Přemýšleli jste někdy nad tím, jak by to dopadlo, pokud by se Bella v Rozbřesku neudržela a Charlieho proměnila? Mně to vrtalo hlavou dosti dlouho, takže přináším novou kapitolovku o nesmrtelném životě náčelníka Swana. Jak bude reagovat, až zjistí, v co se proměnil? A najde někoho, kdo s ním bude ochotný sdílet věčnost? Čtěte a dozvíte se... :)
26.03.2011 (18:00) • Squirl45 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1760×
(Bella)
Věděla jsem, že to nedokážu. Charlieho pach mě zevnitř bodal do krku a já jsem nedokázala myslet na nic jiného než na uhašení té děsivé žízně.
Už po tolikáté jsem děkovala bohu, že mi Edward nemůže číst myšlenky. Takhle budu tu lahodnou krev moci ochutnat bez větších problémů.
Jako v transu jsem položila Renesmé vedle sebe na pohovku. Koutkem oka jsem pozorovala, jak se mě Edward snaží chytit za rameno, ale snadno jsem se mu vytrhla. Pak už v cestě k tepně přede mnou nic nestálo.
Celé se to odehrálo během zlomku sekundy. Charlie ani nestačil pochytit, co se děje, a už jsem ho držela pod krkem. Vrhl na mě pohled plný strachu. Strachu a… bolesti? Ignorovala jsem to a konečně prokousla tu jemnou blanku, která jediná mě dělila od uhašení plamenů.
Nezajímalo mě, že právě zabíjím vlastního otce. Jediné, co jsem dokázala vnímat, byla krev.
Cítila jsem, jak mě někdo chytá za obě paže. Trhla jsem jimi a slyšela za sebou zvuk tříštícího se skla, jak do něj narazilo kamenné tělo.
Pak se ale ozval křik. Zvuk, při kterém se mi mrtvé srdce svíralo smutkem, touhou utišit ten nešťastný hlásek. V jedné vteřině jsem se skláněla nad bezvládným tělem a v druhé už držela Renesmé v náruči a snažila se jí uklidnit. Věnovala mi ustrašený pohled a přitiskla ručku na tvář.
Při tom pohledu jsem potichu zavrčela. Upírka, která se vrhla na Charlieho, jsem přece nemohla být já.
Ale byla, a tělo na zemi toho bylo důkazem. Klesla jsem na kolena, s jistotou, že tentokrát už mě žádná krev zajímat nebude.
Charlie slabě zacukal víčky, ale pak začal křičet.
Ne, můj bože. To se nesmí stát…
„Bello, nemohla jsi za to. Není to tvoje vina.“ Slyšela jsem medový hlas. Ale samozřejmě, že to byla moje vina. Ať už Edward říkal cokoliv, to já zavinila scenérii přede mnou.
To já zavinila nesmrtelnost mého otce…
(Charlie)
Teď, když jsem věděl, že mě celou dobu tahali za nos, měl jsem vztek. A oprávněný. Jak mi mohli takhle lhát? Co jsou vůbec zač? To dítě, Renesmé…Byla to Bellina dcera, tím jsem si byl jistý. Ale jak mohla tak rychle…
Atmosféra v místnosti se změnila. Podvědomě jsem cítil nebezpečí, sálající z Bells. Dívala se na mě tak nějak zvláštně… Jako lovec na svou kořist.
Všechno se najednou seběhlo tak rychle. Viděl jsem míhavé pohyby, Cullenovy, kteří se snažili mě odstrčit. A pak Bellin obličej. V jejích očích bylo vepsáno utrpení a hlad. Pomalu sklonila hlavu…
Všechno pohltila tma. Vědomí jsem se vzdal bez boje. Nemělo by to smysl, a já navíc ani vnímat nechtěl…
Realita se přihlásila s nepříjemnou bolestí. Tak pálivou, že jsem musel křičet. Slyšel jsem nějaké hlasy, ale nedokázal jsem vnímat jejich obsah. Krev mi v žilách divoce pěnila, docházel mi kyslík a ta děsivá bolest pořád nepřestávala.
Bylo to jako peklo. Ne, bylo to horší, mučivější. A smrt pořád nepřicházela…
Po čase se to trochu změnilo. Ne k lepšímu, ale i tak to byla vítaná změna. Uvolnily se mi konečky prstů, dokázal jsem pohnout rukou. Už jsem si ani nepřipadal ochraptělý z křiku.
Ale plameny se stáhly hlouběji do srdce. Přece jenom si pro mě přejde smrt. Najednou mi to přešlo tak definitivní…
Srdce několikrát poskočilo a pak utichlo úplně. Takhle vypadá smrt?
„Tati, slyšíš mě?“ Ten hlas jsem poznával, ale nedokázal jsem říct, proč je mi tak povědomý. Určitě jsem ale nikdy neslyšel krásnější. Zněl jako tisíce zvonečků, navzájem ladících jako ta nejkrásnější hudba.
„Charlie, nic se neděje. Pokud se na to cítíš, můžeš pomalu otevřít oči.“ Tenhle hlas se mi nelíbil. Zavrčel jsem.
„Všechno ti vysvětlíme, tati. Teď ale zůstaň v klidu.“ Bezděčně jsem znovu zavrčel. Nemohl jsem si vzpomenout, odkud ten hlas znám.
„Já… omlouvám se. Prostě jsem se neudržela, a…“ Někdo začal vzlykat. Automaticky jsem chtěl ten hlas utišit, ale zároveň jsem nedokázal ovládat tělo, aby fungovalo podle mých příkazů.
Po chvíli jsem pohnul víčkem. Ale to nestačilo, protože hlas dosud usedavě plakal. Slyšel jsem, jak ho někdo utěšuje.
To bylo špatně!
To já se o něj měl postarat, kvůli mně byl jeho majitel tak nešťastný. Konečně se mi podařilo ovládnout se.
Otevřel jsem oči…
Autor: Squirl45 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek New strange life - prolog:
Zase komentuji mezi posledními , tuhle povídku jsem tady viděla hodněkrát a když jsem narazila na tvé shrnutí musela jsem si ji přečíst. Je to zajimavý nápad, a jsem ráda, že se Bella v knížce udržela. Takže jdu na další
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!