Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy jsem nevěřila, že tě najdu! 11. kapitola

23.06.2012 (09:45) • Irmicka1 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 3448×

11. Záchrana

Edward:

Mám úkol, a to zavolat Arovi a sdělit mu tuhle „novinu“. Vzal jsem si mobil a vytočil jsem jeho číslo. Zvonilo to a pořád nikdo a až po třech pípnutích to vzal.

„Edwarde, příteli, co se děje?“ zeptal se, jako by něco věděl, ale nevěděl nic.

„Ano, něco se děje a asi se ti to nebude líbit,“ řekl jsem se smutkem v hlase.

„Nenapínej mě,“ rozkázal mi.

„Isabellu unesli a my ji nemůžeme najít,“ řekl jsem.

„Cože? Bellinku unesli a proč?“ zeptal se.

„To my nevíme, ale chtěl bych poprosit o pomoc,“ zeptal jsem se.

„Ano, cokoliv, abychom Bellinku našli, udělám vše.“

„Byl bys tak hodný a poslal nám nějakou pomoc, je jedno kdo, ale čím víc, tím líp,“ zeptal jsem se ho a doufal, že odpoví kladně. Tak jako všichni v místnosti.

„To není problém. Přijedu s nimi a pomůžu vám,“ řekl a já měl aspoň nějakou naději.

„Aro, moc ti děkuji, jsem ti vděčný,“ řekl jsem.

„Edwarde, neděkuj, tohle je maličkost. Pro Bellinku bych udělal cokoliv. Co nejdřív u vás, tak zatím, příteli,“ řekl a já si ulevil.

„Ahoj, Aro,“ odpověděl jsem a počkal, až on sám zavěsí.

Tak a co teď? První musíme počkat na pomoc a až potom se můžeme do něčeho pustit, ale já to čekání nevydržím. Nevím, co mám dělat ani s rukama a ani s nohama, no prostě děs.

Kdykoliv zavřu oči, vidím moji lásku, její dokonalou tvář, na které hraje ten nejdokonalejší láskyplný úsměv, ale když je otevřu, tak tu se mnou není, ale proč?

Proč ona? Kdo ji to unesl? Tolik otázek a já na ně nemám odpovědi. Já se z toho zblázním…

Volterra - Aro

Zrovna, když jsem si hrál se svým synem, mi zazvonil telefon. Nikdy by mě nenapadlo, že mi bude volat Edward. Carlisle, to je normální, ale proč mi volá zrovna on, Edward? Co po mně chce? Všichni se mi vyhýbají a ne, aby mi ještě volali. Co chce a proč zrovna mně? Třeba chtějí Nata. Ano, to je ono, mě nechce. Chce jeho. S klidnými myšlenkami jsem zmáčknul tlačítko přijmout.

To, co jsem se dozvěděl, mě vyděsilo. Proč by někdo chtěl Bellinku unášet? Nikdo nemá důvod. Nikomu nic neudělala. Ona, takové čisté stvoření. Proč zrovna ona? Jak to oznámím ostatním?

„Všichni hned v trůnním sále!“ zakřičel jsem na celý hrad a sám jsem se, s Natem na rukách, tam vydal.

Na nic se mě neptal, on vše slyšel a v jeho očích jsem viděl strach o osobu, kterou nade vše miluje, a na očích se mu objevil malý potůček slz. Vím, co Nat k Belle cítí, a nevadí mi to. Je samozřejmé, že syn miluje vždy více svou matku, která ho nosila ve svém lůně a porodila. Mě miluje též, ale jinak, a to mi stačí.

Dřív jsem byl zatrpklý, starý, otravný upír, ale teď bych mohl říct, že je vše jinak a je to kvůli Belle a našemu synovi. On je důvod, proč nechci být krutý, chci být i hodný, ale v některých případech to nejde. Moje pověst po upířím světě je stále stejná - krutý, masochistický upír, který nezná slitovaní. Ano, tenhle upír je ve mně pořád a navždy bude, ale on tam musí být. Kdybychom byli jen hodní, co by to byl za svět, upíři by neměli úctu k ničemu a nikomu, a to je špatně.

Do sálu jsme doběhli mezi prvními. S Natem jsme se posadili na můj trůn a čekali na ostatní, než se shromáždí. Ani ne po několika sekundách tu byli všichni a já mohl začít. Ale já nevěděl, jak začít. Jak říct lidem, kteří ji mají aspoň trochu rádi, že ji unesli a nevíme, co s ní je? To je těžké i pro mě, krále upířího světa. Musíte mi dát za pravdu, je to tak těžké, jak když se dozvíte, že vám někdo umřel.

„Milí přátelé, stala se tragédie, naši přítelkyni a matku mého syna unesli a nevíme, kde se nachází,“ dořekl jsem to a sálem se rozrostla panika. Jak nejmocnější poloupírka, kterou jsme spatřili, je nezvěstná? Na tohle jsem nepotřeboval ani použít svou schopnost.

„Ticho,“ zakřičel jsem. „Byl bych rád, kdyby se mezi vámi našli dobrovolníci a šli se mnou pomoct Cullenovým s hledáním,“ řekl jsem.

Mezi prvními zvedli ruce Jane, Alec, Felix, Demetri a přidala se i Heidi a pár dalších upírů, kteří byli ochotni pomoc. A to jsem ani nemusel nic nařizovat. Tomuhle jsem se musel zasmát. Vždy, když jim něco přikážu, nechce se jim, a teď jsem se ani nemusel doprošovat. Zajímavé, co?

„Tati, můžu jet taky?“ zeptal se mě syn.

„Zlato, ale co bys tam dělal? My budeme hledat, neměl by se ti kdo věnovat. Zůstaneš tady se svými strýčky, jak maminku najdeme, můžeš přijet, ano?“ zeptal jsem se ho.

„Prosím, ale já chci jet. Prosím, prosím,“ prosil.

„Zlato, ne, potom přijedeš. Jak jsem říkal, neměl by se o tebe kdo postarat,“ přesvědčoval jsem ho. Ne, že bych ho tam nechtěl, ale takhle je to ze všeho nejlepší.

„Dobře, ale jak maminku najdeš, zavoláš a já hned přiletím, že jo?“ zeptal se a věděl jsem, že tohle mu stačí.

„Ano, broučku. Můžeš hned přijet. Mám tě rád,“ řekl jsem.

„Já tebe taky, táto,“ řekl a usmál se na mě. Úsměv a celou jeho tvářičku zdědil po své mamince a po mně měl jen vlasy. I takhle primitivní věc mě udělala šťastnějším člověkem.

„Heidi,“ zakřičel jsem na ni, neboť v sále byl stále velký rozruch.

„Ano, pane,“ řekla a už stála přede mnou.

„Vím, že jsi chtěla jet pomoct, ale bude lepší, když zůstaneš tady a postaráš se o Nata a potom, jakmile zavolám, s ním přijedeš za námi, do Forks,“ rozkázal jsem jí, protože jsem věděl, že jí jediné můžu v tuhle chvíli věřit v hlídání mého syna a dopravení ho do Forks.

„Jak si přejete, pane,“ řekla a už vzala Nata za ruku a šli ze sálu pryč. Já se rozhodl jednat. Musíme být ve Forks co nejdříve.

„Jane, zařiď naše letadlo, ať ho Daniel přichystá a my můžeme co nejdříve vyrazit,“ přikázal jsem jí.

„Ano, pane,“ řekla a už jí nikde nebylo.

„Vezměte si, co potřebujete, a za chvíli vyrazíme,“ řekl jsem a všichni se rozutekli do všech stran.

Já sám si vzal jen minimum věcí, a to mobil, jedno oblečení na převlečení, kdyby se něco stalo, a knížku, kterou jsem miloval.

Jane vše zařídila a my jsme mohli bez jakéhokoliv problému vyrazit. V letadle jsem zavolal Cullenovým, že u nich budeme za šest hodin a potom jsem nechal svoje myšlenky plynout a nejvíce se v nich objevovala právě ona. Isabella.

Edward:

Šest hodin, šest nekonečných hodin a já nemohl nic dělat. Musíme počkat na Ara a jeho gardu, jinak je to k ničemu. My sami už nic dělat prozatím nemůžeme.

Proč, já debil, jsem na ten lov chodil? Proč jsem nezůstal s ní a nehlídal ji? Možná by se to stalo jindy, ale měl bych ji teď u sebe. Šeptal bych jí slova lásky a ona by mě vždy políbila. Ale tohle není, co jsem chtěl. Tohle je katastrofa.

„Edwarde, obviňování ti nepomůže,“ řekl Jasper, který vycítil mé emoce.

Z pokračování mých myšlenek mě vyrušily další myšlenky, které nepatřily nikomu z mé rodiny, ale Volturiovým. Konečně! Zvedl jsem se z postele a přešel jsem dolů do obýváku. Moje rodina na mě házela lítostivé pohledy, ale já si jich nevšímal.

„Aro, děkuji, že jsi přijel,“ řekl jsem, když jsem se s ním uviděl.

„Proč?“ zeptal se a já věděl, co myslí.

„Byli jsme s rodinou po dlouhé době na společném lovu, ale Bella nechtěla. Zůstala doma a já jsem se vracel ještě dříve, než jsem měl a blízko jejího domu jsem neslyšel nic, ani její srdce. Auto tam měla, ale ona nikde. Prohledal jsem celý dům a až potom, co jsem se chtěl vrátit k mé rodině, jsem našel klíče v zámku a spadenou kabelku s věcmi na zemi,“ řekl jsem.

„Můžeme to místo vidět?“ zeptal se nedočkavý Aro.

„Zavedu vás tam, ale už jsem zamknul, to by mi Bell neodpustila,“ dořekl jsem a s Arem a jeho gardou jsme mířili k domu Belly.

Když jsme dorazili na místo, věci se daly do pohybu a všichni, co měli schopnosti, se snažili pomoct co nejvíce a nejen oni, ale i ostatní. Já jsem jen nečinně přihlížel, byl bych jim prd platný. Oni sami ví, co mají dělat.

Po nějaké době se zjistilo, že vlastně nic nevíme, a to bylo podle Ara hodně špatný.

„Demetri, zaměř se na Bellu, jestli ji nevystopuješ,“ přikázal mu Aro. Po chvíli Demetri odpověděl a já věděl, že nemáme žádnou naději.

„Pane, nic. Jako by ji někdo blokoval,“ řekl a viděl jsem na něm, že by dal vše pro to, aby ji našel.

„Tohle není dobré, vůbec dobré,“ mumlal si pod “vousy“ Aro.

Měl pravdu, není to dobré. Od čeho se máme odrazit, abychom ji našli, když nemáme nic, co by nám pomohlo? Teď nám pomůže jedině zázrak.

*****

O TŘI DNY POZDĚJI

Jasper:

Tři dny a my nemáme nic. Naším domem jsou cítit stále stejné emoce, beznaděj, smutek a strach z toho, že ji nikdy nenajdeme a neuvidíme. Sám se divím, jak jsem mohl tyhle emoce vydržet tři dny a nikam nejít, neutéct. Teď, i když jsou emoce jakékoliv, musím tu zůstat.

Pro mého bratra, který našel svou jedinou a tu pravou lásku, to bylo ze všech nejhorší. Prožil si toho za svůj život víc než dost a teď by měl o jediné štěstí, které ho potkalo, přijít? Tohle není spravedlivé k němu a ani k nám. Kdyby se Bell nenašla, tak bychom neztratili jen ji, ale i ho, a to my nechceme. Chceme je oba tady s námi a živé.

Za tak krátký čas nám všem Bella přirostla k srdci. Naši rodiče ji berou jako svoji dceru a záchranu pro Edwarda a jsou jí neskutečně vděční, protože nikdy neviděli Edu takhle šťastného jako s ní. Vždy si přáli pro svého prvního syna jen to nejlepší a teď by měl o to přijít? A sourozenci ji berou jako sestru a Edwardovu pravou přítelkyni, která si získala jeho srdce, a to se ani nemusela snažit.

I když Rosalie Bell závidí, tak právě teď má o ni strach, a to veliký. Ona je strašně obětavá „osoba“, pro svoji rodinu by i vraždila a myslím, že to má i v plánu. Emmett, věčný smíšek, neví, co má dělat. Nejraději by šel prohledat každý kout světa, aby našel naši sestřičku, ale on sám ví, že je to prd platné, když hledají jiní. Pomáhali jsme hledat taky, ale bezvýsledně. A moje Alice Bellu brala a stále bere jako kamarádku, ale i sestru. Právě teď je zoufalá, protože Bell nemůže najít pomocí svých vizí.

Určitě, kdybyste byli ve stejné situaci jako my, udělali byste vše pro to, abyste vaši milovanou našli a následně se třeba pomstili, například za její smrt.

Edward:

Už jsem nedoufal, že se něco změní k lepšímu, když vtom jsem uslyšel Bellu v mých myšlenkách. Jak je to možné? Co se děje? Žije nebo umírá?

„Edwarde?“ slyšel jsem ji.

„Bello, jsi to ty, nebo se mi to jen zdá?“ ptal jsem se a já slyšel její dokonalý smích.

„Jsem to já, nemáme moc času, za chvíli přijde,“ řekla. Kdo za chvíli přijde? Co jí dělá? Proč?

„Kdo přijde?“ zeptal jsem se.

„Edwarde, zachraň mě. Jsem ve Španělsku, unesl mě Alexander a jsme v sídle Sergeje Dewise,“ řekla a já věděl, že máme naději. Malou, ale i přesto naději.

„Proč jsem ho tam necítil? A jakto, že se mnou mluvíš?“ ptal jsem se zmateně.

„Alex má maskovací schopnost. Vzpomínej, co jsem vám řekla o svých schopnostech? Mám vše, na co si vzpomenu,“ řekla a já si uvědomil, že má pravdu.

„My tě najdeme, zlato,“ řekl jsem a doufal, že to slyšela.

Hned, jak jsem se vše dozvěděl, vystřelil jsem z pokoje a běžel do obýváku. Všichni přítomní se na mě dívali jako na blázna a já jím byl, protože mám naději vidět zase svoji a mít ji zpět u sebe.

Co je mu? Proč má tak šťastnou náladu, když tu vůbec není? Co se děje? slyšel jsem v hlavě myšlenky ostatních a už jsem to nechtěl prodlužovat.

„Vím, kde je Bella,“ sdělil jsem a všichni se na mě podívali.

„Jak?“ zeptali se všichni unisono.

„Bell se se mnou spojila pomocí myšlenek,“ řekl jsem.

„Pokračuj. Kdo ji unesl a kde je?“ nařídil mi a ptal se Aro.

„Unesl ji Alexandr Brown. Zrovna se nachází ve Španělsku, v sídle Sergeje Dewise,“ sdělil jsem.

„Jedeme,“ nařídil Aro.

„Edwarde, neříkala ti nic, například, jestli je zraněná?“ ptal se znovu Aro.

„Ne, neříkala. Ale říkala, že za chvíli dojde a zněla vystrašeně, takže se asi něco teprve chystá,“ řekl jsem své myšlenky.

„Carlisle, zařiď lidskou krev, pokud je Bella zraněná, budeme jí potřebovat co nejvíce,“ nařídil Carlisleovi a on vystartoval do nemocnice.

*****

Přistáváme na španělském letišti a já se modlím, aby ještě moje Bella byla naživu, jinak bych to asi sám nepřežil. Já o ni nemůžu přijít.

„Prosím, tohle mi nedělejte,“ prosil jsem v duchu ty nahoře.

„Aro, ty víš, kde je to sídlo?“ zeptal jsem se jmenovaného.

„Ano, nachází se v Olivenze, mezi lesy,“ řekl.

Přistáli jsme a právě teď jsme čekali na instrukce od krále, abychom mohli zahájit naši akci. Moje rodina měla za úkol dostat se k Belle co nejdřív a ostatní měli zabít Sergeje, který se snaží založit své vlastní království a žít podle svých pravidel.

V sídle jsme byli, co nejrychleji jsme mohli, a právě teď jsme hledali, kde naše Bell může být.

„Ááá,“ slyšel jsem a vydal se za tím zvukem.

Moje mysl myslela jen a jen na pomstu tomu, kdo si dovolil takhle trápit moji lásku, ale nejhorší na tom bylo, že jsem slyšel její srdce bít čím dál tím míň. Vrazil jsem do vězení, ze kterého jsem slyšel výkřik, a viděl jsem ten nejhorší obrázek, který jsem mohl vidět. Moje Bella ležela v kaluži krve a ten hnusák Alex ji kopal do jejích ran.

„Bello,“ zakřičel jsem a ona se podívala mým směrem.

„Miluji tě, Edwarde, nezapomínej na to,“ řekla z posledních sil.

„Bello, bojuj,“ řekl jsem, ale pochyboval jsem, že mě slyšela. Přiběhl jsem k ní, odhodil jsem toho, který za vše může, a vzal Bellu do své náruče.

„Carlisle,“ zakřičel jsem na něj a už byl u mě a vzal Belle ruku a napíchnul jí tam jehlu s krví. Rozhodl jsem se jednat, vzal jsem jeden sáček a přiložil jí ho ke rtům.

„Bello, pij,“ nařídil jsem jí a sám jí otevřel ústa a nalil jí tam tu tekutinu, která jí může zachránit život. Slyšel jsem, jak jí srdce začalo bít každým lokem víc.

„Edwarde, musíme ji odvést do hotelu nebo někde, kde bych se podíval na její zranění a zavázal je,“ řekl a já Bell vzal do náruče.

Otočil jsem se a viděl jsem, že Alexe moje rodina zneškodnila. Dostal to, co si zasloužil.

Tohle ti patří, pomyslela si Rosalie a já jí dal za pravdu. Takhle ublížit tak křehké osobě, jako je Bella.

Emmett:

Takhle unést moji sestřičku. Tohle tomu poloupířímu červovi nedaruji. On za to zaplatí a já se o to osobně postarám. Edward bude mít oči jen pro Bellu a já s ostatními mu ukážeme co proto.

Dorazili jsme k sídlu toho Sergeje, kde Alex vězní naši Bellu. Edward se vydal jako první a my ostatní za ním. Najít Bellu nebylo těžké, ale obrázek, který se nám naskytl na vlastní oči, nebyl hezký. Bella byla celá zakrvavená a z posledních sil říkala něco Edovi, ten k ní přiskočil, odstrčil od ní toho debila a zavolal Carlislea.

Já jsem se podíval tomu bastardovi do očí, a to jsem nemusel být ani Jasper a poznal jsem jeho pocity. Šílenství a bláznovství. Jeho oči měly černou barvu a upřeně se dívaly na Bellu. Už chtěl běžet zpět, ale já ho chytil za ramena a on se nemohl proti mé síle vzpírat.

Aspoň k něčemu je ta síla dobrá, pomyslel jsem si.

Chtěl jsem si ho vychutnat. Zkusit na něm to, co on zkoušel na Belle. Rozhlédl jsem se po malém vězení a uviděl jsem na zdi železné kolíky. Čapl jsem jeho tělo a odhodil ho plnou silou na druhou stranu místnosti. On zasténal a vykřikl, vůbec jsem si toho nevšímal. Tohle nebyla ani kapka toho, co si musela vytrpět má sestřička.

Rosalie s Alicí ho čaply za ramena a přišpendlily ke zdi. Zasténal a já se podíval na svého bratra, který mi dovolil ukončit jeho život. Vzal jsem ho za hlavu a trhl na opačnou stranu, on naposledy vykřikl a holky jeho tělo hodily na zem. Jasper vytáhl zapalovač a hodil ho na jeho mrtvé tělo.

„Dobře ti tak, hajzle,“ řekl jsem, ale slyšeli mě jen mí spolupachatelé a všichni do jednoho kývli. Vzal jsem Rosalii okolo pasu a ještě jednou si prohlédl místnost, ve které byla moje sestřička uvězněná tři dlouhé dny.

Podíval jsem se každému zvlášť do očí mých sourozenců a ve všech byly ty samé pocity. Spokojení za vykonání pomsty, ale i strach, co bude s Bellou. Podíval jsem se svojí ženě do očí a políbil jsem ji.

Ještě předtím jsme Arovi řekli, kde jsme, a vydali se do hotelu za Bellou, Edwardem a naším otcem.

Aro:

Ve Španělsku, tam se nachází má kamarádka. O Sergejovi jsem věděl vše a teď jsem měl konečně důvod ho zničit. Už více jak půl století se snaží vytvořit svůj svět, kde by se upíři mohli chovat podle jeho pravidel. Pravidel, které by změnily chod společnosti. Společnosti, kterou jsme se s mými bratry snažili tak dlouho vybudovat.

Jeho sídlo jsem znal moc dobře. Cullenovi šli hledat Bellu a já s gardou jsem se vydal zabít toho bastarda. Konečně dostane to, co si zaslouží. Šli jsme chodbami a hledali místo, kde je, a nakonec jsme našli. Pracovna.

Seděl si v křesle a četl si knihu, kterou jsem dobře znal, historii našeho světa. Vypadal při tom tak přirozeně a mile, ale nebyl. Byla to jen taková přetvářka. Kývl jsem na své „spolupracovníky“ a oni ho chytili a přišpendlili ke zdi. Zmateně se na nás podíval a já se na něj zákeřně usmál.

„Sergeji, přišel tvůj čas,“ řekl jsem odměřeně. Přiběhl jsem k němu a chytil jeho hlavu a škubl jsem. Tohle bylo mezi ním a mnou. Tohle tomu zmetkovi patří. Podobně jsme zabili ostatní jeho poskoky a potom, po ujištění, že jsou všichni Cullenovi pryč, jsme zapálili dům.

S pocitem vykonané spravedlnosti jsme zavolali Cullenovým, že už můžeme vyrazit. Ještě jsem zavolal do Volterry a sdělil jim informace.

*****

Edward:

Bellu jsme, společně s otcem, odvezli do jednoho hotelu. Zabalil jsem Bellu do deky, aby nebylo vidět její zřízené tělo, a vydal jsem se, spolu s Carlislem, k recepci. Vše vyřizoval on, já měl oči jen pro moji lásku. Spokojeně jsem ji políbil na čelo a vydal jsem se do našeho pokoje. S Carlislem jsme jí všechny rány vyčistili a obvázali. Podle toho, co nám řekl Aro, by ji přísun lidské krve měl zbavit všech jizev a taky vyléčit.

V tomhle hotelu jsme se nechtěli zdržovat, proto jakmile došli Alice s Rosalií a mými bratry, pověřil jsem své sestry, aby ji omyly a následně převlékly. Já jsem bezmocně seděl a četl myšlenky svých bratrů, kteří mi ukázali vývoj situace. Otočil jsem se na ně a vděčně jim kývl, oni pochopili. Přišli ke mně a poplácali mě po rameni.

Hned, jak se nám ozval Aro, vzal jsem Bellu do náruče, kterou jsem neměl v plánu už nikdy pustit, a vydali jsme se zpět do Forks.

Letěli s námi její nejbližší přátelé, mezi které patřil i Aro, a ostatní podle rozkazu se měli vrátit zpět do Itálie.

Naše matka zůstala doma, chtěla letět, ale sama věděla, že je nás tam dost a že její pomoc nebude potřeba. Cestou domů jí Carlisle zavolal, že jsme v pořádku a že vezeme Bellu. Byla šťastná, že ji bude mít zpět, ale obávala se, co s ní bude.

Dojeli jsme domů a k mému překvapení u nás byl i Nate, Bellin syn, spolu s Heidi. Podle Arových myšlenek jsem viděl celý rozhovor, který vedl s Natem, jakmile se dozvěděl, co je s jeho maminkou. Nate je syn, který svou matku miluje a záleží mu na ní. Ale řekněte mi sami, komu by nezáleželo na takovém andělovi, jako je Bella?

*****

Bella ležela na mojí posteli a já ji pozoroval. Už je to tři dny, co jsme se vrátili, a ještě se neprobudila. Celou dobu jsem tady u ní a nikam jsem se nehnul. Teda vlastně hnul, a to právě teď, když mě Carlisle vyhodil, že potřebuje Bellu zkontrolovat, a já jsem si skočil na malý lov.

Ulovil jsem si dvě srny a vracel jsem se zpět k Belle. Sedl jsem si do křesla a pozoroval její tvář, která už vypadá tak, jak má. V ruce má napojenou kapačku s krví, aby jí doléčila rány na těle, které už i tak nejsou vidět.

Emmett se věnuje Nateovi, kteří spolu nic nevymýšlí, ale jsou hodní a hrají videohry nebo se jdou spolu ven proběhnout. Carlisle se baví s Arem a ptá se ho na poznatky, které zjistil, když měl možnost Bell zkoumat, a jsou to věci, které se mi a nám všem budou hodit. Ptal se ho i na těhotenství, protože od první chvíle, kdy uviděl Nathaniela, měl chuť se dozvědět něco víc. Doktor a vědec se v něm nezapře.

Do tohohle rozhovoru se uposlechli i ostatní, taky je neskutečně zajímalo, jaké to bylo, a třeba se nám tyhle informace budou hodit. A i kdyby ne, tak jsou to zajímavé poznatky.

U Belliny postele se vystřídali všichni přítomní, říkali jí zážitky, jak moc ji milují a jak moc se na ni těší. Chtěli jí dodat sílu a myslím, že se tak i stalo.

Byl jsem zaposlouchaný do rozhovoru mezi Arem a Carlislem, když jsem slyšel nádech a výdech. Rychle jsem se otočil na tu jedinou osobu, která ležela na mé posteli a potřebuje dýchat. K mému překvapení se na mě dívaly její nádherné oči a já myslel, že se radostí propadnu.

„Carlisle,“ zavolal jsem a dotyčný byl tady u mě a dělal rychlou prohlídku jejího těla, všech jejích funkcí, které byly už v pořádku.

„Bello, jak se cítíš?“ zeptal se jí.

„Na to, co se mi stalo, docela dobře,“ řekla a v mžiku u nás byli všichni. Na jejich tvářích se rozlil úsměv. Bella zabloudila pohledem na svého syna, který už se k ní hnal a začal ji objímat. Ona mu to oplácela a svými nádhernými kukadly se dívala na mě. A já věděl, že už nikdy nedovolím, aby se něco stalo.

„Bello, proč tě unesl?“ zeptal se Aro a ona se na mě nešťastně podívala.

Tak co si myslíte? Čekali jste to? Asi ne, že?

Už nás čekají jen dvě kapitolky, které už budou pohodové a pro mě i lehké na psaní. Máte se na co těšit.

Holky, potěšily jste mě s komentáři a tahle kapitolka je pro vás. ♥♥ Užily jste si ji? Věřím, že ano. :)

Za korekci děkuji WhiteTie

Autor: Irmicka1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy jsem nevěřila, že tě najdu! 11. kapitola: