Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nic ve zlém, Edwarde - 5. kapitola

26.10.2011 (15:15) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1129×

5. kapitola

Edward:

Ukázalo se, že udržet Tinu vzhůru do noci není žádný problém. Stačilo se zmínit o muzikálech a už jsme seděli v obýváku a projížděli jeden muzikál za druhým. Tina znala nazpaměť všechny písničky z West Side Story, My Fair Lady i Moulin Rouge. Tak se mi povedlo objevit její posedlost muzikály. Zpívala dobře. Smál jsem se, protože zatímco jsem já seděl na gauči, ona při zpívání se zpěváky na obrazovce předváděla i jejich choreografii.

„Vstávej, Edwarde!“ zavýskla najednou. „Viděl jsi to někdy?“ Právě se ve West Side Story schylovalo k taneční scéně Tonyho a Marii.

„Viděl,“ kývl jsem. Mohl jsem jen hádat, na co myslí.

„Naučím tě to, chceš?“

Tak mě Tina učila tancovat. Byla to legrace. Sice bych napoprvé zvládl všechny kroky dokonale propracovat, stejně jako herci ve filmu, ale dělal jsem, že jsem dřevo. Kvůli Tině. Bavilo ji to. Smáli jsme se… Byla to paráda.

„Nesnaž se mi tvrdit, že jsi takové prkno… Pokrč ta kolena,“ smála se.

„Nikdy jsem to nezkoušel…“ mumlal jsem, zatímco jsem upřeně hleděl na svoje nohy. Zaslechl jsem Esmé a Carlislea, jak se vraceli z lovu – akorát, bylo pár minut před půlnocí.

Nemůžu se dočkat… pomyslela si Esmé, zatímco si česala vlasy a převlékala se do pyžama, aby Tina neměla podezření.

„Co tu ještě provádíte?“ řekla naoko rozespale, když scházela po schodech s Carlislem v patách.

„Učím Edwarda tancovat – je nemožnej…“ Zakoulela očima a já jí za to dal pohlavek. (Pochopitelně výchovný a jenom jako.)

„Au!“ Zamračila se na mě a pak zeširoka zívla.

„Nejvyšší čas,“ pomyslela si Esmé s úsměvem.

„Ty neumíš tancovat?“ Nadzvedl Carlisle pobaveně obočí.

„Víte vůbec, kolik je hodin?“ Já to vím…

„Asi hodně…“ Tina koukala do země a šoupala nohama. Pak zase zívla.

„Tak se jde spát,“ řekl jsem šibalsky a vzal ji do náruče jako princeznu. Nic neřekla, jenom se na mě zamračila.

„Co?“

„Postav mě na zem,“ řekla suše a přitom výhružně.

„Ne,“ zasmál jsem se a nesl ji nahoru. Esmé šla přede mnou.

„Edwarde,“ řekla znovu téměř monotónně, „postav mě na zem… Moment, kam mě to neseš?“

„Do pokoje.“ Než stihla namítnout, že její pokoj je na druhé straně, Esmé otevřela dveře.

„Všechno nejlepší!“

Tina:

Nikdo z vás nikdy neviděl a hlavně neměl tak dokonalý narozeninový dárek – ten nekrásnější pokoj na světě. Byl velký a bylo v něm všechno, co se mi líbilo na nákupech s Esmé… Aha!

„To bylo chytrý, mami.“ Otočila jsem se na ni a přiběhla jí dát pusu na tvář.

„Já chci taky pusu. Kdo myslíš, že to všechno stěhoval a aranžoval?“ Založil si Edward ruce a dělal dotčeného.

„Když se sehneš – moje špičky prostě nestačí,“ zasmála jsem se, dala mu pusu na tvář a pak ještě objala… Moment.

„Nějak jsem to nedořešila - můžu ti říkat tati?“ Zase jsem někoho rozesmála.

„Jistěže,“ usmál se Carlisle… Táta. Bože… Stála jsem na prahu svého pokoje ve vlastním domově, a když jsem se otočila, stála tam má vlastní… Rodina.

„Crrrrrrrrrr!“

„Edwarde, vypadni!“ Ani jsem neotevřela oči, prostě jsem se ohnala polštářkem.

„Au! Ty jsi tak protivná, když se nevyspíš… Ale jdeme do školy. To jsi přece sama chtěla.“

„No dobře, možná jsem si to rozmyslela… Mám narozeniny, nikam nejdu,“ zabručela jsem s hlavou zabořenou do polštáře.

„No dobře,“ zasmál se – proč se směje všemu, co udělám nebo řeknu? „Jdeš snídat?“

„Ne.“ Nebyla jsem si jistá, jestli mi rozuměl, protože cokoliv jsem řekla, následně udusil můj polštář.

Přestože jsem si myslela, že na měkkou nevrzající postel s prošívanou peřinou a péřovým polštářem si nezvyknu, zvykla jsem si hned tu první noc ve svém pokoji. V noci jsem z něj byla nadšená, to jo, ale taky jsem byla unavená a nijak jsem nevěnovala pozornost všem detailům. Mohla bych si to všechno prohlédnout teď – kdyby se mi chtělo vstávat. A mně se... Nechce.

„Ty nemáš hlad?“ podivil se.

„To se mi ráno prostě stává... Většinou hlad nemám.“

„Aha.“ Bylo ticho, tak jsem si myslela, že už odešel. Převalila jsem se na záda a opatrně otevřela oči. Zamžourala jsem do stropu a v ten moment mi bylo jasné, že Edward nikam nešel, protože se mi smál – zase. Raději jsem schovala hlavu po peřinu, aby na mě nekoukal.

„Jdi pryč...“ zabručela jsem.

No tak teď už asi neusnu, když mě můj dokonalý bratříček tak důkladně probudil. Ale vylézt z té vyhřáté postele mě nedonutí ani párem volů.

„Hloupej Edward,“ zamručela jsem.

„Co jsem provedl?“ ozvalo se asi deset centimetrů od mého ucha.

„Do prčic! Už zase! Nemůžeš mě takhle děsit!“ Netušila jsem, že je pořád v pokoji. Otevřela jsem oči a na okraji postele spatřila Edwardovu hlavu. Bez mrknutí oka mě s pobaveným výrazem pozoroval.

„Promiň,“ zakřenil se.

„Co tu ještě chceš?“

„Proč jsi tak otrávená? Máš přece narozeniny.“ Jeho rozesmátý obličej nabral mnohem vážnější výraz. Zíral mi do očí, čelo měl zamračené soustředěním… Vypadal, jako by se mi snažil číst myšlenky.

„Vzbudil jsi mě. To mě bezpečně otráví vždycky,“ vysvětlila jsem mu.

„To si budu pamatovat. No, protože máš narozeniny, dneska bude všechno podle tebe.“ Musím přiznat, že tahle informace ve mně vzbudila zájem. V domově se to takhle nedělalo – to by byl blázinec.

„Vážně?“ Určitě si všiml změny mé nálady, protože se rozesmál.

„Ano.“ Zamyslela jsem se. Když už jsem vzhůru… Co bych chtěla dělat? Nic mě nenapadalo. Dnešek uteče jako voda a zítra přijdu do nové školy jako patnáctiletá Cullenová.

„Pojď sem.“ Ukázala jsem na místo na posteli a šoupla jsem se na stranu. „Asi se trochu bojím,“ ztěžka jsem vydechla, ale stejně jsem to nakonec vyslovila, „školy.“

„Proč?“ podivil se, když se natáhl vedle mě na postel. (Kotníky mu stejně čouhaly přes okraj…)

„Já nevím… Cizí lidi a tak…“

„Ve Forks je škola to poslední, čeho by ses měla bát,“ usmál se, ale tak nějak divně.

„Určitě? Já ti nevím. Co když mě tam nebudou mít rádi?“

„Kdo by tě neměl rád?“ Vykulil oči. „Neboj, klidně se tam o tebe poperou. Budeš na roztrhání, každý s tebou bude chtít kamarádit, uvidíš.“

„Proč by to dělali?“ nechápala jsem, ale smála jsem se při představě, že se o mě někdo pere – většinou jsem se s někým prala já, ale to nešlo o kamarády, ale o kus koláče…

„Tady to tak chodí.“ Pokrčil rameny.

„Fajn. Poslední čeho bych se měla bát. A co je první?“ Zamračil se.

„Nemáš hlad?“

„To už jsme řešili, ne? Edwarde, ty máš sklerózu?“

„Někdy.“ Pokrčil rameny. Chvíli jsme leželi a byli z ticha. Nevěřili byste, jak může bejt strop zajímavej.

„Hraješ šachy?“ zeptal se zničehonic a zarazil tak moje hloubání o mikroskopických bublinkách v omítce.

„Ehm, no, ne,“ vypadlo ze mě. „Teda hrála jsem s-“ zadrhla jsem se, „s taťkou." Bylo zláštní to vyslovit, nikdy jsem tátu neměla... „Ale moc mi to nejde..."

„Naučím tě to pořádně, chceš?“ řekl s úsměvem a už byl na nohou. Nakrčila jsem nos a až po oči jsem se zavrtala pod peřinu.

„Mně se nechce vstávat,“ zabručela jsem, jako by mi bylo pět.

„Tak já to přinesu sem.“ Pokrčil rameny a vyběhl z pokoje.

Takže moje narozeniny začaly a k mé spokojenosti i pokračovaly uvnitř dokonalého narozeninového dárku – mého pokoje, přesněji tedy v posteli.

„To mi nemůžeš vzít,“ smál se.

„Proč ne?“

„Za prvé – kůň jezdí do L, a za druhé - figurku mi nevezmeš, když ji přeskočíš,“ vysvětloval a při tom se pořád křenil.

„Aha.“ Zamračila jsem se. Tak naše hraní pokračovalo a kolem desáté hodiny se staly dvě věci – porazila jsem Edwarda a dostala jsem hlad.

„Co tak koukáš?“

„Edwarde,“ řekla jsem velice vážně, „já nekoukám.“ Nadechl se, ale k odpovědi nedostal šanci. „Já zírám. Doslova a nepokrytě zírám, protože před třema hodinama jsem neměla tušení, jak se šachy hrajou.“ Zase se rozesmál. Asi mu vážně připadám vtipná… „Teď tě tady slavnostně zanechám jako poraženého a půjdu se nasnídat. Mamka je doma?“

„Myslím, že bude v kuchyni.“

„Bezva.“ Seskočila jsem z postele a bosá – za což jsem schytala tři přehnaně starostlivé poznámky od Edwarda – jsem se vydala do kuchyně. Jenomže… jakmile jsem otevřela dveře a udělala krok, přerazila jsem se o hromadu něčeho, co tam v noci určitě nebylo.

Po dlouhé době, já vím. Doufám, že si na to ještě někdo vzpomene a bude to mít aspoň pár čtenářů. A pokud to bude číst někdo, kdo s tím už kdysi začal, snad jsem v tom příběhu neztratila nit... =)

<< Shrnutí >>

Autor: NancyWhite (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nic ve zlém, Edwarde - 5. kapitola: