Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nezapomeňte, že já tanec miluju! - Prolog + 1. kapitola

31.01.2010 (20:00) • Natali09 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2027×

Soutěž

Nejprve bych se měla asi představit. Jmenuji se Isabella Marie Swan a je mi sedmnáct let. Žiju v městečku Forks, je to malý zapadákov, kde neustále prší, ale já se sem přestěhovala dobrovolně, nikdo mě k tomu nenutil, a proč by měl? Bylo to mé největší přání. Matka s otcem se rozvedli v mých pěti letech, otec bydlí ve Forks matka na Floridě, kde se hned po rozvodu přestěhovala za svým novým přítelem, žila jsem s ní jeden rok, takže do mých šesti, protože už tehdy mě nadchnul tanec.

Bylo to poprvé, hned po mých narozeninách co jsem viděla tančit dívky na ulici. Hudba hrála na hlas a ony se pohybovaly do rytmu, jejich rychlé pohyby mě nadchly a já si je pozorně prohlížela. Všechny se smály, i když šlo poznat, jak moc jsou zadýchané a od té chvíle jsem chtěla umět to co ony, chtěla být tanečnice, a proto mě mamka poslala do Forks. Je sice pravda, že to nebyla lehká věc. Musela jsem jí přemlouvat a to hodně dlouho, ale nakonec podlehla, což pro mě bylo to největší vítězství v životě. A proč vůbec do Forks? Vedle Forks, je totiž město Port Angels a v něm ta nejlepší taneční škola v Americe - Port dance school. Když jsem nastoupila, byla jsem strašné trdlo, které zakopávalo i o vlastní nohy, chtělo se mi brečet, že jsem naprosto k ničemu, chtěla jsem to vzdát, ale učitelka mě držela nad vodou. Povzbuzovala mě, vysvětlovala, jak nejlépe mohla.

A teď? Teď jsem nejlepší tanečnice z této školy, jezdím pořád i s ostatními na soutěže, jsme mnoho násobní mistři světa a snažíme se ještě zdokonalit. Pro tanec jsem se rozhodla obětovat vše, mé soukromí, veškerý volný čas, takže Forks je pro mě jenom taková zastávka v noci, kde jenom jím, spím, uklízím a někdy mluvím s Charliem, i když není vlastně o čem. Charlie se mě kolikrát ptal, co bych bez tance dělala. A já mu na to vždy odpověděla, že bych tančila, protože tančit mi bylo souzené a bez tance bych nikdy nežila pravým životem.

„Kdo se jednou naučí tančit a baví ho to, tak už nikdy více se od tančení neodtrhne.“ Tohle uslyšíte od každého tanečníka nebo tanečnice. Hodně lidí tvrdí, že lidé jsou šťastní, když mají nějakou spřízněnou duši, já sice nemám spřízněnou duši, ale mám rytmus, který mi bohatě stačí k tomu, abych byla šťastná. Ale zase si o mně nemyslete, že nejsem společenský člověk, mám i spoustu přátel – samozřejmě ze školy -, ale hlavně dvě nejlepší kamarádky Sáru a Ashley, které mě vždy podrží a já je. Spolu jsme začínaly a spolu dodnes celých jedenáct let tančíme.

Až neuvěřitelné, jak nás tanec spojil. Sára je chytrá, nápaditá, šílená detailistka, umělecky nadaná, dělá nám profesionální fotografie a má milujícího kluka Davida. Na její tváři je vždy úsměv a nikdy žádná vráska, naprostá optimistka. Krásné blond vlasy zelené oči, krásná pleť vždy nádherně namalovaná, jak Hollywoodské hvězd po sprše – to vymyslela Ashley – a kulturně vzdělaná.

A Ashley? Jako splašený kůň. Krásně dlouhá červená hříva, černé oči výrazná líčka, vždy nádherně namalovaná, oblíknutá a pesimisticky vtipná. Do puntíku vylíčí událost a takovou rychlostí, že z toho nemáte nic a zasmějete se tomu, i kdyby šlo o pohřeb vaší babičky. Jen co mi nesedí je, že má pořád stálého kluka, protože vypadá na holku, co spala s každým, ale právě tohle ona není, měla jenom tři kluky, což je o tři víc než já a o jednoho méně než Sára. Ashley je teď momentálně s Ericem a sluší jim to spolu, doufám, že čtvrtý kluk už nebude, protože Eric, je ze všech kluků s kterýma kdy chodila nejlepší a nejpřátelštější.

Tohle by měl být celý můj život, bohužel mi osud nedovolil, abych byla zajímavější, ale nestěžuju si, zrovna takhle mi to vyhovuje.

1. kapitola

Oddychla jsem si, když jsem skončila v závěrečné póze s umělým úsměvem. Lidé tleskali, křičeli, podporovali nás. Porota byla šestičlenná, plná mistrů, kteří měli ve tváři celkem spokojené výrazy, aby taky ne, našemu tanci se nedalo konkurovat, jeli jsme naprosto všichni stejně a nikdo nemůže tvrdit, že ne. Všude kolem nás byli lidé, lidé plni dojmu s kamerami v ruce, všude, všude kolem sálu ať jsem se podívala na jakoukoliv stranu, ale samozřejmě jenom tam, kam mé pediforní vidění dosáhlo, protože musím stát bez hnutí a s úsměvem na místě, tam všude byli lidi sice v tmě vedle osvětleného tanečního parketu, ale i tak jsem viděla každou rozjasněnou tvář, plamínky v očích, které mi potvrzovaly, že tanec byl nádherný, a to mi dodalo ještě mnohem víc sebevědomí. Stála jsem naproti porotě a viděla jejich radostné tváře, ve kterých šlo přečíst překvapení a dojem, aby taky ne, byli jsme naprosto sehraní, každý pohyb jsme jeli stejně, postavení bylo dokonalé. Slyšela jsem, jak mí spolutanečníci hlasitě vydechují po pětiminutovém rychlém tanci.

„Sáro tři sekundy! Dupni už konečně!“ okřikla Sáru - která nám měla dát dupnutím povel k úkloně – s úsměvem a bez pohybu rtů, ale i rozzuřeným tónem Ashley, která byla prohnutá přes Tomovu ruku a krev jí tekla do hlavy, až byla úplně rudá, stále však s neodolatelným úsměvem a s rozepnutým vršek, kterému bránila Tomova ruku ke spadnutí, takže zřejmě zase improvizovali s pózou, protože si toho Tom všimnul.

Sára konečně dupla a my se mohli všichni uklonit. Ashley měla dost velký náskok kvůli vršku, ale jinak jsme z parketu důstojně a zadýchaně odešli.

„Co to bylo za improvizaci?“ začala se smát Sára, když jsme dorazili do šatny si sednout na židle.

„No co, spadl mi vršek, Tom si toho všimnul, a tak mě shodil do náruče.“ Začala vyprávět Ashley a Eric si jí přitáhnul majetnicky k sobě.

„Nežárli.“ Vzala si jeho reakci Ashley s humorem. V tom, ale přišla učitelka a vlastně něco jako naše trenérka.

„Co to bylo Ashley?“ zeptala se s důvtipem.

„Máme strašně nekvalitní vrh kostýmu.“ Řekla, jak už je to zvykem pesimisticky, ale s humorem Ashley a všichni se začali smát.

„Na vyhlášení máme jít v kostýmu?“ zeptala se Tereza a všichni se podívali na učitelku.

„Tančit už nebudete, takže k čemu by to bylo?“ odpověděla učitelka. „Myslím, že byste měli jít kluci, holky se musí v klidu převléct.“ Dodala a otevřela dveře ven z šatny.

„Ale nám to nevadí.“ Hájila kluky Ashley a přitáhla si Erica ještě blíž k tělu.

„Na olizování a striptýz máte dost času u vás doma.“ Řekla s vtipem učitelka a snažila se vystrčit všechny za dveře.

„Co ty a Tom?“ zeptala se mě Ashley, když si sundávala vršek kostýmu.

„Co by?“ odvětila jsem jí a nasazovala si fialovou podprsenku.

„No, ty jsi si nevšimla jak na tebe kouká?“ zeptala se znovu podezřívavým tónem Ashley a i Sára na mě začala podezřele koukat.

„To říká ta, která dneska málem na parketu ztratila vršek kostýmu? Nechci vědět, jak se díval na tebe.“ Snažila jsem se z toho vybruslit, ale nepůjde to tak snadno.

„Bože ty jsi slepá!“ vtrhla do toho Sára. „Vždyť ten kluk by pro tebe i vraždil!“ dodatečně mě potom okřikla.

„Jenže já to po něm nechci a už vůbec nechci jeho.“ Bránila jsem se.

„Bello poslouchej. Já vím, že miluješ tanec, ale neměla by sis v srdci najít místo i pro něco, nebo spíš někoho jiného?“ Klekla si, přede mně Ashley a ruce mi položila na stehna. Byla už oblečená.

„Moje srdce není roztahovací a mně bohatě stačí, když jste se tam vešly vy dvě.“ S těmi slovy jsem chytla Ashliny ruce, které měla položené na mých stehnech a na obě dvě jsem se usmála.

„Nevím, jak ty Sáro, ale mně to bohatě stačí.“ Usmála se Ashley, zvedla se ze země a dala mi pusu na čelo. „Jsem spokojená, když jsem v jejím srdci společně s tancem.“ Dodala nakonec a začala skládat kostým, aby ho mohla dát na věšák a potom do vaku. „A navíc si myslím, že Toma nesnáší.“ Dodala později ledabyle.

„Počkat, ale pokud ho nesnášíš, tak proč s ním tančíš?“ zeptala se zmateně Sára a pozorovala mě.

„Výborně ovládá společenské tance.“ Usmála jsem se nevinně a začala si oblékat kalhoty.

„Takže ty ho svým způsobem zneužíváš.“ Prohlásila nakonec Ashley.

„Já za to nemůžu, že dobře tančí a navíc si myslím, že to jeho egu prospěje.“ Bránila jsem se už podruhé.

„V tom s tebou souhlasím, je šíleně namyšlený, ale zase právem.“ Začala mě hájit Sára.

„Holky vyhlášení! Ať už jste tam!“ křičela učitelka a vyháněla nás ze šatny. Byli jsme na mistrovství Ameriky, takže to tady bylo dost o nervy. Všude se chvěli tanečníci nervozitou, někteří i brečeli, protože něco v tanci pokazili a celkově všude vládnul strašný zmatek a nepořádek.

Ale jedna skupina tanečníků byla jiná. Tato skupina - kterou tvořilo dvacet čtyři tanečníku a tanečnic - byla naprosto klidná, ani známka nervozity, namyšlenost z ní přímo zářila a právě toto bylo její největší zbraní, tímto zastrašila konkurenci do kouta, všichni ve skupině věděli, že jsou dobří a dokazovali to tím, jak chodí po chodbě a kolem nich vládne chaos, který nevnímají. Ta skupina, kterou mám na mysli je z taneční školy Port dance school a já do té skupiny patřím a jsem na to hrdá!

Inspiraci jsem hledala ve svém vlastním životě, protože jsem doufala, že lidé, kteří tuto povídku budou číst si uvědomí, co mají, dokud to neztratí, a že pro ně nebude pozdě, něco změnit...

Doufám, že se Vám povídka líbí a zanecháte spoustu komentářů, jak kritické, tak i povzbudivé!:-*

SHRNUTÍ

Autor: Natali09 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nezapomeňte, že já tanec miluju! - Prolog + 1. kapitola: