Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nic mezi námi nebylo - nebo snad ano? 2. kapitola

05.07.2010 (16:45) • cullennicushqa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1091×

Nemohla jsem si připustit, že jsem udělala chybu. V hloubi duše jsem byla skálopevně přesvědčená, že to je jediná a správná volba.

Ale hned jsem vzteky bez sebe nakopla kradené auto, až bylo promáčklé. Copak já nemůžu mít normální život? vztekle mi létalo myslí. Teprve teď jsem si uvědomila tu nesnesitelnou bolest v krku, která mě sžírala už dva dny. Od té doby, co mě proměnili. Proměnili... Myslela jsem si, jakoby to bylo nějaké kouzelné slovo.

Když auto bylo nepoužitelné, rozhodla jsem se vyrazit na lov. Díkybohu, byla jsem nedaleko lesa, tak to bylo v pořádku. Zmítaná instinkty, vystřelila jsem do lesa a za nedlouho ucítila příjemnou, ale těžko identifikovatelnou vůni. Byla to směsice několika příjemných vůní, ale nevěděla jsem, co to bylo. Rozhlédla jsem se, ve snaze zjistit, odkud ta vůně pochází, ale okamžitě jsem toho litovala.

V dálce se rýsovaly dva obrysy postav. Jedna byla žena, druhá muž. Ta žena mi přišla nějak vzdáleně povědomá, ale nevzpomněla jsem si, kde jsem ji už viděla. Jakmile popošla pár kroků ke mně a já ucouvla, poznala jsem, že to je ona. Victoria. Přece jen si pro mě přišla... A vypadá to, že není sama... Škodolibě jsem si pomyslela. Takže lov musím odložit zas o pár dní. Nebo pak nepůjdu lovit už vůbec... Pokud mě zabijí. Jen letmo jsem prohlédla terén, ale věděla jsem, že je to na nic. Protože ona si mě chytí ještě dřív, než zareaguju. Ten chlap, nevím jak se jmenuje, se vydal těsně za ní, byl jí zkrátka v patách, jako její stín. Zastavili se jenom pár metrů ode mě a podezíravě si mě měřili. Jako bych byla jejich svačina... Myslím si celou dobu, co na mě koukají, pěkně sarkasticky.

„Co chcete?" zavrčela jsem na ně. Ten chlap se na mě divně podíval, a to mě tak deprimovalo, že jsem měla co dělat, abych mu neurvala tu jeho hlavu s culíkem.

Potom se ke mně zase trochu přiblížila ta Victoria, díkybohu jen o dva kroky. Má štěstí, jinak by její hlava letěla taky, hned za tou jeho.

„Nic ti neuděláme, jenom tě asi zabijeme..." zapředla sladce. Ten chlap jenom přikývl a objal ji okolo pasu.

Přemýšlela jsem o tom, proč se mi tady objímají a tváří se tak dojatě... To mi nešlo na mysl. Potom jsem mezi stromy uviděla rozmazaný a velice rychlý pohyb. Díky mým ostrým smyslům jsem poznala, že to je někdo od Cullenů. A ten někdo, byl zrovna Edward. Panebože! Proč se se mnou obtěžují??? Copak nemají co na práci, že mě špehuje??? Naštvaně jsem si pomyslela a byla celkem smutná, že mi v tuhle chvíli nevidí do hlavy.

Znenadání stál vedle mě, a zhluboka se mi vpíjel do očí svým hypnotizujícím pohledem.

„Co tady chceš?" neubránila jsem se zavrčení a nenávistnému pohledu. Jen co jsem nenávistně koukala na Edwarda, ten chlap (stále nevím jeho jméno) se přiblížil. A samozřejme Victoria s ním. Už mě to štvalo tak jsem se nahrbila do útočné pozice. Vzápětí jsem na rameni ucítila jeho ruku. Prosebně se na mě zadíval, ale já se odvrátila a byla připravená trhat, kousat a pálit těla těch dvou vrahů přede mnou.

Teprve teď Edward promluvil:

„Bello, to mi neuděláš, že ne?" A upřel na mě lítostivý pohled. Nevěnovala jsem mu pozornost, jen se soustředila na ty dva celou svou myslí, vrčela jsem na ně a znenadání byli na druhé straně lesa. Nechápala jsem nic. Edward jen šokovaně přihlížel a po chvilce mu došlo co se to stalo.

„Máš velice mocný dar..." vydechl překvapeně. Propalovala jsem ho pohledem, soustředila se na něj a byl také na opačné straně lesa. Victoriin pohled, který byl velice šokovaný a zároveň vražedný, jsem na sobě cítila přes celý les. Škodolibě jsem se zasmála a vydala se pryč z lesa.

Slyšela jsem jen svistot větru, jak jsem běžela rychle a pak mě zase začala sžírat ta bolest palčivější než při proměně. Zmítaná instinkty, jsem zacítila tu nejhezčí vůni. Moje tělo si dělalo co chtělo, ale nevadilo mi to. Bylo pěkné, být sama sebou. Ohlédla jsem se, ale to jsem neměla dělat. Pár metrů za mnou byli zase oni, ta pitomá Victoria a ten její chlap.

Tentokrát mě pohltila taková vlna vzteku, až mi to přišlo nemožné, a pak jsem je neviděla ani na konci lesa. Byli pryč. Ulevilo se mi, konečně mě nic nepronásledovalo a já mohla v klidu lovit. No, v klidu. O tom si, jak vidím, můžu nechat jenom zdát. U mně se zase objevil Edward a žádal po mně vysvětlení.

Co na mě tak koukáš? A co po mně vlastně chceš? Tak mám dar, no a co??? Nechápala jsem a jen mlčela. Snad mu tím dávám najevo, že tady má někdo žízeň. Chtěl mi dát ruku na rameno, ale já se mu vysmekla a byla volná. Konečně! Svoboda! Myslela jsem si šťastně.

Jenže tenhle pocit mě zachvátil jen na vteřinu. Opět se mě snažil dostihnout, ale já využila toho, že jsem novorozená a běžela jsem skoro dvakrát tak rychle, jak on.

„Bello, počkej. Zastav se, prosím," smutně za mnou zavolal. Ten hlas, sametový a jemný, se mi vryl do paměti a nebylo možné ho neposlechnout. Tak jsem neochotně zastavila a otočila se k němu. Lehce se pousmál a šel pár kroků ke mně. Když ke mně přišel, cítila jsem se nějak moc zranitelná a lidská.  Nedávalo mi to smysl.

„Co chceš?" zeptala jsem se a hluboce se mu dívala do očí. Po chvilce mlčení mi vzal obličej do dlaní a já myslela že se rozbrečím.

Ale díky mému (teď už) upířímu „původu", je to pro mě nemožné. Stále mi na otázku neodpověděl, ale bylo mi to jedno. Odpověď si už může nechat. Já si chci zalovit! Zdálo se mi, že mě nějak pochopil. Pohladil mě po tváři a to mi přišlo jako elektrický šok.

Trošinku jsem se zachvěla pod jeho dotykem, a on se na mně kouzelně usmál a řekl:

„Vidím, žes dlouho nelovila, nemám pravdu?" A já jenom bezmocně přikývla. Zase se nepletl.

Raději jsem utekla do hloubi lesa, protože se mi ve vzpomínkách promítly okamžiky z lidského života, kdy jsme bez sebe nedali ani ránu. Tentokrát jsem se nechala zmítat instinkty a po chviličce jsem ucítila nejlepší vůni. Vystřelená jako kulka z pistole jsem se prohnala kolem nějakých chatek na okraji lesa, a dál pokračovala za vůní. Pak můj zrak zachytil vysokou zvěř a na stromě pumu. Bez váhání jsem skočila plavným skokem na jednoho losa a jakmile jsem se zakousla, chuť krve mě naplnila energií. Ale los mi nestačil, tak jsem se vrhla i na tu pumu na stromě. Ta chutnala víc po člověku. Když mi to stačilo, zahrabala jsem těla mrtvých zvířat do země.

Po chvilce přemýšlení jsem se začala nudit, tak mě napadlo že si zajdu pro nové oblečení. Tohle bylo katastrofální: všechno potřísněné krví a rozthrhané. Rozeběhla jsem se směrem k parkovišti, ukradla nějaké auto a jela směrem do centra.