Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nezapomeňte, že já tanec miluju! - 3. kapitola

25.02.2010 (08:15) • Natali09 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1366×

Čekala jsem na rozsudek smrti. Čekala jsem na něho, jako trestanec, který chce ven na svobodu a místo toho sedí u soudu.

„Je mi to líto,“ řekl nakonec sklesle doktor. Tohle jsem musela rozdýchávat.

„Nádech, výdech, Bello!“ říkala jsem si pro sebe, ale ani to nezabránilo mé hysterii. Rozklepaly se mi ruce, doktor to zpozoroval a mě začal kontrolovat. Už nikdy nebudu tančit! Už nikdy nebudu na parketu, předvádět se porotcům! Už nikdy nedostanu další medaili, nebo pohár.

„Raději půjdu domů,“ dostala jsem nakonec ze sebe klidným hlasem a postavila se na vlastní nohy, které mě neudržely, a já spadla na chladnou zem. Chvíli po pádu jsem cítila, že mi po tváři stéká krev a dál jsem už nevnímala vůbec nic.

Když jsem se probrala, ležela jsem na nemocniční posteli a měla jsem do sebe vpíchnuté různé hadičky. „Sakra,“ zaklela jsem a do pokoje vběhla Ashley a hned za ní Sára.

„Ahoj! Jsi v pohodě? Nechceš něco? Pití? Nemáš hlad? Nechce se ti jít na záchod?“ potopila mě vlnou otázek Ashley se Sárou a já na ně jenom civěla.

„Jsem v pohodě. Žiju!“ odpověděla jsem a pořád na ně zírala, jak idiot. Byla jsem ráda, že jim na mně záleží, ale tolik otázek mi nikdy ještě nepoložily. Do pokoje potom vtrhnul velký dav lidí. Lépe řečeno celá moje skupina. Všichni se ptali vlastně pořád na to samé, donesli mi květiny a něco sladkého, byla jsem z toho trochu nesvá, ale aspoň jsem se dobře pobavila. Začali mi sborově zpívat naší vymyšlenou písničku, vyprávěli jsme si všichni různé trapasy, a jelikož se většina z nich stala za dohledu ostatních, tak se tomu opravdu zasmáli všichni.

Bylo to bezva, zlepšili mi všichni náladu, kterou hned zkazila sestřička, když je musela odhánět, protože návštěvní hodiny skončily. Se všemi jsem se rozloučila a posmutněla. Možná se mi to všechno jen zdálo, možná se to nestalo a není to pravda. Možná budu pořád šťastně tančit. Bohužel jsem si všimla, že za každým slovem je právě slovo možná a to mě rozčilovalo. Náhle do pokoje vešel doktor Cullen se smutným výrazem.

„Jak se cítíš, Bello?“ zeptal se mě a snažil se ten smutný výraz překrýt.

„Celkem dobře až na váš umučený výraz, který se zbytečně snažíte překrýt,“ řekla jsem mu pravdu a on se nevinně a celkem nešťastně usmál.

„Budeš tady muset zůstat. Máš rozbitou hlavu, takže pro jistotu,“ potom se podíval na dveře a otočil se zpátky ke mně. „I zítra přijde ten dav lidí?“ ptal se mě naoko vážně a já pokrčila rameny. Chtěl odejít, ale já ho stihla ještě chytit za bílý plášť, abych přilákala jeho pozornost. Samozřejmě to zabralo, a tak se na mě nechápavě otočil.

„Pamatujete si, jak jste mi řekl, že mám tu nemoc, kterou neumím vyslovit a chybí mi zase něco, co si nepamatuju a nebudu moct tančit?“ zeptala jsem se rychle a takovou rychlostí, že to snad nemohl posbírat, ale podle jeho tváře mi rozuměl každé slovo.

„Bohužel ano,“ uznal a díval se na zem.

„Co by se stalo, kdyby jsem tančila?“ vyslovila jsem se konečně.

„Kdybys měla opravdu velké štěstí, tak na vozíčku skončíš do dvou měsíců a jsi na něm připoutaná do konce života, který by byl brzo, a kdyby ani to nepomohlo a ty bys mohla…“ ani větu nedokončil, když si všimnul mého ztrápeného obličeje. Vím, jaké slovo by následovalo a to mě ranilo. Nechala bych tu Charlieho samotného, ale zase bych tančila.

„Děkuju za vysvětlení,“ usmála jsem se, jak to jen šlo, ale doktor mi na to neskočil a posadil se vedle mých nohou.

„Myslím si, že ty a tanec patříte k sobě, ale když jde o tak vážnou věc, neměla bys už tančit,“ začal mluvit. Páni, jako můj táta.

„Ale já s tancem nemůžu přestat. Víte, jak jsou lidé závislí na drogách, nebo alkoholu a na všem tom ostatním? Já jsem závislá na tanci… Já… Já to prostě nedokážu,“ začala jsem vysvětlovat a doktor se nevěřícně zakroutil hlavou.

„Bello, Můžeš přijít o život a to si potom nezatančíš už nikdy,“ pořád naléhal doktor.

„Bez tance jsem mrtvá, chápete?“ Teď už jsem to nevydržela a slzy nechala stékat po tváři. Doktor si smutně povzdychl.

„Ani nemáš…“ dál už jsem mu nic nerozuměla, protože to řekl opravdu velmi potichu. Rukou jsem si setřela slzy. „Bello, prosím netanči. Bude to nejlepší rozhodnutí,“ promluvil doktor a hned na to potichu odešel.

Dveře se za ním zaklaply a hned na to jsem se já schoulila do klubíčka a začala vzlykat. Slzy mi tekly po tváři a zanedlouho to suché místo pod mou tváří, již nebylo suché, ale mokré, jako by tam někdo vylil vodu. Já ale nemohla udělat nic, co by mě potěšilo, vlastně až na…

Vstala jsem, což mým slzám nezabránilo, aby dál nepadaly. Postavila jsem se vedle postele, kde bylo spoustu místa na to, co jsem se chystala udělat. Ignorovala jsem všelijaké hadičky na těle a popošla ještě dál od postele. Hlava mě bolela, snad tak, jak ještě nikdy v životě, tak samo na tom byly nohy, ale jestli mi to mělo zvednout náladu, tak ať mi třeba nohy upadnou!

Udělala jsem výkop, k tomu přidala otočku, výskok, monsun krok s rukama, znovu otočku a… Dál nic. Ležela jsem na zemi, protože mě tělo zradilo, ale hned na to mě někdo zlehka chytil za ramena a postavil mě na nohy. Měl ledové ruce, jako smrt, tak jsem se otočila, když v tom jsem uviděla tu nejkrásnější tvář na světě. Hnědé, možná narezlé vlasy, bílý obličej a ty oči. Počkat! Takové má i doktor! „Neudělala sis nic? Předpokládám, že ten pád na zem nebyl v tvojí sestavě plánovaný,“ usmál se a zároveň se strachoval. Sakra! On to viděl!

„Já… Já… Neřekneš to na mě, že ne?“ zpanikařila jsem, protože kdyby se to dozvěděly sestry a doktoři.

„Ne, neboj. Ale měla by sis lehnout,“ usmál se a potom mě vzal do náruče. Dost mě to zaskočilo, ale jakmile mě položil na postel, bylo všechno v pořádku.

„Díky,“ dostala jsem nakonec ze sebe, protože jsem vůbec netušila, co mám říct. Cizí kluk, vezme mě do náruče a položí na postel, mhm;  úplně vím, co si o něm mám myslet.

„Promiň, že jsem se nepředstavil. Jsem Edward Cullen, těší mě,“ představil se a podal mi ruku.

„Isabella Swanová, ale říkej mi Bella,“ úsměv jsem mu oplatila, i když to bylo hodně náročné a taktéž mu podala ruku. Ouha, jeho ruka je jako led. Trochu jsem nadskočila a ruku odtáhla. „Ty jsi syn doktora Cullena?“ Tohle byla dost blbá otázka. Jasně, že je!

„Jo, jsem a myslím, že budu s tebou chodit na školu,“ odpověděl mi s úsměvem, ale já zase posmutněla, čehož si všimnul. „Co se děje?“ zeptal se v rychlosti.

„Já na školu asi už chodit nebudu,“ povzdechla jsem si a Edwardova tvář měla stejný výraz, jako ta doktorova.

4. kapitola

Autor: Natali09 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nezapomeňte, že já tanec miluju! - 3. kapitola: