Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neznámá - IV. kapitola

22.06.2009 (10:00) • Lilianet • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1921×

Noel

Koukal jsem z lesa na ten známý dům. Dům kde jsem vyrůstal. Domov. Stálo mě hodně sil, než jsem se přiměl změnit směr mé cesty a vrátit se do La Push. Musím přiznat, že na tom mají zásluhu i členové smečky. Hlavně Embry, Quil a Seth. Vracím se vlastně proto, aby je Bella přestala otravovat s tím, "kde jsem" a "co se semnou děje", namlouval jsem si. Pche. Ani k sobě už nejsem upřímný. Vrátil jsem se, protože... jsem stále doufal. Doufal, že si to Bella rozmyslí a bude se mnou nebo i beze mě, hlavně když se nestane jednou z těch pijavic. Přeměnil jsem se a pomalu jsem šel po štěrkové cestě k domu.

Dveře jsem bez problémů otevřel, Billy nezamykal. Rozhlédl jsem se po malé kuchyni. Na lince byl talíř od snídaně. Skládala se ze slaniny a vajíček, jak to měl táta ve zvyku. Ještě jednou jsem se rozhlédl a všiml si, že jeho kabát a klobouk chybí. Je asi u Sue nebo Quila. Šel jsem po schodech nahoru a pro jistotu se podíval do jeho ložnice. Jo byl pryč. Alespoň se v klidu vyspím, řekl jsem si a otevřel dveře do svého pokoje.

Lekl jsem se. Na mé velké posteli někdo ležel. Byla to dívka. Měla světlejší pleť než já a mí bratři, ale bylo vidět, že je z části indiánka. Do obličeje jsem jí neviděl, měla ho schovaný pod polštářem, jen její lesklé černé vlasy vylézaly zpod polštáře a pokrývka ležela na zemi.

Ležela na břiše, ruce měla pod hlavou a nohy, jakoby běžela. Chvíli jsem se na ní koukal. Pomlela rukou. Radši jsem rychle vypadl, abych nevypadal jak šmírák. Přemýšlel jsem, co teď. Tady se mi zůstávat nechtělo. Vyšel jsem ze dveří do deště a pomalu jsem kráčel po štěrku k lesu.

Jako vlk jsem zamířil k Emiliinu a Samovu domu. Stejně už věděli, že jsem zpátky a možná i to, že za chvilku budou mít návštěvu. V myšlenkách jsem se vrátil k té holce v mé posteli. Co je zač? Kde se tu vzala? Proč leží v mé posteli? Stále znovu jsem se vracel ke vzpomínce, jak tam ležela. Něco mě k ní táhlo... Stálo mě úsilí se neotočit zpátky a nepodívat se jí do obličeje. Naštěstí jsem doběhl k dalšímu známému domu.

„Vítej zpátky, Jaku."  poplácal mě Sam po zádech a Emily mě objala: „Ach, Jaku. Jsem ráda, že ses vrátil."

„Peču koláč, počkáš na něj?" usmála se na mě. „Jistě. Přece si nemůžu nechat ujít ten nejlepší koláč široko daleko." Sam se na mě podíval pohledem, v kterém se mísila žárlivost s pýchou a radostí.

„Tak, co se dělo, když jsem tu nebyl?" Emily se na mě nervózně podívala a zkoušela něco zakrýt za zády. Přiskočil jsem k ní a jemně vymanil obálku z jejího sevření. Byla z tlustého, drahého papíru. Otevřel jsem ji a vzal do ruky svatební oznámení, také z drahého zdobného papíru, potištěné písmem s mnoha kudrlinkami. Nevěděl jsem, co mám dělat. Dostal sem vztek. Nezvladatelný, ublížený vztek. Začal jsem se třást. Ucítil jsem Samovi ruce na ramenou, jak se mě pokoušel dostat z domu. Vytrhl jsem se mu a roztrhal to oznámení na tisíc kousíčků.

Zničeho nic jsem si vzpomněl na tu neznámou holku z mého pokoje. Na její lesklé černé vlasy a na světle hnědou pokožku. Na ruce držící polštář na hlavě. Přestal jsem se třást a rozhlédl se po pokoji. Emily se schovávala v kuchyni. Nepochybně na Samův příkaz. Sám Sam ležel vedle pohovky a ztěžka oddechoval. „Kdy...?"

„V sobotu. Jaku je mi to líto." Emily se ke mně opatrně blížila. Už mě ten nezvladatelný vztek přešel, ale přesto jsem před ní couvl. „To mně taky." zahuhlal jsem.

„Furt se po tobě ptá." řekl Sam a Emily na něj vrhla nevrlý pohled. „A? Co jste jí řekli?"

„Mluví s ní Seth. Zatlouká, jak může." musím mu říct, ať pokračuje. Zase jsem si vzpomněl na tu holku. „Kdo je ta holka, co mi zabrala postel?"

„To je Noel. Ani se nedivím, že ještě spí..." Emily vyndávala koláč z trouby.

„Kdo...?" zamračil jsem se. Pokud vím tak žádnou takovou příbuznou nemám.

„Noel je... vlčice. Jako my. Je ze severu." soukal to ze sebe Sam. Zůstal jsem na něj zírat.

„Tak když už se o mně mluví, chci být u toho." ta dívka se opírala o futra dveří do kuchyně a smála se. Vlasy měla pocuchané větrem a navlhlé díky dešti venku. Měla na sobě barevné lacláče a šedé triko a byla na boso. Najednou jsem nevěděl kde jsem, kdo jsem, jenom jsem viděl její obličej. Jasně azurově modré oči jí jiskřily nezbedností a její úsměv mě zvedal ze země. Mohl bych se na ni koukat celé hodiny. Vpíjel jsem se jí do očí, dokud ji neobjala Emily.

„Máš hlad? A vydělas ráno Billyho?" zahrnula ji otázkami.

„No... něco bych si možná dala" usmála se. „A Billyho jsem neviděla, vzbudila jsem se před chvilkou."

„Tak to nevadí. Tady máte ten koláč." položila na stůl talíř s buchtou.

„Já jsem Jacob." usmál jsem se na ni a přisunul jsem jí talíř s koláčem.

„já jsem Noel." bez okolků si vzala a zakousla se: „Mm-hm, Emily je vynikající!" mumlala s plnou pusou. Vzal jsem si taky a díval se jak jí. Polkl jsem a zeptal se: „Nemáme mluvit o tobě bez tebe. Tak mi o sobě řekni něco ty."

„Něco za něco." provokativně se na mě podívala.

„Já už něco dal" když se na mě podívala se zvednutým obočím, dořekl jsem: „svou postel."

Stručně mi pověděla, jak se sem dostala. Byl jsem překvapený, když mi řekla o své smečce a jejich historkách i o upírech v Denali.

„Billy mi slíbil, že mi poví taky něco o tobě." nadhodila. „Vím, na co narážíš." zamračil jsem se. „Chceš slyšet, proč jsem utekl?" už jsem zase dostával vztek. „No... Myslím, že z podobného důvodu jako já." nechápavě jsem se po ní podíval.

„Jen se chci zeptat, kdo se do ní otiskl?" pozorovala mě svýma modrýma čilýma očima.

„Pche. Nikdo. Nikdo, kdo by si mohl říkat člověk. Natožpak vlkodlak, aby se mohl otisknout. Ne. Je to daleko horší." když jsem o tom mluvil s bratry, měl jsem dvakrát takový vztek, než když jsem o tom mluvil s ní. „Pojď, řeknu ti to jinde."

Prvně jsem zamýšlel jít k naplavenému stromu, kde jsem sedával s Bellou, ale pak jsem si uvědomil, že se tam už nechci vracet. Přeměnili jsme se a běželi do hor. Zastavil jsem na jednom z nejvyšších vrcholů hory Reade Hill a přeměnil se.

„Bella. Menuje se Bella. Ona... se zamilovala do jedné z těch pijavic. V sobotu se bude vdávat." kopl jsem do kamene, který se skutálel po svahu dolů. „Ten upír, on se dokáže ovládat?" sedla si na zem. „Ano. Ale ostatní už na tom tak dobře nejsou. Chce se nechat přeměnit." procedil jsem mezi zuby a skopl další šutr. Dívala se na mě očima, v kterých se zračilo pochopení.

„Dokážu si představit, jaké to pro tebe musí být. Mám taky podobnou zkušenost, ikdyž se Martin neotiskl do upíra, ale do mé nejlepší kamarádky. A myslím si, že to bolí stejně a možná, že i víc." smutně se na mě usmála. „Takže se ti stalo něco podobného jako Leah se Samem a Emily?" podíval jsem se na ni. „Víš, co se stalo, ne?"

„Jo..." dívala se do dálky. „Nechápu jak to Leah dokáže." zakroutila hlavou. „Co myslíš?" nechápal jsem. „Jsem tak slabá, že jsem musela utéct. Zato Leah to snáší delší dobu a zůstala."

„Tak to si jenom myslíš. Ona neodešla, to máš pravdu, ale za to nám všem pěkně znepříjemňuje život v podobě vlka." ušklíbl jsem se. „Jak to myslíš?" koukla na mě a já se zase nechal unášet jejíma modrýma očima.

„Jsi tu?" a najednou jsem spadl. Ikdyž to byl andělský hlas co mě shodil z výšin. „Och. Jo, jo, promiň. No myslí na věci, kterým se chceme vyhnout." dál jsem to už nerozpitvával.

„Ví tvoje smečka, kde jsi? A že jsi narazila na jiné vlkodlaky?" zeptal jsem se. „Ne. Já s nimi nemluvím. Nebo spíš oni se se mnou už nepokoušejí navázat kontakt. Vědí, že bych jim neodpověděla a moje myšlenky už berou jen jako šum v pozadí. Jen Petr se mě pokouší přemluvit, abych se vrátila. Petr je můj bratr." vysvětlila, když viděla můj tázavý výraz.

„A necháš?"

„Co?" zvedla obočí. Bože jak jí to slušelo. Ten nechápavý výraz.

„No... Vrátíš se? Do Kanady myslím." nevím proč, ale velmi jsem si přál, aby zůstala. Rozuměla mi a myslím, že by se z nás mohli stát přátelé.

„Ano... Ale nevím ještě kdy. Možná dneska." podívala se na mě nejistě.

„Už? Sotva jsi přišla. Ukážu ti La Push, jestli budeš chtít." usmál jsem se na ni téměř prosebně. Koukla po mně s rozpolceným výrazem a nad něčím přemýšlela a přitom se mračila, jakoby se s někým hádala. Udělal jsem na ni psí oči. Rozesmála se a šťouchla mě do ramene. Když se naše horká pokožka dotkla, dostal jsem od ní elektrický šok. Podle jejího výrazu, jsem jí nebyl nic dlužen. Místo kde se mě dotkla, mě pořád šimralo.

„Šoky tedy dávat umíš." zazubil jsem se a podrbal se na rameni.

„Ty taky." rozchechtali jsme se. Její smích mi zněl v uších.

„Jacu? Budeš mi dělat průvodce po La Push?" koketně zamrkala.

„Budu ten nejlepší z celého La Push." znovu jsme se začali smát a ozvěna z hor nám to vracela.

Autor: Lilianet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neznámá - IV. kapitola: