Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy jsem nevěřila, že tě najdu! 5. kapitola

25.03.2012 (07:00) • Irmicka1 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 4592×

5. Můj syn a já

Isabella:

Moje tělo stále ovládala temnota. Ale já musím zpět, všichni se o mě bojí. Já mám pro koho žít, a to pro mého chlapečka. Z dálky jsem slyšela hlasy. To je dobré znamení.

„Bello, prosím, prober se. Tohle nám nedělej.“ Podle hlasu jsem rozeznala Ara.

Kvůli němu a dalším lidem se mi pomalounku rozlepovaly oči. První, co jsem viděla, byl Aro s Demetriem a Felixem, kteří se nade mnou skláněli. Podle čichu jsem poznala, že Aro drží v ruce skelničku s krví.

„Na, dej si. Tohle ti pomůže. Bello, víš, jak si nás vylekala?“ Vím to a vím to moc dobře. Aro ví, co je pro mě nejlepší, protože se mi to už několikrát stalo, ale nebylo to až tak hrozné, že jsem o sobě nevěděla.

Skleničku jsem si poslušně vzala a napila se. Po pár minutách už mě tělo až tak moc nebolelo a cítila jsem, jak mi vše pomalinku srůstá zpět.

„Jak dlouho jsem byla mimo?“

„Je to necelý den. Měli jsme o tebe šílený strach,“ řekl Aro starostlivým hlasem.

Chtěla jsem se posadit, protože mě z toho všeho bolel celý člověk, ale moji milovaní strážci, kteří dohlíželi vždy, když se zraním, mi to nechtěli dovolit. To je teda nespravedlnost, co?

„Ježíši, Bells, co to děláš, musíš ležet,“ řekl Demetri.

„Ach jo, to se jako nemůžu ani posadit?“ Podívala jsem se na ně s otázkou v očích.

„To jako chceš, aby ti to blbě srostlo? Chvíli to vydrž, jasné?“ teď mi to nakázal Aro.

Protočila jsem oči, ale nakonec jsem kývla. Pro jejich radost jsem poslechla, ale trošku jsem je prohnala. To mají za to. Já vím, co je pro mě nejlepší, ne? Demetri mi musel nachystat a donést jídlo, Felixovi jsem dala přesný název knihy, kterou chci číst a kterou jen tak nenajde. No, a Aro musel donést všechny fotky, co se nafotily od Natova narození, které jsou rozmístěné různě po hradu. Ale věřím, že si poradí.

Jídlo mi donesl Dem do půl hodiny, ale musím říct, že se mu povedla. Asi ho budu zaměstnávat častěji. Kniha dorazila ve chvíli, co jsem dojedla, takže si ode mě vysloužil pusu na tvář. No a Arovi to trvalo nejdéle, ale nakonec všechno našel.

Nakonec jsem na jejich příkaz ležela půl dne a vůbec mi to tak nepřišlo. Každou volnou chvíli u mě někdo byl, nebo jsem si četla, nebo jsem se dívala na Natovy fotky, které byly obohacené od doby, co jsem odešla. Vzpomínky mi zaplavily celou mysl.

Ze začátku to bylo jako za trest, ale potom, po narození Nata, se vše změnilo, a to úplně. Dokonce jsem tady ve Volteře byla ráda, a to i teď. Ráda se sem vracím, mám tu hodně přátel a to je pro mě to nejpodstatnější.

Jak se říká, změna je život. A já jsem toho vzorný příklad. Možná větší příklad než já je Aro a všichni z jeho gardy.

Hned z postele jsem se šla vysprchovat a podívat se do své staré šatny, kde mi zůstalo ještě hodně kousků oblečení. Našla jsem tam modré riflové kraťasy a černý nátělník. Spokojená se svým výběrem jsem mohla vyjít z pokoje. Zastávka byla u Jane, říkala, že mi musí něco říct. K Jane do pokoje to trvá asi nejdéle, bydlí v tom největším pokoji z celého hradu, samozřejmě až po králích. Největší část pokoje tvoří obrovská šatna.

Před jejím pokojem jsem zaklepala na dveře a ona mě vyzvala dovnitř. Její pokoj je vymalovaný na hnědobílou barvu. Uprostřed pokoje je postavená světle hnědá pohodlná postel, na pravé straně se nachází velká skříň, ve které má fotky a další kraviny. Před postelí je pohodlná lavička a kousek od lavičky dámský stolek se zrcadlem a v šuplíkách jsou různé šminky. V pokoji se nachází ještě dvoje dveře, jedny do koupelny, druhé do šatny, jak už jsem jednou zmiňovala - ta největší, kterou jsem kdy viděla.

„Jane, chtěla jsi semnou mluvit, tak jsem tady.“ Kývla a já se na ni usmála.

„Bello, ale tady ne, půjdeme na naše místečko do lesa. Jasné, už jsme tam dlouho nebyly.“ Kývla jsem. Jane se běžela převléct a mohly jsme vyrazit.

V lese je takové místo, na které jsme narazily opravdu náhodně. Má to na nás obě uklidňující a relaxační účinky. Je to malá louka, na které rostou violky, které s malým vodopádem, který se nachází uprostřed kamenné skály, dodávají místu své kouzlo. Určitě byste si ho oblíbili i vy.

„No, tak můžeš začít,“ popohnala jsem ji.

„No Bells, jak ti to mám říct. No… já se asi zamilovala,“ řekla provinilým a sladkým hlasem, který jsem u ní slyšela jen málo.

„Cože? To jako fakt?“ Kývla a já se na ni usmála. „No tak to je úžasné. Kdo to je? Jak se jmenuje? Povídej, přeháněj. Hlavně mluv.“

„Takže, jmenuje se Marco, lidských je mu přibližně sedmnáct let, ale upírem se stal před padesáti lety. Potkala jsem ho náhodně. Zrovna jsme byli s Demem, no, dá se říct na procházce. Povídali jsme si a já po nějaké době ucítila nádhernou vůni upíra, tak jsem se za ní vydala. A to se stalo osudným, právě byl na lovu, já jsem ho vystrašila, ale zůstal na místě. Tak jsem se ho zeptala, jestli se mnou nechce jít do hradu, že ho představím Arovi. Nechtěla jsem, aby mi utekl, když jsem ho měla u sebe tak blízko. Nabídku přijal.

Aro se k němu choval velice přátelsky a nakonec mu nabídl, jestli nechce nastoupit do gardy. Nabídku přijal, ale ne na plný úvazek. Nemusí být pořád na hradě a chodí sem jen, když ho Aro na něco potřebuje.

Pokaždé, když jsme měli oba volno, tak jsme spolu vyrazili ven, ale zatím se nic nestalo. Oba nevíme co dělat. Bello, já mám takové tušení, že on to cítí stejně,“ dořekla a celou dobu měla v očích takový zamilovaný pohled.

„No tak to je úžasné, moc ti to přeji.“ Objala jsem ji a ona mi to s radostí oplatila.

Ještě chvíli jsme si povídaly, pak si lehly na zem a každá jsme byly myšlenkami úplně někde jinde. Já byla myšlenkami u Edwarda, Jane podle úsměvu určitě u Marca. Odcházeli jsme, až když se stmívalo.

Já jsem zamířila rovnou do jídelny na večeři, no a pak na chvíli do postele.

***

Další den jsem šla zase za Demem a Felixem chvilku bojovat, ale tentokrát byli poučení od Ara o tom co nesmí a smí. Hlavně musí používat míň síly než obvykle. Byla jsem s nimi půl dne. Potom jsem se vydala za Alecem, Janiným bratrem. To on mi pomohl dopilovat hru na klavír a na další hudební nástroje. Tady mu říkají hudebník, protože není nástroj, na který on neumí.

Další den jsem se věnovala Arovi, který mi vykouzlil úsměv na tváři, protože mi vyprávěl vše, co náš malý rošťák vyváděl. No a ještě další lumpárny, které vyváděl s Corinem. To je přátelský upír, který se snaží z tohohle místa udělat zábavnější, aby ostatní upíři neměli chuť odsud odejít. Chvíli jsem si povídala i s dvěma dalšími vládci, ale nebylo to takové jako s Arem.

A poslední dny patřily jen a jen mému malému zlobidlu. Užili jsme si mnoho legrace, protože se k nám přidali i všichni ostatní. Hráli jsme Monopoly, Člověče, nezlob se - pro nás by byl výstižnější název Upíre, nezlob se. Nemyslíte? Vyrazili jsme spolu i do lesa, ale ne na lov, jen se společně proběhnout. Zahráli jsme si na honěnou a schovávanou, no a dokonce i Cukr, káva, limonáda, o které slyšel kdysi dávno Dem. Jak říkám, legrace.

Zrovna teď je den odjezdu a návratu zpět domů. Ale ta nejlepší věc je, že se mnou jede i Nate. Teď se snažím dobalit své poslední věci. Jedeme o trochu dřív, protože si chceme ještě s Jane skočit na nákupy, abych měla i něco z italské módy a ne jen tu americkou, která podle ní nestojí za nic. No, mně se líbí, nevím co proti ní má. Se zabaleným kufrem jsem se vydala k autu.

„Nate, pojď už,“ volala jsem na něj už po třetí, ale on nikde.

Přiběhl až na šesté volání, nechápu, co mu to tak trvalo, ale co chci po klukovi, který nevystrčil paty z Itálie.

Loučení nám zabralo asi půl hodiny, všichni mě přemlouvali, ať s nimi zůstanu, ale já nemohla. Musím se vrátit domů do Forks, zpět do školy a za Edwardem. Nakonec ještě bylo hromadné obětí a mohli jsme vyrazit. Tahle naše loučení mi vždy připomenou můj první odchod.

 *****

Minulost:

Natovi bylo osm let, co jsem se rozhodla, že je načase odjet a začít znovu žít svůj předchozí život. Ve Volteře jsem byla už deset let.

Za ty roky jsem si zde zvykla a všichni mi přirostli k srdci, ale já musela odjet. Kdybych neodjela v ten den, zůstala bych zde víc, než jsem chtěla. I když se mi mého chlapečka nechtělo opouštět, já prostě musela.

Zezačátku, jak jsem jim to oznámila, na mě byli naštvaní a dva dny se mnou nemluvili, ale nakonec, pod podmínkou, že je budu jezdit navštěvovat, se usmířili a za to jsem byla ráda.

Stála jsem v garáži a všichni moji blízcí okolo mě. Můj malý chlapeček brečel a já s ním. Nevěděla jsem, kdy ho uvidím, jestli to bez něho vydržím, no, prostě, věděla jsem hovno.

Pořád se mě snažili přemlouvat, nejvíce Nate s Arem.

„Maminko, prosím, nikam nejezdi. Zůstaň tu se mnou. Mami, prosím,“ říkal mi několikrát za sebou.

„Zlatíčko, já tě neopouštím. Budu za tebou co nejčastěji jezdit. Budeme si volat, už je jiná doba než před padesáti lety. Kdybys mě chtěl vidět, tak mi zavoláš a já za tebou přiletím. I mě bolí, že nebudeme spolu, ale já musím. Máš tu tatínka a všechny ostatní, se kterými si užiješ spoustu zábavy. Jsi můj velký chlapeček,“ řekla jsem se slzami, které mi klouzaly nepřetržitě po obličeji. A ne a ne přestat.

Pořádně jsme se objali a já ho políbila na čelíčko.

„Miluju tě, na to si pamatuj, jasné? Ať se stane cokoliv.“ Kývl, ale stále plakal. Z kabelky jsem vytáhla krabičku, co obsahovala tři medailonky s mojí fotkou, ale jeden, který patřil mně, tam měl fotku ne mou, ale Nateovu.

Rozdala jsem je majitelům, jeden Arovi a druhý prckovi. Na zadní straně medailonku bylo napsané V mém srdci zůstaneš napořád, B. Oba si medailonek nechali zapnout, to samé i já.

Pořádně jsme se s Arem i s ostatními objali a já, s uplakaným obličejem, nasedla do auta a vyjela jsem do nového domova.

*****

Na nákupech jsem si to s Jane užila, i když to Nata moc nebralo, ale přetrpěl to. Nakoupila mi mnoho oblečení, které můžu využít v klidu i do školy. S ní jsme se rozloučili až na letišti.

Letěli jsme první třídou. Pro lidi jsme byli jako bratr se sestrou, ale skutečnost byla jiná, však víte. Na letišti v Seattlu jsme byli za necelých dvanáct hodin, neboť to byl přímý let.

Se zavazadly v ruce jsme se vydali k autu, měla jsem ho dobře ukryté, takže na svém místě stále stálo. Vytáhla jsem klíče a dálkovým ovládáním ho odemkla. Zavazadla jsme dali do kufru. Nate se posadil do zadní sedačky, já na místo řidiče.

Celou cestu mi Nate říkal, jak je nadšený, že bude se mnou sám a že si to užijeme, a další věci a já ho jako správná matka poslouchala.

Domů jsme dorazili během několika minut. Z kufru jsme si vzali zavazadla a společně se vydali do domu. Odemkla jsem, na botníku byl vzkaz.

Pokoj máš hotový. Snad budeš s výsledkem spokojená.

Esmé.

Šla jsem prckovi ukázat pokoj a sama byla zvědavá, jak bude vypadat, ale nepochybovala jsem, že určitě úžasně. Otevřela jsem dveře a oněměla úžasem. Stěny byly vymalované na modrošedou a celkově byl pokoj změněn. Nábytek byl bílý a modrý, no prostě krása.

„Mami, to je, super, děkuju za krásný pokojíček,“ usmál se na mě a pořádně mě objal.

„Nemáš zač, zlatíčko.“

Nate si šel vybalit svoje věci, kterých měl zatím málo, takže budeme muset ještě vyrazit na nákupy a doplnit jeho šatník. No, aspoň už mám plán na zítra. Tomu jsem se musela zasmát, protože on nákupy nesnášel.

Dneska jsem mu dala pokoj. V pokoji našel i nějaké hry, Esmé myslela na všechno. Tak Nate jednu vybral a hráli jsme až do večera. Tahle hra byla určená jen pro dva hráče. Když prohrával, tak se jeho obličej stáhl do ublížené grimasy, když zase vyhrával, tak se na jeho tváři objevil vítězný úsměv. Nakonec nám celá hra zabrala pět hodin, no a výsledek byl nerozhodný.

Nachystala jsem nám večeři, byla to vajíčka se slaninou. Poslala jsem ho, ať se ještě po cestě osprchuje, dala jsem mu dobrou noc a pak jsme oba zalezli na kutě.

Nákupy jsme další den přežili ve zdraví, a aby byl hodný chlapeček, slíbila jsem mu, že hned jak vše nakoupíme, půjdeme do aquaparku. Kde jsme si užili mnoho zábavy.

Uběhlo už několik dní, co mám Nata u sebe, a ještě stále nechodím do školy. Rozhodli jsme se, že si zajdeme na lov. Naštěstí Nate dokáže pít i zvířecí krev, takže mu nemusím shánět lidskou.

Je o něco pomalejší než já, ale dá se říct, že kdyby chtěl, běží i rychleji. Společně jsme se vydali na medvědy, tak jsme museli běžet dál než jen v oblasti Forks. Lovili jsme radši spolu, on to tu moc nezná a nechci, aby se mu něco stalo, to bych si neodpustila.

Jak jsme se vraceli domů, zastavili jsme se na krásné louce, ale to jsme neměli dělat. První vítr foukal proti nám, ale potom se obrátil a přivanul ke mně pach pro mě velmi známého upíra.

Kdo si myslíte, že to je? Příště se můžete těšit na Bellin příběh. Věnovaná všem věrným čtenářům. Děkuji za komentáře, vždy mě potěší :)

Autor: Irmicka1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy jsem nevěřila, že tě najdu! 5. kapitola: