Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » New face - 1. Kapitola

27.05.2010 (07:00) • Tynkaul • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 542×

1. Kapitola

Ráno jsem se probudila překvapivě v pohodě. Nálada se mi zlepšila a já měla konečně zase jednou chuť žít. Navíc svítilo sluníčko, což tady ve Forks není moc obvyklé. Chtěla jsem toho využít, a protože bylo teprve půl sedmý ráno, měla jsem dost prostoru. Byl druhý den prázdnin a svítilo sluníčko. Dopřála jsem si ranní sprchu a svou dobrou náladu jsem potřebovala ukázat světu. Vlasy jsem si vyfénovala do lehce vlnitých pramenů a dozadu si připnula sponu. Byla to zázračná spona, tedy alespoň to říkala moje prateta. Jenom škoda, že už před sedmi lety, zemřela. Měla jsem ji opravdu ráda. Vlastně to byla moje jediná pokrevní příbuzná, kterou jsem kdy poznala. Navíc mám dojem, že o tom, co se se mnou teď děje, měla páru. Vsadila bych krk na to, že by mi dokázala poradit. Jenže to už je pozdě. Když jsem byla malá, vyprávěla mi o mocných čárách a kouzlech a o nadpřirozených bytostech… Nikdy jsem jí nevěřila, ale co když mluvila pravdu? Ne, to není možné, ale zase… zatřepala jsem hlavou, abych zahnala ty myšlenky a s vervou jsem se vrhla do krásného dne. Když jsem usoudila, že už bylo dost času věnováno mému zevnějšku, namířila jsem si to o patro níž, do kuchyně. Měla jsem příšerný, do nebe volající hlad, ale nějak jsem nemohla přijít ničemu na chuť. Nakonec zvítězila míchaná vajíčka. Ukuchtila jsem si tři. Naaranžovala a přidala ještě nějakou tu barevnou zeleninu, aby to vypadalo ještě lépe. Vonělo to nádherně, ale ta chuť… po prvním soustu se mi zvedl žaludek.

„No tak, Alice, přeci musíš něco sníst!“ přemlouvala jsem se, a i přes velkou nechuť jsem spořádala celý ten talíř. Znechuceně jsem prázdný talíř hodila do dřezu a šla si do koupelny vypláchnout pusu. Nevadilo mi to. Měla jsem dobrý pocit, že nebudu další den bez jídla, takže zvítězila spokojenost.

„Co teď?“ pomyslela jsem si, když se za mnou zabouchly, vchodové dveře. Nevím proč, ale i přes to, že tady bydlím od mých šesti let, vlastně zdejší okolí moc neznám. Vydala jsem se tedy do lesa. Věděla jsem, že tam někde je ukrytá odpověď na moje otázky. Možná, že najdu jenom zklamání, ale bez boje…

Jakmile mě ukryly první větve, dala jsem se do běhu. Běžela jsem a ten pocit osvobozoval. Už tak skvělá nálada se ještě zlepšila. Snad jsem se zbláznila? I kdyby, nic není lepšího, než si pořádně zaběhat. Už jsem si začínala zvykat, na ty všechny zvuky a pachy a ty detaily, které jsem viděla… Snad jsem si zvykla i na tu rychlost. Vlastně to nebylo zase, až tak špatné, jenom ty občasné záchvaty a ta nechuť k jídlu. Náhle jsem se zaškobrtla a i přes mé vylepšené smysly jsem už nemohla nic dělat. Viděla jsem, jak padám a dokonale jsem viděla všechny kameny a trní a hlínu a větve… na které mé tělo dopadalo.

„Au!“ zaskučela jsem a pomalu jsem se zvedala. Hlava mi jenom drnčela, a když jsem si přiložila ruku na čelo, zjistila jsem, že se mi z něho řine potok krve. Vlastně jsem měla po celém těle odřeniny a oděrky…

„Co to…“ vydechla jsem úžasem. Ranky se začaly zacelovat. Sledovala jsem, jak se celkem rozsáhlá odřenina na koleni zaceluje a po pár vteřinách po ní nezůstalo nic víc, než špinavá krvavá skvrna. Sáhla jsem si na čelo a tam, stejně jako všude jinde nic.

„Páni.“ Byla jsem z toho unešená. „Takže já jsem i super rychle uzdravující se,“ pousmála jsem se a zvedla jsem se z té prohlubně, kterou jsem svým pádem způsobila. Ještě jsem se pousmála a vydala se dál. Zatím jsem toho teda moc neuběhla. Vydala jsem se tady rovně. Ano, rovně. Nemám smysl pro orientaci, takže světové strany mi nic moc neříkají. Po několika kilometrech, ve kterých se neobjevilo, ani nestalo nic zvláštního, mě tahle procházka přestávala bavit. I když, vlastně bylo štěstí, že jsem přišla vůbec na něco.

„No tak, ještě kousek,“ říkal mi můj šestý smysl. Poslechla jsem ho a vydala se rovnou za nosem. Jenomže v tom se změnilo něco. Něco v ovzduší. Nevím, co, ale ucítila jsem zvláštní pach. Byl už takový vyčichlý, ale přesto zřetelný. Byl to takový zvláštní nasládlý pach a čím jsem šla dál, tím se zvětšoval. Nakonec jsem objevila dům. Stál tam. Velký, bílý dům s většiny s prosklenými stěnami. Byl to nádherný dům. Musel patřit nějaké bohaté rodině, jenomže komu? Tady, ve Forks si nikdo nemohl pořídit o nic lepší bydlení, než máme my a tohle… to je přímo luxus. Navíc, kdo by stavěl dům tady? Uprostřed lesa? To se mi nezdálo, a i přes pomyslný zákaz jsem se vydala ještě blíž. Nezdálo se, že tu někdo bydlí.

„Haló!?“ zkusila jsem nejistým hlasem. „Je tu někdo?“ nic. Udělala jsem tedy ještě krok a moje noha spočinula na prvním ze šesti schodů, které vedly k hlavním dveřím. V ten okamžik mnou projel záblesk. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Hlavou mi projela vzpomínka. Ne však moje.  Ale stála jsem tam já. Nebo spíš žena, která vypadala navlas stejně, jako já. Stála jsem, nebo spíš ona v tomhle domě. Byla jsem kuchyni a za ruku mě držel jakýsi muž. Byl nádherný a já k němu něco cítila. Ona k němu něco cítila. Snad to byla láska? Nevím, nikdy jsem jí nezažila, ale ano, takhle si lásku představuji. Ten muž mě držel za ruku a za kuchyňskou linkou stál další muž, který mi mával kuchyňským nožem. Vedle něho stála žena a něco mi povídala. Slovům jsem však nedokázala porozumět. Jako bych byla hluchá nebo co. V místnosti stála ještě jedna žena, blondýna a ještě jeden muž. Všichni byli neuvěřitelně krásní a dokonalí. Celá situace vypadala, jako kdybych já, nebo spíš ona, byla na návštěvě a oni jako rodina mě vítali v jejich domě. Potom tak vize, skončila. Zmocnil se mě strach a raději jsem utekla.

Doma, jsem dostala samozřejmě vynadáno, že jsem nic neuvařila, a že jsem odešla bez ohlášení, a že jsem přišla pozdě… Zdálo se to divný, vždyť jsem odcházela okolo osmý ráno a vrátila jsem se až teď, a to je půl sedmý večer. Nic jsem neříkala a po zbytek večera jsem zůstala ve svém pokoji. Musela jsem přemýšlet. Co se to stalo? Měla jsem strach, ale vrátit do toho domu se zdálo jako jediné možné řešení. Teda pokud chci vědět, co se se mnou stalo. Raději jsem šla brzy spát. Ještě jsem vzpomněla na jídlo, ale při pomyšlení na ty vajíčka…

„To raději umřu hladem,“ zašeptala jsem a snažila se dopodrobna znova vybavit tu vizi, tu vzpomínku, která mnou projela dneska odpoledne. Nechtělo se mi ještě spát. Vlastně nepotřebuji spát téměř vůbec, zjistila jsem za poslední dny. Tak jednou za týden usnu, ale jinak, jakoby… nevím co.

Bylo asi okolo půl třetí ráno a já stále seděla na posteli. I přes tmu jsem dokonale viděla. Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem se vydala ven.

„Máma mě zabije, jestli to zjistí,“ zkoušela jsem sama sebe ještě přemluvit, ale nešlo to. Něco mě táhlo zpátky, k tomu proklatému místu. K tomu domu.

Autor: Tynkaul (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek New face - 1. Kapitola: