Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyzpytatelnost - Kapitola druhá Zasunutá vzpomínka

19.09.2009 (13:15) • Daybreak • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1112×

Probrala jsem pro mě na naprosto neznám místě. Kolem mě bylo spousty světla a já si na okamžik myslela, že jsem mrtvá. Pak jsem začala vnímat i dění kolem mě. Stáli kolem mě jak andělé. Bylo jich sedm jak sedm archandělů. Všichni byli tak krásní. Tak neskutečně krásní, až mě zabolela má podprůměrnost.

„Konečně si se probrala,“ oslovil mě nejstarší z nich.

„Ano,“ odvětila jsem.

„Měl bych tě odvést do nemocnice a tam tě prohlédnout. Jsem Carlisle Cullen, lékař,“ usmál se na mě.

„Není potřeba. Vím přesně co se mnou je a není nutné mě tam vozit. Přijdu brzy na kontrolu, nebojte se,“ ušklíbla jsem.

„Dobře, ale mám takový pocit, že bys tu měla zůstat,“ usmál se na mě.

„Ne to je dobré. Jsem zvyklá,“ řekla jsem a on se na mě zamračil.

„Rád bych ti představil svou rodinu, když už jsme se sešli. Jak jsem slyšel Edwarda, i Alice znáš. Tohle je Rosaline, a její přítel Emmett a tohle je Jasper, přítel Alice. A nakonec tohle je má milovaná žena Esme.“ Usmál se tak něžně a láskyplně na svou ženu až mě to zabolelo. Všimli jste si, že mě pořád bolí u srdce? To byla jedna z věcí, která mi byla upřena. Mít milujícího manžela a děti. I když by byly adoptované. Bohužel já sama jsem děti mít nemohla. O tuhle možnost jsem přišla už před třemi lety. Má léčba je dost drastická pro můj organismus. Léky mi ničí játra a srdce. No dobře, já sama tomu moc nepřidávám. Jsem hazardér, přiznávám, ale je zajímavé, že od té doby co jsem ve Forks jsem si ještě nezapálila. Zamračila jsem se. Musím to napravit, docela mi ta lehká příchuť cigaret chybí.

Až moc dlouho chvíli bylo ticho.

„Promiňte, zamyslela jsem se. Jsem Isabella Swann,“ všichni se na mě usmáli, jen Jasper si ode mě držel odstup. Nechápala jsem proč, ale měla jsem pocit, že něco uvnitř hlavy na mě řve, ať si vzpomenu. Že vím, co se tu děje. Ale vzpomínka ležela dál zapomenutá v mých myšlenkách.

„Co ti je?“ zeptal se mě Carlisle.

„To si nechám pro sebe,“ řekla jsem tiše. „Není to důležité a ani nijak vážné.

Poprvé se ozval Emmett. „Viděl jsem, že to nádherné auto je tvoje, je úžasné, mohl bych se někdy projet? Jsem ho, totiž ještě nikde neviděl“ ptal se.

„Jistě, to je má beruška Lamborghini Estoque, ehm, ještě není v prodeji.“ Protáhla jsem.

„Jak to?“ zajímal se Emmett a hned se cpal ke mně na pohovku, kde jsem před chvíli ležela.

„Mohla jsem si dovolit a tak nějak jsem jiné auto nechtěla, a když jsem přihodila pár tisíc navíc, nikdo si nestěžoval.“ Dříve bych se možná začervenala, ale teď to nějak nešlo. Sednul si ke mně blíž a já cítila jeho ledové tělo blízko svého.

„Milááááčku,“ začal a protáhl to slovo, tak že znělo neskutečně směšně a přesto jemně. „Nepůjčila by si mi ho někdy??? Prosííím,“ řekl a klekl si přede mě na kolena a udělal psí oči. Všichni se rozesmáli až na Rose a mě.

„To je náš Emmett, hrozně šaškuje,“ ozval se Edward, „je to takový klaun v rodině.“ Nezasmála jsem se a ostatní vypadali překvapeně.

„Půjčím ti jí, ale jestli ji jen škrábneš, nebo s ní pojedeš pod stovku tak tě rozcupuju,“ zavrčela jsem. Možná to znělo trochu víc výhrůžně, než jsem sama chtěla. Protože se nikdo netvářil pobaveně. Navíc vypadali, jakoby ze mě měli trochu strach. Nechápala jsem to.

„Co jsem udělala?“ zeptala jsem se klidně. „Já mám svoje auto ráda a nechci, aby mi ho někdo zničil,“ zašklebila se. Nálada se výrazně uvolnila. Pak jsme se bavili. Nakonec se zapojil i Jasper, ale já měla oči jen a jen pro Edwarda. Ale stejně jsem měla pocit, že jsou až moc ostražití. Jako bych si nevšimla… Zarazila jsem se. Mé srdce vynechalo úder. A mé oči se rozšířily šokem.

„Myslím, že bych měla jít, Charlie bude mít o mě strach,“ natočila jsem hlavu, abych dala najevo, že je to rozhodnutí, ne prosba.

„Jistě,“ řekla Esme. Se všemi jsem si začala tykat. „Edward tě odveze, pokud ti to nevadí,“ zeptala se.

„Ne, nevadí,“ ušklíbla jsem se. Byla jsem rádi, že pochopili, že je to jistý způsob vyjádření mého úsměvu. Za tu chvíli jsem si je strašně oblíbila, ale pokud se potvrdí mé podezření. Hm… Vlastně nevím, co bych měla měnit. Nehrozí mi od nich žádné nebezpečí, ale pořád nechápu, proč se bojí mě.

„Isabello?“ zeptal se Edward. „Můžeme vyrazit?“

„Jop,“ řekla jsem a vyrazila za ním. Před domem stálo už auto. Stříbrné Volvo. Sedla jsem si na sedadlo spolujezdce a uvelebila jsem se. Jel rychle, i když mně se to zdálo pomalé, ale nechtěla jsem ho popohánět. Celou cestu jsme se příjemně bavili. Bylo mi v jeho společnosti dobře. Mé srdce plesalo a já byla šťastná.

Zastavil před domem. Zjistila jsem, že ač je dost pozdě, Charlie ještě nebyl doma. Edward obešel auto a otevřel mi dveře. Usmál se na mě tím pokřiveným úsměvem a pak mě objal a pohladil po tváři. Ruce měl ledové, přeběhla mi zima po páteři, ale já se přesto usmála.

„Děkuji,“ řekla jsem prostě.

„Za co?“ zeptal se.

„Za dnešek i za to, že si mě odnesl z lesa, když jsem omdlela.“

„Jak to víš?“ vypadal v šoku.

„Jednoduše. Byla jsem kousek od vás, mohli jste mě slyšet,“ ušklíbla jsem se.

„Dobrou noc. Uvidíme se zítra ve škole,“ rozloučil se a znovu mě pohladil.

„Dobrou,“ řekla jsem a vydala jsem se do pokoje.

Charlie vážně nebyl doma a na mobilu jsem měla zprávu, že se opozdí a že přijde až kolem půlnoci, že mají v práci školení a nějak se to protáhne. Udělala jsem si jídlo, i když jsem neměla hlad, osprchovala se, vzala si léky a sedla si do okna. Nohy mi koukaly ven a já se opírala o rám. V ruce jsem držela cigaretu a chtěla si jí zapálit. Potřebovala jsem se nějak uklidnit. Už vím, co jsou Cullenovi zač. Jen mi do toho nezapadají jejich oči. Jsou jantarové místo rudých. Zapálila jsem si a do plic vtáhla kouř. Cítila jsem, jak mi prochází hrdlem a dál. Vyfoukla jsem a pohodlněji jsem se opřela. Charlie o tom věděl. A neměl nic proti. Vlastně ani by nemohl. Byla jsem podle papírů dospělá. Navíc tenhle zlozvyk mě už doprovází čtyři roky Renée o tom věděla a nikdy nic neřekla. Ve škole mi taky nemůžou nic říct. Parkoviště není pozemek školy. Když jsem dokouřila, típla jsem cigaretu o parapet a napadlo mě vybalit si popelník, který ležel zapomenutý v tašce. Postavila jsem na stůl a zapnula notebook. Zapojila jsem internet a hledala jsem vše možné o indiánských pověstech a bájích o upírech. Našla jsem hodně věcí, ale polovina z nich nebyla pravdivá. Zavřela jsem oči a dovolila vzpomínce, která mě tak zarazila u Cullenových vyplout na povrch. A po které jsem prozřela.

Bylo mi devět let, když mě Renée vzala na Aljašku. Phill tam měl nějaké jednání a nám se nechtělo zůstávat ve Pheonixu. Byly jsme tu pár dní a já se začala potulovat po okolí. Bylo to nebezpečné, ale mě to ve městě nebavilo. V lese byla zima, ale na některých místech nebyl sníh a já si sedla na zem. Najednou mě vyrušilo tiché zapraskání zmrzlého sněhu. Rozhlédla jsem se kolem a uviděla jsem tu nejkrásnější paní, jakou jsem kdy v životě potkala. Měla krásné dlouhé rudé vlasy, které zářily, ale to nejkrásnější na tom bylo, že její kůže se leskla, jako by byla poseta miliony diamanty. Přišla ke mně. Nebála jsem se jí. Vypadala klidně a tak přirozeně. Usmála se na mě.

„Kdo jsi, dítě?“

„Bella, paní,“

„Co tu děláš sama?“ zeptala se.

„Nemám ráda tohle město,“ řekla jsem. „Kdo jste?“ Vyklouzlo mi.

„Upír,“ řekla upřímně. „Nebojíš se mě?“ zeptala se.

„Ne, jste hodná,“ usmála se.

„Nejsem hodná, živým se krví,“ řekla mi.

„Zabíjíte lidi?“ zeptala jsem se.

„Ne, nezabíjím,“ a v očích ji zářila radost. „Dřív ano, proto jsou moje oči na krajích červené.“

„To je pravda,“ řekla jsem, „ale jinak jsou krásné, takové hnědozlaté.“

„Jsi chytrá.“

„Možná,“ odvětila jsem. „Ale co jíte, když ne lidskou krev?“

„Zvířecí krev,“ zamračila se.

„Trpí ty zvířata?“ zeptala jsem se.

„Ne, jen chvilku, ale pak ne.“

„To je dobře, nelíbilo by se mi, kdyby trpěli, ale nějak žít musíte.“

„Vážně si chytrá. My žijeme věčně, ale jsou tací, kteří chtějí zemřít a tak krev přestanou pít. Jsou pak slabí a zemřou, nebo vyhledávají boje. Ale já mám ráda život, je krásný,“ rozohnila se upírka.

„Zvláštní řekla jsem. Lidi zabíjí zvířata pro maso, vy pro krev. Nemyslím, že je na tom něco špatného,“ usmála jsem se. „Když nezabíjíte lidi, ale někteří lidé, kteří nejsou ani upíři ano.“ Ta věta nedávala smysl, ale ona ji pochopila.

„Jsi krásná, chytrá. Byla bych ráda, abys byla mojí společnicí, ale na to jsi moc malá a my malé děti neměníme,“ usmála se smutně. „Ale mohla bych ti dát dar,“ řekla a ostrými zuby si rozřízla ruku. Vypryskla z ní krev, ale ne taková jakou jsem vídávala. Byla modrá a tekla pomalu. „Napij se, to je můj dar. Nezaručím ti dlouhý život, ale můžu ti pomoci, aby byl příjemnější,“ usmála se tak smutně, jakoby věděla něco co já ne. Měla jsem strach, ale i tak jsem se napila. Na chvíli se mi zatočila hlava, pak zmizela, ale já slyšela ještě jednu větu. „Tolik lituji, že tvůj život bude tak krátký, ale já ti nemůžu pomoci.“

Pak už jsem si ze vzpomínky nevybavila nic. Jen jsem zamračeně seděla u stolu a tiše bubnovala prsty o desku stolu. Bezmyšlenkově jsem sáhla do krabičky pro cigaretu a zapálila si. Přemýšlela jsem o tom, proč jsem zapomněla a o tom, co pro mě Cullenovi znamenají. Ani jsem nemyslela na to, že by mě mohli přeměnit. Byla jsem nemocná a umírala. To nic nezmění. Chtěla jsem žít. Jen nevím, jestli bych bez lásky dokázala žít věčně. Žít jen o žízni a strachu, že zabiju někoho, koho mám ráda. Už jsem chápala Jaspera, proč si ode mě drží takový odstup. Má strach, aby mi neublížil i když jeho oči jsou nádherně čisté.

A už chápu, proč ze mě mají strach. Pila jsem z upíří krve a oni to nevědí a ani vědět nemusí.

Ani jsem si pořádně nepotáhla a cigareta dohořela. Naštvaně jsem jí hodila do popelníků a pustila si Yirumu, měla jsem ho ráda. Hrál krásně. Vždycky to byl můj idol. Doufám, že ve škole mají klavír. Musím se zeptat ve škole. Charlie přijel chvíli po půlnoci, přišel mě zkontrolovat. Usmála jsem se na něj. Popřál mi dobrou noc, dal mi pusu na čelo a odešel. Ani se nepozastavil nad tím, že je tu lehce cítit kouř. Věděl to. Ráno mě pozdravil, dal mi pusu na tvář a snědl snídani, kterou jsem mu připravila. Chtěl mě hodit do školy, ale já jsem si vydupala, že pojedu svým autem, ale také jsem mu musela slíbit, že se v mém autě muže jednou projet.

Vzpomněla jsem si na Emmetta, který chtěl mé auto prubnout. Do školy jsem dojela dřív. Opřela jsem se o své auto a zapálila si. Pozorovala jsem dění kolem. Hodně lidí se na mě zvědavě a udiveně dívalo. Když přijeli Cullenovi, všichni se ke mně nahrnuli. I Rosalie.

„Kouříš?“ vybafla na mě místo pozdravu Alice.

„Ahoj,“ odpověděla jsem ji a ona se zakabonila.

„Páchne to,“ řekla a snažila se mi cigaretu vytrhnout z ruky.

„Jestli ti to vadí, tak jdi pryč,“ a ušklíbla jsem se. Ona se jen usmála. A objala mě.

„Ahoj,“ pozdravila jsem i ostatní. Edward se na mě mračil.

„Ničíš si zdraví,“ řekl mi.

„Já vím, ale je to moje zdraví,“ měla jsem nutkavý pocit na něj vypláznout jazyk.

„To je pravda. Ale voní to hezky,“ usmál se a začichal. Alice se zamračila. „Vážně mi to voní,“ bránil se.

„Lžeš,“ řekla na rovinu.

„Nelžu,“ začali se hádat.

Toho využil Jasper a přitočil se ke mně. „Půjčíš mi taky auto?“

„Jistě, pokud mi ho nezničíte.“

„Neboj se. Umíme řídit docela dobře,“ usmál se a já viděla, že jsme lehce překonali bariéru, že já jsem člověk a on upír.

Pak se ke mně natočila Rosalie. „Nedáš mi taky?“ zeptala se a ukázala na cigaretu.

„Jistě, ale proč?“ zeptala jsem se.

„Aby se přestali hádat. Navíc to chci zkusit,“ usmála se andělsky a mě připomněla ženu z mé vzpomínky. Ani nevím, jak se jmenovala.

Zapálila si a vydechla kouř. „Říkej mi Rose,“ usmála se. „Líbíš se mi. Jsi jiná, než ostatní,“ řekla a já se málem posadila. Rosalie na mě působila odtažitě, ale já měla pocit, že jsem si ji získala.

Navíc měla pravdu. Alice i Edward se přestali hádat a zírali na nás.

„Rosalie?“ zeptala se šokovaně malá dívka. Byla malá, ale já s ní byla na výšku na stejno.

„Ano,“ otázala se a ležérně vypustila kouř Alice do obličeje. Ta se zatvářila jak bůh pomsty. „To si vypiješ,“ prohlásila. Ale pak se usmála. „Za trest s námi Isabella půjde na nákupy,“ prohlásila ďábelsky a v očích se jí zalesklo.

„Jop,“ řekla jsem. A otočila jsem se. Ale za mnou stál Edward.

„Copak?“ zeptala jsem se ho.

„Nic,“ řekl tiše. Byl tak nádherný.

„Jen, že sis podepsala rozsudek smrti. Alice je blázen do nakupování, zničí tě,“ usmál se.

„Já to slyšela,“ prohlásila Alice.

„Já to nějak zvládnu,“ ušklíbla jsem se a naposledy potáhla kouř do plic.

Autor: Daybreak (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyzpytatelnost - Kapitola druhá Zasunutá vzpomínka: