Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nic mezi námi nebylo - nebo snad ano? 4. kapitola

07.11.2010 (08:30) • cullennicushqa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 798×

Jak mi došlo, co se mnou provádí, vytrhla jsem se mu. Probodávala jsem ho nasupeným pohledem a přemýšlela, že použiju svůj dar. Tak jsem zavřela oči, ale jeho doteky mě nenechaly se soustředit. Ucukla jsem a soustředila veškerou sílu do toho, aby byl co nejdál. A během vteřiny to bylo. Zmizel někde v nedohlednu.

Oddychla jsem si a v duchu ještě dokola přehrávala tu scénu, do které mě donutil. Vlastně jsem mu to hodně usnadnila, což jsem ani náhodou nechtěla. No, nic s tím už neudělám... pomyslela jsem si kysele a rozeběhla se směr hotel.

Tam jsem nepozorovaně vyběhla po stěně do „svého" pokoje, popadla nějaké triko a jeansy, rychle se převlékla a už jsem mizela, tentokrát směr nákupní centrum. Peníze jsem díky bohu měla v kapse u jeansů, tak mi nehrozila krize. Najednou mi došlo, že nákupy v obchoďáku plném lidí nejsou nejlepší nápad. Ještě by se o tom mohli dozvědět tam ve Volteře, což nechci. Pro ně bych byla jen bláznivá novorozená, která si podle nich zašla na svačinku. Ale zase by mě přijali do gardy, kvůli mému daru. Mimochodem, začínal se mi líbit.

Přece jen je to jakoby útočná, ale zároveň obranná schopnost. A to by určitě Ara potěšilo. Ušklíbla jsem se a očima přejela ten obchoďák. Nehledě na to, že ti lidé voněli naprosto úžasně, bylo to tam příšerné. Každý obchod byl nějak poničený, ale stejně tu bylo hodně lidí. Něco ve mně mi říkalo, ať si někoho z nich vezmu, bylo to, jakoby mi někdo lezl do hlavy.

A v tu chvíli jsem zacítila další pach, úplně jiný než lidský. Ale měl stejnou přitažlivost. Ohlédla jsem se a spatřila toho nejkrásnějšího upíra na světě. Byl opravdu kouzelný, přesně pravý příklad upířího kluka, nebo spíše muže. Byl vysoký, měl nádhernou postavu. Tmavé vlasy měl střižené nakrátko, ale takovým roztomilým způsobem. Jeho oči vypovídaly o tom, že nejspíš nebyl dlouho na lovu a chystá se každou chvíli zabít nějakého člověka, co tady je. Určitě si všimnul, jak na něj civím, tak se na mě kouzelně usmál a já měla pocit, že omdlím.

Oplatila jsem mu úsměv a doufala, že to nevyšlo jako nějaký škleb. Najednou jsem zase měla pocit, že ke mně něco promlouvá, táhne k němu. Nemohla jsem jen tak stát, tak jsem se k němu omámeně vydala.

Už jsem si byla stoprocentně jistá, že to on mě nutí jít k němu. Alespoň na to používá bezbolestnou metodu. Vypadal, že se dobře baví, ale mě to bylo jedno. Navíc jsem přistoupila na jeho hru a byla si jistá další věcí. No, jestli chce nějaké rozptýlení se sváčou, má to mít! problesklo mi hlavou a při té myšlence jsem se mohla zbláznit. Velice se mi zamlouvala, přímo vybízela k nějaké akci. A navíc zapomenu na Edwarda, dodala jsem v duchu sarkasticky.

„Ahoj krásko," ozval se a mnou projel úplný elektrický šok. Zadívala jsem se do jeho úchvatných očí, a stěží odolávala touze ho políbit.

„Ahoj..." vykoktala jsem ze sebe nepřítomně a mlčky si nadávala do debilů, protože takhle se ztrapnit před nejhezčím upírem, to se na mě nesluší.

„Co tady děláš? Ještě tak sama..." zeptal se a vážně jsem netušila jak se zachovat.

„Ale, jenom jsem se byla porozhlídnout po obchodech, tenhle vypadá, že má slevy..." plácla jsem a usmála se jako debil. Přitom jsem koukala směrem k normálně vyhlížejícímu obchůdku. Zasmál se a mnou projel elektrický šok.

„Neboj, mně lhát nemusíš," řekl mi s krásným úsměvem.

„D - dobře... Kdo vlastně jsi?" zakoktala jsem se a plácla první, co mě napadlo. Navíc mě zajímalo, s kým mám tu čest předvádět tady totálního vymatlance.

„Jmenuji se Adrian. A smím znát tvé jméno?" Pobaveně se mu zablýsklo v očích. Bože, je tak nádherný... pomyslela jsem si a ani netušila, že něco říkal.

„Eh... Co?" vyhrkla jsem inteligentně, a kdybych mohla, jsem rudá jako dozrávající rajče. Nevěřícně zakroutil hlavou a upřel na mě své černé oči. Tentokrát to bylo zase, jakoby ke mně promlouval v myšlenkách, ozval se hlas: Řekni mi své jméno, tajemná... Jinak se ho stejně dozvím... a pak byl během vteřiny pryč. Zmateně jsem zamrkala.

„Jmenuju se Bella. A... co to bylo... Adriane?" snažila jsem se působit normálně, a ne jako malá holka. Ale marně. Náhle jsem měla potřebu, neovladatelnou touhu zabít nějaké lidi. Nechápala jsem to, ale na tom nesešlo.

Vydala jsem se za nějakým lidským klukem a zatáhla ho za roh. Pak jsem mu bez rozmyslu prokousla hrdlo a vysála jeho krev do poslední kapky.