Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Niebla siniestra 3. kapitola

27.08.2013 (07:00) • KatherinaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2498×

„Poslouchám. Co po mně chceš?“ Zněl odměřeně, ale zdálo se, že je opravdu ochoten přistoupit na nějakou dohodu. Měla jsem ho přesně tam, kde jsme potřebovala. Konečně jsem mohla rozehrát svou hru a získat, co jsem chtěla.

„Malou službičku. Nebude tě nic stát, jen potřebuju pár informací.“ Chodila jsem kolem horké kaše. Přemýšlela jsem, jak se ho zeptat, co nejopatrněji, aby mi řekl pravdu. Věděla jsem, že lykan, kterého hledám, je vysoce postavený. Neměla jsem jistotu, že by mi hned prozradil, kde se ukrývá. Potřebovala jsem si ho nejdříve získat a to se mi uprostřed temné ulice nepodaří.  Když jsem si uvědomila, že stále stojíme na jednom místě a bude brzy svítat, zanadávala jsem. Nikoho jsem tuhle noc nezabila a navíc, jsem byla tak neopatrná, že jsem si nevšimla, že v dálce se ozývá šustění typické pro lykany. Musela jsem jednat a hned, než bude příliš pozdě.

„Ty, půjdeš se mnou. Pokusíš se o něco a ihned tě bez slitování zabiju, je ti to jasné?“ V odpověď pouze přikývl. Byla jsem hloupá. Věřila jsem lykanovi, ale neměla jsem na vybranou. Během pár sekund jsem posbírala všechnu svou zbroj, kterou jsem předtím použila při boji s ním. Po očku jsem ho stále sledovala. Stál s rukama opřenýma o zeď a pozoroval mě.

„Jak daleko bydlíš?“ promluvil náhle.

„Vidíš tu velkou budovu asi kilometr na sever?“ tázala jsem se ho. V odpověď jen přikývl. „Tak tam směřujeme. Touhle rychlostí tam budeme během pěti minut. Možná dříve, pokud zvládneš ještě trochu zrychlit,“ provokovala jsem ho. Nečekala jsem, jak zareaguje a konečně jsem vyvolala mlhu. Rozletěla jsem se ke své továrně, ke svému domovu, k místu, kde budu v bezpečí a budu mít navrch. Během pár sekund stáhnul můj náskok, ale nepředběhl mě. Stále se mi držel po boku a pozoroval mě. Přes kápi jsem na něj neviděla, ale cítila jsem na obličeji jeho zkoumavý pohled. Byla jsem po mnoha letech trochu šťastná. Mohla jsem se chovat, jako dítě a nikdo mi nemohl nic vyčítat. Byly to tyhle pocity, co mi vidí ve tváři nebo něco jiného? Zatřepala jsem hlavou, abych se donutila na podobné věci nemyslet. V duchu jsem si hned vynadala. Jsem lovkyně. Mám být ve střehu dvacet čtyři hodin denně a především v přítomnosti lykana, a ne se chovat tak dětinsky.

Naštvaně jsem odplivla do trávy a zpomalila. Byli jsme už asi deset metrů od továrny. Pomalu jsem k ní došla a rozrazila velká kovová vrata. Ovanula mě vůně citrusů, které jsem tu měla místo květin. Spokojeně jsem se usmála a vešla. Po cestě jsem rozsvítila světla a rozvalila se na pohovku. Lykan stále postával venku a díval se na mě s hlavou na bok. Poklepala jsem na místo vedle mě, aby věděl, že klidně může jít dovnitř. Ještě chvilku váhal, ale nakonec vešel. Stál kousek od vchodu a více se nehýbal. Myslela jsem, že chce každým okamžikem utéci, tak jsem pro jistotu šla zamknout. Bez mrknutí oka jsem kolem něj prošla a s hlasitým bouchnutím jsem vrata zavřela.

„Takže jsme tady. Co po mně chceš, lovkyně?“ přešel rovnou k věci. Mohla jsem mu hned odpovědět, ale byla jsem příliš unavená a navíc oblečení na lov bylo spíše určeno na ochranu, než na pohodlný. Došla jsem ke své skříni a vytáhla z ní obnošené tričko, které mi bylo asi do půlky stehen. Bylo mi jedno, jestli mě lykan pozoruje. Bez ostychu jsem se začala převlékat a odkládat svou zbroj. Když jsem konečně byla v něčem pohodlnějším, rozčesala jsem si vlasy. Nakonec jsem do ruky uchopila dýku. Po cestě k pohovce jsem si s ní pohrávala a nakonec jsem ji zabodla do mahagonového stolu, který stál před ní.

„Posaď se. Náš rozhovor se trochu protáhne.“ Nepočkala jsem na jeho odpověď a sama jsem se rozvalila pohodlně na pohovku. Byla jsem doma, tak jsem měla právo se tak i chovat. Lykan si sedl do křesla naproti mně a hlavu stále obracel k dýce ve stole. Pochybovala jsem, že by na mě chtěl teď zaútočit, ale ta dýka mě dělala jistější. A navíc musel vědět, kdo má teď větší šanci z nás dvou přežít.

„Chceš něco k jídlu nebo na pití?“ Chtěla jsem se chovat slušně a být dobrou hostitelkou, ale sotva jsem svou otázku dořekla, litovala jsem jí. Nabízela jsem mu něco k jídlu, když se živí lidskými dušemi. To mu rovnou můžu naservírovat sebe na stříbrném podnose. Naštěstí se jen zasmál a odmítavě zakroutil hlavou. V duchu jsem si oddechla. Aspoň, že se nerozhodl, pochutnat si na mě. Ledabyle jsem si prohrábla vlasy a snažila jsem si utřídit myšlenky. Když se mi to konečně povedlo, teatrálně jsem si odkašlala, abych upoutala jeho pozornost.

„Než ti položím pár otázek a vysvětlím ti svůj plán. Tak si, prosím, sundej kápi. Vadí mi, že ti nevidím do obličeje a nevím, jak reaguješ,“ mluvila jsem klidně, jako bych o něco žádala člověka a ne lykana. Musela jsem se hodně přemáhat, abych se chovala slušně, ale já něco potřebuji od něj. Nesmím ho ničím naštvat a hlavně ho nesmím zabít. Byla jsem tak zabraná do svých vlastních myšlenek, že jsem si vůbec nevšimla, kdy si sundal plášť a přehodil ho přes sedačku. Pohodlně se opřel, nohy hodil na stůl a prsty rytmicky ťukal do opěradla.

Sjela jsem ho pohledem od hlavy až k patě a bezděčně jsem vydechla. Nikdy jsem neviděla někoho tak nádherného. Je pravda, že jsem za celý svůj život lovkyně mnoho mužů nepotkala, natož abych s nějakým něco měla. Ale žádný člověk se nedokáže vyrovnat lykanovi v kráse. Měl černé vlasy, tmavě zelené oči, které se nacházely pod dokonalým obočím. Ostré rysy ve tváři, které prozrazovaly jeho bojovnost a hrdost, se kterou se narodil. Lehký úsměv a dolíček na bradě celou krásu podtrhoval. Měl oblečenou bílou košili, kterou měl do půlky hrudě rozepnutou a mně se naskytl pohled na jeho vypracované svaly. Bylo na něm vidět, že je na svou muskulaturu hrdý, a vůbec jsem se tomu nedivila. A nakonec rozervané džíny. Kdybych nevěděla, kým je, myslela bych si, že je člověkem a živí se jako model. Když jsem si ho konečně pořádně prohlédla, vrátila jsem se k jeho očím. Hrály mu v nich pobavené jiskřičky a mně až nyní došlo, že na něj hledím s otevřenými ústy. Nasucho jsem polkla a pokoušela jsem se myslet na něco jiného, než na jeho dokonalost. Bohužel jsem nebyla úspěšná. Musela jsem se až do krve kousnout do jazyku, abych od něj aspoň na okamžik odpoutala zrak.

Vydržela jsem to jen pár vteřin a opět jsem se musela podívat na jeho úsměv. Místo něj se však tvářil zadumaně a rty měl zúžené do tenké linky. Jeho vyčítavý pohled mě konečně přivedl k rozumu a já začala racionálně myslet.

„Co po mně tedy chceš?“ zeptal se, když si byl jist, že ho dokáži vnímat. Musela jsem nad ním protočit oči. Ráda bych mu hned odpověděla, ale horší bylo, že jsem nevěděla, jak začít. Chvilku jsem nad tím přemýšlela a pak jsem se rozhodla, že budu improvizovat.

„Před deseti lety jeden lykan zabil mého otce.“

„A ty chceš, abych ti ho pomohl najít,“ přerušil mě hned v začátku. Překvapeně jsem zamrkala. Byl opravdu hodně bystrý, a to se mi nelíbilo.

„Postačí, když mi řekneš, kde se skrývá. Už několik let se ho pokouším marně vypátrat. Mučila a vydírala jsem několik lykanů, ale nedozvěděla jsem se nic kloudného. Jen nějaké útržky, které mi stejně byly houby platné.“

„Proč si myslíš, že já bych mohl vědět, kde ho najdeš?“ Natočil hlavu na bok a zvedl obočí. Na rtech mu hrál pobavený úsměv. Opravdu se bavil touhle situací. Věděl, že ho potřebuji, parchant.

„Protože jsi jiný, jak ostatní lykani. Jsi rychlejší, silnější a navíc jsi mě málem zabil. To se ještě nikdy žádnému nepovedlo. A navíc, kdybys nevěděl, kde je, tak už bys mi to dávno řekl a zdrhnul bys. Ale pravdou je, že stále sedíš naproti mě a zkoušíš mou trpělivost, “ pronesla jsem vítězoslavně. Úsměv mu ztvrdl a z hrdla se mu ozvalo zavrčení. Nemusel nic jiného udělat, abych věděla, že jsem se trefila do černého.

„Dobře. Něco málo o něm vím. Avšak důležité je, co mi můžeš nabídnout za tak cenné informace?“ Sundal nohy ze stolu a naklonil se dopředu. On opravdu nebyl obyčejným lykanem. Moc dobře věděl, jak mezi lidmi vyjednávání chodí. A bohužel pro mě, bude cena za jeho pomoc vysoká. Pouze jsem se modlila, aby si nevymyslel bůhví co.

„Nezapomínej, že cena se bude odvíjet podle důležitosti informací, které mi poskytneš.“ Přistoupila jsem na jeho strategii a hrála ji stejně dobře. Lykan se spokojeně usmál a rozvalil se zpět na pohovku. Znovu začal rytmicky ťukat prsty a rozhlížel se po továrně. Najednou se choval, jako by mu všechno bylo jedno. Ještě před pár okamžiky musel hned všechno vědět, ale teď je mu to fuk? Naštvaně jsem si mnula čelo a snažila jsem se uklidnit. Nikdy jsem neměla potíže se sebekontrolou, ale v jeho blízkosti jsem byla extrémně výbušná. Když jsem se konečně uklidnila, musel začít pískat. A v ten okamžik přetekla ta pověstná kapka. Vyndala jsem dýku ze stolu. Protočila s ní v ruce a bez mrknutí oka jsem ji hodila po lykanovi. Všechno se zpomalilo. Viděla jsem, jak mu dýka míří přímo na hlavu. Byla jen pár centimetrů od něj a on si jí stále nevšimnul. Jestli brzy neuhne, probodne ho a já zabiju svou jedinou šanci zjistit nějaké další informace. Vyčítala jsem si svou zbrklost a přála jsem si, abych nějakým zázrakem minula. Vůbec jsem nad tím nepřemýšlela a vyvolala mlhu. Přišlo mi to až nemožné, ale stihla se k dýce přiblížit a v posledním centimetru ji vychýlit z jejího původního směru. Nakonec se zabodla do křesla těsně vedle lykanovy hlavy.

Chvilku jsem se ještě dívala, jak z ní trčí, a pak jsem se vysílením zhroutila na pohovku. Nikdy jsem se nepokoušela mlhu použít takovým způsobem. Byla jsem dosti v šoku, že to vůbec jde. Myslela jsem, že se dá pouze používat pro přenášení. Ale ona dokáže i takové zázraky? Nejhorší na téhle situaci bylo, že mě její vyvolání hrozně vyčerpalo. Vyhledala jsem pohledem lykana. Nevěřícně kmital pohledem mezi mnou a dýkou. Pohyboval rty, ale nic jsem neslyšela. Snažila jsem se zachytit, co říká, ale nedařilo se mi. Před očima se mi začaly dělat mžitky. Začínalo se mi chtít spát, bojovala jsem proti tomu pocitu, ale marně. Věděla jsem, že pokud usnu, bude mě moci zabít a já se nebudu nijak bránit. Pokusila jsem se posadit. Zbavit se tohohle malátného pocitu a nabrat zpátky svou sílu, ale najednou mě pohltila tma a já ztratila vědomí.

Nádech, výdech. Jen samotné dýchání mě bolelo. Na plících jsem cítila ohromný tlak, jako by mě někdo hodil do jezera a já klesala na jeho dno. Každým okamžikem mi bylo hůře. Otevřela jsem oči, abych zjistila, co se se mnou děje. Kolem mne se nacházela pouze tma. Snažila jsem se posadit, ale nepodařilo se. Pokoušela jsem se alespoň rukou něco kolem sebe nahmatat, ale jen jsem pročísla okolní vzduch. Chtěla jsem křičet. Potřebovala jsem vědět, co se děje. Ale ať jsem se snažila sebe více, otevírala jsem bezděčně ústa. Na zátylku se mi objevila husí kůže a po delší době jsem měla strach. Nic jsem neviděla, neslyšela ani necítila. Všechny smysly mi vypověděly službu. Byla jsem bezmocná v téhle obrovské tmě, která neměla konce ani začátku. Stačil by mi jen kousek světla. Jedna zatoulaná hvězdička, která by do mě vlila trochu odhodlání. Chci snad toho moc? Neuvědomila jsem si, že pláču, dokud mi slzy nesmáčely tváře. Naposledy jsem brečela v den, kdy zemřel můj otec. Tehdy jsem si slíbila, že už nikdy neukážu své pocity a budu stejně silná, jako on. Ale dnes jsem to porušila. Po tomhle uvědomění mi bylo ještě hůře. Tiše jsem popotahovala a doufala, že bude brzy lépe.

Dopracovali jste se ke konci této kapitoly a já doufám, že se Vám líbila. :) Moc bych Vás chtěla poprosit o komentáře. Vždy mi udělají radost a pak s větší chutí píšu dál, ale bohužel jich je s každou kapitolkou méně. Tak Vás ještě jednou prosím o malý komentář, ať vím, že je o povídku aspoň trochu zájem.

Autor: KatherinaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Niebla siniestra 3. kapitola: