Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neznámý domov Prolog + 1. kapitola

16.08.2012 (20:00) • AngelStar • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1474×

Jmenuji se Isabella Swanová. Ale v cizině používám příjmení Stenová. Je mi jednadvacet let. Bydlím v Anglii, ve městě jménem Donchester. V Donchesteru mě  to už nebaví. A tak jedu do Ameriky do Washingtonu, odsud jedu do jednoho malého, zapadlého a na mapě skoro neviditelného městečka. To městečko se jmenuje Forks a má jenom šest tisíc obyvatel. Forks je pod stálým příkrovem mraků a ty jsou doprovázeny deštěm a zimou. Pro někoho, kdo je z Jižní Ameriky, peklo, ale pro mě klasika. No, jak bych to řekla, v Donchesteru taky málokdy svítí slunce, tak jsem jezdila na Havaj se trochu opálit, avšak cestou zpátky jsem pokaždé strašně vybledla. Ne jen tak mi moje sestra říká upírko. Ano, mám sestru, sice nevlastní, ale pro mě je moc důležitá. Je to blázen do upírů. Pak tu mám matku. Má matka je na mě hodná, ale její nový přítel ne. Pořád se hádáme a křičíme na sebe. Jednou mi už dal facku a hned nato jsem se od mámy dozvěděla, že jsem adoptovaná. Zrovna teď jedu k sobě do nového domu... Z mého přemýšlení mě vytrhl sykot brzd. Když se přede mnou objevil  stříbrný Jeep, uhnula jsem, ale kam jinam než do stromu.

 „Au,“ zaúpěla jsem bolestně a třela si čelo. Co to, do prdele, bylo!? Moje nervy jsou nadranc a teď mi je totálně dodělá nějaký psychopat! A ani se neobtěžuje mi pomoct. To je vážně na nic.

 „Haló, jste v pohodě?“ ozval se za oknem hlas toho idiota, co do mě málem narazil.

 „No, narazila jsem do stromu, ale v pohodě!“ řekla jsem sarkasticky a on mi pomohl ven.

 „Tak to je dobře,“ usmál se od ucha k uchu. Ten chlap je buď úchyl, psychopat nebo nějaký blázen.

 „Vy jste to asi nepochopil,“ zamumlala jsem si pod nosem.

 „Vás neznám. Jste tu nová?“ zeptal se a úsměv mu neupadal.

 „Jo, jsem tu nová,“ odpověděla jsme rozzuřeně.

 „Kde bydlíte?“ zeptal se ten druhý. Jakmile jsem ho uviděla, lekla jsme se. Byl samá jizva, ale to nebyly jizvy od autonehody, připomínaly spíše kousnutí. Ale oba byli krásní, až moc.

 „Na Old Creek Road,“ řekla jsem a pokusila se taky usmát.

 „Pojďte, zavezeme vás tam a pak zavoláme odtahovou službu,“ řekl a usmál se, pak mi pomohl do auta a vyjeli jsme.

 „Jak se jmenujete?“zeptal se zjizvený.

 „Isabella Stenová. A vy?“ zeptala jsem se.

 „Já jsem Jasper Halle a tenhle, co to do vás málem napálil, je Emmett Cullen,“ představil je a já se usmála. Taková jména mají babičky a dědečkové.  Zbytek cesty šel bez otázek a mně se tím pádem ulevilo.

 „Jsme tady,“ oznámil mi Emmett a vyndal mi věci z kufru. Ani nevím, jak rychle je tam mohl dát.

 „Budete chodit do školy?“ zeptal se Jasper.

 „Ne, do školy už pár let nechodím,“ odpověděla jsem.

 „Proč ne?“ podivil se Emmett.

 „Je mi trochu víc než normálnímu vysokoškolákovi,“ řekla jsem mu a nakonec jsme se rozloučili a já mohla v klidu vkročit k sobě do nového domova. S kufry jsem došla do pokoje, kde už většina věcí byla. Vyndala jsem hygienu a provedla ji, pak jsem si napustila vanu a začala relaxovat. Nakonec jsem se osušila, oblékla si fialovou noční košilku a vlezla do postele. Asi po pěti minutách mě pohltila tma.

 Ráno mě probudilo nemilé drnčení zvonku. Nejprve jsem koukla na mobil a budík, ale tam nic nebylo, a tak jsem si přes sebe dala fialový župan, který mi ladil k balerínám a noční košilce z hedvábí. Rychle jsem seběhla dolů a nezapomněla se podívat do zrcadla, nakonec jsem se nadechla a otevřela.

 „Dobrý den, jste Isabella Stenová?“ zeptal se první muž. Měl blond vlasy a zlaté oči stejné jako Jasper a Emmett.

 „Ano, jsem. Pojďte dál,“ pozvala jsem je a cestou mě pozdravil Emmett s Jasperem.

 „Jsem Carlisle Cullen, otec Emmetta a Jaspera,“ vysvětlil mi a mně to docvaklo.

 „Moc bychom se vám chtěli omluvit. A oni taky. Mohlo se vám něco stát,“ řekla mateřsky žena, co stála vedle pana Culllena.

 „To je v pohodě,“ uklidnila jsem je a Jasper se usmál.

 „Mohlo to být vážnější,“ napomenul mě pan Cullen a dodal: „To auto vám samozřejmě zaplatíme,“ usmál se, ale já zakroutila hlavou.

 „Mohlo, ale já měla víc nehod, navíc to auto už bylo stejně na šrot,“ řekla jsem a nechtěla jsem se bavit o ceně.

 „To nejde. Přeci jenom, oni vás málem vytlačili ze silnice,“ řekla znovu ta žena s mateřským hlasem.

 „Ale jde, stejně jsem si tady chtěla koupit nové. A ze silnice jsem byla vytlačená i svojí vlastní sestrou,“ řekla jsem a pousmála se nad tou vzpomínkou.

 „Tak vidíte. Ona je fajn a nic za to auto nechce,“ hodlal to ukončit Emmett.

 „Vážně za to auto nic nechcete?“ zkusil to znovu pan Cullen.

 „Ne, nechci za to auto nic,“ ukončila jsme tu debatu.

 „A nezranila jste se, zlato?“ zeptala se mateřsky ta žena. A už vím kdo to je paní Cullenová.

 „Ne, nic mi není,“ řekla jsem a vzpomněla si na hlavu. No, ta mě třeští pěkně.

 „Ale i přesto vás ošetřím,“ řekl nesmlouvavě a já zakňučela. Kde jsou doktoři, jsou i jehly. Pak mě chytl jemně za ruku a posadil na pohovku. Sedl si naproti mně a koukl mi na oči.

 „Máš rozšířené zorničky,“ poznamenal a koukl se na mě znova.

 „Jo, třeští mě hlava. Ale to se mi děje dost často,“ pokusila jsme se o úsměv.

 „Radši si dej prášky proti bolesti a na hlavu,“ řekl a postavil se. Automaticky jsem se postavila i já. Pak mě Emmett chytl a zatočil se mnou, a když mě postavil, spadla jsem na Jaspera. Ten mě naštěstí chytl.

 „Díky,“ řekla jsem a měřila si Emmetta výhružným pohledem. Nejdříve mi nabourá auto a teď tohle? On není normální. Už, už jsme mu chtěla nadávat, ale chtěla jsem být milá a tak jsem se uklidnila.

 „Emmette!“ okřikla ho ta žena.

 „Chtěli jsme vyřešit jenom tohle. A vážně za to auto nic nechcete?“ zeptal se starostlivě pan Cullen.

 „Ne, vážně a už to radši nechci řešit,“ narovnala jsem se.

 „Tak dobrá. My už pojedeme. Emmette, Jaspere,“ zavolal a vtom jsme to slyšela, měl britský přízvuk.

 „Vy jste z Anglie?“ zeptala jsme se normálně.

 „Jak jste to poznala?“ podivil se.

 „Jsem z Donchesteru,“ odpověděla jsem.

 „Já jsem z Londýna,“ oznámil s úsměvem.

 „Ale ty britský přízvuk nemáš, spíš italský nebo španělský,“ poznamenal.

 „V Donchesteru jsme jen žila. Adoptovali mě, nic o svém původu nevím,“ lhala jsem. Vím o svém italském původu a vím, že matka byla Španělka.

 „Jsi všímavá,“ zamumlal a pak se vzpřímil a rozloučil se.

 „Tak nashledanou,“ řekla jsem u dveří.

 „Izzie, nemáš někdy čas?“ zeptal se Jasper zničehonic a sklopil hlavu.

Autor: AngelStar, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neznámý domov Prolog + 1. kapitola: