Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Niebla siniestra Prolog

03.08.2013 (18:00) • KatherinaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 4652×

Má maličká ruka se v té jeho úplně ztrácela. Pevně ji držel a stále mě nutil do rychlé chůze, i když věděl, že musím popobíhat, abych mu stačila. Na každém pátém kroku se na mě po očku podíval, jako by se ujišťoval, jestli mu stále stojím po boku a ruka, kterou drží, je opravdu moje. Nepamatovala jsem si, že bych kdy viděla svého otce tak moc rozrušeného. Ztěžka dýchal. Na čele se mu třpytily kapičky potu a vráska, která se mu vytvořila na čele, nevěstila nic dobrého.

                Stále jsem ho zkoumala pohledem, když se zastavil a natlačil nás do temné uličky. Přiložil mi prst na rty v náznaku tichosti. Natočil hlavu na stranu a zaposlouchal se do zvuků ulice. Kolem nás byla úplná tma a pomalu se začala snášet mlha. Těsněji jsem si přitáhla ke krku kabátek, abych se trochu zahřála, ale nepomohlo to. Měla jsem na sobě pyžámko a sandály. Nestihla jsem se ani obléci, jak rychle se mnou tatínek vyběhl z domu. Ale přes to všechno jsem se snažila, aby mi nedrkotaly zuby zimou, abych ho nerušila. Snažila jsem se poslouchat ulici, stejně jako on, ale nic jsem neslyšela. Bylo hrobové ticho, skoro jako před bouří. Nevzdávala jsem se a konečně jsem to zaslechla. Slabé šustění. Stejně neslyšitelné, jako padání listí ze stromů, ale přesto skutečné.

                Po zádech mi přeběhl mráz a tatínek se na mě opět otočil. Snažil se na mě usmát, ale všimla jsem si, jaké úsilí musel vynaložit. Najednou mě popadl do náruče a běžel se mnou dál do tmavé ulice. Nebezpečné šustění se přibližovalo, ale on stále zrychloval. Nevěděla jsem, před čím tak utíkáme, a nebyla jsem si jistá, zda to vědět chci. Zdálo se mi, že jsem na konci ulice zahlédla matný stín, ale kvůli tmě jsem si myslela, že blouzním.  Když jsem se snažila zaostřit na dané místo, všimla jsem si, že tam opravdu někdo stojí. Ta osoba mě děsila a já se neubránila tichému zavzlykání. Tatínek mě pohladil po zádech a snažil se mě utěšit, ale já se třepala strachy stále víc a víc. Najednou opět zastavil a postavil mě na zem. Chtěla jsem protestovat. Neměl zastavovat, měli jsme utíkat. Ale než jsem stačila cokoliv říci, přiložil mi ruku na ústa.

                „Teď mě moc dobře poslouchej, Bello. Ať se stane cokoliv, nesmíš ze sebe vydat ani hlásku, rozumíš? A především, nech po celou dobu zavřené oči. Slibuji, že tě ochráním. Jen mě poslechni, ano?“ šeptal naléhavě. Nezmohla jsem se na nic jiného, než na slabé přikývnutí. Pomalu sundal svou ruku z mých rtů a naposledy se na mě podíval. V jeho očích se zračily obavy, ale také láska a pýcha. Vzal mě za ruku a dovedl ke kontejneru, který stál pár metrů od nás. Ihned mě za něj zastrčil a jeho pohled dával jasně najevo, že už nyní nesmím více mluvit. Naposledy se na mě usmál. Bohužel jsem v ten okamžik nevěděla, že je to naposledy, kdy ho vidím s úsměvem ve tváři. Ještě chvíli se na mě díval, než mi dal mi do ruky dopis a vydal se doprostřed ztemnělé ulice.

                Sotva jeho kroky odezněly, schoulila jsem se do klubíčka a pevně přitiskla víčka k sobě. Snažila jsem se být co nejvíce potichu, ale měla jsem pocit, jako by jen tlukot mého splašeného srdce musel být slyšet kilometry daleko. Začala jsem zhluboka dýchat, abych se trochu uklidnila, ale nepomáhalo to. Hrdlo mi svíralo nebezpečí. Neměla jsem daleko k pláči, jak moc jsem se o tatínka bála. Věděla jsem, že někde poblíž je ta osoba, kterou jsem zahlédla, a chce se jí postavit, jen aby mě ochránil. Chtěl, abych byla v bezpečí. Přikázal mi, abych byla potichu a nedívala jsem se. Měla jsem ho poslechnout, ale já to nedokázala.

                Otevřela jsem oči a pomalu se vyplazila kousek od kontejneru. Potřebovala jsem vědět, co se děje. Nemusela jsem hledat dlouho a uviděla jsem svého otce uprostřed ulice, jak se rozhlíží kolem. Stál s narovnanými zády, mírně rozkročen a v rukou něco svíral. Nejdříve jsem nic nerozpoznala, ale když na tu věc dopadly měsíční paprsky, na chvíli mě oslepila její záře. Držel v ruce zbraň, kterou jsem u nás vídávala pověšenou na zdi. Často mi říkal, že se jí nemám dotýkat, abych si neublížila. Navíc se jednalo o starožitnost, která se u nás dědila mnoho generací. Proč má v ruce zlatý luk, který stejně nefunguje? Nebo jsem si to alespoň vždy myslela.       

                Než jsem se stačila touhle myšlenkou plně zaobírat, opět jsem uslyšela slabé šustění, které se k otci pomalu přibližovalo. Uviděla jsem postavu zahalenou v dlouhém plášti a u nohou se jí plazila mlha. Vzduch se ochladil nejméně o deset stupňů a na cihlách okolních domů se objevila jinovatka. Klepala jsem se zimou, ale zdálo se, že ani jeden z nich si nevšiml změny teploty. Osoba byla už jen pár kroků od mého otce, když se neočekávaně pohnul. Zpočátku jsem si nebyla jistá, zda se mi to jen nezdálo. Šáhnul do toulce, vytáhl jeden ze zlatých šípů a zasadil ho do luku. Přiložil si ho k tváři, aby mohl zamířit a rychleji, než jsem stačila mrknout, šíp vypustil. Letěl tak rychle, že jsem ho ani nezahlédla a uslyšela pouze svištění větru.

                Můj pohled zabloudil na muže v kápi, kterému nyní z hrudi trčel otcův šíp. Muž na něj nevěřícně koukal. Chtěl si šíp vyrvat z hrudi, ale sotva se ho dotknul, ozvalo se syčení a muž ruku rychle sundal. Kouřilo se mu z ní a měl na ní popáleniny. Z těla se mu také začalo kouřit a do vzduchu stoupaly stříbrné chomáčky mlhy. Pokusil se udělat další krok k mému otci, ale zavrávoral a ztěžka dopadl na zem. Chvilku na ní ležel s nenávistným pohledem a pak si pomalu kleknul. Z hrudi se mu ozývalo vrčení a pak ze sebe vydal nelidský jekot. Musela jsem si zakrýt uši. Měla jsem pocit, že mi praskne hlava. Jekot přidával na intenzitě a z oken se začalo sypat sklo. Pár střepů dopadlo i na mě a poškrábaly mi ruce a obličej. Hrozně to bolelo, ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku. Konečně jekot přestal a muž v kápi se zhroutil na zem. Zůstal nehybně ležet na zemi a z jeho těla vycházela stejná stříbrná mlha, jako před chvílí z jeho rány. Mlha kolem něj stále houstla, až jeho tělo nebylo vůbec vidět. Čekala jsem několik minut, než se rozplynula, a já uviděla na zemi zlatý šíp. Rozhlížela jsem se kolem. Hledala jsem ho. Ale nikde nebyl. Je snad možné, že by přežil a utekl? Pochybovačně jsem zakroutila hlavou, to nebylo možné. Ale jestli opravdu zemřel, tak jak se mohl přeměnit v mlhu? Kdo byla osoba v kápi? Byla vůbec člověk?

                Měla jsem snad milion otázek, ale žádné odpovědi a otce jsem se zeptat nemohla. Stále stál uprostřed ulice, několik metrů ode mě, a nevypadal, že by se chystal ke mně vrátit. Chtěla jsem se postavit a jít za ním, ale nemohla jsem. Kolem mě byly střepy a z rukou mi stále tekla krev, ale nebylo to nic oproti ráně, kterou jsem měla na obličeji. Řinulo se z ní opravdu hodně krve, a když jsem po ní prsty přejela, zdála se i dosti hluboká. Utrhla jsem si z kabátku cár látky a přiložila jsem si ho na ránu, abych zastavila krvácení. Byla jsem unavená a ospalá. Chtěla jsem jít domů, ale nevěděla jsem kudy.

                „Tati?“ zavolala jsem, co nejhlasitěji jsem dokázala. Můj hlas se odrážel od okolních zdí a v naprostém tichu působil nepatřičně. Okamžitě jsem svého činu litovala, ale to už se na mě káravě díval.

                „Okamžitě se běž schovat, Bello! Přicházejí další,“ zašeptal.

Prolog je takový volnější a teprve se v něm seznamujete s Bellou a jejím osudem, ale i přesto doufám, že se vám kapitola líbila. Moc Vás prosím o komentáře, abych věděla, jestli má cenu v povídce pokračovat. :)

P. S.: Cullenových ani smečky se jen tak nedočkáte, na někoho z nich si budete muset hodně dlouho počkat.

Autor: KatherinaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Niebla siniestra Prolog: