Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » New Immortal life - kapitola 1 - počátky

11.06.2009 (18:00) • Marianne • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2130×

„Kdo jsem?"

Tak to bys jste určitě chtěli vědět...

Je to otázka nad kterou přemýšlím již dlouho. A zrovna ted sedím v letadle a vracím se zpět domů.A nutí mě to přemýšlet nad mou minulostí. Nad minulostí, která mě neustále pronásleduje.

Tak abych začala od začátku :

Nejspíš bych se měla představit. Jmenuji se Isabella Maria Swan Volturi, ano Volturi. Mé jméno nese to obávané příjmení ve světe upírů. A je mi navždy 17 let, věk který je mým prokletím. Nejsem součástí gardy Volturiových, dalo by se říct že jsem spíš členem rodiny, jsem vyvolená. Pro Ara jsem nepostradatelná, a právě moje výjimečnost se mi občas vymstí.

Jak jsem řekla, když je mi navždy 17 tak taky vypadám na 17 let. Postavu mám skoro jako každý jiný upír, štíhlá s normální výškou. Mám dlouhé, husté hnědé vlasy které mi sahají až do poloviny zad, jejichž konečky se neposedně kroutí. A můj obličej? Plné rudé rty, bílá mramorová plet a krásně modré oči. Ano, modré oči, i v tom jsem výjimka. Ostatní upíři mají rudé , krvavé oči, a právě já mám neobvykle modré. Většina tvrdí že jsem i na upíra krásná , ale já si to nemyslím, já na sobě nevidím nic krásného.

Tak abych začala se svým příběhem:

Počátky mé minulosti se odehrávají ve 20.století. Bylo mi zrovna 8 let, když jsem přišla o svou rodinu. Vyrůstala jsem v Anglii na venkově, ale zrádný požár mě připravil o mé štěstí. Nezbylo nic jiného než mě, sirotka dát do dětského domova. Mé dětství nebylo vůbec krásné, málo hraček, nepřátelské chování ostatních dětí a nepřátelskost vychovatelek. Celých 10 let jsem se těšila pouze na jeden den, den mých 18.narozenin, na mou svobodu. Zbýval pouze jeden týden, dny ubíhali velice rychle a již bylo 28.2. Ten den jsem si sbalila pár svých věcí, mezi nimi byla i má jediná panenka a kamarádka, jediná vzpomínka na mou bývalou rodinu. Odešla jsem hned po obědě, na cestu jsem dostala pouze pár liber a takovou starou obálku, kterou jsem si dala na dno mé tašky. Koupila jsem si jízdenku do Londýna a odjela jsem. Sice jsem byla štastná že jsem volná, ale dříve jsem si ani neuvědomila co budu dělat dál. Musím si najít práci abych se uživila a nějaké to bydlení.

Týden po mém pobytu v Londýně, kdy jsem pracovala v jedné ne moc luxusní kavárně na rohu ulice, jsem věděla že můj život nemůže být nikdy lehký.

Byl opět jeden z deštivých dnů, a já jsem jako vždy pracovala. Těsně před dvanáctou hodinou, kdy v kavárně skoro nikdo nebyl, se otevřeli dveře a dovnitř vstoupila žena. Byla krásná, ne jako ostatní zákazníci, krásné šaty, postava a dokonce i způsob jejího pohybu byl elegantní. Vybrala si jeden ze stolů v úplném koutě místnosti a usadila se. Nevím, kde se to ve mně vzalo ale chtěla jsem o ní vědět víc informací. Přešla jsem k ní a slušně se zeptala: "Dobrý den. Co si budete přát? „ Usmála se, a pokynula mi at si sednu a pak promluvila, její hlas byl jako zvonkohra: „Ráda tě poznávám Isabello. A co bych si přála? Přála bych si lepší život pro tebe. Má rodina, která žije v Itálii by tě ráda poznala. A tak tě chci poprosit, zdali by jsi chtěla odjet se mnou do Itálie, a když se budeš chtít vrátit zpět, tak ti zaplatím i zpáteční cestu. Tak co na to říkáš? „

Nevím proč, ale byla jsem jí uchvácena. Toužila jsem poznat její rodinu a tak jsem já bláhová odpověděla „ANO". Dala jsem výpověď v kavárně, a společně jsem se vydali sbalit pár mých věcí.

Cesta do Itálie trvala zhruba týden, týden zatím mého lidského života. Cesta z pobřeží do Voltery byla kočárem trochu delší, takže nám zabrala 3 dny. A pak nadešel ten den, den kdy jsem se setkala se svou novou rodinou. Celé město mělo kolem dokola hradby, a uprostřed města byl velký a tajemný hrad. Před hlavní branou byli dva muži, nejspíš stráže. Pozdravili nás a my jsme postupovali dále do hradu. Přešli jsme přes velkou chodbu až ke kovovým a velkým dveřím. Zde mě Heidy nechala počkat a sama vešla. Musím uznat že jsem byla nervózní, ale ani jsem se nějak nebála. Což byla chyba!

Dveře se otevřeli a já vstoupila do temné místnosti. Svítili zde pouze svícny a na konci byli tři trůny. Na těch trůnech seděli tři muži. Všichni v místnosti byli krásní, a všichni mě sledovali. Někteří se zájmem a jiní s nenávistí. Nejvíce mě sledoval ten muž co seděl na prostředním trůnu. Když si všiml mého pohledu, tak prolomil to ticho a promluvil: „Vítej Isabello Swanová, dcero Charlieho Swana. Jsem Aro, Aro Volturi a jsem pánem tohoto města a hradu. Samozřejmě se mnou vládnou ještě mí bratři Caius a Marcus. Víš Isabello, tebe jsem dlouho hledal, velice dlouho. Jsi klenotem své rodiny, máš velký talent. A tak mi nezbývá nic jiného než tě učinit jednou z nás."

Vůbec jsem nechápala smysl jeho slov.Učinit jednou z nás?jak to myslel?

A pak jsem to pochopila, dřív než jsem mohla vykřiknout na mě skočil a přiložil svá ústa k mému krku, lépe řečeno k mé krční tepně.

Jediné co jsem cítila byla bolest, velká bolest. Přišlo mi to jako bych se propadala do temnoty a pak nic již nebylo. Nejspíš jsem umírala a konečně budu mít klid, setkám se s svou rodinou.

Ale pak jsem cítila hroznou bolest, celé mé tělo bylo v plamenech. Prostupovalo to všude, až do konečků mých prstů. Nevím čím jsem si zasloužila tuto bolest, ale snažila jsem se nevnímat. Po nějaké době bolest začala pomalu ustupovat a připadalo mi že se soustředí pouze na jedno místo. A to místo bylo moje srdce. Slyšela jsem jeho zrychlený tlukot a pak se to stalo. Mé srdce naposledy odtlouklo a bylo ticho....

Něco mě nutilo otevřít oči a tak jsem je otevřela. Ležela jsem na posteli v nějaké místnosti a můj zrak byl dokonalý. Viděla jsem každé smítko prachu v místnosti a pak jsem ji před sebou uviděla. Před postelí  stála Heidy a usmívala se na mě. Chtěla jsem si stoupnout a tak jsem během ani ne vteřiny stála. Byla jsem uchvácena svou rychlostí, dokonalostí zraku a sluchu.

Heidy si mě prohlížela a pak promluvila: „Vítej Isabello ve svém novém životě. Ted jsi stejná jako mi všichni tady na hradě. Já ti ted nebudu vše vysvětlovat. Pouze si obleč tyto šaty které jsem ti sem položila a přijd za mnou. Budu čekat přede dveřmi.

Ty šaty byly nádherné, byly celé tmavě modré a byly z hedvábí. A tak jsem si svlékla své staré šaty a oblékla jsem si ty krásné modré. Hned u skříně bylo velké zrcadlo, přešla jsem k němu a nemohla jsem věřit vlastním očím. Byla jsem nádherná, dokonce jsem se mohla rovnat s Heidy. Až na mé oči, ty jediné byly to děsivé, byli celé rudé. Rudé jako krev.

Rozhodla jsem se že to nebudu řešit a vyšla jsem na chodbu, kde na mě čekala Heidy. Odvedla mě až do nějaké věže a tam mi řekla at vejdu dovnitř, tam že na mě čeká Aro.

Aro tam na mě čekal a celou noc jsme si povídali. Vše mi vysvětlil, vysvětlil mi že již nejsem člověk ale někdo dokonalejší. Že jsem upír!

Prý mám dokonce velký talent, který má málokdo. Ale že se to teprve musí projevit. Konečně jsem byla jedinečná.Konečně jsem měla svou rodinu a domov. A konečně jsem se stala součástí něčeho důležitého....

Autor: Marianne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek New Immortal life - kapitola 1 - počátky: