakonec uvěřil. Nevím jak, ale uvěřil. Všechny tyhle věci pro matku byly těžké. Když jsem ji kopla, zůstala jí na pokožce modřina, nebo jsem jí i zlomila žebro. Po tomhle jsem se snažila být opatrná, ale moc se mi to nedařilo. Byla hodně vysílená a otec po dlouhé úvaze zjistil, že potřebuje i krev. Těhotenství uteklo hodně rychle. Porod by matka za takových okolností nepřežila, ale otec ji stihl přeměnit. Když mě uviděl, tak si vyčítal, že matce nevěřil, protože ta podoba mezi námi byla veliká.

Několik let jsme spolu žili a užívali si života, ale to se vše změnilo. Zrovna jsem se vracela domů, když jsem uviděla, jak nějaký upír zabil mé rodiče, nevím, co mu udělali. Aby si mě nevšiml, začala jsem utíkat. Po rodičích mi zůstaly všechny peníze, tak jsem utíkala do nového města. Jak jsem se zastavila, zhroutila jsem se. Nemohla jsem uvěřit, že se to stalo.

Vrátit se zpět do normálního života mi trvalo, ale nakonec se to povedlo. Když jsem si myslela, že je vše v pořádku, tak se vše otočilo.

Narazila jsem na Arovu gardu. Oni mě museli vzít sebou do Volterry. Arovi jsem musela říct všechno, když se dozvěděl, že můžu mít děti, bral to jako výzvu. Byl by jediný panovník, který by měl právoplatného dědice trůnu. Ze začátku mě Aro, dá se říct, zkoumal. Zjišťoval, jakou mám sílu, moc krve se mu odebrat nepovedlo, ale když ano tak zjistil, jak moc se liším od člověka.

No, nebylo to až tak hrozné. Nechal mě od Felixe a Demetriho vycvičit k boji. Jedenkrát jsem se zeptala Ara, jestli bych mohla odejít. On mi dal podmínku. Buď mu dám dítě, nebo tam zůstanu napořád a stanu se součástí gardy. Vybrala jsem si pro mě tu pohodlnou, no zároveň i nepohodlnou variantu. Příčilo se mi s ním spát, ale zároveň jsem nechtěla zemřít.

Otěhotnět se nám povedlo až po několikátém pokusu. Těhotenství trvalo celých devět měsíců. Divím se, jak to se mnou mohli vydržet. Ty změny nálad a hormony, chudáci. Vyjížděla jsem tam pokaždé, nakonec mi našli hračku, jinak by to se mnou asi moc dlouho nevydrželi. Bylo těžké nosit v sobě upíří dítě - nálady oproti lidským byly hodně silné. Během těhotenství jsem si tam udělala přátele. Vždy pro mě dělali první i poslední, všechno co jsem si přála jsem dostala.

Porod nebyl žádná procházka, trval den a půl. Narodil se chlapec, kterého jsem mohla pojmenovat a dala jsem mu jméno Nathaniel Alexandr Swan Volturi. Když ho Aro uviděl, změnil se, hodně.

Já jsem ve Volteře zůstala osm let. Můžu Nata kdykoliv navštěvovat a od Ara jsem dostala různé dary za to, co jsem pro něho udělala. Jako je třeba kreditní karta na jméno Volturi. Z Volterry jsem odjela do Kanady, kde jsem našla přátele, no, od nich jsem se dostala sem.“ Všichni to vstřebávali, a pak se na mě podívali. Postupně mě objali a omlouvali se za to, jak se ke mně chovali.

„Mami, tohle táta opravdu dělal?“ zeptal se nevěřícně Nate.

„Ano, zlatíčko, ale už se změnil, sám to vidíš. Neboj se, nikdy mi nechtěl ublížit, jen chtěl dostat to, co si usmyslel. A nijak mu to nevyčítám, jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo a nikdy bych tě za nic na světě nevyměnila. Nakonec jsem i já Arovi vděčná, že mi dal tebe.“ Přikývl a dal mi pusu. Tomuhle jsem se musela usmát a dala jsem mu taky jednu.

„Tak, upíři, tohle je Nate. Zlato, tohle jsou Emmett, Rosalie, Alice, Jasper, Edward a Carlisle a Esme,“ řekla jsem a postupně na každého ukazovala.

Po představení nám každý postupně řekl svůj příběh. Nejvíce mi bylo líto Rosalie a Esmé, přály si děti a nemohou je mít.

„Otázky?“ zeptala jsem se.

„Jak moc se lišíš od upíra?“ zeptal se Carlisle.

„Od upíra se moc neliším. Můžu chodit na slunce, pro lidské oči se netřpytím, ale pro upíří trochu ano. Moje oči a uši jsou vyvinutější než lidské. Jsem krásná asi jako kterýkoliv pravý upír. Rychlá jsem taky jako upír. To proto, aby se mi líp lovilo. Krví se živím jen zvířecí, ta mi k přežití stačí, ale když se mi něco vážného stane, musím si dát lidskou, aby se mi to pořádně zahojilo a měla jsem víc síly.“

„Bello, jaké máte s Natem schopnosti?“ zeptala se nás Alice.

„Jsem psychický a fyzický štít, dokážu upíra odhodit jen pomocí ruky, můžu člověka či upíra přimět udělat to, co chci já, no a ještě se můžu pomocí myšlenek dorozumívat a ještě mnoho dalších. Dá se říct, že mám schopnost všech upírů,“ usmála jsem se.

„Nate, a ty?“

„Můžu změnit podobu a dokážu dotykem vsugerovat myšlenku.“ Teď se pro změnu usmál on. Všichni nás poslouchali, aby jim nic neušlo.

„Mami, nepůjdeme už? Já chci jít do toho akvaparku, jak jsi mi slíbila,“ hodil na mě psí oči, kterým nejde odolat.

„Jasně, zlatíčko, půjdeme. Tak na shledanou, pane a paní Cullenovi. Ahojte všichni, my už půjdeme.“

„Bello, říkej mi jménem. Ano?“ řekli zároveň Carlisle s Esme, já jsem jen kývla.

„Bello, co kdybychom se k vám přidali?“ navrhl Emmett.

„Mami, že se můžou přidat, prosím, prosím,“ přemlouval Nate.

„No tak dobře, pokud chcete, tak pojďte s námi.“

Emmett s Natem si na znamení radosti plácli. Tak to bude den. Jeden větší dítě než druhý.

Moc se omlouvám, že tak pozdě. Ale psala jsem to několikrát a nebyla jsem spokojená. Tenhle dílek je věnovaný všem věrným čtenářkám. Snad jsem vás nezklamala. :)

Autor: Irmicka1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy jsem nevěřila, že tě najdu! 6. kapitola: