Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy jsem nevěřila, že tě najdu! 10. kapitola

16.06.2012 (09:45) • Irmicka1 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 3535×

10. Pravda

Alexe jsem ten den, co jsme s Edwardem přišli do školy jako pár, pozorovala. Vím, možná je to divné, máte kluka a díváte se po jiném, ale já si nemohla pomoct. Ta jeho podoba. Někoho mi připomínal, ale já jsem ještě nepřišla na to, koho. Vůbec to nebylo podobou ve tváři, ale ten jeho postoj a jednání. Ty mi byly povědomé, až je to neskutečné.

Týden s Edwardem utekl tak rychle, jako nic v mé dosavadní existenci. Vůbec mi nepřipadá, že ho znám teprve několik měsíců, ale spíš několik desítek let, až je to neuvěřitelné.

Ten den v jezeře jsme se s Edwardem nasmáli a já si to užívala. Nikdy jsem nezažila takový radostný den, kdy bych se tolik nasmála, jako s ním nebo Emmettem. Nebyl důvod se smát.

V Edwardově blízkosti mám ještě větší chuť se k němu přilepit a už ho nikdy nepustit a dělat ještě jiné věci než jen tulení. Jeho blízkost mě tak neskutečně rajcuje a nedělá mě chladnou a myslím, že nejsem jediná. On je na tom podobně. Ale asi by bylo neslušné, kdyby žena znásilnila toho neskutečně sexy upíra. Za prvé, moje doba tohle nedovoluje a za druhé, asi bych na to neměla odvahu, ale já si počkám. Kdo si počká, ten se dočká, ne?

Edwardova rodina, teda už naše rodina, mě milují a já je. I kdybych je nechtěla milovat, u nich to nejde. Přirostou vám k srdci a ani si to neuvědomíte. Mrzí mě, že je okrádám o čas strávený se svým synem a bratrem, proto jsme se snažili chodit s nimi více ven a povídat si.

O dva týdny později se mě Edward snažil přemlouvat, ať jedu s ním a jeho rodinou na lov, ale já nechtěla. Byla to jedinečná příležitost, jak nechat Edwarda se svou rodinou a já si užít odpočinkový nakupovací den bez Alice a jiných členů. Bylo to pro nás s Edwardem poprvé, co bez sebe budeme víc jak několik málo hodin. Naše první zkouška a kdo ví, jak dopadne.

Už vím, jaké to je. Osmnáct hodin bez něho a je to neúnosné, k nevydržení, no, prostě hrůza. A to je to teprve čtvrtina.

Je zajímavé, jak jsem se na něm stala závislá. S ním dává můj život smysl a je mi vždy nejlíp. Jak dlouho jsme spolu? Asi necelý měsíc. Není to dlouho, ale mně to přijde jako bychom spolu byli déle. S ním mi připadá, jakoby všechny ty špatné události, co se staly v mém životě, zmizely. Smrt mých rodičů, útěk, chycení, ale i to přineslo své. V podobě jednoho malého třeštidla jménem Nate.

Je až neuvěřitelné, jak mi záleží na jedno upírovi. Pro mě jedinému, kterému jsem otevřela své srdce, které potřebovalo změnu. Už ho asi taky nebavily ty smutné události. Ono nebilo, nemělo pro co. Až teď bije, bije pro jednu jedinou osobu, která vstoupila do mého života. On je můj přístav naděje, moje všechno.

Svými myšlenkami bych se mohla zabývat i několik let a stejně by to nebylo vše. Ale jedno by bylo jasné. Miluji Edwarda Cullena a nikdy nepřestanu. Z mých dalších úvah mě vyrušil školní zvonek. Mám poslední hodinu a pak domů, kde si počkám jen několik kratičkých hodin a budu ho mít u sebe.

Celý školní den jsem byla myšlenkami mimo, ale jedné věci jsem si všimla. Alex se na mě podezřele dívá. Tohle je věc, co mě štve. Stále nevím, co je zač, a co tu dělá. Chvíli jsem se s ním bavila, ale pak můj upírek začal moc žárlit a házet naštvané pohledy, že si ho nevšímám, a tak jsem přestala.

Dálkovým ovládáním jsem si auto odemkla a nastoupila. Zapnula pás a nastartovala. Jakmile jsem uslyšela předení tichého motoru, projela mnou vlna dobrodružství z nadcházející jízdy. Ještě, než jsem vyjela, zapnula jsem rádio, kde zrovna dávali můj oblíbený nejnovější song. Od Coldplay - Princess Of China ft. Rihanna , a já jsem si začala zpívat. Za takovýhle zpěv by se nemusela stydět ani sama Madonna. Vím, říká se, že samochvála smrdí, ale já si nemůžu pomoct. Říkalo mi to víc lidí a já jim věřím, tak co, no. S veselou náladou jsem se řítila svou obvyklou rychlostí ke mně domů.

Celou cestu s veselou náladou jsem stavěla u svého domu. S úsměvem na tváři jsem vystoupila a mířila si to k domu. Stále jsem si prozpěvovala písničku, která se cestou linula z rádia.

Hledala jsem klíče od domu a zrovna, když jsem vcházela do domu, ucítila jsem na svých ramenou dvě silné ruce, které mě přišpendlily ke zdi. Udeřily mě velkou silou do hlavy a já padala na zem.

Předtím, než jsem ztratila vědomí, jsem poznala toho člověka, který za to mohl. Alexe. Tma si mě k sobě volala a já jí to dovolila.

***

Probudila jsem se na louce ve městě, kde jsem vyrůstala, a kde se potkali mí rodiče. Vancouver.

Vzpomínky na mé dokonalé dětství s mými rodiči se promítaly v mé hlavě. Myšlenka na mé rodiče mě vždy rozbrečí a dnešek nebyl výjimkou.

Co se to děje? Proč jsem tady? Co po mně Alex chce? Mou myslí se promítalo tolik otázek, že jsem nebyla schopna je ani všechny zodpovědět.

Stoupla jsem si a uviděla jsem dvě postavy, jak jdou mým směrem. Hned na první pohled jsem věděla, kdo to je. Mí rodiče.

„Mami, tati,“ vykřikla jsem oslovení, které bych nejraději vyslovovala každý den, dvěma živým - a pro mě nejdůležitějším - upírům. Rozběhla jsem se jejich směrem a oni mi rozevřeli náruč a já do ní vběhla jako malé dítě. V tuhle chvíli jsem se jako to malé dítě cítila. Byla jsem se dvěma nejdůležitějšími lidmi, které jsem v tuhle chvíli i potřebovala.

„Holčičko, tak rádi tě s maminkou vidíme,“ řekl táta a já se podívala do jeho očí, které měly obyčejnou lidskou hnědou barvu, žádnou karamelovou.

„Chybíte mi. Mám vás ráda, ani to jsem vám nestihla říct, když jsme se naposledy viděli, kdybych přijela dřív, byli bychom stále spolu…“ Přerušila mě mamka a mně po tváři stékaly kapky slz, když jsem si na ten den vzpomněla.

„Holčičko, ani tomu bys nezabránila. Zemřela bys s námi a my jsme rádi, že jsme za tebe položili život. Bylo to pro tvoje bezpečí. Nic si nevyčítej. Důležité je, že se ti nic nestalo a žiješ svůj život,“ řekla a ještě víc mě objala.

„Jsme na tebe pyšní, víš to?“ zeptal se taťka a já zakývala ze strany na stranu.

„Ano, jsme. Život si po naší smrti měla těžký, ale i tak jsi to zvládla. Vše přetrpělas a je z tebe silná žena. Jsme na tebe pyšní kvůli tomu, že žiješ dál a ani tě nenapadlo ukončit svůj život. A samozřejmě náš vnuk, takové třeštidlo. Po kom to to dítě má?“ převzala si slovo mamka a mně se po tváří kutálelo ještě víc slz.

„Jak víte o Nateovi?“

„Už od naší smrti sledujeme každý tvůj krok,“ řekl taťka.

„Kde to jsme?“

„Jsme u nás doma, ale neboj, neumíráš, jen si podvědomě aktivovala svoji schopnost a teď jsme proto tady,“ řekla mamka.

„Co se to děje?“

„Jak už víš, unesl tě Alex a budeš to mít hodně těžké. Buď silná, pomoc si pro tebe přijde. Hlavně se nevzdávej, my tě ochráníme,“ řekla a pevně mě objala.

Už jsem cítila, že se vracím zpět a nejhorší je, že vůbec nevím kam. Otočila jsem se na rodiče a pořádně je po jednom objala a oni mi dali pusu na čelo.

„Mám vás ráda a nikdy na vás nezapomenu.“

„My tebe taky, holčičko. Drž se. Kdybys ještě někdy něco potřebovala, stačí si nás přát a my se ti objevíme, nejen ve snu, ale i v normálním životě. Rádi poznáme tvé blízké…“ Nestihli to doříct a já se vracela.

***

Moje hlava třeštila a já jsem nechtěla otevřít oči a zjistit něco, co by se mi nelíbilo. Byla jsem v nějaké místnosti a cítila jsem tu krev a zatuchlinu, slyšela jsem bít srdce a kroky, pravděpodobně to byl Alex.

Pomalu jsem otevřela jedno oko a pak druhé, rozhlédla jsem se po zatuchlé cele. Byla v ní jedna stará, a určitě i rozpadlá, postel a lavička. Já jsem byla připoutána ke zdi ocelovými řetězy. Jediný kov, který mi nedovolí použít mou sílu. Nevím, proč to je, ale je to tak. Rozdělat ho v ruce rozdělám, ale s připoutanýma rukama vůbec.

V hlavě se mi promítal celý sen. Podle rodičů mám být silná a já budu. Já mám pro co žít, pro Edwarda, Natea, pro přátele ve Volteře a pro celou Cullenovic famílii.

Edward, kdo ví, co ten teď dělá? Hledá mě? Určitě mě hledá. On udělá vše pro to, aby mě našel, ale co když ne? Co když ani neví, že jsem zmizela? Co když mě nemiluje? Co když…

Přestaň a věř mu. Ty se odtud dostaneš, ozval se v mé mysli hlas mé matky.

Má pravdu, musím věřit, nebo aspoň doufat. To jediné mě udrží naživu. To jediné mi dodá sílu a naději. Jak mi všichni chybí, co jsem komu udělala? Proč já a proč museli zemřít i mí rodiče, aby mě ochránili?

Proč se mi v hlavě dere tolik nezjistitelných otázek a proč je, sakra, život tak těžký? Proč by se někdo chtěl mstít mé rodině? Co jsme komu udělali? Další a další otázky a já na ně nemůžu nijak odpovědět.

V mysli se mi objevil obrázek mého chlapečka a jeho otce. Snad se mu nic nestane, to bych si neodpustila. On má ještě život před sebou, ale proč si tohle myslím, přece ho hlídá celá Volterra a taky by nedopustila, aby se mu něco stalo. Ale ví vůbec o mém zmizení nebo žijí v představách, že stále bydlím ve Forks?

Nikdy jsem se neměla do Forks přestěhovat. Aspoň bych nebyla v této situaci. Ano, nebyla bych v téhle situaci, ale nikdy bych nepotkala Edwarda a jeho rodinu. Co bych bez něj dělala? Ale jestli nám je souzeno být spolu, tak bychom se potkali později, třeba za pár let, anebo nikdy.

Z mých myšlenek mě přerušilo zachrastění klíčů a do mého osobního vězení vstoupil Alex, ten, který za tohle vše může.

„Šípková Růženka se probudila,“ neodpustil si poznámku.

„Co po mně chceš?“ vyslovila jsem otázku, která mě celou dobu trápila.

„Ty nevíš?“ řekl a já zakývala hlavou ze strany na stranu.

„Pomstu,“ řekl.

Proč by chtěl pomstu? Komu se chce mstít? Co mu kdo udělal?

„Proč bys chtěl pomstu?“ zeptala jsem se.

„Kvůli smrti mé matky, kvůli tvému otci. On za vše může,“ řekl a já se na něho vykuleně dívala. Co mu udělal můj otec?

„Proč?“ zeptala jsem se.

„Začneme od začátku ne? Ať víš, proč umřeš,“ řekl a já opatrně kývla.

„Narodil jsem se v roce 1850 v Amsterdamu. Isabello, já jsem tvůj bratr, tvůj biologický bratr. Náš otec se v roce 1849 seznámil s mou matkou, Alexandrou. Ona věděla, že tvůj otec není člověk. Neřekl jí nic, ale ona měla neblahé tušení a tomu věřila na sto procent. Mezi nimi bylo víc než jen přátelské posezení a povídání.

Věděla, že v její době je neslušné spát s mužem, který není její manžel, ale i tak to udělala. Za celou tu dobu nelitovala ničeho. Poté. co se spolu vyspali, tvůj otec zmizel a matka ho už nikdy neviděla. On dostal to, co chtěl, a proto ji opustil. Ona celé noci probrečela, milovala ho, ale on ji ne. Když se dozvěděla, že je těhotná, stala se tou nejšťastnější ženou. 

Nevěděla, co má dělat, ale nechala si mě. Já jsem ji zabil, Isabello. Ona by žila, nebýt mě. Svou cestu ven z jejího lůna jsem si musel prokousat, nebylo jiné cesty. Zemřela ještě předtím, než mě porodila.

Staral se o mě její bratr, jediná osoba, které to věděla, a on přes to všechno byl na mě hodný. Staral se o mě jako o vlastního a až jsem byl starší, našel jsem v matčině pokoji deníky, které si psala, a já si ho přečetl a dozvěděl se vše.

Slíbil jsem jí, že ji pomstím. Ona si takový život nezasloužila. I když mě milovala, tak si to nezasloužila.

To já jsem zabil tvé rodiče. V nevědomosti, když se věnovali sami sobě, jsem vám podpálil dům. Ještě předtím jsem zjistil vše, co jsem potřeboval, a to o tobě. Tolik let se ti povedlo mi utíkat, ale nakonec jsi tady a já svou pomstu dodělám do konce. Tohle si vychutnám,“ řekl a já se na něj nevěřícně dívala.

Já mám bratra, který mě chce zabít? Co jsem komu udělala? Už vím, proč mi pořád někoho připomínal, ten postoj byl běžný jen u mého otce a teď u něho.

„Proč já? Už si se pomstil. Nestačí ti, žes mi zabil rodiče? Teď chceš zabít i mě. Tvoje touha po pomstě ti zatemnila mozek,“ křičela jsem na něj naštvaně.

Proč bych měla zemřít, když se pomstil? Pomstit se mi za chybu, kterou udělal otec. Chápete to? Já ne.

„Ty to nechápeš?“ zeptal se a já zakývala hlavou, že ne.

„Pomsta nebude dokončena, dokud nezabiju to, na čem mu nejvíce záleželo, a to jsi ty. Po tvé matce jsi ty to nejdůležitější,“ vyřkl nadmíru spokojeně.

Nebála jsem se smrti a ani ničeho jiného, s tím jsem byla smířená, ale vadila mi představa, co se stane, až se to dozví Edward. Půjde za mnou nebo bude silný a bude pro mě žít?

Stále mi v uších zněla slova mých rodičů. Nevzdávej se, my tě ochráníme. Pořád a pořád dokola jsem je slyšela a nechtěli přestat. A já jim pomalu, ale jistě začínala věřit. Nic jiného se nedalo dělat. Umřít jsem nechtěla, ale svým způsobem jsem byla i smířená.

Alex byl stále u mě a podezřívavě si mě měřil, ale nic neřekl. Teď jsem si přála slyšet, na co myslí. Co to říkali rodiče? Stačí si nás přát a to se ti splní.

Přesně. Přeji si, abych slyšela Alexovy myšlenky. Chvíli jsem počkala a mé přání se vyplnilo a já slyšela ve své v hlavě jeho hlas.

Proč neprosí o život? Proč vypadá tak spokojeně a ne smutně, že už neuvidí svoji rodinu? Je to divné, že chci zabít vlastní sestru, ale slíbil jsem to matce. Otec už je mrtvý, tak proč se mstít na ní? Ona za otcovu chybu nemůže.

Matku jsem pomstil a proč i ji? Ona je taková nevinná a milá. Vždy ke mně byla milá, to se mi ještě nestalo. Všichni jen Alexi toto, Alexi tamto. Proč já debil jsem od svého pána neodešel, nic mě k němu nepoutá. Asi je to tím, že nikoho nemám, ale teď je tu ona. Moje poslední žijící příbuzná.

Já nevím, co dělat. Ale pomsta je sladká a ten pocit na konci za to stojí. Je rozhodnuto. Pomsta se uskuteční.

Je to zajímavý pocit mít ve své hlavě ještě jedny myšlenky navíc a aspoň vím, jak na tom jsem. On nic jiného v té hlavě snad nemá. Jen pomsta, pomsta a zase jen pomsta

„Jak dlouho jsem byla mimo?“ zeptala jsem se se zájmem.

„Plus, mínus, tři dny,“ řekl a já se na něj udiveně podívala. Cože, tak dlouho? Mně to připadalo několik minut a ono to byly tři dny? To není možné.

„Alexi, co máš za schopnost?“ zeptala jsem se ho.

„Můžu zmást lidi a maskovací schopnost,“ řekl.

Proč jsem jí to řekl, ale podle zdrojů ona žádnou schopnost nemá a stejně, než ji oni najdou, bude dávno mrtvá a já budu někde na Kanárech nebo na Bahamách. Ať si užije posledních pár hodin v klidu a až potom ji čeká utrpení.  

Aspoň v něčem mám výhodu. Nic o mně neví, to je dobrý začátek.

„A ty?“ zeptal se.

„Nic,“ řekla jsem s hraným zklamáním a on se vítězně usmál.

„Kde to jsme?“ zeptala jsem se a doufala, že mi odpoví.

„Ve Španělsku, u mého pána,“ řekl.

Stejně to nemá jak komu povědět, tak co, aspoň bude vědět, kde zemřela.

Všechny tyhle jeho myšlenky mi přihrávaly do karet a já měla větší šance na návrat domů. Jaké štěstí.

„Jak ses dostal ke svému pánovi?“ ptala jsem se se zájmem.

„Bylo to smrtí tvého otce. Toulal jsem se po Alpských horách a nedaleko jsem slyšel křik a vydal se za ním. Byla to mladá žena a nad její tělem se skláněl muž a já ve vzduchu ucítil krev a hned mi to bylo jasné. Upír. On se ke mně otočil a hned poznal, že jsem jeden z nich. Představil se a řekl své jméno, Sergej Dewis, a zeptal se mě, kdo jsem, a já mu o sobě řekl vše. On mi nabídl, jestli nechci být jeho ochránce a já přijal. A tak jsem tady.“

Další důležitá informace, a co teď s nimi?

„Spoj se s Edwardem,“ slyšela jsem v mysli matčina slova.

Přesně to udělám. Co já bych bez nich dělala?

„Děkuji,“  pomyslela jsem si a doufala jsem, že mě slyší.

***

Alex po několika minutách odešel s příslibem, že se za chvíli vrátí. To byla moje šance. Zavřela jsem oči a přála si mluvit v myšlenkách s Edwardem.

„Bello, kde jsi?“ ptal se pořád dokola.

„Edwarde?“ zkusila jsem.

„Bello, jsi to ty nebo se mi to jen zdá?“ ptal se a já se zasmála.

„Jsem to já, nemáme moc času, za chvíli přijde,“ řekla jsem.

„Kdo přijde?“ ptal se

„Edwarde, zachraň mě. Jsem ve Španělsku, unesl mě Alexander a jsme v sídle Sergeje Dewise,“ sdělila jsem mu podstatné informace.

„Proč jsem ho tam necítil? A jak to, že se mnou mluvíš?“ ptal se zmateně.

„Alex má maskovací schopnost. Vzpomínej, co jsem vám řekla o svých schopnostech? Mám vše, na co si vzpomenu.“

„My tě najdeme, zlato...“

***

Odpojila jsem se a už jsem neslyšela jeho hlas. S myšlenkami na Edu jsem usnula, ale moc dlouho to nebylo, protože jsem u svého ucha uslyšela hlas mého mučitele a zároveň i mého bratra.

„Isabello, probuď se,“ opakoval pořád a pořád dokola, dokud jsem neotevřela oči. Významně jsem se na něho podívala a v jeho očích jsem viděla něco jako šílenství.

Čapl mě za ramena a odhodil mě na druhou stranu místnosti, na které byly železné kolíky, kterých jsem si předtím nevšimla. Letěla jsem přímo na ně a už jsem se připravovala na bolest. Kolíky projely mým tělem, jen srdcem neprojely, a já křikla bolestí.

Cítila jsem svoji vlastní krev a cítila jsem bolest pokaždé, když jsem se snažila jen pohnout, abych dostala všechny kolíky ven. Ale kolíky projely mým tělem ještě hlouběji a já se přestala hýbat a bolest trochu ustala, ale stále jsem ji cítila.

Alex ke mně došel a vytáhl mě z té nekončící bolesti a odhodil mě na druhou stranu místnosti. Bolest se stále zvětšovala a zvětšovala, jeho hody se opakovaly stále dokola. Ke kolíkům mě hodil celkem třikrát, ale i tak jsem necítila žádný sval v těle.

Srdce nikdy nezasáhl, chtěl, ať trpím pomalu. A já trpěla, bolest pulzovala celým mým tělem a já každým přírazem do zdi vykřikla bolestí. Už mě neházel, hodil mě na zem a blížil se krokem šelmy ke mně.

Začal mě kopat na zraněná místa a já vykřikovala bolestí a nehodlala jsem se tak lehce poddat tmě, která mě volala. V hlavě jsem slyšela opakující se hlasy rodičů.

„Bello, bojuj, nevzdávej se. Prosím, pro nás,“ opakovali stále dokola a to jediné mě drželo při vědomí. Hlas mých rodičů a vzpomínka na Edwarda, který si pro mě jede. Jestli mě najde polomrtvou, nevadí. Naposledy si prohlédnu jeho tvář a můžu spokojeně odejít na druhý svět.

Ztěžka jsem dýchala a srdce bylo potichu a já stále bojovala a čekala na záchranu. Vzhlédla jsem naposledy ke tváři svého mučitele, bratra. V jeho očích jsem viděla šílenství, nic jiného. Touha po pomstě mu zatemnila mozek a on sám nevěděl, co mi vše dělá.

Jde vidět, jak chyba jednoho člena rodiny pozmění život všem ostatním. Kvůli jedné chybě musela zemřít matka a teď i já. Já ale nechci zemřít, já mám pro co žít. V hlavě se stalé opakovala slova mých rodičů, ale já sama věděla, že už to dlouho nevydržím.

„Bello,“ slyšela jsem hlas své jediné lásky. Věděla jsem, že přišli moc pozdě, protože tma už si mě žádala a já se jí už nedokázala bránit.

„Miluji tě, Edwarde, nezapomínej na to,“ řekla jsem z posledních sil.

„Bello, bojuj,“ řekl.

To bylo poslední, co jsem slyšela, a tma si mě už nevýslovně brala s sebou…

Vůbec jsem nevěděla, jak to napíšu a nakonec z toho vylezlo tohle, ta co vy na to? Spokojeni?

Další dílek bude z různých pohledů, ale hlavní bude samozřejmě Edward.

Věnuji věrným komentátorkám a čtenářům, prostě všem kdo si našli čas a přečetli to.

P.S. První kulatiny, ty jo. Nevěřila jsem že se dostanu až tady. Už jen poslední dvě kapitolky + epilog 

Za korekci děkuji WhiteTie

Autor: Irmicka1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy jsem nevěřila, že tě najdu! 10. kapitola: