Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyzpytatelnost - Kapitola Třetí Odhalení

23.10.2009 (16:45) • Daybreak • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1339×

Po škole jsem se děla na lavičce a kouřila. Jako první si ke mně přisedl Edward. Smutně jsem se ušklíbla. Zas mi bylo zle. Nejhorší na tom je, že hned dva dny po sobě.

„Na co myslíš?“ zeptal se.

„Proč tě to zajímá?“

„Jen tak.“ usmál se tím svým pokřiveným úsměvem.

Bylo mi s ním dobře a já se o něj opřela. Za prvé jsem chtěla a za druhé bylo mi maličko víc zle. Ale všechny léky co jsem měla, jsem si vzala. Asi budu muset zajít do nemocnice. Cítila jsem, jak ztuhl. „Neboj se, mě neublížíš,“ zamumlala jsem.

Trhnul sebou. „Cože?“ jeho hlas zněl šokovaně.

„Vím, co jste zač,“ zašeptala jsem.

„Jak?“ zeptal se.

„Nechceš to nechat na jindy? Chci jen na tobě odpočívat, pokud ti to nevadí,“ ušklíbla jsem se.

„Nevadí,“ vzal mou hlavu do rukou. „Hrozně se mi líbíš Bell´s,“ usmál se a mě se málem zastavilo srdce.

„Taky se mi líbíš,“ chtěla jsem se usmát, ale moc se mi to nepovedlo. Lehce, opravdu jemně mě políbil na rty a mým tělem se rozletělo hejno motýlků.

„Jupí!“ ozvalo se za námi. To byla Alice. Smála se jak sluníčko. „Já to věděla,“ usmívala se na celé kolo. Všichni vypadali tak nějak šťastně a já se zamračila. Moje budoucnost není tak růžová. Jak si všichni myslí.

„Bell´s o nás ví,“ usmál se Edward.

„Jak?“ zeptala se šokovaně.

„Jinde,“ zašeptala jsem. A zapálila si další cigaretu, protože ta první mi dohořela.

„K nám,“ řekla Rosalie velitelským hlasem.

Posedali jsme do aut a vyrazili. Já jela sama a mířila jsem za nimi.

Bylo zvláštní, že doma byli všichni Cullenovi.

„Ahoj,“ pozdravila jsem.

„Ahoj Isabello,“ usmál se Carlisle. „Jak ti je?“

„Děkuji za optání, jde to.“ vyhnula jsem se odpovědi.

„Ví, kdo jsme?“ vyhrkla Alice.

„Vážně?“ zeptala se Esme, ale takovým tónem, kterým se mě snažila označit za choromyslného.

„Vážně,“ zavrčela jsem. „Jste upíři. Už jsem se s jednou upírkou v dětství setkala. Nebojte, živila se pouze zvířecí krví, jako vy.“ Vypadali šokovaně.

„Kde ses s ní setkala?“ zeptal se Emmett.

„Můžu si zapálit?“ zeptala jsem se nejdřív. Carlisle a Esme se zatvářili odmítavě, ale Rose mi přinesla popelník.

„Neměla bys kouřit, jsi mladá,“ napomenul mě Carlisle.

„Ale huš, budu žít tak dlouho, jak je mi určeno a cigarety mě nezabijí, to mi věř,“ odfrkla jsem si.

Zapálila jsem si. „Setkala jsem se s ní na Aljašce. Když mi bylo devět let. Byla krásná.“

„Hm, vzpomeneš si na ni? Nevíš, jak se jmenovala?“ ptala se zvědavě Esme.

„Nevím, jak se jmenovala, jen jsme si povídaly. Asi jsem byla dost přemoudřelé dítě,“ ušklíbla jsem se.

Všichni se zasmáli. Vypadali tak šťastně. Rodina andělů.

„Alice vidí do budoucnosti, ale tvou budoucnost nevidí,“ řekl Jasper. „Všichni máme nějaké schopnosti. „Edward čte myšlenky, ale tobě nedokáže. Já dokážu ovlivňovat emoce, Esme, její dar je láska, Carlisle soucit, Rose krása a houževnatost a Emmett má hodně síly i na upíra.“

„Děkuji, že jsi mi to řekl,“ ušklíbla jsem se. „Je na čase abych jela domů,“ a zvedla se. Šel se mnou jen Edward, všichni se mnou krásně rozloučili.

Před autem mě políbil a řekl, že přijde v noci. Kývla jsem a rychle se rozjela pryč. Začínalo být mi, zase zle. Došla jsem domů a hned usnula. Probudila jsem se, až druhý den v poledne. Bylo mi zle. Strašně zle. Vyzvracela jsem obsah svého prázdného žaludku a ztrápeně vlezla do postele.

Takhle to pokračovalo ještě tři dny, než se Charlie rozhodl mě vzít do nemocnice. Ale já věděla, že je to zbytečné. Tohle byla má konečná.

V nemocnici na příjmu byl Carlisle. Dala jsem mu akorát papíry od ostatních lékařů. Ptal se mě na spousty věcí, ale můj mozek to nepobíral. Přede mnou byla jen temnota. Probrala jsem se jakžtakž na pokoji. Ležela jsem v posteli a jen tak přemýšlela. Byla jsem ráda, že mi Charlie zabalil notebook a sešit s tužkami. Nemohla jsem spát a tak jsem vzala sešit a začala jsem kreslit. Namalovala jsem louku, na které jsem byla první večer a na té louce bylo sedm mých andělů. Pečlivě vystínovaných i s třpytivou kůží a nahoře na stromě zakrytá větvemi jsem seděla já a pozorovala je. Tenhle obrázek mi dal zabrat, ale stejně se mi nelíbil. Odložila jsem na stolek a zapojila počítač do elektřiny. Klikla na program, který mi v počítači spustil piáno. Dala jsem si sluchátka na uši a začala hrát. Už ani nevím, jak dlouho mi trvalo, než jsem se na tom naučila hrát, ale teď už mi to ani nepřišlo. Nevím, co jsem hrála, bylo mi to jedno. Moje prsty létaly po klávesnici a já poslouchala to co, jsem skládala. Mé myšlenky se točili kolem vysoké školy. Chtěla jsem jít na dějiny umění, ale to mi asi nevyjde. Navíc já jsem smrt vítala. I když bych si tolik přála žít, smrt byla přijatelná. Jenže teď, když jsem potkala Edwarda, se mi s ním nechtělo loučit. Je ještě brzy. Nejsem tu ani týden a už se musím loučit?

Nespala jsem celou noc. Sestřička přišla po šesté, dala mi teploměr a odešla. Přišla, donesla mi mé léky, dala mi injekci a znovu odešla. Ale já se utápěla ve svém světě. Po snídani přišel Carlisle. Tvářil se, jako když jde na pohřeb.

„Ahoj,“ řekla jsem smutně.

„Ahoj,“ pozdravil mě.

Sedl si ke mně a chytil mě za ruku. Vytrhla jsem se mu. „Řekni mi to na rovinu a nenamáhej se s oklikami.“

I přes tuhle situace se usmál. „Dávám ti pár dní.“ řekl. Čekal, že budu bláznit nebo dělat cokoliv jiného, ale já neměla proč. Byla jsem s tím smířená.

Díval se na stolek, když jsem se na něj obrátila a zaujatě pozoroval můj výtvor.

„Můžu si to vzít?“ zeptal se tiše.

„Jo proč ne, stejně se mi to nelíbí.“

Autor: Daybreak (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyzpytatelnost - Kapitola Třetí Odhalení: