Isabella je upírka, která si živí lidskou krví. Jednoho dne potká Culleny, mezi kterými bude její sestra Alice. Jenže ta si na nic nevzpomíná. A tak se jí to Bella bude snažit dokázat. Podaří se jí to, anebo jí Alice nikdy neuvěří?
24.07.2010 (17:00) • Banna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1421×
Milý deníčku,
vlastně ani nevím, proč jsem si tě začala psát. Ale nejspíš proto, že jsem pořád sama. Už dlouho jsem neměla nikoho, komu bych mohla říct, co mě trápí. A tak jsem si koupila tebe, malý modrý sešitek v tvrdých deskách. Ale asi bych se ti měla představit. Jmenuji se Isabella Swan, ale nemám ráda, když se mi říká Isabella, takže mi říkej jen Bello.
I když ty mi toho asi moc nepovíš, co. Jsem už přes 60 roků upír, ale to nevím přesně. Nějak jsem to všechno přestala počítat, což mi připomíná, že jsem se dnes v obchodě zapomněla podívat na datum. Takže si teď nějakou dobu budeš muset na něj počkat. Nemám totiž moc odvahu chodit mezi lidi. Přeci jenom se živím lidskou krví. A jak by ti bylo, kdybys měl všude kolem sebe ten nejlahodnější inkoust a nesměl si dát.
No jo, přiznávám. Jsem asi trošku nenormální. Když jsem byla ještě člověk, každý to o mě říkal. Prý mám strašně bujnou fantazii. No jo, měli jsme to zkrátka v rodině. Nemyslím to s tou bujnou fantazií, ale to s tou nenormálností. Třeba moje sestra občas viděla budoucnost, teda alespoň jsme si to mysleli, a taky strašně ráda nakupovala. Tak strašně moc mi chybí. Byla to osoba, kterou jsem měla na světě nejraději. A pak mi zmizela. Odešla a už se nikdy nevrátila. No neodešla, spíš ji odvedli. Pamatuji si to přesně. Byl to den jako každý jiný. Byly jsme společně na zahradě a probíraly jsme takové ty holčičí věci a smály jsme se. A pak se najednou na její tváři objevil nepřítomný výraz. Začala jsme s ní cloumat a pamatuji si, že jsem jí dala dvě facky. Z každé strany jednu, pro jistotu. Tyhle její stavy už jsem dávno znala, ale měla je jen sem tam. A potom jsem v její tváři uviděla zděšení. Byl to strašný pohled. Pro mě zatím ten nejhorší na světě. Sice nevím, co tenkrát viděla, ale pak se na naší zahradě objevil muž, chytil ji a odnášel ji pryč. Obě jsme křičely, ať ji pustí, ale on na to reagoval tím, že se rozběhl, běžela jsem za ním, jenže on vběhl do lesa a bylo to, jako by se po nich slehla zem. Nikde nebyli. Ani on a ani moje sestřička. Běžela jsem potom domů a všechno to vyklopila mámě a tátovi. Nechali svolat pátrání. Hledali ji asi týden. A pak toho nechali. Řekli, že to nemá cenu. Nechápala jsem to, jak mohli něco takového říct. Pamatuju si, jak jsem na ně křičela:
„Co když teď leží někde venku a potřebuje pomoc. Doufá, že to mi jí pomůžeme, protože jsme její rodina, protože já jsem její dvojče, člověk, se kterým se zná už skoro 18 let a povídala si s ním už u maminky v bříšku. Nemůžeme ji v tom nechat. To my ji musíme pomoct.“
„Já vím. Jenže kolikrát jsem jí říkal, aby si to o svých nesmyslných vidinách nechala pro sebe, ale ona ne. Nechoďte tam, spadne to! Sakra. Měla si to nechat pro sebe,“ rozčiloval se táta. A nejhorší na tom bylo, že měl pravdu. Neměla o tom, že vidí budoucnost, nikomu jinému než nám, říkat. Pamatuji si na to, jak jsem si z ní ze začátku dělala srandu. A naši se báli o jej zdraví. Nevěřila jsem jí a myslela si, že si vymýšlí. Ale později se ukázalo, že nekecá. Její vize sice přišly jen sem tam, ale vždycky byly pravdivé.
Rodiče ji sice hledat přestali, ale já ne. Utekla jsem večer z domu a hledala ji. Hledala jsem ji úplně všude. Jenže už jsem ji nikdy neviděla. Místo toho jsem našla jednoho fakt divného chlapa. Byl bledý a jeho oči měly rudou barvu. Teď už vím, že to byl upír. To on mě přeměnil. To on mě připravil o možnost mít děti a vnoučata. A já jsem chtěla mít velkou spoustu dětí. A až toho chlapa jednou zase potkám, tak ti slibuju, že ho zabiju. Zabiju ho, šmejda. Je pravda, že nevím, jak se jmenuje, ale stejně ho jednou zabiju a to pěkně pomalu. Utrhám mu jeho ručičky, nožičky, a to všechny tři nožičky a taky mu vytrhám ty jeho dlouhý blonďatý vlasy, pěkně jeden po druhém. Už abych ho potkala. Není to, že bych ho hledala, to ne. Něco mi říká, že se jednou stejně potkáme. Tak proč bych si dělala práci s hledáním.
Ach jo, kéž by teď tady se mnou bylo moje dvojčátko. Určitě bych se nenudila. Chodily bychom spolu nakupovat a pořád bychom si spolu povídaly, třeba o tom, kdo se nám líbí. A chodily bychom spolu na lov. Ale ne jenom svačinky, ale taky pěkných upírů. Což mi připomíná, že mám hlad. Mám už strašný hlad. Půjdu si někoho ulovit. A to jen tak někoho. Ulovím si pěkného, svalnatého a hlavně voňavého borce. Tak zatím.
Potom, co jsem si svůj dnešní zápis přečetla, jsem si uvědomila ještě jednu věc a připsala pod to ještě jednu větu.
A kdybys to náhodou nevěděl, tak moje sestra se jmenovala Alice.
Doufám, že se vám to alespoň trošku líbilo a budu vděčná za každý komentář...
Autor: Banna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Nevzpomínám si... - Prolog:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!