Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neznámá - V. kapitola

11.07.2009 (10:30) • Lilianet • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1771×

Neznámá V.kapitola

Jacob

Noelin pohled

Seděla jsem na okraji lesa opřená o strom a přehrávala si celý dnešní den. Vzpomínala jsem na to, co jsem cítila, když jsem šla k Emily. Otevřela jsem dveře a uslyšela ji, jak s někým mluví: „To je Noel. Ani se nedivím, že ještě spí..." Neodolala jsem a zastavila u dveří do kuchyně odkud hlasy vycházely a zaposlouchala se:

„Kdo...?" Prvně jsem neopatrně nakoukla do kuchyně. U velkého masivního stolu seděl vysoký snědý kluk, byl otočený ke mně zády, ale byla jsem si jistá, že jsem ho ještě nikdy neviděla. Pod bronzovou pokožkou se mu rýsovaly svaly, které se napínaly a smršťovaly úměrně s jeho pohyby. Na jeho lesklých černočerných vlasech dlouhých k ramenům nebylo nijak znát delší pobyt v divočině, který prokazovaly jeho odrbané a špinavé jeansy. A byl na boso.  Zapoměla jsem na nenápadnost, opřela se o futra a zírala na neznámého.

„Noel je... vlčice. Jako my. Je ze severu." odpověděl neznámému Sam. To už jsem nevydržela a musela jsem se taky zapojit do hovoru. Jako špión jsem prostě hrozná. No… když už je někdo ukecanej jako já, tak se to, alespoň myslím, dá pochopit.

„Tak když už se o mně mluví, chci být u toho." probrala jsem se z transu a pobaveně se usmála, protože se mi mou poznámkou podařilo vylekat Emily. Sam se na mě zamračil. Napůl v žertu a napůl v oddanosti ke své životní lásce. Pan Neznámý se otočil a já myslela, že se mi podlomí kolena. S vypětím sil jsem se udržela na nohou. Musím za to poděkovat hlavně bytelným futrům Emilina domu.

Jeho tvář se mi navždy vryla do paměti. Jeho pronikavé tmavé oči mě do sebe vtáhly, jako neviditelný vodní vír a unášely do hlubin. Neuvědomovala jsem si kde jsem, s kým jsem, natožpak kdo jsem já. Vnímala jsem jen teplou barvu jeho očí a občasných zlatavých žilek, které mi připomínaly paprsky světla v tmavém lese.

Najednou jsem ucítila mírný tlak, spíše jen dotyk dvou hubených paží a ucítila květinovou vůni. Emily mě vytrhla ze snění. Neměla jsem potuchy, jak dlouho jsem na něj zírala, ale klidně bych pokračovala. „Máš hlad? A vydělas ráno Billyho?" usmívala se na mě.

„No... něco bych si možná dala." byla jsem přímo hladová, přes noc mi vyhládlo. „A Billyho jsem neviděla, vzbudila jsem se před chvilkou."

„Tak to nevadí. Tady máte ten koláč." položila Emily na stůl talíř s buchtou.

„Já jsem Jacob." usmál se na mě a já myslela, že sletím ze židle.

„Já jsem Noel." byla jsem nervózní a tak si radši vzala hned kousek jahodového koláče. „Mm-hm, Emily je vynikající!" mumlala jsem skrz plnou pusu. Jacob mě pozoroval, což mě značně znervózňovalo. „Nemáme mluvit o tobě bez tebe. Tak mi o sobě řekni něco ty." řekl do ticha nabitého neobjevenou energií.

„Něco za něco." blýsklo mi v očích.

„Já už něco dal" nechápavě jsem se zamračila „svou postel." zasmála jsem se a uznala, že to nebudu protahovat a pověděla mu o mém předešlém životě i o mé smečce a upírkách z Denali.

„Billy mi slíbil, že mi poví taky něco o tobě." protože se na mě neustále díval, byla jsem nervózní a trošku jsem se sekala ve vyprávění. „Vím, na co narážíš." zamračil se. „Chceš slyšet, proč jsem utekl?" slyšela jsem zvláštní podtón v jeho hlasu. Že by vztek?  „No... Myslím, že z podobného důvodu jako já. Jen se chci zeptat, kdo se do ní otiskl?" sledovala jsem bedlivě jeho reakci.

„Pche. Nikdo. Nikdo, kdo by si mohl říkat člověk. Natožpak vlkodlak, aby se mohl otisknout. Ne. Je to daleko horší." evidentně mu bylo nepříjemné mluvit o tom před cizí holkou. Už jsem otvírala pusu, ale on mě předběhl.

„Pojď, řeknu ti to jinde." Jacob mě vzal na vrchol hory, kde jsme si asi hodinu povídali. Vyprávěl mi o Belle, o Edwardovi a jeho rodině, o tom proč radši zůstává vlkem… Poslouchala jsem jeho příběh, ne nepodobný tomu mému. Pak se hovor stočil směrem k mému odchodu. Byla jsem pevně rozhodnutá odejít, přece jenom mi chyběla smečka. Jenže když se mě na to Jake zeptal, zaváhala jsem a vír jeho očí mě stáhl pod hladinu bezmyšlenkového stavu. Cítila jsem jeho dech na krku. Byl horký, ale nevyrovnaný a přerývavý.

„Bzz… Bzz…“ moucha. Musela jsem jí v duchu děkovat, že mě nenechala utonout v hlubinách jeho existence. „Ano... Ale nevím ještě kdy. Možná dneska." odpověděla jsem zmateně.

„Už? Sotva jsi přišla. Ukážu ti La Push, jestli budeš chtít." usmál se s náznakem prosby. Pokud budeme spolu celý den, mohu jen doufat, že v okolí bude hodně much anebo lidí, kteří rozptýlí moje představy stávající se skutečností, protože jsem nedokázala odmítnout bytosti přede mnou. Zvlášť když na mě udělal psí oči. Musela jsem se rozesmát a přátelsky ho šťouchla do ramene.

V ten moment mi pěstí projelo nejméně 100V. Naštěstí mi to nic neudělalo, jsem přece jen vlkodlak a něco vydržím, ale to se mi ještě nikdy nestalo. V ruce jsem stále cítila – teď už příjemné – mravenčení. Co se to dělo? To není obyčejné… Co to tedy bylo? Ale určitě né nic dobrého.

„Šoky tedy dávat umíš." obdaroval mě šibalským úsměvem.

„Ty taky." rozchechtali jsme se.

„Jacu? Budeš mi dělat průvodce po La Push?" koketně jsem zamrkala. Když už jsem se řítila do pekla, tak s velkou parádou.

„Budu ten nejlepší z celého La Push." znovu jsme se začali smát a já nevnímala nic jiného, jenom jeho.

***

„Noel?“ vytrhl mě ze vzpomínek hlas s vůní lesa a moře s příměsí čisté radosti. „Tady jsem.“ křikla jsem odpověď. Můj hlas zazvonil jako padající rampouchy a jiskřil jako první sníh. Obojího bylo v Kanadě a na Aljašce spousta. Aljaška… Do zorného pole mi vstoupily Jakeovi snědé svalnaté nohy a rázem jsem zapomněla na studený poloostrov s divokou a krásnou přírodou. Vrátila jsem se k Jacobovi a pomalu jsem pohledem přejížděla po jeho lýtkách, ke stehnům, pasu, pupíku – přes nahé příško, k prsům a nakonec jsem se dostala k jeho obličeji. Zkoumala jsem jeho bradu, rty – co se na mě smály – a nakonec to nejlepší – jeho oči.

„Ahoj, Modroočko.“

„Ahoj, Chlupáči. Co ty tady?“

„Řekněme, že se po tobě sháněla Emily.“ dřepl si přede mě. „Nekecej!“ skočila jsem na něj a váleli jsme se v trávě. Když sem měla navrch, řekla jsem: „S Emily jsme domluvené na sedmou. Před deseti minutami sem se s ní viděla a jsme domluvené, že se v sedm vrátím a pomůžu jí vařit. Teď bych se tam prý jenom pletla.“ nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou.

„Mě Emily taky poslala pryč, takže mě vlastně poslala za tebou.“ sladce se na mě usmál, jako kdyby vyhrál řečnickou soutěž z celé Ameriky. Ale nehodlala jsem mu to vymlouvat. Vlastně jsem neměla nic proti. Jake využil mé nepozornosti a překulil se na mě. „Mě nepřepereš.“ samolibě se usmál. „Že ne?“ odvětila jsem a polechtala ho pod žebry. Skulil se do trávy a otřásal se v záchvatu smíchu. Neměla jsem v úmyslu toho ještě nechat, tak jsem se vrhla za ním a opakovala tak účinný lechtací chvat. Jenže to se mi stalo osudným. Jacob mě sevřel jednou rukou a tou druhou mě šimral na bocích a zádech.

„Hej, vy dva! Plašíte tady jeleny!“ zpoza stromu vyšel Embry. „Čau brácho.“ bleskově stoup Jake a vzal ho za předloktí. „Zdar. Noel v pohodě?“ naklonil se zpoza Jakeových zad. „Jo, jo v pohodě.“ usmála jsem se na něj a snažila se zkrotit vlasy rozcuchané valením v trávě.

„Myslela si, že mě může zlechtat.“ ušklíbl se Jake a Embry se zasmál. „Však kdyby Embry přišel o trošku pozdějc, vypadalo by to jinak.“ předstíraně jsme se mračila.

„Tak dáme odvetu?“ mrkl na mě Jacob. „Nebo já mám lepší nápad. S Jakem ti ukážem jak se to dělá správně.“  ozval se Embry. „Možná jindy, musím za Emily.“ zamávala jsem jim a zaběhla za keřík. Ze dvě minuty jsem odtud vyběhla jako šedobíločerný vlk s jasně modrýma očima a vyplázla jsem na ty dva rudý jazyk, otočila se a s máváním s ocasem jsem se jim vzdalovala.

Lilianet

Autor: Lilianet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neznámá - V. kapitola: